Viking ve všech barvách: Jak americká Stuka dobývala svět

V prvním díle textu jsme se věnovali historii letounu Vought V-187 Viking, který vycházel ze zastaveného německého projektu Ju 87. V americkém námořnictvu nesl název SB4U, zatímco letectvo ho označovalo jako A-19. Kromě rozsáhlé a úspěšné služby v USA však představoval i exportní fenomén, neboť sloužil ve dvou desítkách dalších zemí. Ironií osudu se potom vrátil také tam, odkud původně vyšel, protože kořistní stroje zavedla i německá Luftwaffe. V-187 se každopádně objevily nad všemi bojišti druhé světové války.

Palubní bombardér SB4U-4 Viking, s nímž během bitvy o Midway létal Richard H. Best, který si vysloužil Námořní kříž (kresba: Logan Hartke)

Ve službách neutrálů a Polska

Vůbec prvním zahraničním odběratelem letadel Vought V-187 Viking se stalo Švédsko, které se o tento typ od počátku zajímalo. Švédská nákupní komise přicestovala v roce 1937 do USA a švédský pilot Paulus af Uhr, mimochodem bývalý olympijský atlet, Viking otestoval za letu. Komentoval ho větou „Létá lépe než originál“, čímž narážel na fakt, že Švédsko zakoupilo od Němců jeden z prototypů letadla Junkers Ju 87 Stuka. Švédové si každopádně pořídili dvanáct Vikingů ve verzi V-187-S, které pod názvem B 5A sloužily ve švédském letectvu, kde je poté doplnily exempláře z licenční výroby, nazvané B 5B.

Letadlo francouzského původu Potez 632, základní typ střemhlavého bombardéru vzdušných sil neutrálního Švýcarska (foto: Public Domain)

Také další evropská neutrální země, a to Švýcarsko, projevila zájem o nový stroj od značky Vought, která přivezla Viking na aerosalon v Paříži v roce 1938. Švýcaři ovšem nakonec koupili jen dva stroje V-187-S2, které se užívaly pro srovnávací zkoušky s bombardéry Potez 632. Na onom aerosalonu byl ale dojednán i další obchod, který měl dalekosáhlé důsledky. Polsko hledalo náhradu bombardérů PZL.23 Karaś a právě nový americký stroj se zdál být optimálním řešením. Poláci proto objednali dvacet kusů verze V-187-P, jež byly dodány v červnu 1939, takže se stačily zapojit do boje proti Němcům.

Střemhlavý bombardér Vought V-187-P Viking polského letectva v podobě, v níž se dočkal kapitulace Polska (kresba: Logan Hartke)

Polsko objednalo i dalších šedesát letadel, ale ta byla vyložena z lodě až 28. srpna 1939, takže již nebyl čas je smontovat a využít. Polské Vikingy se od amerických odlišovaly zejména tím, že měly méně sofistikované pumové závěsy a všechny kulomety měly kalibr 7,92 mm. Kromě letectva jevilo o Vikingy zájem i polské námořnictvo, jemuž Američané půjčili jeden SB4U-2 pro zkoušky, ale do porážky Polska už se více nestihlo.

Poláci si objednali americké bombardéry Vought V-187-P především jako náhradu za stroje domácí výroby PZL.23 Karaś (foto: Dlapilota.pl)

Potíže s kontrakty pro Francii

Počátkem roku 1940 se do seznamu uživatelů přidalo Norsko, které objednalo 36 bombardérů V-187-N2. Stačilo obdržet polovinu tohoto počtu, ale tyto stroje ani nebyly vybaleny, protože přišla německá invaze. Druhou polovinu objednávky obdržela norská exilová vláda, jejíž letci pak se stroji cvičili v kanadském Ontariu. Mezi hlavní zákazníky se zařadila Francie, která už na zmíněném aerosalonu v Paříži zadala objednávku na dvacet kusů pro své námořnictvo, pro něž vznikla varianta V-187-F1. Následovalo „suchozemské“ letectvo s verzí V-187-F2, jež se lišila absencí palubního podvozku a měla být dodána v počtu 60 letadel, načež si námořnictvo objednalo ještě dalších 90 exemplářů V-187-F1. Také do těchto plánů však zasáhlo vypuknutí války.

Jeden z několika letounů Vought V-187-F2 Viking, které se stihly zapojit do bojů proti německým útočníkům (kresba: Logan Hartke)

V roce 1939 byly dodány první dvě desítky letounů V-187-F1 a ještě v roce 1940 přišel malý počet „suchozemských“ V-187-F2. Firma Vought ale již tehdy nestíhala plnit kontrakty, a proto US Navy uvolnilo ze svého arzenálu 80 kusů SB4U-2, které měly pokrývat část potřeb francouzského letectva a polovinu kontraktu na 90 strojů pro loďstvo. Exempláře pro letectvo dopravila do Francie nákladní loď a ty pro námořnictvo dovezla letadlová loď Béarn, jenže do obrany proti Němcům již nezasáhl žádný (a samo plavidlo Béarn stačilo jenom těsně uniknout do Ameriky, aby se vyhnulo kapitulaci). Stroje V-187-F1 a V-187-F2 z prvních dodávek však Francouzi proti Německu ještě stihli nasadit. Malý počet V-187-F2 následně převzalo letectvo proněmecké vlády ve Vichy a tyto stroje se v listopadu 1942 podílely na krátkém odporu proti spojenecké invazi do severní Afriky (operace Torch).

Letadlová loď Béarn převezla letadla SB4U-2 Viking do Francie příliš pozdě a jen těsně stačila uniknout do Ameriky (foto: Public Domain)

Osudy nizozemských letounů

Dalším evropským státem, jehož Vikingy měly složité osudy kvůli víru válečných událostí, se stalo Nizozemí. V březnu 1939 objednalo 36 letadel provedení V-187-N1, jež byla určena pro jeho vzdušné síly v Evropě. Stejně jako v případě dalších zemí však Američané odmítli prodat letouny s pokročilými závěsníky, a jelikož Nizozemci navíc postrádali stíhačky, zařadili svoje první získané Vikingy (18 kusů) ke stíhacím útvarům. To se projevilo jako hodně neprozíravý krok, neboť v žádném případě nešlo o letouny vhodné pro stíhací úkoly. Krutý důkaz přišel už 18. května 1940, když proti Němcům vzlétlo jedenáct strojů, z nichž se ani jediný nevrátil!

Jeden ze střemhlavých bombardérů Vought V-187-N3 Viking pro vzdušné síly v Nizozemské Východní Indii (kresba: Logan Hartke)

Po porážce „evropského“ Nizozemí se druhá polovina objednaného počtu kusů V-187-N1 dostala do majetku exilové vlády, jež stále kontrolovala Nizozemskou Východní Indii (tzn. současnou Indonésii). Těchto osmnáct Vikingů tak zamířilo ke zbytkům nizozemského námořnictva, kde měly plnit hlídkové úkoly a nahradit zastaralé stroje Fokker C.VII-W. Vedle toho byla zadána zcela nová objednávka na bombardéry V-187-N3, určené pro letecké síly armády Nizozemské Východní Indie (ML-KNIL). Reálně však bylo dodáno jen několik kusů, neboť v březnu 1942 byla tato kolonie obsazena Japonci, jejichž armáda pak jedno z ukořistěných letadel testovala.

Nizozemskou Východní Indii nezachránily před japonským útokem ani americké stíhačky Brewster B-339 Buffalo (foto: US Air Force)

Nešlo však o první Viking, který si mohli Japonci vyzkoušet. Již po porážce Francie totiž byly k dispozici vzorky spojenecké techniky a japonské námořnictvo koupilo jeden ex-francouzský V-187-F1, který pod názvem DXV1 absolvoval srovnávací testy. Japonci chválili některé jeho prvky, ale nadále preferovali domácí typ Aichi D3A.

Japonci testovali nejméně dva stroje V-187 Viking, z nichž vyobrazený pocházel od francouzského námořnictva (kresba: Logan Hartke)

Pro britské letectvo a loďstvo

Menší počet letounů SB4U-2, které pro potřeby Francouzů poskytlo americké námořnictvo, se na francouzské lodě nestačil naložit. Tato letadla zůstala v Kanadě, odkud posléze zamířila do služeb několika zemí. Dva exempláře převzaly letecké síly britského námořnictva (FAA, Fleet Air Arm), kde stroje s novým jménem Viking I prodělaly testy na lodi HMS Ark Royal. Jeden z nich poté sloužil jako zdroj náhradních dílů pro ten druhý, jenž navíc dostal některé součásti z britských střemhlavých bombardérů Blackburn Skua. Další kus „francouzského“ SB4U-2 se dostal k britskému letectvu (RAF) a opět sloužil ponejvíce pro zkoušky.

Jeden ze dvou střemhlavých bombardérů Vought Viking I, které byly předány ke zkouškám britskému námořnictvu (kresba: Logan Hartke)

Na základě testů bylo rozhodnuto, že Viking představuje pro Velkou Británii vhodné řešení, takže pro službu v FAA byly objednány letouny verze V-187-B1, které byly zařazeny do služby pod jménem Viking II a kromě bombardování prováděly též protiponorkové hlídkování. Naopak letectvo příliš velký zájem nemělo, ministr letecké výroby lord Beaverbrook ovšem stejně objednal v USA letouny V-187-B2, v Británii značené Viking IIa. Vedení RAF je sice převzalo, avšak okamžitě začalo hledat nové majitele.

Britské střemhlavé bombardéry Blackburn Skua připravené na palubě legendární britské letadlové lodě HMS Ark Royal (foto: Royal Navy)

Stejně tak část letounů varianty V-187-B1 putovala k dalším uživatelům, mezi které spadali např. letci Svobodné Francie a zemí britského Commonwealthu. Specifický případ představovalo neutrální Irsko, na jehož území v dubnu 1941 nouzově přistál jeden stroj V-187-B1 Viking TT II (verze k vleku cvičných terčů) s polským pilotem. Irové si pak letadlo nechali a provozovali ho v této roli až do května 1946.

Síly Svobodných Francouzů provozovaly letouny V-187-B2 Viking II, které jim poskytlo britské letectvo (kresba: Logan Hartke)

Propaganda jménem „Ju 187“

Zmíněné dalekosáhlé důsledky polské objednávky spočívaly zejména v tom, že letouny, jež se dostaly do Polska, padly do rukou Němců. Letouny V-187, založené na německém Ju 87, tedy nově patřily také těm, kdo stáli u zrodu jejich designu. Na Němce výkony Vikingů zapůsobily a německý pragmatismus přinesl svoje groteskní ovoce. Přestože sám Ju 87 nebyl do výzbroje Luftwaffe zařazen, stále tam dosluhovaly i starší střemhlavé bombardéry Hs 123 a střemhlavé bombardování jakožto metoda útoku patřilo i do taktiky nasazení dalších letounů. Němci tudíž měli piloty schopné s takovými stroji efektivně operovat, a tak bylo rozhodnuto zařadit letadla V-187-P do služeb Luftwaffe. Obdržela krycí jméno „Junkers Ju 187 Wiking“ a zapojila se do operace Weserübung, tedy útoku na Dánsko a Norsko.

První lodí potopenou střemhlavými letouny V-187 Viking se díky ironii osudu stal francouzský torpédoborec Bison (foto: Public Domain)

Konstrukce Vikingu vznikla především jako palubní letoun pro střemhlavé útoky na lodě, ale ironií osudu došlo k tomu, že první lodí, jakou kdy V-187 potopil, se stala loď Spojenců. Byl to francouzský torpédoborec Bison, který šel ke dnu po útoku „Ju 187“ dne 3. května 1940 u Trondheimu. Úspěch „Ju 187“ ale přinesl i komplikace, neboť propaganda Třetí říše musela nějak vysvětlit původ těchto letadel. Vznikla proto legenda o sériové výrobě „Wikingů“ u firmy Junkers, která ve skutečnosti prováděla jen údržbu a opravy (a to i za pomoci součástí tajně koupených ve Švédsku a Švýcarsku). Několik ex-polských „Ju 187“ bylo později předáno letectvům Maďarska a Itálie. Ve druhé jmenované zemi dostaly V-187 místní jméno Picchiatelli („Blázínek“).

Bombardér „Ju 187 Wiking“ (původně francouzský V-187-F2), na kterém létal německý pilot Hubert Pölz (kresba: Logan Hartke)

Nad severní Afrikou a Irákem

Letouny V-187-P používané v Luftwaffe nebyly v příliš dobrém stavu, avšak již záhy se našla náhrada, protože díky porážce Francie padly Němcům a Italům do rukou další exempláře, a to převážně provedení V-187-F2 (kusy vyrobené pro francouzské letectvo) a SB4U-2 (ony kusy, jež Francouzům poskytlo US Navy). Také ony potom byly pod jménem „Ju 187“ zavedeny do Luftwaffe a účastnily se bojů na Balkáně a ve Středomoří, tedy zejména invaze do Jugoslávie, útoku na Řecko a ostrov Kréta a pochopitelně i bojů v severní Africe.

Boje o Tobruk měly poněkud groteskní ráz kvůli účasti letounů V-187 Viking na obou stranách (foto: Imperial War Museum)

Dočkaly se intenzivního nasazení mj. během obléhání a dobývání Tobruku, jež ale měly v tomto smyslu dost groteskní ráz, protože Vikingy létaly i na druhé straně. Vedle těch ve službách Velké Británie se jednalo o stroje australské a jihoafrické. Austrálie odebrala několik letadel verzí V-187-P a V-187-F2, které se již nestačily dostat k původním zadavatelům (tzn. Polákům a Francouzům), kdežto do vzdušných sil Jižní Afriky zamířily letouny V-187-B1 Viking II. Komické bylo, že tyto stroje, jejichž prapředkem byl Junkers Ju 87, posloužily v jihoafrickém letectvu jako náhrada letounů typu Ju 86.

Luftwaffe poslala několik střemhlavých bombardérů „Ju 187 Wiking“ na podporu povstání proti Britům v Iráku (kresba: Logan Hartke)

Absurditu cest, jimiž se osudy Vikingů ubíraly, však možná nejlépe ilustruje to, co se stalo s několika stroji „Ju 187“, které Němci v roce 1941 nasadili jako součást kontingentu, jenž měl podporovat protibritské povstání arabských nacionalistů v Iráku. Britové dva letouny sestřelili a třetí ukořistili. Tento stroj tak nosil pět (!) různých výsostných značení, neboť začal s americkým, poté dostal francouzské, posléze létal s kříži Luftwaffe, následovaly krycí znaky Iráku a nakonec obdržel kokardy vítězných Britů.

Stroje pro loď Graf Zeppelin

Bez ohledu na porážku iráckého povstání se však „Ju 187“ opravdu osvědčily a Němci hledali další cesty, jak využít letadla SB4U-2, jež jim padla do rukou ve Francii. Vedle již popsaného bojového nasazení v řadových bombardovacích útvarech Luftwaffe se německé snahy posléze ubíraly i jinou cestou, a to směrem k vlastní letadlové lodi. Jak známo, Němci spustili na vodu nosič zvaný Graf Zeppelin, který dokončili zhruba na 85 % (a rozestavěli i druhý kus), neměli však vhodné palubní bombardéry. Dvouplošník Fieseler Fi 167 byl zjevně zastaralý, ale právě ukořistění značného počtu fakticky „hotových“ palubních Vikingů ve Francii znamenalo nový impuls.

Němci část strojů „Ju 187 Wiking“ přeřadili ke zvláštní jednotce Erprobugsstelle See pro nácvik palubních operací (kresba: Logan Hartke)

Němci tedy tyto stroje přesunuli do baltského přístavu Travemünde, kde se nacházely katapulty a přistávací lana k nácviku palubních operací na lodi Graf Zeppelin. Ačkoliv letadla nebyla kompletní a postrádala některé součásti, které Američané odmítali exportovat, zejména pokročilé pumové závěsníky, pro Němce nepředstavovalo velký problém tyto součásti doplnit a bombardéry připravit k provozu. Sestavili z nich zvláštní testovací jednotku, jež nesla jméno Erprobugsstelle See. Vedle nácviku palubních operací a nácviku útoků na hladinové cíle měla ještě jedno specifické poslání, a sice zkoušky různých kamuflážních schémat pro nasazení nad Atlantikem a Baltským mořem. Kvůli rozmanitému zbarvení letounů si tak získala i přezdívku „Létající cirkus“. Nakonec ovšem Graf Zeppelin nebyl nikdy dokončen a letadla „Ju 187“ této letky byla přesunuta na základny v okupovaném Nizozemí.

Palubní střemhlavé letouny „Ju 187 Wiking“ měly působit z lodě Graf Zeppelin, kterou však Němci nikdy nedokončili (foto: Bundesarchiv)

S finskými a sovětskými znaky

Letouny V-187 Viking se objevily rovněž nad východní frontou, a to velmi paradoxně opět na obou stranách. Už v době „zimní války“ se Sovětským svazem (1939–1940) objednalo Finsko v Americe jak stíhačky, tak letouny pro hlídkové a bombardovací úkoly. A tím druhým typem byl právě Viking v provedení V-187-FL. Dodávky začaly v březnu 1939, a tudíž do této války již letadla nestačila zasáhnout, ale široce se uplatnila v tzv. pokračovací válce, jak se označuje angažmá Finska po boku Německa na východní frontě od června 1941. Je ale nutno zdůraznit, že Finové jen získali zpět území, o které přišli v roce 1940, a další pochod do nitra sovětského teritoria (navzdory silnému tlaku Berlína) odmítali.

Finské vzdušné síly používaly střemhlavé bombardéry Vought V-187-FL Viking také proti sovětským lodím (kresba: Logan Hartke)

Své Vikingy používali nejen pro nálety na pozemní cíle, ale rovněž pro útoky na sovětské hladinové lodě a ponorky. Vedle toho si finské V-187-FL trochu překvapivě připsaly několik sestřelů sovětských letadel, jelikož vzdušné síly SSSR měly na počátku bojů spoustu zastaralých letounů a nezkušených pilotů, proti kterým se i nepříliš obratné Vikingy dokázaly prosadit.

Britové poskytli část svých strojů Vought Viking IIa vzdušným silám SSSR, kde si stroj získal značnou oblibu (kresba: Logan Hartke)

K důkladné modernizaci sovětského letectva pak přispívalo nejen zavádění nových domácích letounů, ale také dodávky od západních spojenců, které zahrnovaly i stroje typu V-187. Konkrétně se jednalo o letouny V-187-B2, které vznikly pro RAF, jež o ně ovšem neprojevilo mnoho zájmu. Byly to „suchozemské“ stroje, které by se daly popsat jako ekvivalenty A-19B v americkém letectvu. Ze sovětského hlediska stály kdesi mezi bitevníky Il-2 Šturmovik a střemhlavými bombardéry Pe-2, takže se obvykle přidělovaly útvarům jako náhrada nepopulárních letadel Su-2.

Vzácný snímek přímo z paluby sovětského stroje Viking při útoku na německou zásobovací kolonu v bitvě u Kursku (foto: Public Domain)

Uživatelé také v Jižní Americe

Viking si našel zákazníky také na jihoamerickém kontinentu. Jako první to byla Argentina, jež od poloviny 30. let plánovala nákup střemhlavých bombardérů. Uvažovala o strojích Northrop Model 5B a Douglas Model 8A, avšak v roce 1937 se rozhodla pro typ Vought V-187-A, jenž byl dodán počátkem následujícího roku v počtu třiceti exemplářů. V roce 1939 se přidala další latinskoamerická země, a sice Peru, jehož letectvo koupilo deset kusů verze V-187-PE. V roce 1940 si získaly pozornost světa tzv. letem dobré vůle, při kterém se od 23. března do 3. května pohybovaly nad Jižní Amerikou a nalétaly asi 11 000 mil.

Peruánští výsadkáři před útokem proti pozicím Ekvádoru, při němž jim poskytly podporu letouny V-187-PE Viking (foto: Public Domain)

Do válečné historie se však zapsaly hlavně účastí v krátké, ovšem intenzivní válce Peru s Ekvádorem v červenci 1941. Jejich snad nejvýznamnějším počinem byla letecká podpora peruánských výsadkářů, kteří se 27. července podíleli na obsazení města Puerto Bolívar. Tato operace byla mimochodem i prvním případem „ostrého“ nasazení vzdušných výsadkových sil na americkém kontinentu.

A třetím uživatelem Vikingů v Jižní Americe byla největší země regionu. Letectvo Brazílie v roce 1938 koupilo 26 strojů V-187-BR, které pak během druhé světové války sloužily zejména k protiponorkovému hlídkování v jižním Atlantiku. Tento příspěvek Brazílie k válečnému úsilí Spojenců není příliš známý (ostatně mnoho Evropanů dnes ani neví, že se Brazílie války zúčastnila), ovšem v době vrcholící bitvy o Atlantik měl velikou důležitost. Na konto brazilských Vikingů spadá několik úspěšných útoků na oceánské ponorky Kriegsmarine.

Brazilské letouny V-187-BR Viking se podílely především na protiponorkovém hlídkování v jižním Atlantiku (kresba: Logan Hartke)

Místo závěru: Jak to bylo doopravdy

Podobně jako v prvním díle článku je na čase uvést vše na pravou míru. V-187 Viking zůstává fiktivním strojem z alternativní časové linie, celá řada událostí zmíněných v textu však má své reálné předobrazy. Namátkou se dají uvést spletité osudy letounů, které si objednali Francouzi v USA (ale které již nebyly dodány kvůli porážce Francie a pro něž se pak hledali odběratelé), nechutě Britů vůči některým americkým letounům, tendence Němců přebírat do služby takřka všechno, co v Evropě ukořistili, katastrofické ztráty nizozemského letectva, německá podpora protibritského povstání v Iráku, trápení Němců s palubními letouny pro nosič Graf Zeppelin či důležitá (ačkoli v Evropě skoro neznámá) účast Brazílie ve druhé světové válce.

Německý střemhlavý bombardér Junkers Ju 87B-2 Trop, na němž v severní Africe létal úspěšný pilot Hubert Pölz (foto: Bundesarchiv)

Reálné vzory těchto událostí se samozřejmě odehrály za účasti jiných typů letadel. Pokud jde o samotný typ Ju 87, ten se (vedle německé Luftwaffe) dostal do letectev několika členů Osy a několik let po válce pokračoval v barvách dalších států (včetně Československa). Zmínka o japonském stroji Aichi D3A (v americkém kódu „Val“) také není náhodná, jelikož ve své době představoval asi nejlepší palubní střemhlavý bombardér světa, třebaže kvůli svému pevnému podvozku působil zastarale. Nepochybným faktem ovšem je, že D3A potopily větší tonáž spojeneckých lodí než kterýkoli jiný typ letounu Osy. Jeho nástupcem se stal typ Yokosuka D4Y (v americkém kódu „Judy“), jehož design se částečně inspiroval německým typem He 118, tedy právě strojem, ve kterém v červnu 1936 málem zahynul Ernst Udet.

Japonský palubní střemhlavý bombardér Aichi D3A alias „Val“ byl ve své době zřejmě nejlepším typem své kategorie (foto: Public Domain)

Kdo je Logan Hartke?

Dlouho jsme se snažili získat pro tým Radio Dixie také nějakého „opravdového Jižana“. A jak to tak bývá, pomohla nám náhoda, díky níž s námi začal spolupracovat Logan Hartke. Pochází z Floridy a celý život se zabývá letectvím, do čehož patří také konstrukce letadel z alternativní historie, kreslení jejich kamufláží a psaní příběhů. Kamufláže povětšinou vycházejí z reálných letounů jiných typů, stejně tak příběhy z bojového nasazení jsou zpravidla skutečné, a tudíž se liší „jen“ typ letadla. S trochou snahy si tedy můžete dohledat také skutečně předobrazy všeho toho, o čem se na této stránce píše. Jsme velmi rádi, že Logan, který v oboru „What If“ letadel patří mezi světovou špičku, kývl na spolupráci s webem Radio Dixie, a můžeme vám slíbit, že toto je jen začátek, takže přijdou další jeho články.

Webové fórum: http://beyondthesprues.com/Forum/index.php?topic=144.0
Webová galerie: http://comradeloganov.deviantart.com/