Stíhačky kontraktorů: Soukromá vojenská letectva

Stíhačky kontraktorů: Soukromá vojenská letectva

V Americe i jinde dnes působí řada soukromých společností, které provozují proudová letadla a poskytují podporu při výcviku ozbrojených sil.


Dolů

Prodej letounů Aero L-159 ALCA společnosti Draken International vzbudil v České republice velký zájem o specifické odvětví, které se už řadu let úspěšně rozvíjí, přestože u nás zůstávalo spíše mimo pozornost médií. Jde o komerční podporu vojenského leteckého výcviku, tj. firmy provozující vojenská letadla a poskytující své služby vzdušným silám států. Největší rozmach zaznamenaly v USA, ačkoliv několik takových funguje i v Evropě. A některé z nich používají pro své operace také skutečné nadzvukové stíhačky.

Privatizování leteckého výcviku

Mezi důležité trendy dnešního světa spadá tzv. privatizace bezpečnosti, což fakticky znamená, že soukromé firmy přebírají některé činnosti, které byly v minulosti vyhrazeny jen vojenským a policejním složkám. Hlavní pozornost vyvolává činnost kontroverzních firem, které nabízejí služby odpovídající v podstatě žoldnéřství (v nedávné minulosti hlavně Blackwater USA), ale ve skutečnosti je nabídka takových subjektů mnohem širší a zahrnuje také podporu logistiky a výcviku. Specifickou kategorii pak představují firmy, které se účastní výcviku vzdušných sil a za tímto účelem provozují demilitarizované vojenské letouny, případně naopak militarizované civilní typy. 

Čtveřice letadel F-16 a F-15 z „agresorských“ jednotek amerického letectva (foto: US Air Force)

Činnosti prováděné těmito firmami lze v zásadě členit na čtyři podskupiny. První je pilotní výcvik v užším slova smyslu, resp. zácvik letců, kteří mohou trénovat vzdušné boje, přímou leteckou podporu, útoky na pozemní cíle atd. Další oblast představují cvičné terče pro vzdušné střelby, k jejichž vlekání či odpalování mohou letouny kontraktorů sloužit. Třetí obor tvoří některé specifické činnosti jako nácvik elektronického boje. 

Švédská stíhačka Saab 35 Draken ve službách soukromé společnosti ATAC (foto: ATAC) 

Konečně čtvrtá, nepochybně nejnáročnější, ale také nejatraktivnější oblast je to, co se odborně označuje DACT (Dissimilar Air Combat Training), ačkoliv se nejčastěji užívá pojem „Aggressor Training“. V podstatě jde o provoz letounů, které imitují potenciálního protivníka při vzdušných bojích, a proto by měly mít parametry odpovídající nepřátelským letounům (a v optimálním případě by se mělo jednat přímo o stroje „nepřátelských“ typů). Jak známo, ve struktuře ozbrojených sil USA už řadu let existují útvary, které se na tuto činnost specializují, ale většina států NATO podobné jednotky nemá a také Američané se snaží o úsporu vysokých nákladů na tyto aktivity, a tak se vytvořila ideální situace pro zapojení soukromých společností.

Francouzsko-německý cvičný stroj Alpha Jet v barvách firmy Discovery Air (foto: FlickRiver.com)

Spektrum firem v USA i Evropě

Částečná privatizace leteckého výcviku ve skutečnosti není takovou novinkou, jak bývá občas prezentováno. Americká značka Flight Systems (později Tracor Flight Systems a dnes součást nadnárodní zbrojovky BAE Systems) již od počátku 60. let nabízela a zajišťovala cvičné terče pro vzdušné střelby, ačkoli skutečností je, že větší rozmach těchto služeb přišel až v 90. letech a „zlatý věk“ nastal až v novém tisíciletí, kdy se etablovala většina velkých hráčů. 

Firma Draken International disponuje širokou škálou vojenských letounů

Značky, jež v tomto oboru působí, mají rozmanitý charakter. V Americe se jedná obvykle o poměrně malé a nezávisle fungující firmy, jejichž personál tvoří většinou bývalí vojenští piloti; k největším a nejznámějším se řadí výše jmenovaná Draken International, dále např. Phoenix Air, Air USA, ATAC (Airborne Tactical Advantage Company), Discovery Air Defense Services (na počátku fungující pod jménem Top Aces), TacAir (celým názvem Tactical Air Support) či AeroGroup (známá i jako TADS, Tactical Air Defense Services). 

Firma ATAC provozuje letité, ale spolehlivé stroje Hawker Hunter Mk 58 (foto: ATAC)

Také v Evropě existují nezávislé značky (např. britská Hawker Hunter Aviation), avšak na starém kontinentě se v tomto oboru výrazně angažují i velké nadnárodní zbrojovky. Např. německá „terčová“ firma GFD (Gesellschaft für Flugzieldarstellung) je majetkem korporace EADS, zatímco francouzská společnost AVdef či britská FR Aviation jsou společnými podniky EADS a britské zbrojovky Cobham plc

Ve službách společnosti Air USA operují i československé L-39 Albatros (foto: Air USA)

Kromě amerických a evropských leteckých kontraktorů se na trhu vyskytují také jiné, mj. malajsijská FSAS nebo australská Pel-Air. Na tomto místě je nutné poznamenat, že výcvik českých pilotů sice také provádí firma Centrum leteckého výcviku, ta je však součástí státního podniku LOM Praha, a tudíž nepatří mezi soukromé letecké kontraktory.

Nádherný záběr na A-4 Skyhawk společnosti Discovery Air (foto: FlickRiver.com)

Menší náklady a vyšší efektivita

Jak již bylo zmíněno, hlavním důvodem pro úspěch soukromých firem nabízejících výcvikové služby je úspora nákladů. Vlekání cvičných terčů či imitování nepřítele při nácviku vzdušného boje jsou značně specifické činnosti, které jsou využívány takříkajíc „nárazově“, avšak letadla pro tyto účely je samozřejmě nutné udržovat ve funkčním stavu neustále. Právě z toho důvodu se postupně etablovala praxe, kdy samotné ozbrojené síly taková letadla přestávají provozovat a místo toho si jejich letové hodiny nakupují jako „službu“ od privátních firem. Vojáci se tedy vlastně nemusí starat o to, co se s těmito letouny a jejich osádkami děje mimo dobu kontraktu, naopak soukromá firma tak může své služby nabídnout většímu počtu zákazníků, což jí dovolí efektivně rozvrhnout provozní časy letadel. 

Páteř nabídky značky ATAC tvoří izraelské stroje IAI Kfir alias F-21A Lion (foto: ATAC)

Kontraktoři navíc užívají starší typy letadel, jež se vesměs vyznačují menšími provozními náklady a nemusí dodržovat někdy skutečně extrémně náročné standardy, jež nyní platí u ozbrojených sil zemí NATO. Vojenský rozpočet tedy může uspořit opravdu velké částky, neboť provoz civilních letadel je šestkrát až dvanáctkrát levnější než operace vojenských strojů. Kromě toho však ozbrojené síly šetří finance i z dlouhodobého hlediska, protože např. letouny pro DACT se kvůli velmi intenzivnímu užívání opotřebovávají (trochu paradoxně) daleko rychleji než ty u běžných jednotek, takže převedení této činností na soukromé subjekty fakticky prodlužuje životnost techniky letectva. 

Start cvičných letadel Alpha Jet společnosti Top Aces (dnes Discovery Air)

Výhody však neleží pouze ve finanční oblasti, protože taktika vzdušného boje kontraktorů se může odlišovat od té, jež se uplatňuje u státních ozbrojených sil, což zvyšuje kvalitu výcviku, protože soukromí „agresoři“ mohou být v simulovaném boji obtížně předvídatelní. A jinou předností je možnost za pomoci těchto privátních firem podporovat výcvik letectev spojenců.

Lehké cvičné letouny i „biz-jety“

Spektrum typů letounů, které létají v barvách kontraktorů, je velmi pestré. Pro základní pilotní výcvik či nácvik přímé vzdušné podpory se nejvíce uplatňují podzvuková cvičná letadla. Mezi ty náleží mj. francouzsko-německé stroje Alpha Jet, jež létají hlavně pro firmu Discovery Air, dále britské BAE Hawk Mk 67 ve flotile značky Air USA či italské MB.339CB, které používá firma Draken International. 

Letouny MB.339CB a TA-4 Skyhawk užívané firmou Draken International (foto: Draken International)

Potěšující však zajisté je, že velký význam patří československým strojům L-39 Albatros, protože firmy ATAC a Air USA vlastní přes dvě desítky strojů variant L-39ZA a L-39MS (alias L-59). Společnost Air USA též coby první firma získala i certifikáty pro užívání ostré munice, a proto mohou Hawky a Albatrosy efektivně kooperovat při nácviku přímé letecké podpory, což zahrnuje také střelby z kanonů či shazování submunice. Albatrosy se uplatňují i jako nosiče kontejnerů pro elektronický boj. 

Firma Draken International si objednala 21 českých letadel L-159E ALCA (foto: Aero Vodochody)

Jinak ale platí, že posledně uvedená činnost se provádí především za pomoci modifikovaných civilních strojů; nejčastěji se jedná o úpravy turbovrtulových a proudových cestovních a obchodních letadel (tzv. biz-jetů), které asi nejvíce známe coby dopravní prostředky miliardářů a manažerů. Nejčastěji se takhle používají americké letouny Learjet, které provozuje např. firma Phoenix Air, u níž mají zvláštní šedivou kamufláž, jež jim přinesla přezdívku „Gray Birds“. 

Firma Phoenix Air provozuje upravená civilní trysková letadla řady Learjet (foto: Phoenix Air)

Dalším majitelem militarizovaných letadel Learjet je německá firma GFD; její stroje jsme mohli spatřit i na cvičeních Ramstein Rover na území Česka. K dalším často využívaným typům se řadí Grumman Gulfstream, IAI Westwind nebo Dassault Falcon. Letadla tohoto druhu většinou dostávají pod křídla závěsy, pod které se pak zavěšují různé senzorové a elektronické rušící kontejnery a navijáky pro vlekání cvičných cílů, popř. rovněž cvičné terče vybavené vlastním pohonem.

Letoun Learjet 35A německé firmy GFD na letišti u Náměšti nad Oslavou při vojenském cvičení Ramstein Rover 2012 (foto: Marek Vanžura)

Výkonné stíhací či útočné stroje

Pro vlekání terčů se však někdy využívají i stroje nejvyšší kategorie, tzn. plnohodnotné stíhací a útočné letouny. Už zmíněná firma Flight Systems tak provozovala mj. letouny F-86 Sabre či F-100 Super Sabre a v současné době se pro tyto účely někdy uplatňují letouny A-4 Skyhawk. Tento podzvukový útočný stroj dnes reprezentuje vlastně nejpočetnější typ vyloženě bojového letadla v privátních službách. Jednomístné Skyhawky několika verzí (J, K, L, N) i dvoumístné TA-4 létají mj. u společností Discovery, Draken nebo AVdef, a to nikoli jen jako tahače terčů, ale také jako „nepřátelé“ v rámci DACT. Zdánlivě zastaralé a nemotorné Skyhawky totiž stále nabízejí překvapivě vysokou obratnost (ostatně US Navy je v rámci svého programu Top Gun užívalo pro imitaci stíhaček MiG-17) a některé z nich prošly komplexní modernizací, díky níž se z hlediska přístrojového vybavení mohou téměř srovnávat s typem F-16

Do nabídky firmy Discovery Air náleží i podzvukové letouny A-4N Skyhawk (foto: Discovery Air)

Hodně oblíbený je i další zdánlivě zastaralý, ovšem vysoce spolehlivý podzvukový typ, a to britský stíhací letoun Hawker Hunter. Stroje tohoto typu provozuje mj. ATAC, dále kanadská firma Lortie Aviation či britská společnost Hawker Hunter Aviation. Do její početné flotily spadá i jeden bombardér Blackburn Buccaneer


Prezentace společnosti ATAC a jejích stíhaček IAI Kfir a Hawker Hunter

Pokud jde o stroje nadzvukové, z těch byly svého času používány např. švédské stíhače Saab 35 Draken, jež provozovala společnost ATAC. Ta však v současné době sází převážně na stroje F-21A Lion, jak se v USA nazývají izraelské stíhačky IAI Kfir C2 (jež měla jistou dobu oficiálně pronajaté i námořní pěchota). A dalšími nadzvukovými stroji, které létají v soukromých službách, jsou CF-5D Freedom Fighter, které si v Kanadě koupila značka TacAir. Ta ovšem přitáhla mimořádnou pozornost hlavně tím, že coby první kontraktor začala nabízet služby špičkových sovětských stíhaček Su-27UB.

Dvoumístný letoun CF-5D Freedom Fighter v barvách společnosti TacAir (foto: TacAir)

Technika i zpoza železné opony

Kromě letounů L-39 Albatros totiž ve flotilách soukromých firem figurují i další letadla, která pocházejí z bývalého východního bloku. Společnost TacAir vlastní rovněž dva stroje L-29SM Delfín, které obdržely silnější motory, a tudíž po stránce výkonů překonávají i Albatrosy. Plní opravdu neobvyklý úkol, a sice imitování útočících střel s plochou dráhou letu během výcviku operátorů protivzdušné obrany lodí. Při přepravě na vojenské cvičení RimPac 2010 proto byly vyfotografovány na palubě americké obojživelné výsadkové lodě LHD 6 Bonhomme Richard, ačkoliv startovat z ní pochopitelně nemohly. 

Dvojice strojů L-29SM Delfín značky TacAir na palubě plavidla US Navy (foto: US Navy)

Stejná firma pak ale koupila i několik sovětských stíhaček, jelikož v USA funguje několik společností, které provádějí import letadel z bývalého východního bloku, jejich modifikace dle amerických předpisů a následný odprodej koncovým uživatelům. Patří k nim též značka Pride Aircraft, která v roce 2009 za velké pozornosti médií připravila k provozu dva stroje Suchoj Su-27UB z Ukrajiny. Zakoupila je firma TacAir, jež se tak zřejmě pokusila „trumfnout“ největší hráče v oboru, jako je ATAC či Draken, ale nakonec musela přiznat neúspěch, protože pro tyto své stíhačky nezískala žádný kontrakt. 

Společnost Pride Aircraft přivezla do USA dva sovětské letouny Su-27UB (foto: Pride Aircraft)

Ostatně dost podobně jsou na tom stíhačky MiG-29, které pocházejí z Ukrajiny a Kyrgyzstánu a které si do své flotily pořídila firma Air USA, zatím je ovšem také nedokázala „udat“. Na tom se nejspíše podepisují velké (v případě MiG-29 opravdu extrémní) provozní náklady sovětských stíhaček, které do značné míry eliminují finanční výhody privátních „agresorů“. A aby byl výčet úplný, je nutno zmínit ještě stíhací bombardér Su-22M4 létající u Hawker Hunter Aviation a stíhačky MiG-21, které si pořídily značky Air USA či Draken. Ta poslední uvažovala také o zakoupení letadel MiG-29 z Maďarska, ale nakonec zvolila jiné řešení.

Značka Air USA se může pochlubit dokonce i několika stíhačkami MiG-29 (foto: Air USA)

Snahy o zakoupení stíhačů F-16

Právě enormní náklady na provoz sovětských stíhaček byly zřejmě hlavním důvodem, proč se firma Draken rozhodla pro pořízení 21 českých lehkých bojových letounů Aero L-159 ALCA. Ty jsou podle jejích požadavků modifikovány na provedení nazvané L-159E a české stroje by se měly stát primárními „agresorskými“ letouny pro výcvik vzdušného boje v USA i v dalších zemích NATO. 

Již řadu let se ale mluví i o možnosti, že by do soukromých rukou mohly přijít i západní nadzvukové letouny čtvrté generace, především F-16 Fighting Falcon. Firma Draken už údajně sondovala možnost odkoupení uskladněných strojů tohoto typu z Izraele a je známo působení společnosti AeroGroup, jejíž majitel Mark Daniels dlouhodobě usiluje o pořízení asi dvaceti F-16 z Nizozemí. Vyskytly se i zprávy, že k tomu snad již skutečně došlo, ale celá věc je stále zřejmě ve stavu vyřizování velkého množství formalit. 

Společnost AeroGroup chce koupit stíhačky F-16 od nizozemského letectva (foto: AeroGroup) 

Danielsova firma, známá i jako TADS, dosud vlastní patrně „jen“ útočné stroje A-4 Skyhawk a určitý počet Albatrosů, ovšem objevily se i informace, že na Ukrajině koupila dva MiG-29. Navíc TADS oficiálně sdělila, že chce usilovat o získání těžkých stíhačů F-15 a MiG-31. Snaha kupovat moderní stíhací letadla ale právě v tomto případě budí podezření, neboť Mark Daniels se angažoval také ve firmě STI Aviation, z níž se poté stala firma Presidential Airways, letecká divize kontroverzní korporace Blackwater USA


První let dvoumístného stíhače Su-27UB v rukou civilních provozovatelů

Vnucuje se tak otázka, zda má opravdu jít jen o výcvik a zda někdo nehodlá nasazovat tyto letouny i do nějakých „černých“ vojenských operací. To je totiž právě základní riziko plynoucí z „privatizace bezpečnosti“. Pokud jde pouze o podporu výcviku a pokud je to finančně efektivní, nelze nic namítat, ale nasazení do boje znamená takřka ztrátu monopolu na užívání síly, které je jedním z hlavních atributů státu.

Lukáš Visingr

Lukáš Visingr

Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.

All articles of the author

Izraelský nálet na Tunisko: F-15 poprvé v roli bombardéru

Izraelský nálet na Tunisko: F-15 poprvé v roli bombardéru

Lukáš Visingr , 1. říjen 1985 se zapsal do dějin jako den jedné z nejpůsobivějších operací izraelského letectva, které vyslalo odstrašující zprávu všem nepřátelům.

Na radaru Big Red One: Velitelství severoamerické protivzdušné obrany už 60 let monitoruje Santu Clause a jeho sobí spřežení

Na radaru Big Red One: Velitelství severoamerické protivzdušné obrany už 60 let monitoruje Santu Clause a jeho sobí spřežení

Tomáš Chalupa , Miliony dětí volají do NORADU a ptají se, kde je Santa. Za vše může dávný omyl.

Protivný, sobecký a neoblíbený národní hrdina Maynard „Snuffy“ Smith

Protivný, sobecký a neoblíbený národní hrdina Maynard „Snuffy“ Smith

Tomáš Chalupa , Tenhle palubní střelec z B-17 byl prostě pěknej mizera. Přesto svou Medaili cti dostal naprosto oprávněně.