Králové nebes na filmovém plátně: To nejlepší z filmů o letadlech a létání

Bylo by pověstným nošením dříví do lesa připomínat fakt, že za každou minutou filmu stojí mnohdy celé hodiny plánování a rozsáhlých příprav. V případě snímků obsahující reálné letecké scény to ovšem platí minimálně dvojnásobně. Při běžném natáčení postačí ono pověstné režisérovo zvolání stop, vše se rychle vrátí na začátek a záběr se může opakovat třeba i několikrát po sobě. Jenže ve vzduchu neúprosné gravitační zákony podobně jednoduchý postup nedovolují. V neustálém pohybu tak musí být jak stroje, které jsou součástí daného záběru, tak i letoun nesoucí na své palubě kameru. Dostat všechny v jeden okamžik na potřebné místo je i při těch zdánlivě nejjednodušších scénách nesmírně komplikovaným úkolem. Přitom sebemenší chyba znamená nejen zkažený záběr a nutnost složitě ho opakovat, ale může vést až k letecké nehodě s fatálními následky. Faktem je, že dnešní digitální triky mohou částečně nebo dokonce úplně natáčení ve vzduchu nahradit. Jenže možná právě proto dominují nejlepším leteckým snímkům nejen v následujícím seznamu právě ty s dřívějším datem výroby.

Bitva o Británii

Battle of Britain, Guy Hamilton, 1969, Velká Británie
Kultovní film o stejně slavné letecké bitvě, jemuž na kráse neubírá ani skutečnost, že od natáčení uplynulo takřka půl století. Produkce nešetřila penězi a pro jeho realizaci shromáždila okolo sto reálných strojů z několika států, což v té době z hlediska kvantity údajně reprezentovalo třicáté páté nejsilnější vzdušné síly světa. Každopádně vynaložené prostředky přinesly své ovoce v podobě dodnes uchvacujících leteckých scén.

Pokud Vám přijde nos filmových messerschmittů nezvyklý, nemýlíte se. Ve skutečnosti jde totiž o finální španělskou poválečnou verzi HA-1112-M1L Buchón, která používala přebytečných motorů Merlin a vrtule Rotol. Paradoxně tedy pohonného systému, jenž předtím uváděl do pohybu i bývalé největší soupeře tedy Spitfiry.

Dalším výrazným plusem snímku je historická přesnost, která si zakládá i na některých zdánlivých detailech a kromě dění v oblacích naznačuje neméně důležitou, takřka mravenčí práci obrovského množství lidí „v zázemí“. Autentickou atmosféru díla navíc podtrhuje mezinárodní ansámbl s celou řádkou skvělých herců. Rozhodně ovšem nejde o hraný dokument, jak by se mohlo z předchozího popisu zdát. Naopak, i přes snahu detailně zachytit dějinnou událost se film současně snaží vykreslit řadu jednotlivých postav a možná i proto přes svou délku nenudí.

Vážný příběh nepostrádá i vtipné momenty, jako například tato sekvence. Polští piloti během výcvikového letu osvědčí své bojové schopnosti polští piloti. Následně je britské velení pokárá za hrubou nekázeň v radiokorespondenci, aby vzápětí druhým dechem dodalo, že se status letky mění na operační.

Závěrečné rozpoložení Němců asi nejvíc dokumentuje následující scéna

Bitva o Midway

Midway, Jack Smight, 1976, Spojené státy americké
Říká se, že když dva dělají totéž, není to totéž a platí to do jisté míry i v tomto případě. Snímek popisující klíčové vítězství v námořní letecké bitvě u stejnojmenného ostrova znamenající obrat v bojích s Japonskem vykazuje řadu společných rysů s předchozím dílem. Také v tomto případě můžeme očekávat celou plejádu hereckých hvězd a až dokumentární charakter s řadou zajímavých historických detailů. Často kritizované jsou ovšem aviatické sekvence, které v některých chvílích jako by nezapadaly do obrazového kontextu snímku. Zjevně méně velkorysý rozpočet totiž donutil režii použít záběry z jiných filmů. Druhou takříkajíc vadou na kráse je pro takové dílo poměrně zbytečný, navíc zjevně prvoplánový milostný příběh jednoho z amerických námořních pilotů a jeho krajanky, ovšem pro vytvoření „dramatické zápletky“ s japonskými kořeny. I tak ovšem stojí za podívání a rozhodně nelze souhlasit s těmi, kteří ho naopak řadí mezi nejhorší snímky této kategorie.

Rozsáhlá dobová upoutávka nabízí celou řádku stěžejních okamžiků filmu

„Mají letovou palubu plnou bomb. Chytili jsme je nepřipravené. Žádní stíhači a paluba plná bomb“ hlásí nadšeně američtí piloti, vrhající se střemhlav na v tu chvíli zaskočené námořnictvo země vycházejícího slunce. Tuto efektní scénu ovšem historici obou stran zpochybňují, pokud jde právě o zaplnění paluby připravenými japonskými bombardéry.

Ještě poslední ohlédnutí přes rameno amerického pilota stojí za předtím prožité nebezpečí během útoku. Tři ze čtyř japonských letadlových lodí v plamenech

Tora! Tora! Tora!

Tora! Tora! Tora!, Richard Fleischer / Kinji Fukasaku, 1970 Spojené státy americké/Japonsko
Dávno před tím, než spatřil světa Pearl Harbor (USA, 2001) vznikl unikátní koprodukční snímek, popisující tuto osudovou bitvu velmi zajímavým pohledem obou dříve znepřátelených stran. Na rozdíl od novodobého následníka, který historii používá spíše jako kulisu pro řešení problematiky milostného trojúhelníku, se původní dílo časově omezuje pouze na období japonských příprav a vrcholí známým fatálním úderem na havajský přístav.

Japonské letouny rozsévají zkázu nejen v samotném přístavu, ale stejně jako ve skutečnosti, také na přilehlém letišti.

Vlastní natáčení prováděly nezávisle na různých místech dva národní štáby, přičemž ten ze Země vycházejícího slunce měl původně vést sám slovutný režisér Akira Kurosawa (1910 – 1998), jenž se předtím podílel na psaní scénáře. Tři roky příprav, více jak 30 reálných letadel, mnoho maket zničených k dosažení skutečného obrazu zkázy, zapůjčené letadlové lodě, to vše vyústilo v další fascinující historickou rekonstrukci plnou strhujících vzdušných záběrů (mimo jiné později znovu využitých v již zmiňované Bitvě o Midway). Během natáčení došlo ke dvěma leteckým nehodám, které pohotový kameraman zachytil na filmový pás. A protože obě skončily šťastně, mohla režie jejich záběry bez výčitek zakomponovat do výsledného díla.

Malá „ochutnávka“ v podobě dobového traileru

Báječní muži na létajících strojích

Those Magnificent Men in Their Flying Machines, or How I Flew from London to Paris in 25 hours 11 minutes, Ken Annakin, 1965, Velká Británie
Anglický humor je světově proslulý a patří prý dokonce k úspěšným vývozním artiklům. Kdo jiný, než právě ostrovní filmaři, by tedy měl natočit úspěšnou aviatickou komedii. Příběh ve kterém piloti bojují o cenu 10 000 liber vypsanou vydavatelstvím britských novin, je sice smyšlený, ale zcela koresponduje s dobou pionýrských začátků dobývání vzduchu. Jeho ladění nám svou kombinací nostalgie, poetiky a laskavého humoru vzdáleně připomene Postřižiny. Ostatně, v očích tehdejší veřejnosti museli první odvážní průkopníci letectví působit tak trochu jako pověstní hrabalovští pábitelé.

Tvůrci naplno využili námětu mezinárodní soutěže, takže každý z přihlášených závodníků je vykreslen coby typický reprezentant své země se všemi jejími (ne)cnostmi, přičemž autentičnost podtrhuje obsazení postavy hercem příslušné národnosti. Zřejmě nejlepší kreace zde předvádí Karl Gerhart Fröbe známý především jako Goldfinger ze stejnojmenné bondovky natočené rok předtím, který zde několikrát svou roli provází „hrou na pusu“, takže ho lze vlastně označit za jednoho z prvních interpretů beatboxu. Zřejmě nejlepší scénou je ovšem ta, ve které místo indisponovaného pilota sám usedá za knipl, nechá si podat příručku o létání, aby vzápětí zjevné a zcela pochopitelné obavy pořadatele závodu odbyl slovy „Neexistuje nic, co by německý důstojník nedokázal dělat“.

Možná Vás naladí oficiální upoutávka

Produkci filmu se podařilo pro potřebu natáčení vyrobit asi dvacítku replik originálních strojů z té doby. Menší část z nich byla v letuschopném provedení nicméně s využitím silnějších motorů kvůli bezpečnosti. Ostatní dvoj- či trojplošníky ve vzduchu ožily za pomoci konstrukce vytvořené s pomocí dvou obřích stavebních jeřábů. Dodejme ještě, že kromě leteckých veteránů potěší oko diváka i celá řada historických automobilů a motocyklů.

Hned v úvodu celého filmu můžete očekávat pohled na nejbizarnější létající stroje historie

Přímo nad hlavou

Twelve O'Clock High, Henry King, 1949, Spojené státy americké
Od roku 1942 podporovaly těžce zkoušenou Evropu bombardéry americké 8. letecké armády dislokované v Británii. Čerstvé zážitky dvou veteránů z této jednotky daly vzniknout nejprve románu, čtyři roky po skončení 2. světové války samotnému filmu a o několik let později i stejnojmennému seriálu. Vzhledem k možnosti poprvé včlenit do snímku dokumenty pocházející z archívu Luftwaffe produkce místo plánovaného barevného materiálu posléze rozhodla zůstat u černobílého provedení.

Ve tváři pilotů v kabině „létající pevnosti“ se zračí napětí z právě probíhající bombardovací mise

Snímek je pojat především jako sonda do těžce zkoušené psychiky posádek strategických bombardérů, podnikajících vysoce nebezpečné denní nálety nad kontinentální Evropu. Stěžejní úlohu nového velitele, který ve svém nitru svádí těžký boj vzhledem k povinnosti posílat své muže na misi, ze které se řada z nich nevrátí, s velkou přesvědčivostí zahrál Gregory Peck (1916 – 2003).

Oficiální trailer

V poválečné euforii šlo rozhodně o velmi zajímavý počin, který ocenili především sami váleční veteráni, ale i některé velké americké firmy, jenž ho začaly používat coby instruktážní snímek při školení svých manažerů. I přes to nejde jen o psychologické drama, jak by se mohlo z předchozího textu zdát, ale o plnohodnotné letecké dílo s řadou akčních scén. Ostatně, právě kvůli nim padl v té době pomyslný rekord za finanční ocenění kaskadérského kousku, kdy pilot dostal tehdejších 4500 dolarů za záměrné nouzové přistání „na břicho“ se strojem B-17 Flying Fortress. Mimochodem, kvůli rizikovosti scény provedl let zcela sám, což je v historii tohoto typu naprostý unikát.

Celý snímek

Pekelní andělé

Hell's Angels, Howard Hughes a Edmund Goulding, 1930, Spojené státy americké
I když byla v úvodu avizována jednoznačná převaha starších snímků, jen málokoho by napadlo, že se ve výběru ocitne i tak letité dílo jako je toto. Jenže jde v několika směrech o natolik unikátní počin, že si zasluhuje naši pozornost. Spolu s ještě starším němým filmem Křídla (USA, 1927), jenž mimochodem také není zcela nezajímavý, jsou jednoznačnými průkopníky tohoto žánru. Velký podíl na úspěchu Pekelných andělů má geniální excentrický aviatik Howard Hudges (1905 – 1976) a v té době neuvěřitelný rozpočet téměř 4 miliony tehdejších dolarů.

Leonardo DiCaprio coby excentrický Howard Hudges během natáčení Pekelných andělů v životopisném dramatu Letec (2004)

Fiktivní příběh dvou britských bratrů milujících stejnou ženu, bojujících po vstupu do řad vojenského letectva ve Velké válce proti bývalému německému spolužákovi z Oxfordu působí zpočátku trochu banálně, ale možná i díky reálně tragickému vyústění není nakonec úplně tuctový.

Vynikající krátký dokument o filmu. Už zde je patrné zaujetí filmařů pro věc jdoucí možná až za hranici posedlosti. I proto nelze než doporučit!

Největším přínosem jsou ale vzdušné sekvence, odehrávající se převážně v druhé polovině snímku. Když uvážíme tehdejší filmařskou, ale vlastně i leteckou techniku, je s podivem, jak úžasné záběry se podařilo natočit. Bohužel si jejich realizace vybrala krutou daň v podobě životů tří pilotů a jednoho mechanika. Ostatně i sám Hudges měl namále, když při natáčení jedné scény nezvládl obtížný manévr a skončil s frakturou lebky v nemocnici. Není bez zajímavosti, že německý těžký bombardér Gotha, který nebyl pro filmování k dispozici, dubloval stroj S-29-A sestrojený proslulým konstruktérem a „otcem vrtulníků“ Igorem Sikorskim (1889 – 1972) ihned po jeho příjezdu do Spojených států.

Sikorského těžký dvoumotorový typ S-29-A představující ve snímku německý bombardér Gotha

Odkaz na celý film

Strategic Air Command

Strategic Air Command, Anthony Mann, 1955, Spojené státy americké
Snímek o zaoceánských strategických bombardérech z počátku studené války, avšak bez jediné bitevní scény. To vše zarámováno zdánlivě neuvěřitelným příběhem bývalého pilota „superpevnosti“ B-29, nyní ovšem profesionálního hráče baseballové ligy, který je na faktickém vrcholu sportovní kariéry coby rezervista znovu povolán zpět do aktivní služby a stane se kapitánem nově zaváděného typu bombardovacího letounu.

Po takovém úvodu se může zdát, že se u nás zřejmě nikdy nepromítaný snímek v našem seznamu ocitl spíše omylem. Jenže naprostý opak je pravdou a film je považován za jeden z nejlepších v této kategorii. Ani lety bombardérů totiž nemusí být nudné, zvláště když jde o první mezikontinentální zbraň v podobě obřího stroje B-36 Peacemaker, u kterého při cestě na grónskou základnu dojde k požáru jednoho ze šesti motorů. Ani tento nepříjemný zážitek spolu s utrpěným zraněním nevrátí bývalého baseballistu zpět na hřiště a raději se vrhá do zavádění nového neméně inovativního proudového typu B-47 Stratojet.

Oficiální trailer

Není bez zajímavosti připomenout, že oba letouny představovaly tou dobou nejdůležitější americké jaderné nosiče, ač to v samotném filmu explicitně nezazní. Pro pořádek dodejme, že onen domněle fantaskní příběh má zcela reálné základy. Přestože tvůrci díla nikdy nezveřejnili konkrétní osobu, jenž se stala předobrazem hlavního hrdiny, má se za to, že se jednalo o jednoho z hráčů baseballového týmu bostonských „Rudých ponožek“.

Hlavní hrdina při majestátním startu B-36, největšího letadla světa s pístovými pohonnými jednotkami, zde v modernizované verzi navíc doplněné čtyřmi pomocnými proudovými motory.

Ovšem možná ještě více interesantní je fakt, že sám představitel ústřední role James „Jimmi“ Stewart (1908 – 1997) podobný příběh zažíval na vlastní kůži, neboť kromě herectví se jako aktivní pilot i operační důstojník zapojil do bojů Druhé světové války a jako rezervista posléze povýšený až do hodnosti brigádního generála působil na palubách bombardérů během konfliktu ve Vietnamu.

Pilotem a válečným hrdinou nejen ve filmu. Herec James Stewart po návratu z operační mise během Vietnamské války s osádkou „stratosférické pevnosti“ B-52

Modrý Max

The Blue Max, John Guillermin, 1956, Velká Británie
Dobrých aviatických snímků z Velké války je skutečně jako šafránu, nicméně zajímavý pohled ostrovních producentů na letectvo tehdejšího protivníka k nim patří. Dosud prominentní složení německých vzdušných sil neboli Luftstreitkräfte dostává zásadní trhlinu. Situace na frontě totiž vyžaduje další a další piloty, takže jeho velení ač nerado, musí sáhnout pro nové adepty zejména do řad zájemců z nižších společenských vrstev.

Jeden z nováčků jménem Bruno Stachel, tak trochu paradoxně ztvárněný americkým hercem Georgem Peppardem (1928 – 1994), má sice výborné výsledky, ale ukáže se jako naprosto bezskrupulozní člověk. Snaha za každou cenu získat tzv. Modrého Maxe (neformální označení pro nejvyšší německé vyznamenání Pour le Mérite odvozené od barvy medaile a počátečního jména jednoho z prvních nositelů, Maxe Immelmanna) za 20 sestřelených nepřátelských strojů vede k arogantnímu a bezohlednému chování, které těžko snáší jeho kolegové. Jenže vedení potřebuje výsledky, takže nehledí na způsoby, kterými jich bylo dosaženo. Naopak nového pilota oslavuje, aby podnítilo také ostatní prosté vojáky.

Hlavní hrdina působí možná sympaticky, ale je to bezskrupulózní kariérista jdoucí doslova přes mrtvoly

Snahou tvůrců je mimo jiné demytizovat všeobecně zažitou představu o tehdejších vzdušných bitvách jako jakémsi pokračování středověkých rytířských soubojů a naznačit důvody, jenž v reálu postupně vedly k přechodu k takzvané totální válce. Především však jde opět o velmi pěknou „přehlídku“ dvoj- a trojplošníků obou stran v akci. Některý z nich byly pro film vyrobené, jiné vznikly přestavbou meziválečných cvičných letadel. Škoda jen nezvyklé angličtiny z úst německých pilotů a také skutečnosti neodpovídající zralý věk většiny jejich hereckých představitelů.

Konfrontace dvou kolegů po proběhlé misi. Hlavní hrdina totiž místo krytí ústupu pozemní armády i přes zákaz útočil na nepřátele. Ve snaze napodobit jej zahynula půlka jejich letky.

Nakonec také samotný Stachel končí tragicky při zkoušce nového jednoplošníku. Místo soudu, ke kterému jej chtěli popohnat kolegové, ho neúprosně běžící soukolí německé válečné mašinerie staví na piedestal coby hrdinu

„Křídla Ruska“

Krylya Rossii, 2008, Rusko
Sovětské filmy zaměřené zejména na Velkou vlasteneckou válku jsou téměř legendární a lze jen těžko popírat jejich kvality zejména s ohledem na bravurně zvládnuté masové bitevní scény. Jenže většinou se v hledáčku tamějších režisérů ocitaly pozemní jednotky nebo armáda obecně, takže čistě leteckých snímků vzniklo málo a zdaleka nedosáhly takové úrovně.

Na druhé straně je zde ovšem nedávno natočená více než podařená dokumentární série, která nás v osmnácti dílech podrobně seznamuje se všemi druhy sovětského i ruského letectva v proměnách času. Nechybí zde přitom ani civilní typy či unikátní hybridní stroje zvané ekranoplány. Pochopitelně velmi zajímavý obsah, řada většinou dosud neznámých záběrů, dokonalá úroveň zpracování, ale i neutrálně laděný pohled snesou ve výsledku i ta nejvyšší divácká kritéria a jednotlivé epizody lze srovnávat snad jedině s nejlepšími dokumenty britské veřejnoprávné společnosti (BBC).

Osmá epizoda je věnována frontovým stíhacím a bombardovacím letounům, tedy strojům zajišťující vzdušnou izolaci a zejména přímou leteckou podporu

naproti tomu ve čtrnácté lze spatřit celou plejádu vrtulníků, od prvních pokusů přes slavné dopravní a bitevní kousky, známé i z našich vzdušných sil

...a stoupej do slunce!

...a stoupej do slunce!, Zbyněk Podskalský, 2003, Česko
Domácí produkce má na svědomí dva vysoce kvalitní filmy z Druhé světové války, ať už jde o Nebeské jezdce (Československo, 1968) nebo novodobý Tmavomodrý svět (Česko, 2001), které zřejmě netřeba představovat. Naproti tomu nepříliš známým, ale zajímavým počinem je televizní film s výše uvedeným názvem, vyprávějící příběh chlapce a jeho dědečka, bývalého vojenského pilota. Ani v tomto případě není samotný děj tím největším lákadlem, ale rozhodně neurazí a vzhledem k univerzálnosti hlavní myšlenky o lásce k létaní se s ním může do jisté míry ztotožnit řada diváků.

Už kvůli leteckým záběrům na legendární "jedenadvacítky" stojí tenhle film za shlédnutí

Hlavní devizou díla je ovšem atraktivní podívaná na nadzvukové létání v podobě legendy nejen českého nebe, stroje MiG-21 „Fishbed“. Vhledem k tomu, že ho o dva roky později ve výzbroji českých vzdušných sil nahradil JAS-39 Gripen a řada „jednadvacítek“ bohužel putovala vzhledem k neúprosným mezinárodním předpisům přímo do šrotu, je i jakýmsi důstojným rozloučením s tímto typem i poctou lidem kolem něj.