Nedoceněný létající všeuměl OV-10 Bronco. Vrátí se?

V současnosti se hodně hovoří o „renesanci vrtulí“, resp. o velkém vzestupu bojových letounů hnaných vrtulovými, resp. turbovrtulovými motory. Mezi historické stroje tohoto druhu, jež se opravdu hodně povedly a zaznamenaly úspěch, patří americký „všeuměl“ OV-10 Bronco, jenž vznikl především pro boj proti partyzánům. Střílel, odpaloval rakety, transportoval výsadkáře, zachraňoval sestřelené letce, naváděl vzdušné údery či tahal cvičné terče. Dosud se nachází ve výzbroji několika zemí, co je ovšem ještě zajímavější, firma Boeing zřejmě připravuje výrobu modernizované varianty pro současný světový trh.

Nádherný exemplář Bronca ze sbírek Cactus Air Force Museum v nevadském Renu

Návrh, projekt LARA a prototypy

Kořeny letounu OV-10 Bronco lze vysledovat do počátku 60. let, kdy dva důstojníci americké námořní pěchoty, K. P. Rice a W. H. Beckett, kteří byli i osobními přáteli, přišli s myšlenkami na lehký a jednoduchý bojový letoun pro spolupráci s pozemními silami, a to zejména při boji proti partyzánům. US Army sázela primárně na vrtulníky, zatímco US Air Force nejevilo moc zájmu o takový „podřadný“ letoun, když se mohlo chlubit nadzvukovými stíhačkami, zatímco u námořní pěchoty našla tato koncepce odezvu. Rice a Beckett si představovali letadlo, jež by mělo možnost krátkého startu a přistání a kromě obvyklých zbraní (tedy kulometů, neřízených raket apod.) by mohlo nosit i bezzákluzový kanon. 

Bronco v barvách německé Bundesluftwaffe na leteckém dnu.

Námořní pěchota nakonec dosáhla toho, že v roce 1963 oficiálně začal projekt LARA (Light Armed Reconnaissance Aircraft), kterého se účastnila i armáda a letectvo. Specifikace hovořily o dvoumotorovém a dvoumístném letounu, který přepraví dalších šest mužů nebo 1100 kg nákladu, bude schopen vzlétat z nezpevněných drah o délce 240 m, popř. z paluby letadlové lodě, bude možné jej konvertovat na plovákový a bude dosahovat rychlostí cca 560 km/h. Bylo osloveno celkem 22 leteckých firem, z nichž své návrhy dodalo devět, a sice Beech, Convair, Douglas, Goodyear, Grumman, Helio, Lockheed, Martin a konečně tým North American/Rockwell. 

V srpnu 1964 byl vítězem vyhlášen koncept NA-300 od posledně jmenovaných účastníků, kteří obdrželi kontrakt na devět prototypů. Poté sice ostře protestovala firma Convair, která poté postavila i prototyp stroje Model 48 Charger. Ten v některých směrech NA-300 překonával, v říjnu 1965 však byl zničen při havárii a firma Convair svoje snahy vzdala. Mezitím společnosti North American a Rockwell zhotovily první prototyp letounu, který dostal oficiální označení OV-10 Bronco. Poprvé startoval 19. července 1965 a již záhy začala jeho skutečně působivá kariéra.

Hlavním konkurentem stroje OV-10 byl Convair Model 48 Charger

Technický popis letounu OV-10A

Dlužno dodat, že výsledný OV-10 Bronco nebyl tak docela tím, co navrhovali Rice a Beckett, protože podle nich mělo jít o letoun velice malý a maximálně jednoduchý. Navzdory tomu, že se výsledek od jejich představ odchýlil, jej však nakonec oba velmi chválili. Vznikl stroj, jenž svou aerodynamickou koncepcí poněkud připomíná legendární stíhačku z druhé světové války P-38 Lightning. Má proto trupovou gondolu a dva prodloužené ocasní nosníky, jejichž přední části obsahují motory, kdežto ty zadní vytvářejí dvě svislé ocasní plochy a propojují se tak, že vzniká vodorovná ocasní plocha. V přídi trupové gondoly se nachází bohatě prosklená kabina pro pilota a pozorovatele, za které se opravdu může vměstnat až pět výsadkářů, přestože se to při pohledu na kompaktní gondolu zdá takřka nemožné. Alternativou je vymontování sedačky pozorovatele, načež se do zádi vejde až šest „paragánů“, případně i dvoje nosítka pro raněné a ošetřovatel. 

Do zádě letounu OV-10 Bronco se může vměstnat až šest výsadkářů

Velmi významný prvek tvoří dva nápadné „výčnělky“ na bocích spodku gondoly, jež kromě mírného zvyšování vztlaku (takže někteří vtipálci označují Bronco za dvouplošník) fungují zejména jako zbraňové pylony. V každém je totiž umístěna dvojice 7,62mm kulometů M60C (zásoba pro všechny čtyři čítá celkově 2000 nábojů) a pod každým se nalézají ještě dva závěsy pro zbraně. Kromě těchto čtyř závěsů má OV-10 Bronco i pátý uprostřed pod trupem a další dva pod křídlem.

Muzejní exemplář OV-10D předvádí svou nosnost raketové výzbroje

Nejběžnější výzbroj tvoří raketnice pro neřízené rakety ráže 70 mm (po sedmi či devatenácti kusech) nebo 127 mm (po dvou či čtyřech kusech), byť pod křídlo se dají zavěsit i rakety vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder. Letoun může nosit rovněž bomby, světlice a dýmovnice nebo kontejnery s kulomety či kanony.

O pohon se stará dvojice turbovrtulových motorů Garrett T76-G-410/412, které zajišťují výkon po 533 kW a mohou pracovat i na běžný benzín. Stroj s nejvyšší hmotnosti cca 6,5 tuny létá rychlosti až 450 km/h, doletí na vzdálenost bezmála 1000 km a může vystoupat do výšky přes 7000 m.

OV-10 Bronco demonstruje svoje schopnosti

Operace OV-10A nad Vietnamem

Předchozí popis se vztahuje k základní sériové variantě OV-10A, která se začala dodávat roku 1968, a to nejdříve americké námořní pěchotě a posléze letectvu. Tyto letouny téměř okamžitě zasáhly i do boje, a to pochopitelně ve Vietnamu, kde první bojová mise OV-10A proběhla již 6. července 1968 se znaky námořní pěchoty. V srpnu téhož roku prodělaly „křest ohněm“ také letouny US Air Force, které do listopadu 1968 létaly v rámci experimentální a vyhodnocovací operace Combat Bronco. Operovaly z jihovietnamské základny Bien Hoa, byť zpočátku plnily výhradě roli předsunutých leteckých návodčích (FAC, Forward Air Controllers), tedy letounů, jež řídí a navádějí vzdušné útoky jiných letadel. Letectvo se totiž nejprve bránilo tomu, aby se OV-10 užívaly také jako vyloženě útočná letadla, a dokonce z nich nechalo vymontovat jejich čtyři kulomety! V dubnu 1969 byl ovšem proveden experiment Misty Bronco, který zahrnoval i útočné mise. Na základě pozitivních výsledků tak generálové letectva změnili názor a potom se už i OV-10 se znaky USAF uplatňovaly jako útočné. 

Letadlo OV-10A Bronco na základně Da Nang v Jižním Vietnamu

Zcela jiná situace panovala u námořní pěchoty, kde nikdy nikoho nenapadlo zbavovat tento oblíbený letoun jeho útočných kapacit, a tak OV-10 námořní pěchoty od počátku operovaly s širokým arzenálem zbraní. Letectvo mělo ve výzbroji 157 exemplářů OV-10A (z nichž bylo během vietnamské války ztraceno 64 kusů), zatímco 114 letadel bylo dodáno námořní pěchotě. Od té si určitý počet půjčilo i námořnictvo, kde v letech 1969–1972 fungovala jedna eskadra OV-10A pro palebnou podporu, ale po válce se tyto letouny vrátily k námořní pěchotě. Bez ohledu na přesné zařazení se OV-10A skutečně mimořádně osvědčily. Prováděly průzkum, naváděly letecké údery či dělostřeleckou palbu, po sestřeleních vlastních letadel zachraňovaly osádky, evakuovaly raněné, přepravovaly zásoby a samozřejmě svými zbraněmi útočily na nepřítele.

Typickým znakem letounu Bronco verze OV-10A je krátká tupá příď

Za sponzoring tohoto článku děkujeme firmě Bull s.r.o.

Modernizace pro nasazení i v noci

Piloti si chválili obratnost OV-10, s nímž se daly provádět i překvapivě náročné „akrobatické“ kousky, a poměrně dobrou schopnost snášet palbu z malých zbraní, zatímco pozemní personál si cenil snadné údržby a oprav. Navzdory vysoké efektivitě nasazení a pochvalám se projevily i dva nedostatky. Prvním byly relativně slabé motory, kvůli nimž OV-10 neochotně stoupal do větších výšek. Jelikož se ale jednalo o letoun pro operace především nízko nad zemí, neplatilo to za nějaký fatální nedostatek. Druhý problém byl závažnější a týkal se faktu, že OV-10A byl určen pouze pro působení za dobré viditelnosti, resp. ve dne a za příznivého počasí, neboť mu chyběly senzory pro noční vidění. V roce 1971 tedy část strojů letectva prodělala modernizaci pod krycím jménem Pave Nail. Obdržely přístroje nočního vidění (zesilovače světla), laserový zaměřovač Pave Spot a terminál navigační soustavy LORAN. Odváděly poté dobrou práci mj. při hledání proslavené Ho Či Minovy stezky a při útocích na zásobovací kolony, které se po ní přesunovaly, ale v roce 1974 byly přestavěny zpět do původní podoby. 

Stroje OV-10A si pořídilo jak americké letectvo, tak námořní pěchota

Námořní pěchota však byla důslednější. Nejprve nechala dva exempláře OV-10 upravit do pokusné verze YOV-10D, nazývané též NOGS (Night Observation Gunship System). Na první pohled se daly rozpoznat podle prodloužené přídě s kulovým senzorovým blokem, v němž byl instalovaný infračervený přístroj FLIR a laserový zaměřovač, a dále podle nápadné věžičky M97 s 20mm tříhlavňovým kanonem M197 pod trupem. Přestavbou dalších sedmnácti OV-10A pak vznikla sériová verze OV-10D, jež vedle nových senzorů získala i silnější motory T76-G-420/421 (776 kW), vrhače klamných cílů a chladiče výfukových plynů. Věžička s kanonem se obvykle nemontovala, byť možné to stále bylo. Plováky, s nimiž se počítalo v zadání LARA, se objevily jenom v podobě makety. Ve fázi výkresů zůstala instalace 106mm bezzákluzového děla i varianta OV-10T, jež měla přepravit až dvanáct mužů nebo dvě tuny nákladu.

Letoun OV-10D Bronco lze vybavit věžičkou s 20mm kanonem M197

Ve službách zahraničních letectev

Námořní pěchota nechala celkem 37 letounů verzí A a D modernizovat na standard OV-10D+ s novějšími senzory a spojovacím vybavením. Objevily se i ve válce v Zálivu v roce 1991, ale za čtyři roky všechny stroje Bronco opustily službu v amerických ozbrojených silách. To však zdaleka nebyl konec kariéry v USA, neboť několik strojů posléze získala agentura NASA, kde plnily (a nejspíše stále plní) různé pomocné a zkušební úkoly. Další letadla převzalo americké ministerstvo zahraničí, které je nasazuje v Kolumbii k ničení plantáží koky, a jiné stroje pořád pomáhají při hašení lesních požárů, dnes ve službách kalifornské agentury CalFire (California Department of Forestry and Fire Protection). 

Upravené stroje OV-10 Bronco dosud slouží pro hašení lesních požárů

Podařená letadla OV-10 ale zamířila i za hranice USA. Kolumbie převzala od USAF celkově dvanáct kusů OV-10A a poté ještě tři na náhradní díly. Jeden letoun byl ztracen v boji, zbylých jedenáct však prodělalo modernizací na standard OV-10D a stále odvádí dobré služby v boji proti narkomafii a ultralevicovým guerillám. 

K současným provozovatelům typu OV-10 Bronco se řadí Kolumbie

Další uživatelskou zemí se stalo Thajsko, pro jehož letectvo bylo postaveno 32 kusů verze OV-10C, a následovalo 16 kusů OV-10E pro Venezuelu a stejný počet OV-10F pro Indonésii. Posledně zmíněná verze se liší tím, že místo 7,62mm kulometů má zbraně Browning M2 ráže 12,7 mm; navíc byla schopná používat i bomby ruské výroby. Indonéské stroje však už nelétají a brzy se mají vyřazovat, z venezuelských letounů (které se účastnily mj. pokusu o převrat v roce 1992, kdy byly dva sestřeleny) již létá pouze asi pět kusů a Thajsko všechny OV-10C vyřadilo. Osm jich prodalo na Filipíny, které navíc odebraly 33 exemplářů OV-10A přímo z USA. Filipínské letectvo dosud používá nejméně osm kusů, z nichž část prošla modernizací na verzi OV-10M, jež se na první pohled liší čtyřlistými vrtulemi a vrhači klamných cílů. Zvláštní verzi OV-10B pro vlek cvičných terčů zakoupilo v počtu 18 strojů Západní Německo; následně dostaly malý pomocný proudový motor a nové označení OV-10B(Z).

Pro SRN byla vyvinuta speciální varianta OV-10B(Z) k vlekání terčů

Nová šance pro povedený letoun

Ještě v polovině roku 2009 se zdálo, že se kariéra OV-10 blíží ke konci, náhle se však objevila další šance. Šlo o program LAAR (Light Attack Armed Reconnaissance), který tehdy zahájilo americké letectvo s cílem získat nový lehký bojový letoun, který by se hodil do asymetrických konfliktů proti guerille a terorismu. Firma Boeing, jež od společnosti North American koupila práva na OV-10, tedy v září 2009 oznámila, že do soutěže přihlašuje modernizovanou podobu nazvanou OV-10(X) Super Bronco. Stroj by měl využívat původní drak, ačkoliv měl by dostat výkonnější motory a pochopitelně zcela novou elektroniku a moderní výzbroj. Podobně jako u verze OV-10F by se měly použít 12,7mm kulomety. Kromě toho má letoun běžně nosit řízené protitankové rakety AGM-114 Hellfire (až dvanáct kusů pod křídlem a trupem) a řízené střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder (až čtyři kusy pod křídlem). Pod trup bude možné umístit i onu věžičku s 20mm kanonem. Výběrové řízení LAAR sice vyhrál brazilský letoun EMB-314 alias A-29 Tucano, ale společnost Boeing oznámila, že hodlá OV-10(X) nabízet i na světovém trhu. 

Jeden z exemplářů OV-10G+ z obskurního projektu Combat Dragon II

Ke svému oblíbenci se však poté tiše vrátila i americká námořní pěchota, která od NASA převzala pro Velení speciálních operací (SOCOM) tři stroje OV-10D a nechala je přestavět na provedení OV-10G+ (jméno OV-10G dříve náleželo nerealizované verzi pro Jižní Koreu). Od původních letounů se liší čtyřlistými vrtulemi Hartzell a novým senzorovým blokem. V rámci projektu Combat Dragon II měly absolvovat zkušební nasazení v Afghánistánu, čemuž ovšem v roce 2013 zabránil Kongres, jenž odmítl uvolnit peníze. 

Přesto se ale ukázalo, že OV-10 má co nabídnout i dnes. Jeho nasazení nad Vietnamem vlastně položilo základy leteckých operací proti povstalcům (COIN, Counter-Insurgency) a sám tento typ byl v podstatě prvním letadlem zkonstruovaným speciálně pro tento druh konfliktů. V boji proti Islámskému státu či Talibanu by modernizovaný OV-10 Bronco nepochybně přišel vhod.