Vanishing Point: Film o silných motorech a smyslu bytí

Kdybyste se pokusili název téhle klasiky z roku 1971 přeložit do češtiny, asi by se vám podařilo do kin přitáhnout tak maximálně studenty výtvarného umění. Vanishing Point totiž znamená „úběžník“. Že jste to slovo nikdy neslyšeli? Na tom není nic divného – pokud jste někdy nestudovali kresbu či jiný obor, který pracuje s perspektivou.

Úběžník je totiž bod, ve kterém se zdánlivě setkávají všechny přímky. Což je důležité, pokud se snažíte nakreslit kvádr ve správné perspektive nebo pokud se řítíte po dlouhé rovné silnici a zíráte daleko před sebe, kde se její krajnice setkávají v jediném bodě na obzoru.

Vanishing Point není film o kreslení. Je to film o tom jediném bodu daleko před vámi, ve kterém všechno končí a ke kterému všechno směřuje. A o tom, jestli vaše cesta k němu bude rychlá a přímá nebo dlouhá, klikatá a plná událostí.

Kowalski si krátkou a přímou cestu zvolí dobrovolně na samém začátku, když se v páteční večer vsadí se svým dealerem o dávku povzbuzujících tablet speedu alias benzedrinu, že auto, které má do nějaké dva tisíce kilometrů vzdáleného San Francisca doručit v pondělí ráno, dopraví na místo už v sobotu ve tři odpoledne.

Na začátku to vypadá jako obyčejná klukovina nebo stupidní nápad, který se zrodí v chemikáliemi prosmaženém mozku. A celý film potom působí jako vlhký sen automobily posedlého puberťáka. Hrdina, který se nestará o nic jiného než o rychlou jízdu. Policajti, kteří ho nechápou a z prkotiny udělají lov na člověka. Bílý Challenger R/T a jeho úžasný zvuk. Nahá holka na motorce. A do toho otravný, uječený černý DJ, u kterého nechápete, co vlastně v tom filmu dělá. A flashbacky do minulosti, které jsou občas zajímavě akční a jindy zase trapně romantické a nudné.

Podívejte se ale na stejný film o něco staršíma očima a uvidíte něco úplně jiného.

Kowalski nejede, protože by mu to zrovna přišlo jako dobrá zábava na víkend. Jede proto, že mu nic jiného nezbývá. 

V životě mu nic nezůstalo, nemá k čemu směřovat a tak upírá svůj znak na úběžník na obzoru. Vanishing Point. Což by se dalo volněji také přeložit jako „bod mizení“. Neuchopitelné místo, ve kterém všechno končí.

Z tohoto úhlu pohledu začíná film dávat úplně jiný smysl, stejně jako jednotlivé postavy. Zvláště pokud se vám podaří narazit na britskou verzi filmu se stopařkou, symbolizující údajně Smrt – z americké verze byla vystřižena, protože by to prý „mátlo diváky“.

Zůstal však rozhlasový DJ Super Soul („superduše“?) se svou nevysvětlitelnou „mimosmyslovou“ komunikací s Kowalskim, který se zaslouží o neméně záhadný kult Kowalskiho coby „posledního amerického hrdiny“ a „poslední volné duše, pro kterou rychlost znamená svobodu“. A i všechny epizodní postavy působí dojmem, že by měly něco symbolizovat. Je podivně se smějící závodník v Jaguaru Kowalskiho pokoušející ďábel? Co znamená ta nahá holka na motorce? A co má být ta křesťanská sekta v poušti a osamělý stařec lovící hady?

Jakmile se vaše úvahy o tom, co tenhle film vlastně znamená, začnou ubírat tímto směrem, můžete vymýšlet jednu teorii za druhou a strávit tím jeho několikeré sledování. A nebo můžete zůstat u toho, že sice asi něco znamená a asi se v něm skrývá nějaké hluboké intelektuální poselství o životě, jeho době a končících „radostných 60. letech“, ale že nejdůležtější jsou skvělou kamerou zabírané americké scenérie a nekonečné záběry jednoho z nejdokonalejších exemplářů muscle cars.

Nějaký autíčkářský trika najdete v eshopu naší značky DixieGear

A existuje ještě třetí způsob. Můžete se kromě uhánějícího auta soustředit i na řízný soundtrack a použít Vanishing Point jako sondu do méně známé americké hudby přelomu 60. a 70. let. Znali jste třeba duo Delaney & Bonnie, které dnes sice tak trochu upadlo v zapomnění, ale svého času v jejich skupině Delaney, Bonnie & Friends hrála i taková jména jako bratři Allmanové, Eric Clapton, George Harrison nebo Gram Parsons? Původně měla většina soundtracku pocházet z jejich alba Motel Shot, ale studio se nakonec rozhodlo, že práva by byla příliš drahá. Delaney, Bonnie & Friends si alespoň střihli gospel You Got to Believe – ale zato to udělali naživo, i s Ritou Coolidge zastupující „friends“.

Na řadu tak přišla jména další – u nás obvykle ještě méně známá, ale o nic méně dobrá. Asi nejvýraznější jsou kousky Dear Jesus God (mimochodem, všimněte si, kolik songů ze soundtracku se drží spirituální tematiky) a Over Me od relativně neznámých Boba Segariniho a Randyho Bishopa, ale o pozornost s nimi na soundtracku zdatně soupeří countryová legenda Jerry Reed s Welcome to Nevada, soulová Big Mama Thornton, bluegrassoví Doug Dillard Expedition nebo country-soulová Kim Carnes se závěrečnou Nobody Knows.

A samozřejmě je tu také Missisipi Queen od skupiny Mountain, kterou jsme od té doby mohli slyšet třeba i v sountracku k prvním Expendables a nahráli jí Molly Hatchet nebo Ozzy Osbourne.

Vanishing Point je zkrátka mnohem víc než jen automobilová honička protažená na 98 minut a jeho soundtrack je víc než jen série písniček, které se skvěle poslouchají při rychlé jízdě autem. Ale funguje, i když v něm nehledáte nic víc a budete ho brát jen jako fakt dobrý autařský film.

Jen si dejte pozor na jednu věc. Až ho budete shánět, dejte si pozor, aby šlo o původní verzi z roku 1971. Existuje i remake z roku 1997, který jsme dosud nezmínili, protože si to nezaslouží. Nechte ho spát v zapomnění, kam patří.

​