Není pochyb, že rozhodující pro vítězství Třinácti osad v jejich válce za nezávislost byla aliance s Francií, kterou sjednal Benjamin Franklin v roce 1777. K Francii a Americe se zanedlouho připojilo Španělsko, zatímco Angličanům zůstali jejich věrní spojenci z několika menších německých států.
Pochod Gálvezových jednotek k Baton Rouge, srpen až září 1779 Autor: Augusto Ferrer Dalmau
Všestranný génius Benjamin Franklin na portrétu Josepha S. Duplessise (1785) Zdroj: Wikipedie.cz
Španělsko 18. století bylo již jen stínem ohromné koloniální velmoci a jeho vliv v Evropě výrazně upadal. Nadále však vlastnilo rozsáhlé zámořské državy ve Střední a Jižní Americe, k jejichž ochraně využívalo mohutné loďstvo. Počínaje válkou o španělské dědictví (1701–1714) pocházeli jeho králové z domu Bourbonů, takže byli spřízněni s francouzskými panovníky. Přesto že Španělsko v době, kdy se zapojilo do války v Severní Americe, bylo již jen druhořadou mocností a jeho zájmy v evropském měřítku se omezovaly na pouhé přežití, mělo nadále akceschopnou armádu.
Španělští vojáci – pěšáci pluku Burgos a jezdec jednotky Almansa, kolem r. 1782 Zdroj: archív autora
Španělsko-anglické nepřátelství
Španělsko, podobně jako Francie, začalo poskytovat pomoc rebelům z Třinácti kolonií ještě dříve, než oficiálně vyhlásilo válku Británii, s níž mělo hodně nevyřízených účtů. Již roku 1776 požádal povstalecký generál Charles Lee guvernéra v New Orleansu, jednoho ze středisek španělské moci v této oblasti, aby mu poskytl zásoby. Guvernér Louis de Unzaga jeho žádosti vyhověl, pomoc však měla probíhat v utajení, dokud Španělsko na válku s Angličany nebude připraveno. První kontrabandy španělského střelného prachu, který rebelové zoufale potřebovali, tak proběhly pod rouškou obchodní smlouvy s vlasteneckým revolucionářem a finančníkem Oliverem Pollockem.
Mapa Severní Ameriky z r. 1792. Všimněte si hranic Španělské Floridy poté, co k ní byla připojena Španělská Louisiana a Španělský Texas Zdroj: Wikipedia
Hrdina americké revoluce
V lednu 1777 vystřídal Unzagu na jeho postu muž, který je dodnes považován za jednu z nejvýznamnějších osobností americké války za nezávislost. Jmenoval se Bernardo de Gálvez a spatřil světlo světa 23. července 1746 ve španělské horské vesnici jménem Macharaviaya. Jako šlechtický synek byl předurčen pro vojenskou dráhu, takže nastoupil na vojenskou akademii v Ávile a již v 16 letech se zúčastnil španělské invaze do Portugalska. Následně byl povýšen na poručíka pěchoty a poprvé vstoupil na Západní polokouli jako člen doprovodu svého strýce, Joseho de Gálvez Callardo. Mladý Bernardo byl odvelen na hranici Nového Španělska, kde v velel jednotce, svádějící boje s nájezdníky z kmene Apačů. Roku 1772 se vrátil na Starý kontinent a pobýval tři roky ve Francii, aby si tam osvojil vojenskou vědu, francouzský jazyk a kulturu.
Bernardo de Gálvez, schopný velitel a málo známý hrdina americké války za nezávislost, na dobovém portrétu v uniformě pro generály Zdroj: archív autora
Po návratu do Ameriky nastoupil – již jako kapitán pěchoty – službu v regimentu Sevilla, po roce (1776) přešel k pluku Luisiana. O rok později se Gálvez, nyní již v hodnosti plukovníka, stal guvernérem Louisiany. A nejenže v podpoře rebelů pokračoval, ale ještě ji odvážně rozvíjel. Nakonec na jeho žádost v srpnu 1779 španělští kovbojové (vaqueros) v provincii Texas, kteří obvykle hnali velká stáda dobytka po Béxaru (dnešní San Antonio), shromáždili 2000 kusů texaského rohatého skotu (longhorn) v Louisianě, aby dodali zásoby pro Gálvezovy vojáky; byl to první hon dobytka na dlouhou vzdálenost v historii Texasu.
Španělská armáda
Pěchota
Nejpočetnější složku všech armád 18. století tvořila tzv. řadová pěchota. Každý španělský pěší pluk pozůstával ze dvou praporů po devíti setninách (rotách), z nichž osm bylo centrálních (fyzilírských), jedna granátnická.
Španělští vojáci z metropole, Louisiany a Floridy, 1779–83. Zleva: seržant fyzilírů pluku Toledo, vojín fyzilírské roty pluku Hibernia (Irsko), granátník pluku Rey Autor: David Rickman
Většina španělské pěchoty nosila uniformy bílé základní barvy. Bílá barva elegantního kabátu mj. naznačovala, že jeho nositel patří k armádě katolického státu (podobně jako v Rakousku, Francii atd.) Příslušnost ke konkrétnímu regimentu byla vyjádřena formou podšívky šosů a tzv. vyložení (límce, manžet) v kontrastní barvě a kovu knoflíků (žlutá nebo bílá kovová slitina). V teplých podnebných pásmech měla být nošena zjednodušená uniforma, ušitá z bílého plátna.
Fyzilír pluku Burgos, kol. 1780 Zdroj: archív autora
Pokrývku hlavy příslušníků centrálních setnin tvořil černý třírohý klobouk, opatřený červenou španělskou kokardou, na severoamerickém válčišti někdy kombinovanou s bílou kokardou francouzskou. Elitní granátníci se vyznačovali především čepicí medvědicí, se splývajícím pytlíkem v barvě vyložení.
Důstojníci a poddůstojníci pěchoty používali jako hodnostní označení epolety, ti prvně jmenovaní nosili jako poboční zbraň kord, jako jejich služební označení sloužil náprsní štítek, žoržet.
Granátník pluku Navarra, kol. 1780 (místo kožešinové čepice má lehčí, módní kasket) Zdroj: archív autora
Jezdectvo
Kavalerie v amerických koloniích sestávala ze tří jednotek. První z nich představovala eskadrona karabiníků (Carabinieros), zorganizovaná roku 1779 v New Orleansu plukovníkem Gálvezem. Karabiníci nosili slušivé kabáty karmínové barvy s bílým vyložením, k tomu bílé vesty a kalhoty. Další dvě jednotky nazvané Američtí dragouni a Mexičtí dragouni, oblékaly žluté kabáty, typické pro dragouny.
Důstojník elitní miliční eskadrony Karabiníků z New Orleansu, 1779 Autor: F. Lull
Dělostřelectvo a technické jednotky
Pro dělostřelce i vojenské inženýry byla příznačná praktická tmavě modrá uniforma s červeným vyložením, symbolizující kouř a plameny, doprovázející činnost artilerie. V modrých kabátech s červeným vyložením a zlatým dekorem chodili také generálové a štábní důstojníci.
Španělské dělostřelectvo, kol. 1780 Zdroj: archív autora
Koloniální jednotky
Ozbrojené útvary, zřizované a udržované v koloniích nejen španělských, ale i všech ostatních evropských mocností, oficiálně nepatřily do armádní kompetence. Ve všech španělských Amerikách vznikaly jednotky různé kvality, z nichž mnohé vykonávaly aktivní službu – v prvé řadě jako spolehlivé posádky větších přístavů a pevností. Na válečných jevištích vystupovaly koloniální jednotky po boku španělských regulérních vojsk. Výhoda těchto vojáků – bílých i černých – spočívala v tom, že byli přivyklí službě v tropech, z čehož plynula jejich odolnost vůči různým nemocem, decimujícím Evropany.
Důstojnický sbor těchto lokálních jednotek byl složen z nobility španělského původu.
Podplukovník pěšího pluku Luisiana, 1775–80 (nahoře prapor téhož pluku) Autor: F. Lull
Je třeba poznamenat, že při dobývání Nového světa Španěly bylo na toto území přivezeno mnoho černých otroků. Ti se koncentrovali především na Kubě a v pobřežních oblastech Mexika, zejména ve Veracruzu. Navzdory kontroverzním názorům o zacházení s otroky ve Španělské Americe byli na tom lépe, než v severních koloniích, a svobodní černoši a propuštění otroci byli vítáni v milicích, vytvářejíce vlastní segregované pluky nebo prapory. Vlastní skupiny tvořili rovněž vojáci smíšeného původu. Za zmínku stojí, že předtím, než koloniální úřady černochům vydaly muškety, musely být přesvědčeny a jejich bezmezné loajalitě.
„Pardos Libres“ – důstojník (vlevo) a fyzilír milice z Veracruzu, 1774 Autor: José M. Bueno
První válečné akce
Dne 21. července 1779 Karel III. Španělský vyhlásil válku Velké Británii. Schopný guvernér Gálvez, jak již bylo naznačeno, se na válku intenzivně připravoval, a bezprostředně poté, co se dozvěděl o jejím vyhlášení, začal plánovat ofenzivní operace k dobytí Britské Floridy, kterou Španělsko ztratilo v závěru sedmileté války (1756–1763). Cílem kampaně bylo obsazení významných bodů, Mobile a Pensacoly, nejprve však musel Gálvez dobýt Baton Rouge, město na Mississippi, které představovalo nejzápadnější baštu Britské Floridy.
Pevnost New Richmond na dobovém tisku Zdroj: archív autora
Bylo to jasné i Britům, a proto jejich oblastní guvernér podplukovník Alexander Dickson kladl velký důraz na zesílení fortifikací kolem Baton Rouge.
Nejdůležitější z nich byl New Richmond, velká tvrz z hliněných náspů, která se tyčila na útesu s výhledem na řeku Mississippi. Fort New Richmond, vyzbrojený 13 kanóny, byl obehnán mohutným příkopem o šířce 5,5 m a hloubce 2,7 m, a navíc jej před útokem pěchoty chránila palisáda z mohutných kůlů. Pevnost byla postavena za pouhých šest týdnů a představovala velkou výzvu pro jakéhokoli útočníka.
Druhý britský obranný bod, Fort Bute, se nacházel v Bayou Manchac, na jih od Baton Rouge. Tato chátrající relikvie francouzské a indiánské války, vybudovaná roku 1766, byla ve špatném stavu, a Dickson v ní ponechal pouze 27 obránců, kteří měli jen mávat britskou vlajkou a dát tak vědět o příchodu Španělů.
Reenaktor představující mušketýra britské pěchoty (60. pluk?) z období války za nezávislost Zdroj: archív autora
Zpočátku však Gálvezovi štěstí nepřálo: 15. srpna zuřivý hurikán zdevastoval jeho základnu New Orleans, potopil jeho loďstvo, zničil jeho zásoby, a zmařil již vypracované plány na útok po moři. Gálvez se však nenechal odradit, doplnil síly z lokálních zdrojů a 27. srpna vytáhl pozemní cestou směrem k Britské Floridě.
Španělské síly sestávaly ze 170 veteránů (pravděpodobně z pěšího pluku Luisiana), 330 rekrutů (z Mexika a kanárských ostrovů), 20 karabiníků (pravděpodobně elitní milice Nového Orleánsu), 60 neworleanských milicionářů, 80 svobodných černochů a mulatů, 10 amerických dobrovolníků v čele s Oliverem Pollockem a 160 spřátelených Indiánů – celkem 827 mužů. Když táhli proti proudu řeky, jejich síla vzrostla o dalších 600 mužů, Indiánů a osadníků převážně z Německa. Vojsko ve svém zenitu přesáhlo počet 1400 mužů, avšak toto číslo pokleslo kvůli obtížnému pochodu a nemocem jako je malárie apod., takže k pevnosti přitáhlo jen několik set osob.
Zde je nutné zmínit, že regulérní armáda, kterou Gálvez vedl do pole, postrádala zkušenosti, avšak mnozí vojáci z provincií byli zoceleni v mnoha letech bojů s různými indiánskými kmeny. Během kampaní v drsném prostředí přivykli horkému podnebí a stresu. Nicméně Gálvez byl schopný velitel, který dokázal tuto různorodou směsici stmelit a vytvořit z ní armádu, která mohla vítězit i nad protivníkem, který ji převyšoval počtem.
Indiáni, dokonale znalí terénu a specialisté na „malou válku“, byli vítanými spojenci všech vojsk, která v 18. stol. sváděla boje v Severní Americe Zdroj: archív autora
Španělé se dobelhali k pevnosti Bute po strastiplném jedenáctidenním pochodu, při němž urazili 180 km, za svítání 7. září 1779. Jak již bylo řečeno, pevnost bránila jen hrstka britských vojáků, takže po krátké šarvátce, při níž padl jeden Němec, se posádka vzdala, tvoříce 20 zajatců (2 důstojníky a 18 vojáků). Šest mužů, kteří unikli zajetí, zamířilo do Baton Rouge, aby tam podali hlášení o pádu tvrze.
Smrtící choroby
Všichni vojáci, odvelení z Evropy do tropických a subtropických oblastí zápolili nejen s „potměšilými divochy“, ale také se žlutou zimnicí, malárií a dalšími nemocemi. Španělská vláda předpokládala, že její vojáci v tropech nepřežijí déle, než jeden rok. Proto do kolonií průběžně odesílala nové jednotky s regulérními základy. Je úděsné, že stejně přezíravě pohlížely na vojáky rovněž válečné kanceláře ve Francii či Anglii.
Španělský armádní veterinář z přelomu 18. a 19. stol. Podobnou uniformu nosili i vojenští lékaři Zdroj: archív autora
První vítězství
Gálvez se v pevnůstce Bute zdržel, aby svým mužům dopřál čas k oddechu před dalším pochodem dlouhým 15 mil (24 km), které ho dělily od Baton Rouge. Jeho vojsko dosáhlo předměstí dne 12. září 1779.
Když Gálvez přitáhl k Baton Rouge, narazil na dobře opevněné město s posádkou čítající přes 400 regulérních vojáků a 150 milicionářů, pod velením pplk. Alexandera Dicskona. Jednotky sestávaly z anglických vojáků 16. a 60. pěšího pluku, jistého počtu dělostřelců a několika rot německého pěšího regimentu 3 Waldeck.
Němečtí vojáci v britských službách. Zleva: vojín pěšího pluku Anhalt-Zerbst, seržant granátníků pěšího pluku 2 Brandenburg-Ansbach, vojín pěšího pluku 3 Waldeck Zdroj: archív autora
Jakmile Gálvez vyhodnotil obranné prostředky Britů, usoudil, že by bylo příliš riskantní přesunovat jeho dělostřelectvo na dostřel kanónů z pevnosti New Richmond. Místo toho vyslal malou jednotku na sever od pevnosti, která měla zmařit jakýkoli pokus o její posílení z Fort Panmure na území dnešního města Mississippi.
Navíc do zalesněné oblasti vyslal milici, která měla za úkol vzbudit rozruch a upoutat pozornost britské artilerie. Taktika vycházela a pevnostní děla zahájila palbu na jednotky provádějící diverzní manévr.
Během tohoto dění španělský velitel nařídil vyhloubit přibližovací zákopy, díky nimž se jeho pěchota a artilerie mohla přiblížit na dotek britské obrany. Dne 21. září 1779 Gálvez zahájil ostřelování pevnosti New Richmond.
Španělská obléhací artilerie v akci, kol. 1780 Zdroj: archív autora
Britové opětovali španělskou palbu, jak jen mohli, avšak vydrželi pouhé tři hodiny.
Gálvez jim nabídl možnost kapitulace, která se vztahovala na Dicksonovy vojáky, i na posádku malé pevnůstky Panmure (dnes Natchez v Mississippi). Španělské jednotky obsadily pevnost New Richmond, které přejmenovaly na San Carlos.
Milice a civilisté shromáždění ve Fort Panmure stáli před dilematem. Britský velící důstojník v Pensacole, generálmajor John Campbell, zrušil podmínky kapitulace v Baton Rouge. Campbell sám disponoval silami kolem 1000 mužů, vč. loajalistů z Pensylvánie a Marylandu. Naléhal na obyvatele Fort Panmure, aby se s ním spojili proti Španělům, kteří se navzdory zářijovému vedru rychle blížili. K dobytí pevnůstky jim stačilo 50 mužů, kteří Panmure obsadili 5. října.
Britové ztratili 4 mrtvé a 375 zajatých (17 důstojníků a 358 vojínů), z nichž 30 zemřelo v zajetí na následky zranění. Španělé přišli o 1 mrtvého a dva raněné.
Američtí trapeři a milicionáři se často příliš nelišili od Indiánů – stejně jako tito reenaktoři Zdroj: archív autora
Bitva u Baton Rouge navždy ukončila britskou kontrolu nad řekou Mississippi. Plukovník Gálvez se svým malým vojskem zajal 550 britských vojáků a německých žoldnéřů, 500 ozbrojených osadníků a černochů, dobyl tři pevnosti, a dokonce zajal anglického korzára, brigantinu West Florida, která dva roky ovládala řeku. Navíc ke španělskému dominiu přičlenil kolem 2000 km/2 úrodného území podél Mississippi, to vše za směšnou cenu jednoho mrtvého a dvou raněných Španělů. Za své úspěšné tažení byl Gálvez povýšen na brigadýra (brigádního generála), a vzápětí začal pánovat expedici proti Mobile a Pensacole, dvou zbývajícím britských pevnostem na Floridě.
Nová Gálvezova expedice dobyla 13. března 1780 Fort Charlotte a chystala se k další odvážné akci.
Nástup španělské pěchoty (pluk Luisiana), kol. 1780 Autor: Jose Ferré Clauzel
Intermezzo u Saint Louis
Když Španělé v čele s Bernardem Gálvezem začali čistit ústí Mississippi od anglických sil, přerušili veškerou jejich komunikaci s koloniemi v Mexickém zálivu a vážně ohrozili britské mocenské pozice v Severní Americe. Gálvezovy útočné akce narušily britský plán, který spočíval v ofenzívách, z nichž jedna z jihu měla zabránit útokům španělského guvernéra, a další ze severu, vedená od Fort Michilimackinac, měla za cíl vyhnat Španěly z horního povodí Mississippi. Oba britské sbory se měly později setkat v Natchez, asi 300 km nad New Orleansem, aby jako čelisti svěráku zabránily nepřátelskému postupu do nitra Severní Ameriky.
Příslušník lehké setniny britského 5. pěšího pluku, kol. 1780 Zdroj: archív autora
Hlavním cílem výše zmíněné druhé části ofenzívy bylo obsazení Saint Louis v Illinois, města, které založili Francouzi v době výnosného obchodu s kožešinami, roku 1764, dříve, než nad touto oblastí, vzdálenou 2000 km od ústí Mississippi, získali kontrolu Španělé. Od roku 1778 zde zastával funkci viceguvernéra Fernando de Leyba.
Leyba navázal blízké přátelství s Clarkem, vůdcem rebelů z Illinois, což dokonce vedlo k milostnému vztahu mezi Američanem a dívkou ze španělské vojenské rodiny, Teresou Leyba, ačkoli není jasné, zda byla v příbuzenském vztahu s viceguvernérem.
Obranná věž pevnosti Saint Louis, osazená pěti kanóny Autor: Mitchell Nolte
V dubnu 1780 zahájil Fernando de Leyba přípravy k obraně Saint Louis. Nechal přivézt pět děl ze staré pevnosti u ústí Missouri a shromáždil posily z řad obyvatelstva Sainte Geneviève po proudu Mississippi, a z místních lovců. Celkem měl k dispozici 29 regulérních vojáků z pluku Luisiana a 281 milicionářů. Na západ od města nechal budovat válcovitou, asi 10–12 m vysokou věž, na jejímž vrcholu bylo umístěno pět kanónů. Viceguvernér měl v úmyslu postavit další čtyři věže, po jedné na každém rohu, avšak tisíc pesos, které se mu podařilo získat (600 pesos od sousedů a 400 z vlastní kapsy), na to již nestačilo. Výstavba pevnosti pojmenované San Carlos na počest krále Karla III., započala 17. dubna 1780 a byla dokončena za 39 dnů, kdy jí chyběly jen ochozy. Fernando de Leyba požádal o pomoc i Françoise Vallé (Dona Francisca), sedmdesátiletého Francouze, který se zdržoval 60 mil (100 km) jižně od pevnosti, v místech koloniálních dolů Valles. Vallé mu poslal své dva syny a 151 francouzských milicionářů, dobře vycvičených a vystrojených, čímž naklonil misky vah ve prospěch obránců. Navíc jim poskytl olovo na kule ze svých dolů.
Invaze na kánoích
Operaci proti Saint Louis připravovali Britové ve Fort Michilimackinacu, ležícím v blízkosti kanadské hranice. Viceguvernér Patrick Sinclair pověřil obchodníka Emanuella Hesseho, rodáka z Pensylvánie, aby k provedení ofenzívy svolal indiánské spojence. Ti se začali shromažďovat při soutoku řek Fox a Wisconsin, až dostali v březnu rozkaz k pochodu dolů od Wisconsinu k Prairie du Chien, kde se měli utábořit. Později měla kolona sjíždět řeku Mississippi a připojit se k jiné skupině, která v rámci kampaně přepadala nepřátelské osadníky.
Indiáni, kteří se připojili k ofenzívě, byli především bojovníci z kmenů Odžibvejů, Menominiů, Siuxů a Winnebagů. Těmto silám veleli britští důstojníci a byly začleněny do sestav pravidelné pěchoty, doplněné kanadskou milicí. Britové shromáždili celkem asi 300 vojáků a milicionářů a 900 indiánských válečníků, jimž velel Emanuel Hesse; vojsko se dalo do pohybu 2. května na kánoích.
Útok Indiánů na Saint Louis, 26. května 1780 Autor: Mitchell Nolte
Dne 15. května navštívil Leybu John Montgomery, velitel povstaleckých jednotek v oblasti Kahótie, který navrhoval, aby španělské a americké síly čelily Hesseho výpravě společně. Tento plán však nevyšel, snad kvůli Leybovým zdravotním problémům.
Nerozhodné střetnutí
Dne 23. května informovali Leybu průzkumníci, že Hesseho bojovníci přistáli se svými kánoemi ve vzdálenosti pouhých 14 mil (23 km) a vystoupili na břeh. Leyba shromáždil obyvatelstvo v pevnosti a zesílil hlídky, které měly sledovat pohyby nepřítele. Mezitím se více než 300 žen a dětí uchýlilo do viceguvernérova sídla, střeženého dvaceti vojáky. Výjimku prý tvořila jedna vdova po vojákovi pěchoty jménem Marie Josepha Pinconneau di Rigauche, která si oblekla manželův vojenský kabátec, popadla pistoli a nůž a běžela se přidat k obráncům.
Dne 25. května Hesse vyslal k Saint Louis průzkumné skupiny, které však záhy narazily na španělské přední stráže, a nemohly zjistit aktuální situaci. Nehledě na to, Hesse nebral v úvahu odhodlání obránců a domníval se, že jde většinou o bezbranné, vystrašené civilisty, kteří nebudou klást odpor.
Indiánští bojovníci na válečné stezce Zdroj: archív autora
O den později se vypravilo 300 Hesseho Indiánů po řece, aby zaútočili na usedlosti v Kahótii. Hlavní britské síly přitáhly kolem 13.00 hod. k Saint Louis, v čele se Siuxy a Winnebagy, zatímco Hesse zůstal u zadního voje. Z pevnostní věže zazněl varovný výstřel a Leyba, jehož trápila nemoc, se tam nechal rychle dopravit na kolečkovém křesle.
Poté vedl obranu z věže, a jakmile se nepřítel přiblížil na účinný dostřel, zahájil na něj palbu ze zákopů i věže. Po první salvě se dala na ústup většina Indiánů v předvoji, zjevně neochotných bojovat, a následovalo je mnoho dalších, kteří se k výpravě připojili zřejmě jen ze zištných důvodů, aby pak byli nařčeni ze „zrady“.
Siuxové a jejich druhové se několik hodin pokoušeli vylákat španělské obránce. Pročesávali okolí, aby získali zajatce a brutálně je zabíjeli před zraky obránců, které tím chtěli vyprovokovat. Ačkoli to některé obyvatele města rozhněvalo, odmítl Leyba udělit milici povolení k výpadu. Záměr útočníků se nezdařil, přesto však ovládli přilehlé území a vzali pod nůž několik farmářů a jejich otroků, kteří včas neuprchli, ničili úrodu, dobytek a budovy, na které narazili. Pozdě odpoledne odešli na místo, kde zanechali své čluny.
Indiáni se vyhýbali větším střetům s nejistým výsledkem, spíš dávali přednost malým záškodnickým akcím … Zdroj: archív autora
Bez obtíží byli také odraženi nájezdníci v Kahótii na opačné straně řeky.
Boje si vyžádaly 22 mrtvých, z toho 7 otroků; 7 raněných, z toho 1 otroka; a 70 zajatců, mezi nimi 13 otroků.
O rok později, 12. února 1781, sto Španělů ze Saint Louis spolu s 200 Američany a s podporou protibritských Indiánů dobylo a srovnalo se zemí Fort Saint Joseph, a než se opět stáhli, získali zpět prapor, ukořistěný Brity u Saint Louis. Hlavním důsledkem britských neúspěchů bylo, že ztráceli prestiž mezi indiánskými kmeny, které se víc a víc zdráhaly spolupracovat při operacích proti rebelům a Španělům.
V březnu 1781 Leyba zemřel. Byl předmětem místní kritiky, protože nikdy formálně neuznal úsilí občanů při obraně města. Král Karel III., který o jeho úmrtí nevěděl, ho za statečnost v boji povýšil na podplukovníka.
Reenaktor jako americký milicionář z 18. stol. Zdroj: archív autora
Na Pensacolu!
Výše popsané úspěchy Španělů – zejména těch, pod vedením statečného Gálveze – nebyly zanedbatelné, nyní však stáli před nejtěžším úkolem celé kampaně, což bylo dobytí nejhrozivější britské základny v Mexickém zálivu – Pensacoly.
Útok španělské pěchoty – granátníků pluku Luisiana a černošských milicionářů z Havany Autor: Jose Ferré Clauzel
Pro získání tohoto stěžejního bodu podnikli Španělé celkem tři výpravy, z nichž teprve poslední byla ověnčena triumfem. První expedice vyrazila z Havany 7. března 1780 v podobě 20 transportních a 11 válečných lodí, na nichž bylo 5900 vojáků. Přiblížila se k Pensacole, ale nepodnikla útok kvůli neshodám mezi námořními a pozemními veliteli, a posléze se vrátila do Havany.
Iniciátorem druhé expedice se stal náš známý, Bernardo Gálvez, který měl v úmyslu rychle postupovat k Pensacole a jako operační základnu využít město Mobile, avšak jeho nadřízení v Havaně s náročným tažením váhali. Britové zatím Pensacolu neustále posilovali a (ku prospěchu americké Kontinentální armády), odklonili část svých sil k Savannah. Španělský operační sbor, plující ze Španělska, měl v plánu podpořit Pensacolské tažení impozantní silou šesti pluků o více než 7600 vojácích a 100 dělostřelcích.
Reenaktor jako pěšák 4. massachusettského pluku Kontinentální armády, kol. 1780 Zdroj: archív autora
Nicméně když se na jaře 1780 objevila ve španělských vodách impozantní flotila George Rodneyho, směřující ke Gibraltaru, muselo španělské loďstvo zůstat v přístavech, kde námořníky i vojáky decimovaly nemoci. Konvoj musel vyčkat, až se Rodney ztratí z dosahu, a tak nedorazil do Havany dříve, než 3. srpna. Stovky mužů zemřely ještě na moři a stovky dalších byly hospitalizovány a zemřely v Západní Indii.
Španělští velitelé, kteří plánovali tažení proti Pensacole, chápali, že většinu vojáků bude třeba přesunout z Kuby, Louisiany a dalších španělských zón v Americe. Gálvez přijel do Havany s žádostí o více vojáků, právě ve dnech, kdy připlul prořídlý španělský operační sbor. Koloniální vláda Gálveovi přislíbila 4000 mužů, včetně posil z Mexika a maximálního množství vojáků, kteří mohli být odveleni z Portorika a Santo Dominga.
Přípravy na útok proti Pensacole vrcholily v půli října 1780. Bylo to však období hurikánů, a poručík námořnictva José Solano y Bote (1726-1806) vyslovil svůj protest poté, co vypočítal, že se blíží jedna z nekhrozivějších bouří v Zálivu. Nicméně převládl názor Gálveze - a tak mohutná flotila 7 řadových lodí, 5 fregat, 1 "pakebotu", 1 brigantíny 51 transportních plavidel, vezoucích 164 důstojníků a 3829 vojáků, dne 16. října vyplula.
Model řadové lodi San Juan Nepomuceno. Loď nesoucí jméno českého světce Jana Nepomuckého byla spuštěna na vodu v r. 1765 a sloužila jako vlajková loď španělského admirála Churrucy ještě v bitvě u Trafalgaru (21. října 1805). Po bitvě těžce poškozené plavidlo odtáhli Britové do Trafalgaru, kde sloužilo jako zásobovací loď, až bylo r. 1815 rozebráno Zdroj: archív autora
Ničivý uragán
Nicméně předpověď schopného námořního důstojníka se měla brzy naplnit. Po dvou dnech, 18. října, zasáhl loďstvo hurikán, který zuřil plných pět dní. Ke dnu šla jedna loď, zbytek flotily vichřice rozehnala po celém Mexickém zálivu, k jihovýchodnímu pobřeží Mexika, do Campeche a na řeku Mississippi.
Gálvez měl stanoviště na palubě fregaty Nuestra Seňora de la O, k níž se přidružilo pět malých plavidel, odtržených bouří od zbytku flotily. Lodě nabraly kurs zpátky k Havaně, a cestou se jim podařilo zajmout dvě britských soukromé fregaty George (24 děl) a Nancy (18 děl), které pluly z Jamajky do Charlestownu se zbožím v hodnotě 200 000 pesos. Byla to jakás takás útěcha za nezdařenou výpravu.
Mořská bouře (obraz I. K. Ajvazovského) Zdroj: archív autora
Když se mohli velitelé v lednu 1781 konečně dopočítat svých 3829 mužů, bylo 862 z nich v Havaně, 1771 v Campeche, 831 v New Orleansu a 365 v Mobile. Navzdory těmto odrazujícím neúspěchům pokračoval Gálvez v přípravách na finální boj proti Britům.
Třetí výprava
Bernardo se nenechal odradit a pro svůj podnik znovu získal podporu válečné rady, nicméně kubánští velitelé záležitost odložili až do příjezdu Francisca de Saavedry ze Španělska v lednu 1781.
Plán obléhání Pensacoly 9. března až 8. května 1781. Podle poručíka Henryho Heldringa z pluku 3 Waldeck Zdroj: archív autora
Byla zorganizována flotila 12 španělských plavidel, mezi nimiž opět nechyběla řadová loď pojmenovaná po českém světci: San Juan Nepomuceno. Podporu tvořily 4 francouzské lodě, k tomu transportní barky pod velením kapitána José Calva de Irizábal. Loďstvo s 15 000 vojáky na palubách vyplulo 28. února 1781.
Gálvez se k flotile připojil se svou soukromou brigou Gálveztown. Dne 4. března dorazili na Santa Rosu, 40 mil (asi 60 km) dlouhý bariérový ostrov s úzkým průplavem do Pensacolské zátoky.
U samého vjezdu do zátoky, na výšinách s výhledem na úžinu vedoucí do přístavu, se vypínal Fort Red Cliffs (pevnost Rudé útesy), Španělům známý také pod názvem Barrancas Coloradas. V této britské tvrzi bylo 11 děl (z toho pět 32liberních) a posádka 140 mužů. Asi 1,5 km na východ, těsně nad úrovní vodní hladiny čněla baterie známá jako Tartar Point (Tatarský hrot), kterou Španělé nazývali „punta Agüero“.
Flotila španělských lodí z konce 18. stol. Zdroj: archív autora
Flotila dorazila k západnímu cípu Santa Rosy 9. března. Jako předvoj vystoupili na pevninu dragouni pluku Luisiana, posílení lehkou pěchotou, kteří po nočním pochodu přitáhli k opevněnému bodu zvanému „Sigüenza“. Všichni vojáci si jistě oddechli, když zde nenarazili na žádný odpor: kanóny byly sesazeny z lafet a zatlučeny, palisáda rozbitá.
Navíc Španělé zajali několik mužů z britské fregaty Port Royal, kteří vystoupili na břeh, aby sehnali dobytek. Incident však neunikl pozornosti Britů, kteří proti vetřelcům zahájili palbu z pevnosti Red Cliffs a dvou anglických fregat Mentor a Port Royal, avšak s malým účinkem.
Aby ochránil své muže a udržel v bezpečné vzdálenosti anglická plavidla, nechal Gálvez zřídit na pevnině baterii, která 11. března zahájila činnost a donutila obě fregaty, aby se stáhly do zátoky. Cesta se zdála uvolněna, a konvoj se ještě téhož dne pokusil vniknout do zátoky, avšak vlajková loď San Ramón (64 děl) narazila na mělčinu. Námořní důstojníci, obávající se mělčiny a pobřežní baterie, odmítli vést své lodě nejistou mezerou.
Mezi Gálvezem a Calvou se strhla ostrá hádka, po níž se oba velitelé zdržovali na moři na svých lodích, ve slepé uličce. Calva měl později v Havaně obhajovat svou váhavost, nyní ale Gálveze trápily obavy, že i toto tažení skončí debaklem. A není divu, neboť turbulentní počasí v Mexickém zálivu mohlo každou chvíli napáchat strašné škody, a navíc hrozilo, že Britové vyšlou z Jamajky záchrannou flotilu.
Španělské královské námořnictvo, 1780–82: velitel eskadry (vlevo) a kapitán Autor: J. M. Bueno
Odvážná akce
Gálvez se tedy rozhodl pro riskantní tah. Poté, co v noci na 14. března poslal několik člunů na rekognoskaci vjezdu do zátoky, odvážil se s vlastní lodí Gálveztown projet v plné rychlosti úžinou, následován plachetnicí Valenzuela a dvěma galérami z Louisiany. Gálveztown vjel do průplavu a vyvolal palbu britských kanónů v Red Cliffs, přesto se však rychle blížil k pobřeží. Když úspěšnou akci zpozoroval kapitán Miguel de Aldereta, vplul do zátoky s dalšími fregatami, které přivítala prudká kanonáda z Red Cliffs.
Dne 16. března dostal Gálvez zprávu, že se k zátoce Perdido (jihozápadně od Pensacoly) po souši blíží plukovník Ezpeleta s 900 muži a žádá o podporu z moře. Ihned mu vypluly vstříc malé zásobovací čluny, kryté menší ozbrojenou lodí.
O tři dna později konečně vplula do zátoky celá španělská flotila a spustila kotvy; Gálvez čekal na shromáždění posil z Mobilu a New Orleansu. Této odmlky využil anglický velitel John Campbell k tomu, aby spálil všechny civilní budovy v Pensacole. Tento bezohledný čin vyvolal Bernardovo pobouření pro nedostatek lidskosti a křesťanské víry anglického generála.
Voják Černošského praporu z Havany, kol. 1780 Autor: F. Lull
Asi 15 km od ústí zátoky, na severním pobřeží, stálo město Pensacola, které v té době tvořilo asi 200 domů. Sídliště zabíralo přibližně 1,5 km dlouhý a asi 400 m široký pás podél pobřeží zátoky, ohraničený na východě i západě dvěma zátočinami. Na nábřeží stály palisády s několika bateriemi. Asi 1200 metrů na sever od náměstí se zvedal kopec Gage (Gage Hill), široký 300 m, táhnoucí se na severozápad. Na jihovýchodním konci návrší vybudovali Britové pevnost pojmenovanou – jak bylo v té době rozšířeným zvykem – po králi Jiřím, Fort George, jejíž bašty hrozivě čněly nad městem. K ochraně pevnosti Britové vybudovali dvě reduty. Předsunutější z nich, známá jako Queen’s (Královnina), stála na vyvýšenině asi 900 m od Fort George a byla kolem dokola osazena baterií 12 děl. O nějakých 300 m níže byla druhá reduta, zvaná Prince‘s of Wales (Prince Velšského). Tato reduta podlouhlého tvaru sloužila především k ochraně komunikací mezi pevností a předsunutou redutou.
Britská posádka se skládala z asi 3600 vojáků anglických pěších pluků č. 16 a 60, německému pěšího pluku 3 Waldeck, royalistických pluků z Pensylvánie, Marylandu, a královských lesníků (Royal Forresters) z Floridy, z královských dělostřelců (Royal Artillery), Marylandských dragounů, a 900 Indiánů, černochů, ozbrojených civilistů a námořníků z fregat Mentor a Port Royal.
Reenaktor v uniformě granátníka hesenského pěšího pluku (Mirbach?) v britském žoldu, kol. 1780. Vojáci mnoha menších německých států se takřka nelišili od svých pruských vzorů Zdroj: archív autora
Když byly dopoledne 22. března zpozorovány blížící se Ezpeletovy jednotky, vylodil se na pobřeží Gálvez s 500 muži, aby příchozí vojáky posílil a umožnil jim oddech.
Další posily připluly 23. března z New Orleansu. Jednalo se o 16 lodí, vezoucích 1400 vojáků, vč. kontingentů z pravidelných pluků de Navarra, el Rey, Soria, Luisiana a dalších řadových regimentů, a navíc 100 dragounů a milicionářů; kromě toho děla, střelivo a další vybavení.
Model řadové lodi Santisíma Trinidad, které se díky jejím 140 dělům na 4 palubách přezdívalo "Plovoucí Escorial". Byla to vlajková loď španělské eskadry, která 9. srpna 1780 zajala 502 britských plavidel Zdroj: archív autora
Obléhání
Nyní již Španělé prováděli průzkum pobřeží a hledali vhodné místo pro založení tábora.
Gálvez si uvědomoval, že přímý útok na bráněnou Pensacolu by si vyžádal jen nepřiměřené ztráty, jedinou možnost tedy viděl v obléhání. V prvé řadě bylo nutné založit na vhodném místě tábor, pak vyhloubit přibližovací a paralelní zákopy a nakonec rozmístit dělostřelectvo tak, aby mohlo ničit britská obranná díla a zredukovat vnější opevnění.
Důstojníci španělského Královského ženijního sboru, kol. 1780 Autor: J. M. Bueno
Zcela první tábor založili obléhatelé 24. března 1781. Ačkoli zvolené místo se nabízelo jako vhodná základna pro operace, nebylo chráněno před útoky zvenčí, zejména přepady Indiánů, což byla jejich oblíbená taktika. A opravdu, rudoši nelenili a během posledního týdne v březnu a po celý duben Španěly napadali, čímž je udržovali v neustálé pohotovosti a brzdili jejich přípravy na obléhání. Tuto „malou válku“ poměrně úspěšně provozovali Indiáni z jihovýchodních kmenů: Choctawové, Kríkové a Chickasawové, obvykle pod vedením bělochů.
Bojovník kmene Lesních Kríků na fotografii z r. 1903 Zdroj: Wikipedie.cz
Poté, co utrpěl zranění i sám neohrožený Gálvez, přesunuli se Španělé do nového ležení, začali je opevňovat a směrovali kanóny proti přístupovým cestám k Pensacole.
Gálvez při obhlídce britských fortifikací utrpěl další zranění (celkem byl postřelen do ruky a do břicha), takže musel předat velení na bojišti plukovníku Josému de Ezpeleta, s nímž vycházel v dobré shodě.
Když se koncem března blížila k Pensacolské zátoce silná anglická eskadra 9 lodí, rozhodla válečná rada v Havaně vyslat na pomoc Gálvezovi všechna dostupná válečná plavidla spolu s 1600 vojáky. Ke konvoji se v Havaně připojila francouzská eskadra čítající 4 řadové lodě a 4 fregaty. Na jejich paluby nastoupilo 800 vojáků z pluku de Agenois.
Posily dorazily k Pensacole 19. dubna, a zvýšily tak Gálvezovy síly na 7498 vojáků a 19 řadových lodí. Bylo na čase zatroubit ke generálnímu útoku proti britské základně.
Útočné síly
Dobový plán zobrazující Fort George, centro del mando Britské Floridy Zdroj: archív autora
Španělsko-francouzské pozemní síly byly zorganizovány do 4 brigád a rezervy:
• První brigáda: velitel – brigadýr Jerónimo Girón s 1592 vojáky (419 z pluku Rey, 257 Príncipe, 672 Navarra, 244 la Habana).
• Druhá brigáda: velitel – plukovník Manuel Pineda s 1386 vojáky (495 z pluku Soria, 467 Hibernia, 424 Flandes).
• Třetí brigáda: velitel – plukovník Francisco Longoria s 1343 vojáky (328 z pluku Guadalajara, 428 Espaňa, 287 Aragón, 149 Lusitania a 97 dragounů).
• Čtvrtá brigáda: velitel – námořní kapitán Felipe López de Carrizosa s 1323 vojáky (624 námořníků a 699 námořních pěšáků).
• Rezerva: španělská, velitel – plukovník Pablo Figuerola se 741 vojáky (288 z 2. pluku Cataluňa, 78 horských střelců, 262 hnědých milicionářů z Havany, 173 milicionářů z New Orleansu). Rezerva francouzská: 509 mužů, jimž velel námořní kapitán Mr. de Boiderut.
• Dělostřelectvo: velitel – podplukovník Vicente Risel s 604 vojáky (209 dělostřelců španělských, 74 francouzských, 80 od španělského námořnictva, 108 od francouzského námořnictva, 13 karabiníků z New Orleansu, 120 sapérů).
Během prvních dubnových týdnů probíhala rekognoskace opevnění Pensacoly. Útočníkům stály v cestě dvě reduty zvané „Půlměsíc“ a „Klobouk“, které chránily Fort George, zemní díla převýšená palisádou, vybudovaná pod Campbellovým vedením v předchozím roce. Vojáci se utábořili a zahájili přípravy na obléhání, které mělo trvat dva měsíce.
Obléhání Pensacoly r. 1781. V popředí vidíme Bernarda Gálveze v modré generálské uniformě s kordem v ruce; dále je zde pěchota pluků Navarra (v bílých kabátech s červeným vyložením), Luisiana (v bílém s modrou) a Hibernia (červené kabáty) Autor: Augusto Ferrer-Dalmar
Byly zřízeny pracovní čety, chráněné jednotkami pěchoty a bateriemi 4- a 8liberních děl. Stovky ženistů a dělníků dopravovaly na bojiště zásoby a výzbroj. Muži kopali zákopy a reduty. Postupně k britským pevnůstkám vyhloubili tunel, dostatečně prostorný na to, aby jím mohly být přemisťovány moždíře a kanóny a zároveň poskytoval ochranu vojákům před kulemi, kartáči a granáty z britských děl.
Do 30. dubna Španělé přesunuli tunelem šest 24liberních děl a několik moždířů na malé návrší v dostřelu k britské redutě a zahájili palbu, na níž živě odpovídala nepřátelská artilerie.
Navíc Španělé pokračovali v rozšiřování svých zákopů a umístili větší baterii na Pine Hill, ještě výhodnější pozici, odkud zahájili palbu proti Britům. Z této pozice utrpěli Britové značné škody, což je přimělo k ráznému a nečekanému výpadu. Britští loajalisté a waldečtí pěšáci, řítící se s podporou děl a napřaženými bodáky, zaskočili obléhatele právě v době polední siesty. Než dorazila pomocná kolona, stáhli se do bezpečí, předtím ale zatloukli děla a zapálili všechen hořlavý materiál. Španělé po boji napočítali 19 zabitých a mnohem více raněných, zatímco Angličané měli jednoho padlého a jednoho raněného vojáka.
V prvních květnových dnech se v Mexickém zálivu rozpoutaly silné bouře, a španělská plavidla zasáhl další uragán. Španělský velitel byl nucen se stáhnout, aby rozbouřené vlny nerozbily jeho lodě o pobřežní skály a mělčiny. Osamocená armáda však pokračovala v obléhání. Déšť zaplavil přibližovací zákopy, a promoklí vojáci museli být na Gálvezův rozkaz povzbuzeni kořalkou.
Drsný úděl prostých vojáků často zpestřoval alkohol (zde tambor a fyzilír francouzské pěchoty s markytánkou, z poloviny 18. stol.) Zdroj: archív autora
Generální útok
V noci na 6. května se 700 granátníků a vojáků lehké pěchoty připravilo k útoku na Královninu redutu. Krátce po půlnoci se kolony daly do pohybu, některé jednotky však dosáhly svých pozic příliš pozdě, a jakmile vyšel úplněk, padlo rozhodnutí útok odvolat a vrátit se na své linie. Později se Španělé dověděli, že Angličané byli té noci obzvlášť bdělí, takže by jakýkoli útok znamenal katastrofu.
Dne 8. května Britové obnovili bombardování španělských pozic. Španělé palbu opětovali, a díky informacím přeběhlíka z řad amerických loajalistů zasáhli sklad střelného prachu v Královnině redutě. Exploze sudů s prachem, která zahalila nebe černým kouřem, zabila 57 britských vojáků a zničila opevnění. Zmatku využil brigadýr Girón, který v čele pěchoty a s podporou dělostřelectva vzal redutu útokem, a urychleně zde rozestavil houfnice a kanóny, aby zahájily palbu proti Fort George.
Výbuch prachárny Královniny reduty na dobové rytině Zdroj: archív autora
Bez odsunuté reduty se Fort George nemohl udržet, většina amerických loajalistů a jejich indiánských spojenců Kríků dezertovala, takže Campbellovi zůstalo jen 600 vojáků. Britové z Fort George palbu opětovali, ale převálcovaly je španělské granáty. Když Britové pochopili, že poslední linii svého opevnění nemohou udržet, téhož dne ve 3 hodiny odpoledne vyvěsili bílou vlajku.
Dne 9. května 1781 obsadily Pensacolu dvě kompanie granátníků. Formální kapitulace Fort George proběhla následně 10. května; generál Campbell vyvedl své jednotky z pevnosti za rachotu bubnů a pod vlajícími prapory. V souladu s kapitulačními podmínkami se posádce dostalo válečných poct: defilovala do vzdálenosti 500 metrů od pevnosti, kde odevzdala své zástavy a složila zbraně, přičemž si důstojníci mohli ponechat své kordy. Dvě španělské setniny převzaly pevnost a francouzská lehká pěchota obsadila prostřední redutu.
Souhrnná kapitulace Red Cliffs proběhla na druhý den.
Finální útok španělské pěchoty Zdroj: archív autora
Úsilí přineslo ovoce
Angličané utrpěli škody v podobě 150 mrtvých, 400 raněných a 2200 zajatců, spolu se 123 kanóny, 4 moždíři a 6 houfnicemi. Naproti tomu španělské jednotky zaznamenaly pouze 74 padlých a 198 raněných, Francouzi 3 mrtvé a 26 raněných. Tři sta royalistů bylo posláno do Georgie proti slibu, že již nikdy více nepozvednou zbraň a nepřipojí se k britskému vojsku. 1. června došlo k nalodění vězňů, kteří byli nejprve 20. června převedeni do Havany, následně 30. června do New Yorku, kam dorazili 12. července a byli internováni pod dohledem spojeneckých Severoameričanů a Francouzů.
Důstojník (vlevo) a kanonýr hesenské artilerie v Americe, 1776 Zdroj: archív autora
Erb Bernarda de Gálvez Zdroj: Wikipedia
Tímto vítězstvím si Španělé zajistili převahu nad britskými pevnostmi na jihu. Když Bernardo de Gálvez a jeho muži přijeli 30. května do Havany, dostalo se jim triumfálního přijetí. Král Gálveze povýšil na generálporučíka a Solana na velitele eskadry, s titulem markýze ze Socorra. Gálvez byl též jmenován guvernérem Floridy (nádavkem k Louisianě), jeho roční plat byl zvýšen na 10 000 pesos, a obdržel titul vikomta z Gálveztownu a conde de Gálvez.
Královský pochvalný list navíc uváděl, že v uznání faktu, že Gálvez sám bez cizí pomoci vnikl do Mobile Bay, může na svůj erb umístit heslo „Yo solo“ neboli „Jen já“.
Pařížská mírová smlouva
Ještě na jaře 1783 podnikla malá skupina britských partyzánů s podporou spřátelených Indiánů útok na španělskou základnu Puesto de Arkansas (Arkansas Post). Akce se však nezdařila, a znamenala již jen labutí píseň pomíjející slávy Albionu v oblasti dolní Mississippi.
Dioráma pro Wargames, znázorňující severoamerickou palisádovou pevnůstku z druhé poloviny 18. stol. Zdroj: archív autora
Válku za nezávislost USA oficiálně ukončila mírová smlouva mezi Královstvím Velké Británie a Spojenými státy americkými, podepsaná 3. září 1781 v Paříži. K ukončení nepřátelství vedla únava zúčastněných stran spolu s vědomím, že při rovnováze sil s anglickou převahou na moři je jednoznačný výsledek z vojenského hlediska nemožný.
Vyšší důstojník francouzské pěchoty (pluk Armagnac č. 6?), kol. 1780 Zdroj: archív autora
Téhož dne Británie podepsala samostatné smlouvy se Španělskem, Francií a Nizozemím, jejichž podmínky byly dohodnuty již dříve: Španělsko si podrželo dobytá teritoria Menorku a Východní i Západní Floridu. Navíc se mu vrátila pobře
Edgar Pachta
Amatérský historik, badatel a publicista, se záběrem od starověku až po současnost s důrazem na jižanskou Konfederaci.
