Otec Washingtonovy kavalérie aneb Polský šlechtic ve službách americké revoluce

„Hrabě Pułaski z Polska, důstojník známý po celé Evropě díky své odvaze v boji za svobodu své země proti přesile ruských, rakouských a pruských vojsk, může být velmi užitečný v našich službách.“
Benjamin Franklin George Washingtonovi, Paříž 29. května 1777

Kazimierz Pułaski jako brigádní generál Kontinentální armády

Na portrétech hraběte Kazimíra Pułaského vidíme štíhlého mladého muže se šviháckým knírkem a charismatickým pohledem. Rytíř tělem i duší, jakých v Polsku 18. věku již nebylo tolik, jako dříve. Stejně jako mnoho jeho současníků, i pan Kazimierz (jak zní jeho křestní jméno v originále) však musel svou vlast opustit a složil kosti ve vzdálené zemi. Nicméně předtím, než v mladém věku zemřel, stihl de facto vytvořit jezdectvo Washingtonovy Kontinentální armády, a tím položit základy kavalerie Spojených států amerických.

Polsko v době Pułaského

Ještě v 18. století představovala polsko-litevská unie neboli Rzeczpospolita Obojga Narodów (jinak prostě Polsko) mohutný státní útvar s pozoruhodným vládním zřízením. Dnes bychom jej mohli přirovnávat ke konstituční monarchii podobné Velké Británii, ačkoli jde o podobnost značně vzdálenou. V polsko-litevském soustátí nenastupoval král na trůn v rámci rodové posloupnosti, ale prostřednictvím volby, a jeho moc byla značně oklestěna tím, kdo ho zvolil: parlamentem neboli Sejmem. Členové Sejmu pocházeli výhradně z řad šlechty, a hlas každého z nich měl svou váhu, z čehož plynulo i právo veta. Byla to dvojsečná zbraň, příčina mnoha sporů a tříštění na jednotlivé strany, které pak zakládaly odbojné spolky zvané konfederace a zatahovaly zemi do domácích válek. Většinu obyvatel Rzeczypospolité tvořili katolíci, existovaly zde však rovněž nezanedbatelné komunity protestantů a pravoslavných křesťanů, stejně jako největší židovská menšina v Evropě. Náboženská snášenlivost, která zde vládla, byla na tehdejší dobu až neslýchaná, a je ironií, že právě díky těmto tradicím politické svobody a osvětové výchově musel Pułaski v mládí opustit svůj domov.

Polská šlechta z 18. stol. tančící polonézu (Korneli Szlegel)

Polsko té doby však již nebylo onou impozantní mocností jako dříve: od počátku 18. století se zde naplno projevovala politicko-hospodářská krize šlechty, která byla základem polsko-litevské ozbrojené moci, především skvělé a obávané kavalerie. Během dlouhých desetiletí míru za saských králů (od r. 1717 do 1768) šlechtici zlenivěli, a místo obrany své země před sílícími vlivy sousedních mocností Ruska, Pruska a Rakouska, věnovali svůj čas politikaření a hašteření na sněmících. 

Erb rodu Pułaských 

Právě do této doby se narodil Kazimierz Michał Władyslaw Wiktor Pułaski erbu Ślepowron. Stalo se tak 4. nebo 6. března 1745 v dnes neexistujícím dvorci Pułaských ve Varšavě (poblíž dnešní adresy Nowy Świat 53 na rohu ulice Warecké). Byl synem wareckého starosty Józefa Pułaského, bratrem Antonieho a Francziska Ksawereho Pułaských, původem ze vsi Pułazie. Nicméně rozdílně uváděné datum (občas i místo) Pułaského narození není jediná nejasnost, spojená s jeho osobou, jak uvidíme dále.

Jisté je, že dětství strávil Pułaski ve Warce, ve dvorci Winiary, a navštěvoval farní školu ve Warce, poté školu kněží theatinů ve Varšavě. Roku 1762 se stal pážetem knížete Kuronského Karla Kristiána Wettina (Karl von Sachsen, králevic polský, kníže saský, kníže kurlandský a zemgalský). V Mitavě (Mittau, též Jelgava v dnešním Lotyšsku) byl svědkem vyhnání knížete z jeho panství ruskými vojsky roku 1763. Po návratu domů zdědil po svém otci titul starosty zezulińského. V roce 1764 potvrdil volbu krále Stanislava Augusta Poniatowského. 

Polský šlechtický dvorec na malbě ze 17. století. Podobně mohl vypadat i rodný dům pana Kazimíra

Pułaského současník Jędrzej Kitowicz ho později charakterizoval takto:
„Byl nízké postavy, hubený, celkově štíhlý, řeči prudké a stejné chůze. Velice zdrženlivý v záležitostech pití i žen. V době klidu od nepřítele byly jeho nejmilejší zábavy výcvik ve střelbě z ručních zbraní, soutěžení v něm, předvádění různých umění na koni, hraní karet po celé noci. Nic ho však nebavilo více, než potyčky s Moskaly [Rusy].“ 

Barská konfederace

Pułaski vyrůstal jako privilegovaný šlechtic, a brzy se o něm začalo říkat, že má více odvahy než rozumu. Nicméně, právě svou neotřesitelnou odvahou a celou sbírkou vojenských dovedností měl v budoucnu výrazně ovlivnit průběh americké revoluční války. 

Kazimierz Pułaski v Baru, při vyhlášení konfederace (Korneli Szlegel)

Ještě předtím však přišel rok 1768, kdy skupina polských konzervativních šlechticů a vlastenců vytvořila tzv. Barskou konfederaci a vyhlásila vzpouru proti králi Stanislavu Augustovi, který nebyl o nic víc, než loutkou v rukách své bývalé milenky, ruské carevny Kateřiny II. Pułaski nejenže se na přípravách povstání aktivně podílel, ale navíc zde poprvé získal renomé vynikajícího jezdce a šermíře, především ale schopného organizátora a vojevůdce, který dokázal čelit i mnohem silnějším ruským jednotkám. Není tedy divu, že přes svůj mladý věk – bylo mu teprve 24 let – se záhy stal jedním z předních vůdců Barské konfederace a získal titul maršálka łomżińské oblasti. Spolu s Józefem Pułaským velel povstaleckým oddílům v bitvě u Orzechova, svedené 3. listopadu 1768 proti ruské armádě pod vedením Alexandra V. Suvorova, pozdějšího slavného vojevůdce.

Pułaski vede jízdu v bojích u Čenstochové (1770–1772), (Juliusz Kossak)

Naneštěstí se Pułaski roku 1771 zapletl do pokusu o únos krále Stanislava II. Augusta. Únos hlavy státu se nezdařil, nicméně tento neslýchaný čin sám o sobě jen zkomplikoval již tak nepříznivou situaci povstalců. Znamenalo to konec zahraniční podpory z Francie a Rakouska, a následnou porážku konfederátů, z níž pramenilo první dělení polských teritorií mezi Rakousko, Prusko a Rusko v roce 1772. Pułaski, na něhož padla hlavní zodpovědnost za plánované spiknutí, sice svou účast popřel, avšak tváří v tvář zjevným důkazům mu rakouské úřady zakázaly pobyt na svém území, kde se předtím zdržoval. Před trestem smrti pro pokus o napadení královského majestátu uprchl z Polska do Pruska, pak do Osmanské říše, a nakonec do Francie, kde nabídl své služby armádě. Ta se však od „kralovraha“ distancovala, a nešťastníkovi, jemuž hrozilo vězení pro dlužníky nebo vydání Rusům, nezbývalo nic jiného, než chopit se příležitosti, která se mu právě naskytla: vstoupit do armády amerických osad, které se před nedávnem vzbouřily proti britské nadvládě.

Do Nového světa

Dr. Benjamin Franklin (obraz J. S. Duplessise, kol. 1785)

Ve Francii Pułaski pobýval ilegálně až do roku 1777. Tehdy na jaře se na něj usmálo štěstí, když se poprvé setkal s Benjaminem Franklinem, americkým komisařem ve Francii. Knihaři a vědci, z něhož se řízením osudu stal diplomat, byly předchozí skutky mladého Poláka dobře známé, a uvědomoval si, že Pułaského vojenský talent a zápal pro svobodu může znamenat přínos pro Kontinentální armádu generála George Washingtona. Franklinovo dobrozdání jej proto posunulo na jedno z nejpřednějších míst mezi kandidáty na přijetí v novém vojsku, mezi nimiž nebyli jen odborníci, ale také stovky dobrodruhů a kariéristů z celé Evropy. K Franklinovu rozhodnutí poslat Pułaského daleko za Atlantik přispěli také vysocí představitelé francouzské diplomacie, kteří se tak chtěli zbavit potenciálního hlasatele revolučních myšlenek, a dokonce nabídli, že mu zaplatí lodní lístek v případě, nebude-li se mu dostávat peněz na cestu. 

A tak polský hrabě 13. června 1777 vyplul z Francie a čtyřicet dní poté přistál v Bostonu; během cesty se pilně věnoval studiu angličtiny. Chtěl být co nejdříve v ohni, takže neotálel, a spěchal do ležení generála George Washingtona, který šetrně informoval aristokrata, že k jeho přijetí potřebuje souhlas Kontinentálního Kongresu. Pułaski se tím nedal odradit a než aby čekal na oficiální schválení, vrhl se v kritickém okamžiku do nejdelší jednodenní bitvy celé války: bitvy u Brandywine 11. září 1777. 

Casimir Pulaski v bitvě u Bradywine - obraz Pamely Patrick White

Když červenokabátníci vytlačovali Američany z pole, uvědomil si Washington s hrůzou, že jeho pravé křídlo je na pokraji zhroucení, což může způsobit všeobecný útěk a zkázu jeho armády. Nebyl čas více otálet, takže Washington vyhověl Pułaského naléhání a dal mu na povel svou jízdní gardu – která čítala kolem 30 mužů – a zíral, jak polský dobrovolník vede svou skupinu do bitevní vřavy a zdržuje Brity dostatečně dlouho nato, aby se kontinentálové stáhli. Tímto odvážným činem zachránil nejen Kontinentální armádu, ale i život jejího velitele. George Washington jej takřka vzápětí jmenoval brigádním generálem, což Kongres zakrátko schválil, spolu s čestným přívlastkem „velitel jezdectva“. Již následující měsíc se Pułaski zúčastnil bitvy u Germantownu (4. října).

Generál George Washington, vrchní velitel Kontinentální armády (Thomas Sully)

Současníci ho líčí jako prudkého mladíka, jehož osobní hrdost převažuje nad ambicemi. Vynikal odvahou a čestným jednáním. Tyto vlastnosti se plně projevovaly, když trávil čas v čele malé skupiny jezdců, s níž prováděl především průzkumnou činnost a rychlé přepady. V době, kdy vstoupil do řad Kontinentální armády, nemohlo totiž být řeči o jejím pravidelném jezdectvu. Pro polského kavaleristu však byla taková situace nepřijatelná, takže se rychle pustil do nápravy věci. 

Pěchota Kontinentální armády v bitvě u Brandywine

Již počátkem následujícího roku (1778) tedy podal návrh, že postaví jízdní jednotku, která by plnila funkci samostatného druhu vojska. Nicméně, při plnění tohoto úkolu se takřka vůbec nemohl spoléhat na spolupráci svých amerických kolegů, kterým vadila jeho ješitnost a povýšenost. Navzdory tomu Pułaski dne 28. března 1778 představil svou jízdní legii, složenou převážně z rekrutů z okolí Baltimore, jejíž jednu část (údajně) tvořili dragouni, druhou jízdní kopiníci neboli huláni, vycházející ze vzorů tehdejší polsko-litevské armády. Jednotce, jejíž složení je diskutabilní (ačkoli se mohlo časem měnit), budu věnovat více pozornosti na dalším místě tohoto článku.  

V čele kavalerie

Jak jinak, nežli úspěšně, mohl vést kavalerii polský rytíř? Pułaského individuální i velitelské schopnosti si záhy získaly respekt mnoha vyšších důstojníků Kontinentální armády. Navíc mu byl 19. června 1779 udělen stupeň mistra americké vojenské lóže svobodných zednářů. Na druhou stranu však polský dobrovolník vyvolal Washingtonovo pohoršení, když se svými jezdci začal rekvírovat zásoby a koně u osadníků, (byť jen) podezřelých ze sympatií k britské koruně (tzv. Loajalistů). Ovšem jednání, jemuž byl Pułaski přivyklý z rozháraného Polska, mohlo být v příkrém rozporu s ideologickými cíly americké revoluce. 

Lehký dragoun 3. pluku Kontinentální armády v podání reenactmentu

Proto Washington roku 1779 vyslal horkokrevného mládence na jih k Charlestonu, kde měl za úkol podporovat sbor generála Benjamina Lincolna, jehož cílem bylo vypudit Brity ze Savannah v Georgii. Také zde, v Jižní Karolíně předváděl generál Pułaski odvážné kousky, místy hraničící s hazardem. 10. května 1779 napadl nedaleko Charlestonu britskou výjezdovou skupinu vedenou brigádním generálem Augustinem Prevostem. Srážka pro Američany dopadla vítězně, avšak za cenu mnoha životů Pułaského mužů (sám generál hlásil, že ztratil 40 mužů, zhruba stejný počet dezertoval, ale stále mu zbývá 160 vojáků …). V říjnu téhož roku, při obléhání Savannah, se Pułaski pokusil shromáždit skupinu prchajících Francouzů k útoku na britské pozice, podobně jak to provedl u Brandywine. Byl však zasažen kartáčovou střelou a následkům zranění podlehl o několik dní později, 11. října 1779. 

Kvůli hrozícímu rozkladu těla v teplém počasí, došlo k urychlenému pohřbu se všemi poctami, ovšem na blíže neurčeném místě. Jedna z hypotéz dokonce předpokládala, Pułaského ostatky byly pohřbeny do moře z lodi Wasp, a později (21. října) konaný pohřeb na pevnině byl jen symbolický.

Souboj jezdce Kontinentální armády (zřejmě příslušníka Kárné setniny (vlevo)) s důstojníkem Britské (Tarletonovy) legie

V době Pułaského smrti byl generál George Washington se štábem ve svém hlavním stanu v Moore House ve West Pointu, a zprávu o smrti jezdeckého generála obdržel až 17. listopadu 1779. Rozhodl, aby se pro tento den heslem v armádě stalo „Pulaski“ a odpovědí „Polsko“.

Posmrtné výzkumy

Jak prokázal archeologický výzkum v roce 1996, byl generál Pułaski pochován na plantáži u Savannah, v místech, kde dnes stojí jeho pomník. Archeologové zde objevili rakev, označenou nápisem „Brigadier general Casimir Pulaski“. Kostra se ještě v roce 1996 stala předmětem výzkumů antropoložky dr. Karen Burnsové, které potvrdily, že na 99 % mohla náležet Pułaskému. Kostra je velmi subtilní a na základě některých indicií, jako je tvar pánve a některé rysy lebky i čelisti, se objevily domněnky, že mohla patřit ženě (!). 

Dr. Virginia Eastbroocková, která se podílela na výzkumech Pułaského ostatků

Pomník K. Pułaského v Savannah, Georgie

K výzkumům se roku 2015 vrátily dr. Virginia Estabroock z Georgia Southern University (kvalifikovaná v oboru kosterní biologie a paleoantropologie), dr. Megan Moore, lektorka antropologie na Eastern Michigan University a Lisa Powel. Obě prvně uvedené vědkyně již dvě dekády předtím, nezávisle na sobě prováděly analýzu vzorků z původních částí skeletu. Později, na základě analýz DNA (nebyly publikovány v recenzovaném vědeckém tisku), bylo potvrzeno, že skelet opravdu – takřka na 100 % – patří Kazimíru Pułaskému. Z výzkumů kostry vyplynula hypotéza, že osoba trpěla vrozenou adrenální hyperplazií spojenou s virilizací, naopak geneticky mohlo jít o „intersexuální osobu s ženskými biologickými znaky“. Kostru tedy lze zařazovat k ženskému rodu, ovšem není možné tento fakt stoprocentně potvrdit – což může být velké zklamání pro různé „odborníky“ a aktivisty LGBT, hlásající jiná, než dvě přírodou daná pohlaví.

Připomínky Pułaského v USA 

Pomník Kazimierze Pułaského v jeho rodné Warce

Je samozřejmé, že nejvíce si svého slavného rodáka připomínají naši severní sousedé. Neméně významnou měrou ovšem Kazimierz Pułaski (Casimir Pulaski) vstoupil do povědomí obyvatel Spojených států, přestože poněkud méně, než jeho krajan a kolega dobrovolník, Tadeusz Koścíuszko (Tadeus Kosciuszko). Dne 9. října 2005 byly Pułaského tělesné ostatky znovu slavnostně pochovány.

Ve Spojených státech byl a dodnes je považován za národního hrdinu a „otce americké kavalerie“. Na jeho počest byl pojmenován kolesový parník USS Pulaski, pak moderní atomová ponorka USS Casimir Pulaski. Jako Pułaského kasárna (Pulaski Barracks) je známá americká vojenská základna v německém Kaiserlaufernu, stejně jako historická pevnost Fort Pulaski na pobřeží Georgie. Kromě mostů, vysokých škol a ulic na několika místech USA, existují také ve státech Arkansas, Georgie, Missouri a Virginie okresy Pulaski (Pulaski County), stejně jako města ve Wisconsinu, Illinois, Tennessee. Můžeme se také setkat s pomníky statečného generála. 

Pułaského jezdecká socha ve Washingtonu 

A již v roce 1929 Senát ustanovil 11. říjen jako Den památky generála Pułaského (General Pulaski Memorial Day). Každou první neděli v říjnu se na 5. avenue v New Yorku koná největší vojenská přehlídka v USA – Pulaski Parade. Stát Illinois každé první březnové pondělí slaví Den Kazimierze Pułaského (Casimir Pulaski Day).

Slavný básník Henry Wansworth Longfellow roku 1854 napsal báseň Hymn Of The Moravian Nuns Of Bethlehem At The Consecration Of Pulaski’s Banner (Hymnus moravských sester z Bethelemu k posvěcení standarty Pułaského nebo Posvěcení Pułaského korouhve).

Pulaski Bridge v New Yorku

Ovšem, dne 6. listopadu 2009 se bojovníkovi za svobodu dostalo cti nejvyšší, když mu Senát Spojených států posmrtně udělil čestné občanství USA – Kazimierz Pułaski se tak stal jednou z mála osob v historii Spojených států, poctěnou tímto způsobem, mj. spolu s Maria Josephem La Fayettem, Winstonem Churchillem a Matkou Terezou z Kalkaty. Navíc prezident USA Donald Trump vydal 11. října 2020 proklamaci vyhlašující tento den Dnem památky gen. Kazimierze Pułaského (byla to jednorázová připomínka, vztahující se výhradně na tento den v r. 2020).

Jedna z hlavních ulic města Pulaski v americkém Tennessee

Kontinentální armáda

V těchto pár větách bych čtenářům rád přiblížil armádu a především její nezbytnou zbraň – kavalerii – v době, kdy zde Pułaski působil. 

Takto a podobně mohli vypadat první „jezdci“ Kontinentální armády

VLEVO: Pěšák virginské milice při ládování muškety, 1780–81. Vycvičený voják dokázal z takové pušky vystřelit 2–3krát za minutu

Když došlo k prvním přestřelkám mezi americkými osadníky a Brity, neměly „Spojené obce amerikánské“ dosud žádnou výkonnou armádu. Až v roce 1775 byla Kongresem ustanovena tzv. Kontinentální armáda, do jejíhož čela byl jmenován George Washington. Vrchní velitel stál před nesnadným úkolem – musel čelit oponentům ve vojsku i Kongresu, stejně jako těm Američanům, kteří nechovali důvěru ke stálým ozbrojeným silám. Nicméně, nakonec se Kontinentální armáda předvedla jako stejně dobrá, ne-li lepší, než její nepřátelé. Dlužno poznamenat, že žádné jiné vojsko amerického kontinentu ve svých počátcích netrpělo takovou nouzí, nevedlo boj s tak nejistým výsledkem, ani nedobylo taková vítězství, jako těžce ostřílení kontinentálci u Trentonu, Valley Forge, Guilford Courthouse či Yorktownu.

Profesionálové ze zámoří

Otrhaná Kontinentální armáda ve svých počátečních letech procházela porodními bolestmi, které působily velké vrásky generálu George Washingtonovi. Je samozřejmé, že své vojsko nemohl přivést k profesionální úrovni přes noc, a při jeho výstavbě narážel na množství překážek a průtahů. 

VLEVO: Seržant lehkého dragounského regimentu státu Jižní Karolína, 1779–80. Všimněte si pokrývky hlavy zvané kasket. Chladnou zbraní tehdejších kavaleristů byla delší šavle nebo palaš (viz níže), k boji na delší vzdálenosti jim sloužila karabina (u mužstva zavěšená na řemenu přes levé rameno), obvykle i pár pistolí v pouzdrech před sedlem. Palné zbraně se nabíjely zepředu a byly opatřeny křesadlovým zámkem tzv. „francouzského“ typu

Po kapitulaci britských sil v Saratoze v říjnu 1779, uzavřely Spojené státy spojenectví s Francií, z čehož plynula aktivní vojenská pomoc této země. 

Ovšem i v nejtemnějších dnech této armády bylo nesporné, že ji vedou důstojníci oddaní věci. Značné klady a naděje vzbuzoval fakt, že zde působili profesionálové z Evropy, rekrutovaní americkými agenty za Atlantikem. 

Již od chvíle, kdy začal válečný stav s Británií, sháněli američtí agenti v Evropě se vší vervou profesionální vojáky. Šlo o žoldnéře, představující pestrou směsici idealistů i dobrodruhů ze všech koutů Starého kontinentu. Dobrodruzi a prospěcháři často již zpočátku nebudili velkou důvěru a v konečných důsledcích mohli způsobit víc škod než užitku, mnohem větší část představovali osvědčení profesionálové, kteří díky svým odborným znalostem a zápalu pro věc byli pro Washingtona velkým přínosem a nakonec přispěli k rozvoji Kontinentální armády do podoby profesionální ozbrojené síly, která byla srovnatelná – pokud ne lepší –, než její britské a německé protějšky. První z výše jmenovaných skupin evropských důstojníků byla vyřazena již brzy po svém příjezdu do Ameriky. Ta druhá se do dějin Kontinentální armády zapsala hlubokým a neocenitelným dojmem.

Lehký dragoun 1. pluku Kontinentální armády, s jiným typem kasketu

Nejvýznamnějším z evropských profesionálů byl Louis Lebeque Duportail, vysoce kompetentní vojenský inženýr z Francie, který se stal otcem US ženijního sboru; velkým přínosem pro rozvoj Kontinentálního sboru lehké pěchoty byli další dva Francouzi, nenápadní pěchotní důstojníci Gimat a Fleury, stojící v čele batalionů, které byly součástí tohoto sboru.  Vynikajícím bojovým velitelem kontinentálců z Marylandu a Delaware byl bavorský baron Johann de Calb, kterého vojáci bez váhání následovali do těch největších řeží, a on sám u Camdenu (16. srpna 1780) utržil 11 zranění. 

Jezdecké pistole a karabina (ruské) z přelomu 18. a 19. stol. 

Bezesporu nejvýznamnějším z evropských odborníků však byl výcvikový velitel pruského původu, „execírmajstr“ baron Friedrich von Steuben, který z kontinentálních dobrovolníků vykřesal plnohodnotné regulérní vojáky. Nemenší hodnotu pro Washingtonovo vojsko však měl další „cizinec“ jménem Kazimierz Pułaski, jeden z mnoha polských aristokratů, kteří se těšili pověsti kvalifikovaných a zkušených velitelů. Byl to první velitel americké kavalerie, který si vydobyl slávu jako odvážný, loajální, v jezdeckém umění zběhlý bojový komandant. 

Kontinentální jízda

Americké vojenské jezdectvo zahájilo svou existenci akceschopně a pružně. Nicméně drsný a členitý terén severní Ameriky nedovoloval, aby dosáhlo početnosti, výkonnosti a strukturovanosti takového rozsahu, jak bylo zvykem v Evropě. Sestávalo ze čtyř pluků lehkých dragounů, vedených nejen pod pořadovými čísly od 1. do 4., ale i pod jmény svých velitelů.

VLEVO: Trubač 4. pluku kontinentálních lehkých dragounů, 1780. Trubači v jízdních jednotkách měli svůj význam nejen proto, že v bitevní vřavě akusticky tlumočili povely, ale rovněž „kryli záda“ veliteli. Zpravidla jezdili na bělouších nebo grošácích, což je odlišovalo od ostatního mužstva, používajícího koně tmavších barev

Kontinentální lehcí dragouni se potýkali se závažnými technickými problémy. Neustále měli potíže s opatřováním a udržováním koní, sedel a výstrojí, jakož se získáváním vhodné výzbroje. Lehcí dragouni byli zřízeni v prvé řadě proto, aby vykonávali průzkum, doprovodné služby a další podobné aktivity, zatímco jen zřídkakdy praktikovali útok v typické formaci koleno na koleno a celkově agresivní akce, na něž byla zaměřena evropská lehká kavalerie. 

VLEVO: Pár pistolových pouzder, holstrů, v důstojnickém provedení, z přelomu 18. a 19. stol. Přes levý z nich (normálně přes oba) je natažena soukenná dečka („čabrunka“), chránící před vlhkostí a prachem

Dragouni byli původně jízdní pěchota na koních nižší kvality, kteří sloužili výhradně k přesunům, a vojáci z nich poté sesedli a bojovali pěšky. Nakonec se však dragouni stali dalším druhem kavalerie, který si schopnosti pěšího boje udrželi jen zčásti. Lehcí dragouni – jak napovídá jejich název – patřili k lehkému jezdectvu, které sloužilo k průzkumu a šarvátkám, ale hodilo se rovněž k efektivním jezdeckým akcím. 

Pułaského legie 

Když se Pułaski u Brandywine chopil velení nad Washingtonovou gardou, byl k jejímu kmenovému stavu v podobě zesílené pěší setniny přidělen detachement jednoho ze čtyř kontinentálních dragounských pluků, nejčastěji z 3. lehkého dragounského, známého též jako Baylor’s Horse. 

VLEVO: Jezdec (šlechtický tovaryš) polské Národní kavalerie, 1794. Jeho základní útočnou zbraní bylo kopí dlouhé cca 2,5 m, opatřené praporkem

Nicméně, v době války za nezávislost si získaly značnou oblibu legie, protože představovaly kombinaci pěchoty a jezdectva, k nimž mohlo být občas připojeno i několik lehkých děl. Jejich organizace byla převzata z evropského systému, který se vyvinul v polovině 18. století (ekvivalentem legie se v českých zemích stal dobrovolnický sbor, v německy mluvících státech Frei-Korps). Legie tvořily součást Kontinentáln armády i vojsk jednotlivých států, a byly adaptibilní pro vedení války jak partyzánským, tak i regulérním způsobem.

VLEVO: Pěšák Pułaského legie. Podobnou uniformu nosili i jezdci, ovšem se součástmi odpovídajícími jejich služebnímu zařazení (kožené kalhoty, vysoké boty s ostruhami apod.).  Standardní palná zbraň pěchoty byla zepředu nabíjená mušketa s hladkou hlavní a křesadlovým zámkem, s bodákem; jako poboční zbraň občas sloužila krátká šavle

Legie byly často vystrojovány a odívány na náklady svých velitelů, takže se v uniformách odrážel jejich osobní vkus. V roce 1781 legie, organizované podle vzoru lehkých dragounských regimentů, pozůstávaly z hlavního stanu a štábu, a ze čtyř jízdních a čtyř pěších oddílů čili setnin. Hlavní stan tvořil plukovník, jeden podplukovník a jeden major, podporovaní štábem složeným z chirurga, pomocníka chirurga, sedláře, vrchního trubače, štolby, pokladníka, adjutanta a ubytovatele. Funkce adjutanta, ubytovatele, štolby a pokladníka vykonávali důstojníci. Organizace jízdních i pěších oddílů byla stejná, jediný rozdíl spočíval v tom, že jízdní oddíly měly navíc podkováře. Každá setnina měla čtyři důstojníky, osm poddůstojníků, jednoho trubače a 60 vojínů.

VLEVO: Důstojník Armandovy legie, 1780. Drží dlouhou jezdeckou šavli, na hlavě má „tarletonův“ kasket, na nohách módní „žokejské“ holínky

Rovněž Pułaského legie původně snad nezahrnovala jen kavalerii, ale také složky pěchoty v podobě granátníků a myslivců. Výzbroj jezdců údajně doplňovalo kopí – charakteristická zbraň polské jízdy, která byla později známá jako huláni. Veškerá pěchota byla nakonec organizována jako lehká infanterie. Uniformy vojáků legie byly zřejmě tmavomodré s červeným vyložením, tak jak nosila národní jízda polské armády. K tomu bílé vesty a navlékací kalhoty pro pěchotu, zatímco jízda měla předepsány jelenicové kalhoty pod kolena. Pěchota i jízda nosila kožený kasket typu pro lehké dragouny. Po Pułaského smrti bylo těleso začleněna do legie jiného zahraničního profesionála – Francouze Armanda, která rovněž působila na Jižním válčišti. 

Standarta Pułaského legie

Šlo o zajímavou standartu, pravděpodobně z roku 1778, v níž se odrážel Pułaského zápal pro věc revoluce. Byla zhotovena z karmínového hedvábí, uvnitř s ozdobně ohraničeným polem čtvercového tvaru o stranách 18 palců (45 cm), po obvodu se stříbrnými třásněmi. Na jejím aversu byl znázorněn kruh z 13 osmicípých hvězd, obklopující „vševidoucí oko“ (zobrazené rovněž na dolarových bankovkách). Kolem hvězd heslo NON ALIUS REGIT (Žádnou jinou vládu). Na reversu písmena US a motto UNITAS VIRTUS FARCIOR (Unie vytváří udatnou sílu). V rozích standarty byly znázorněny granáty se žlutými a bílými plameny.

Líc a rub standarty Pułaského legie. Replika z roku 1976

Výcvikové metody

S jistotou lze předpokládat, že Kazimierz Pułaski se při výcviku americké kavalerie držel předpisů, které v 17. a 18. století vycházely v Polsku. Ty v prvé řadě hlásaly, že brancům je třeba přikázat, aby při cvalu koně sekali chladnou zbraní do předem vystavených papírových hlav, a hrotem zvedali ze země čepici. Ještě předtím se však rekruti učili šermu s holemi, zvanými „palcáty“. 

Repliky polských „husarských“ šavlí, vyráběné v současnosti v USA

Jezdci byli ve výhodě proti pěchotě, takže jim bylo „třeba ukázat, jak mají střílet z pistole, ale také jak tasit palaše *, jak je na koni držet, jak je opět zasunout, a to hned od začátku jim vtloukat do hlavy, že nejvyšší výhodou jezdectva je dobrá znalost ovládání palaše, boje a sekání s ním, neboť když se voják v sedle vztyčí, pak je sek shora daleko silnější a hlubší než ty, které provede v sedle sedíc. Je potřeba naučit lidi správnému a pevnému držení palašů, aby ne naplocho, ale ostřím sekali“. 

*Je pravděpodobné, že názvem „palaš“ se v tehdejším Polsku označovala zahnutá či rovná zbraň užívaná ve vojsku, zatímco „šavlí“ byla nazývána zbraň nošená civilisty.

Palaš britské (potažmo i švédské) těžké kavalerie z konce 18. století

VLEVO: Boj jízdního kopiníka (pruského „Bosňáka“) s pěšákem v 2. polovině 18. století. Kopí v ruce vycvičeného jezdce bylo nebezpečnou zbraní, která se od konce 18. stol. – pod polským vlivem – vracela do výzbroje kavaleristů evropských armád

Výchozí pozice při útoku koňmo byla horní linie zbraně, to zn. že palaš byl držen v přímé linii s napřaženou rukou, tak, aby směřoval na úroveň prsou protivníka. Pak: „Jakmile bude linie ne dále než osmdesát kroků od nepřítele, po zatroubení a povelu ,na zteč!‘, linie zcela semknutá, vyrovnaná [koleno na koleno], prudce zarazí koním ostruhy a s co největší silou napadá nepřítele: první řada nachýlená nad hlavami koní napíná pravou ruku s palašem k útoku, jak již bylo popsáno, a přemáhá protivníka.“ Za první útočnou linií cválala druhá, záložní. 

Epilog

Samozřejmě, že kontinentální jezdectvo nacházelo schopné velitele i v řadách rodilých Američanů. Snad nejvýznamnějším z nich byl William Washington, bratranec vrchního velitele, který velel 3. kontinentálnímu pluku lehkých dragounů, působícímu stejně jako Pułaski na jižní bojové scéně. Tento regiment byl nasazován do přímých útoků, s využitím všech možností, které kavalerie nabízela. Přestože W. Washington vyhlížel jako „velký, nepokojný cherubín“, byl ve svém naturelu agresivní bojový vůdce, který vedl své kavaleristy do pekelných ztečí u Cowpens nebo Guilford Courthouse, v nichž devastovali britskou pěchotu. 

A tak se kontinentální jízda, se šavlí v ruce a pod vlajícími korouhvemi hnala do dalších a dalších vítězných bitev. Kavaleristé však nikdy nezapomněli, že u zrodu jejich zbraně stál muž z daleké země za Atlantikem, jehož touha po svobodě přivedla až na americký kontinent – Polák Kazimierz Pułaski. 

Zdroje:
Autorský kolektiv: THE AMERICAN REVOLUTIONARY WAR (An illustrated Encyclopedia of uniforms from 1775–1783), Annes Publishing 2008
Radosław Sikora: Husaria, Znak Horyzont, Kraków 2019
Stefan Pajączkowski: Jazda polska, Warszawa 1980
Vincenc W. Rospond: Polish Armies of the Partitions 1770–94, Osprey Publishing 2013
Wojciech Zabłocki: Šavle světa, Praha 2016
Wikipedia