Raggare: Chlast, káry a rokenrol po švédsku

Když je poprvé uvidíte na fotce, nejspíš z nich nebudete mít úplně dobrý pocit. Deset, možná i dvacet týpků, jejichž hadry vypadají jako z pozůstalosti po nějakém rockabilly gangu z 50. let a svými účesy vypadají jako zanedbaný Elvis. Všichni sedí na staré americké káře, která už nevypadá ani jako v posledním tažení – spíš máte dojem, že jí ze šrotiště vytáhli až ve chvíli, kdy už na ní začal pracovat lis. A co je nejhorší? Všichni chlastají a navíc to auto jede.

Většina lidí si po pohledu na takový obrázek řekne něco o spodině společnosti nebo v lepším případě o „bláznivých Švédech“ a půjde se raději věnovat něčemu rozumnějšímu. Nám ale zvědavost a především láska ke stejným věcem, které tihle „raggare“ očividně vyznávají, nedovolí nezapátrat o něco hlouběji. Co to je vůbec za lidi? Proč jejich auta vypadají jako šrot? A proč jsou oni na šrot?

Švédsko - taková malá Amerika

Abychom pochopili fenomén této opravdu zvláštní subkultury, musíme se vrátit do doby nedlouho po druhé světové válce. Zatímco většina kontinentální Evropy v 50. letech strádala a věnovala většinu svých prostředků i úsilí na znovuvybudování svých zdevastovaných zemí, Švédům se hrůzy a ekonomická daň války povětšinou vyhnuly. Byli tedy relativně bohatí a mohli si hrát.

Proto se také Švédsko stalo jednou z mála evropských zemí, jejichž obyvatelé si mohli dovolit nalézt zálibu ve velkých a žravých amerických autech, která se do Skandinávie začala dovážet po tisících. Stejně jako Amerika je Švédsko země dlouhých vzdáleností, ale jezdí se tam spíše pomalu a rozvážně, než aby se člověk řítil po dálnici jako například v Německu. A co na takové cestování může být lepší než typický americký křižník?

Ve stejné době začala do země Vikingů – stejně jako do většiny zbytku světa – přicházet i americká kultura. Především rock 'n roll. Filmy. A samozřejmě také styl oblékání. Švédsko bylo velmi otevřené cizím vlivům a kultuře a mladí Švédi začali v ještě větší míře než obyvatelé ostatních zemí Evropy napodobovat americkou subkulturu známou jako „greasers“. Nosili kožené bundy, dozadu ulíznuté, napomádované vlasy a poslouchali rokenrol a rockabilly. A zatímco mladíci jinde v Evropě se museli spokojit s motocykly nebo dokonce mopedy (jako britští „mods“), ve Švédsku si mohli dovolit auta. Často dokonce americká auta, taková jaká znali z filmů. A když americké nebylo po ruce? Pak se sáhlo po domácím Volvu, které v té době vyrábělo vozy, které vypadaly jako zmenšeniny amerických originálů.

Mohlo by se vám také líbit

Chuligání v chevroletech

Těmto tlupám rozjívených mladíků se brzy začalo říkat „raggare“ – což je slovo, které ve švédštině označuje projíždění se a „balení holek“ na auta. Raggare na řídce osídleném švédském venkově jezdili od městečka k městečku, lákali slečny, pili a vůbec vyváděli všechny nepřístojnosti, které lze od takových mladíků čekat. Snadno si je můžete představit jako severskou obdobu amerických motorkářských gangů.

Zlatá padesátá léta v ulicích Stockholmu

A podobně jako motocyklové gangy měli i raggare, kulantně řečeno, jistý problém se svým obrazem u většinové společnosti. Když v padesátých letech začalo docházet k bitkám a výtržnostem, stali se raggare velkým společenským tématem. Psalo se o nich v novinách, politici vytvářeli vyšetřovací komise a slušní občané měli strach z nezvedených výrostků v divném oblečení a zlověstných autech. V roce 1959 vznikl o zlotřilých chuligánech dokonce film, pojmenovaný příznačně „Raggare!“

Trailer k film Raggare! k dispozici zde.

Rokenrol a auťáky - láska na celý život

S postupem času se ale Raggare zklidnili a společnost si na ně zvykla. Nebyl to samozřejmě rychlý proces a ještě na konci sedmdesátých let byly na denním pořádku střety a rvačky s ostatními subkulturami, ze všeho nejvíce s punkery a hipíky. Ale to nebylo v té době nic zvláštního.

Něco zajímavějšího se ale stalo později. Většina subkultur si projde běžným životním cyklem – pár let, možná dekádu nebo dvě jsou populární, potom jejich příslušníci dospějí, uklidní se a nakonec i zestárnou. Z hipíků se stanou zodpovědnými dospělými nebo přestárlými máničkami, z punkerů jsou úspěšní podnikatelé a manažeři.

Atmosféru raggare srazu z počátku šedesátých let věrně vystihují dobové záběry. O čem jde řeč, můžete jen hádat. Tady se mluví švédsky...

I raggare dospěli. Vychovali děti a někteří z nich i vnoučata. Ale nepřestali milovat starý rokenrol a stará americká auta. A co víc, jejich kroky následuje i mnoho příslušníků mladších generací. Jen už to není o rebelii vůči starým pořádkům, o moderní hudbě a pobuřujícím chování. Raggare sice pořád nejsou součástí establishmentu, ale pokud proti něčemu revoltují, jsou to spíše nové pořádky. No a místo pitek a rvaček pořádají třeba srazy amerických aut.

Největší sraz na planetě Zemi

A když mluvíme o raggare a srazech, nemůžeme nezmínit Power Big Meet ve městě Västeras – největší sraz amerických aut nejen v Evropě, ale i na světě. Ano, počítejte v to i samotné USA. Dnes už je Power Big Meet spíše klasickým srazem pro všechny milovníky aut zpoza oceánu, ale i tato akce začínala před více než 40 lety jako setkání a večírek pro pár desítek, maximálně stovek zavilých raggare.

Dnes se ve Västeras každý rok sjede až 20 tisíc amerických aut všech značek, modelů i ročníů. Nablýskané křídláky s padesátých let se mísí s klasickými muscle cars, nejnovějšími modely nebo třeba pro raggare tak typickými omšelými či přímo omlácenými auty. Ta vycházejí z doby v 50. či 60. letech, kdy jejich auta vypadala „použitě“ prostě proto, že na nic lepšího neměli a důležitější bylo mít americké auto, než řešit jeho stav.

Městečko Västeras je každoročně největší Amerikou mimo území USA. Alespoň co se aut a benzínem postižených jedinců týče.

Šrot jenom na pohled?

I dnes jsou mezi raggare jedinci, kterým víceméně nezbývá nic jiného, než mít auto v příšerném stavu – být „raggare s Volvem“ (blöjaggare) vás totiž vždycky dělalo tak trochu méněcennými členy komunity. Proto se jezdilo americkými auty v jakémkoliv stavu. Když se ale na mnoho z nich podíváte z větší blízkosti, zjistíte, že se otlučený stav už stal spíše vědomým cílem. Leckteré z moderních „raggare aut“ má mechaniku v solidním stavu nebo dokonce přímo novou a modernizovanou. Jejich majitelé se tedy o auta skutečně starají a dávají si přitom záležet na tom, aby vypadalo jako vytažené ze šrotiště.

Dnešní raggare totiž mají jen málo společného se svými předchůdci před půl stoletím. Jejich životní styl už dávno není o rvačkách a pobuřování slušných občanů – naopak, raggare jsou často sami slušní, dobří Švédové, kteří se o víkendu vydají na cestu časem zpátky do 50. a 60. let. Někdy za volantem otlučené plechovky, jindy na sedadle špičkového veterána...