Jednoho sychravého podzimního dne roku 1968 vyšel na zahradu před svůj dům v Litchfieldu sedmdesátiletý šedovlasý muž. Podíval se kamsi nahoru na šedivé nebe, pak pomalu vytáhl z kapsy revolver, přitiskl ho k čelu a stiskl spoušť. V domě na stole zůstal ležet otevřený dopis, který našel včera v poštovní schránce. Byl stejný jako ty ostatní, které dostával už pětadvacet let. Rozhodl se, že tenhle bude poslední. „To kvůli vám zemřeli všichni muži z křižníku Indianapolis, kapitáne McVayi,“ stálo v poslední větě onoho dopisu.
Jak ukončit válku?
Těžký křižník USS Indianapolis byla nádherná loď. Se svými 9 800 tunami standardního výtlaku a délkou 186 metrů sice rozhodně nepatřila mezi nejmohutnější těžké křižníky amerického námořnictva, ale pro oko laika vše vyvažoval nadmíru elegantní vzhled. Jedna ze dvou lodí třídy Portland patřila k nejstarším těžkým křižníkům a za celou válku proto prošla mnoha modernizacemi. Díky nim se ovšem zhoršily její již tak ne úplně ideální plavební vlastnosti a jak se mezi zasvěcenými vědělo, stačilo i nevelké zatopení komor, aby křižníku hrozilo převrácení. Jeho devět děl ráže 203 mm a 75mm pancéřování se však mělo postarat o jeho dostatečnou ochranu před jakýmikoliv japonskými útočníky.
Jenže na konci července roku 1945 už těžká děla Indianapolisu neměla na koho střílet. Kdysi mocné Japonské císařské námořnictvo leželo z větší části na mořském dně, zbytek loďstva tvořily poškozené vraky rezivějící v domovských přístavech. Do akce už bylo schopno vyplouvat jen pár posledních ponorek. Také zdecimované letectvo se omezovalo jen za zoufalé akce sebevražedných pilotů kamikaze. Japonci válku dávno prohráli, jenže se s realitou odmítali smířit a byli odhodláni dále bojovat za i cenu sebezničení.
USS Indianapolis proplouvající pod mostem Golden Gate Bridge v San Franciscu
Zato Američané už měli válčení plné zuby. V Evropě se už tři měsíce slavilo, Hitler byl po smrti a všichni Američané chtěli mít své syny co nejdříve doma. Spojenecké generály a admirály přímo děsila představa, že je čeká ještě vylodění na samotných japonských ostrovech. Další zdlouhavý boj proti milionům fanatických Japonců si nepřál vůbec nikdo. Ale jak přinutit zatvrzelého císaře Hirohita, aby konečně kapituloval? Jen malá hrstka lidí věděla, že vrchní velení vkládá v tomto směru určité naděje do vynálezu jakéhosi fyzika jménem Robert Oppenheimer…
Atomová puma Little Boy při nakládání do pumovnice bombardéru B-29 Superfortress
Záhadný náklad
kapitán USS Indianapolis Charles McVay III.
Když Indianapolis vyložil na ostrově Tinian podivné kovové pouzdro měřící 60 cm a vážící 100 kilogramů, ani sám kapitán křižníku Charles McVay III. netušil, že právě doručili na ostrov značné množství uranu 235, které má být zanedlouho umístěno do bomby zvané Little Boy. Ta dopadne za necelý měsíc na město Hirošima. MacVay sice věděl, že po celou dobu plavby ze San Francisca má na palubě dva lékaře a stráž námořní pěchoty, ale co přesně na jeho lodi hlídají, bylo tajné i pro něj. Na Tinianu se křižník dlouho nezdržel a přeplul na nedaleký ostrov Guam. Odtud měla loď pokračovat dále do zálivu Leyte na Filipínách.
Model USS Indianapolis měřítku 1:350
McVay se v přístavu Apra sešel s několika vysokými námořními veliteli. Měl toho na srdci hodně. Na palubě bylo mnoho nováčků, kteří ještě neabsolvovali kompletní námořní výcvik. Chtěl proto odložit další plavbu a výcvik dokončit. To bylo zamítnuto. Dále chtěl pro další plavbu doprovod několika torpédoborců, což bylo rovněž zamítnuto s tím, že je to zbytečné.
Trasa plánované plavby do zálivu Leyte na Filipínách
Nakonec požadoval i nejnovější zpravodajské informace z oblasti. Dostal jakýsi povšechný souhrn, v němž ovšem chyběla jedna mimořádně závažná informace. Poblíž předpokládané plavební trasy křižníku operuje japonská ponorka I-58. Američtí zpravodajci byli schopni díky rozbití japonských tajných kódů velmi přesně lokalizovat jednotlivá japonská plavidla. Ve zprávě pro McVaye nebyla o nepřátelské ponorce ani zmínka.
„Zapomenutá“ japonská ponorka
Křižník zvedl kotvy a vyplul z Apry 28. července. Nabral kurz na Filipíny, a přestože ani jednomu z McVayových požadavků velitelství nevyhovělo, nikdo si ohledně další plavby nedělal nejmenší obavy. Byli přesvědčeni, že v celém Tichém oceánu není nic, co by je mohlo ohrozit. Když přišla radiová depeše z nedaleko plující obchodní lodě Wild Hunter, že právě zpozorovala periskop neznámé ponorky, jeden z důstojníků na můstku Indianapolisu zažertoval: „Nic se neděje, naše torpédoborce ji přece zaženou.“ McVay dokonce večer nařídil ukončit preventivní kličkování, které mělo znesnadnit útok ponorek a nadále plout přímým kurzem k Filipínám.
Močicura Hašimoto, kapitán japonské ponorky I-58
Když o tři hodiny později spatřil korvetní kapitán Močicura Hašimoto v periskopu své ponorky I-58 siluetu velkého křižníku plujícího přímým kurzem a bez jakéhokoliv doprovodu, nemohl uvěřit svým očím. Určitě v duchu poděkoval svému božstvu za tak neuvěřitelné štěstí. Pak ale neváhal a dal na nepřátelskou loď odpálit z příďových torpédometů šest torpéd v širokém vějíři.
Indianapolis se potápí
Patnáct minut po půlnoci otřásly těžkým křižníkem Indianapolis dvě mohutné exploze. Dvojice Hašimotových torpéd zasáhla křižník do přídě. Loď se otřásla a začala rychle nabírat vodu. Rozespalý McVay byl ihned na velitelském můstku a nařídil zjistit škody. Už první hlášení zněla hrozivě a někteří důstojníci navrhovali dát příkaz k opuštění lodi. McVay chvíli váhal, nechtěl loď opustit předčasně, ale pak se rozhodl a vydal rozkaz opustit loď. Rovněž rozkázal odeslat radiovou depeši informující, že Indianapolis se právě potápí.
Potopení křižníku Indianapolis v představě malíře
Vše probíhalo velmi rychle. Náklon lodi se dramaticky zvyšoval, navíc bylo přerušeno spojení se vzdálenějšími částmi lodi. V kritickou chvíli bylo potřeba, aby křižník zastavil a zpomalilo se tak nabírání vody. Jenže se strojovnou bylo přerušeno spojení a její velitel dal naopak rozkaz zvýšit rychlost, aby loď unikla před dalšími torpédy. Náklon se zvýšil a do lodi se hrnuly další masy vody.
Zoufalé snahy o únik z lodi
Hlavní roli kapítana McVaye ve filmu ztvárnil Nicolas Cage
Krvácející a zranění námořníci v přední části lodi se potáceli v zakouřených spojovacích chodbách a snažili se dostat na palubu. Na mnoha místech zuřily požáry. Spoustě námořníků se z podpalubí nepodařilo dostat, někteří omdleli, jiní v temných chodbách ztratili orientaci. Muži, kteří už byli na horní palubě, se postupně vrhali do vln. Jeden z nich skočil tak nešťastně, že ho rozsekaly lopatky lodního šroubu. Z lodních nástaveb byly uvolněny záchranné vory, ale zdaleka ne všechny. Z radiové kabiny operátoři stále vysílali zprávu o zkáze lodi. Ta se po pouhých dvanácti minutách od zásahu torpédy prudce naklonila a po chvíli se položila na bok.
V tu chvíli spadnul do vody i McVay. Když se po chvíli ohlédl za sebe, spatřil třicet metru vysokou záď lodi, tyčící se nad ním jako hora. Sevřela ho nepředstavitelná hrůza a očekával, že ho masa oceli zavalí. Loď ale překvapivě rychle a bez hluku zajela pod hladinu. Kapitán McVay a dalších osm až devět set mužů (přesné číslo není známo) se zachránilo z potápějící se lodě. To, ale neznamenalo, že přežili.
Žraločí hodování
Všichni byli zmatení, nikdo nevěděl, co se přesně stalo, ale všichni si byli jistí, že se hned druhý den rozběhne záchranná akce a z vody je vytáhnou americké lodě. McVay věděl, že radiové volání o pomoc bylo odesláno a někdo jej jistě zachytil. Také je budou postrádat v přístavu, kam měli dorazit. Jenže nestalo se nic z toho. Zprávu buď nikdo nezachytil, nebo jí nevěnoval pozornost. Také přístavní orgány nijak nevzrušovalo, že křižník na Filipíny nepřiplul.
A tak stovky mužů plavaly ve vlnách kolem několika záchranných vorů nebo v samostatných skupinách a stále zoufaleji vyhlíželi pomoc. Ještě to nevěděli, ale měli takto strávit čtyři dny. Mnoho se jich utopilo už první den kvůli zraněním, která utrpěli při potopení lodi. Dalším prostě postupem času došly síly. Chyběla voda a mnozí neodolali a pili vodu mořskou, což byla rychlá cesta ke smrti v ukrutných křečích.
Krev ve vodě přilákala žraloky a ti začali nemilosrdně masakrovat plavce ve vodě. Dodnes je útok na trosečníky z Indianapolisu považován za největší útok žraloků na lidi v historii. Muži se bránili noži nebo kopáním, ale zranění nebo slabí neměli šanci. Každou chvíli někdo zmizel pod hladinou a na jeho místě se objevila jen rudá skvrna.
CA-35 USS Indianapolis v plné slávě
Šílenství a náhodná záchrana
Muži začali postupně šílet. Rozšířila se panika a zvláště v noci se muži napadali navzájem, protože jeden druhého považovali za Japonce. Další propadali nesmyslným halucinacím a vidinám. Skupina asi dvaceti námořníků odplavala k jakémusi blízkému ostrovu, kde měl podle nich stát nádherný hotel. Nikdo je už neviděl. Jiní se potápěli pod vodu, protože podle další fámy měl být křižník potopený pouhých pár metrů pod hladinou a měl na palubě barely vody. Mnozí muži své poslední síly vyplýtvali v honbě za přeludy.
Záchrana přeživších
Nesnesitelné dny a noci by pro trosečníky nikdy neskončily, kdyby pilot dvoumotorového bombardéru Ventura na protiponorkové hlídce náhodou nezahlédl jejich hlavy ve vodě. Po té, co svůj objev ohlásil rádiem na základnu, rozjela se velká záchranná akce a k trosečníkům zamířily hydroplány i všechny lodě v okolí. Ty z vody vytáhly 321 lidí, z toho přežilo 317 včetně kapitána McVaye.
Při záchraně trosečníků se vyznamenaly i osádky hydroplánů PBY Catalina
Skandální vyšetřování
Zkáza křižníku v posledních dnech války a především strašlivé ztráty, k nimž došlo během dnů ve vodě, se staly obrovským skandálem válečného námořnictva. Veřejnost chtěla znát viníky a především odpovědi, proč se o osud lodi nikdo nestaral. Jenže námořnictvo nehodlalo vyšetřovat své admirály, kteří právě porazili Japonsko a místo toho uspořádalo nechutný proces s McVayem.
Nemocniční loď USS Tranquillity připlouvá do přístavu na ostrově Guam se zachráněnými námořníky z USS Indianapolis na palubě
Tomu admiralita vyčítala, že s lodí v okamžiku útoku nekličkoval. Jenže soud se nevyvíjel podle jejich představ. Celá řada námořníků vypověděla, že kapitán se choval příkladně a nelze mu nic dávat za vinu a dokonce sám Hašimoto (kterého kvůli procesu přivezli z Japonska) jednoznačně uvedl, že by loď určitě zasáhl, i kdyby kličkovala. Jenže McVay byl vybrán jako viník a tak ho admiralita potrestala důtkou za nedbalost. Jeho kariéru to zcela zničilo.
Vrak nešťastného křižníku byl objeven po dlouhých 72 letech
Veřejnost však byla výsledkem znechucena, průběh soudu kritizovali politici i novináři a na hlavu admirality se snesla nová vlna nepříjemných dotazů. Lidem vadilo, že soud se zcela odmítl zabývat tím, proč po lodi nikdo nepátral. Námořnictvo tak muselo rozjet další, tentokrát už neveřejné šetření, při kterém udělilo další čtyři důtky důstojníkům z přístavu na Leyte. I ti však byli jen dalšími obětními beránky v řadě, protože pravá příčina problému byla jinde.
Památník obětem potopení USS Indianapolis v Pearl Harboru
Námořnictvo se na konci války stalo složitým byrokratickým molochem, kde se zodpovědnosti za určité věci překrývaly, jinde ovšem naopak zcela chyběly. Indianapolis jednoduše doplatil na nedostatky v námořních předpisech. To však námořnictvo nikdy nemohlo přiznat a tak raději obětovalo McVaye. Tomu v po celé dlouhé roky chodily rozhořčené dopisy od příbuzných zemřelých námořníků.
Omluva v podobě zákona přišla pozdě
Až v roce 2000 Kongres schválil zákon, ve kterém se říká: Kapitán Charles Butler McVay III. není odpovědný za katastrofu, která vedla k jeho postavení před válečný soud, k jeho odsouzení, ponížení a ukončení jeho slibné kariéry důstojníka válečného námořnictva. McVay se ovšem očištění svého jména nedožil, v roce 1968 spáchal sebevraždu.
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
