Dvacátá Noční můra se zdrží jakýchkoliv kejklů kolem svého malého jubilea a jako jedinou známku oslavy volí navýsost stylové téma.
Jižanská gotika je původně literární žánr. Nejedná se ale o žádný jednolitý proud autorů svázaných nějakým manifestem, ale spíše umělý konstrukt literární kritiky. Marcel Arbeit ve svých Dějinách jižanské literatury definuje jižanskou gotiku mimo jiné jako ,,literární styl užívaný kritiky uznávanými autory jižanské renesance, typický groteskními postavami a výjevy, zkoumáním abnormálních psychologických stavů, černým humorem, násilím, pocitem absurdity a bezvýchodnosti“. Tolik k definici literární.
V rovině hudební se dá tematicky říci v podstatě totéž, po stránce žánru se jedná o zajímavý slepenec rocku, blues a alternativy s ozvuky dalších tradičních žánrů amerického jihu, jako např. zydeco nebo bluegrass. Tentokrát se na jižanskou gotiku v hudbě podíváme přes blues. Avšak stejně jako je široká definice jižanské gotiky jako žánru literárního, i hudební pojetí tohoto fenoménu skýtá opravdu bohaté možnosti výběru interpretů. Dvacátá Noční můra si neklade vyšších cílů, než toto téma jen zlehka načít.
Dupárna tentokrát nabrala podobu rekapitulačního, téměř vzpomínkového pořadu a ponese se v duchu ohlédnutí-se za předešlými devíti epizodami. Ku slyšení budou mimo jiné Blanche, Tenderloud, Gillian Welch nebo The Dirt Daubers. Jako nikdy nezahraný, ale vždy ctěný bonus, zazní ještě Jack White a Lauren O´Connell. A koho by blíže zajímala ne vždy zcela čitelná dramaturgie tohoto pořadu a také zákulisí jeho vzniku, nechť si poslechne Honkytonk Jukebox 8 kolegy Martyho Peška, ve kterém vede dvouhodinový rozhovor s mou velikostí (napsat maličkostí by čpělo nefalšovanou falešnou skromností), prokládanou společným výběrem hudby tzv. na střídačku.
Dorothy – Digitální, syroví a nebezpeční
Americké rocková skupina Dorothy je na scéně vlastně nováčkem. Vznikla totiž roku 2014 na popud zpěvačky Dorothy Martin. Tato cílevědomá dívka nejprve zkontaktovala kytaristu a producenta Marka Jacksona, předvedla mu svůj vpravdě unikátní vokální projev a prezentovala svoje hudební nápady. Její požadavek byl kontakt na schopné muzikanty, které by lákala tvorba na pomezí moderního blues a tradičního hardrocku. Díky Markovým kontaktům se podařilo sestavu sestavit následovně: Zpěv Dorothy Martin, bicí Dylan Howard, kytara DJ Black a basa Gregg Cash. Debutové eponymní album vyšlo 28. října 2014 a není bez zajímavosti, že přesně v duchu digitálního věku nemá deska fyzickou podobu a lze jej získat pouze stažením z webových stránek kapely.
Deska zaznamenala dobrý ohlas u recenzentů. V rozhovoru pro Rolling Stone z listopadu 2014 Jackson říká: ,,Ve studiu to znělo tak dobře hned na poprvé, že nebylo skoro potřeba nahrávat žádnou pasáž víc než dvakrát nebo třikrát.“ Hunger TV ve svém pořadu věnovaném novým nadějným projektům uvádí, že ,,je dobře, že syrová energie, sex a whisky je zpátky v módě.“ Huffington Post nazval Dorothy ,,nebezpečnou, nakopávající a přesně tím, co rock potřeboval.“
Po úspěšném turné po Státech a Evropě se kapela na začátku loňského roku zavřela do studia a výsledkem byla v červnu deska Rockisdead na labelu Rock Nation Record. V současné době je kapela opět na šňůře po Americe a je velmi pravděpodobné, že ji opět protáhne i na starý kontinent, ačkoliv žádná data koncertů nejsou zatím známa. Máme tu další v podstatě typickou, uměle vytvořenou a rychle vzhůru stoupající kapelu, která ale na rozdíl od většiny podobně postavených projektů nabízí opravdu zajímavou a kvalitní muziku.
Hozier – V kostele se dějí věci
Hozier, celým jménem Andrew Hozier-Byrne, je irský kytarista a zpěvák. V roce 2013 debutoval svým EP Take Me To Church, obsahujícím stejnojmenný singl a strhla se mela. Skladba se totiž dá chápat buď jenom jako další z mnoha balad o touze, nebo k ní lze přistupovat jako k zakamuflovanému poselství o svobodě a vlivu církve, potažmo tradičních autorit obecně. Aby nikoho nenechal na pochybách, nechal Hozier k písni natočit černobílý videoklip s dvěma líbajícími se muži a partou maskovaných násilníků, která v závěru jednoho z nich ukope k smrti.
V katolickém Irsku vzbudil singl pravé pozdvižení a tím si ho všimli i za oceánem. Firma Beats By Dre si skladbu vybrala do své reklamy na sluchátka s funkčním tréninkem dostatečně osvaleného, opoceného a potetovaného LeBrona Jamese a písni už se nedalo uniknout. Singl získal nominaci na Grammy Award a MTV Europe Music Award a Hozierova hvězda letěla nahoru, aniž by o to umělec sám nějak usilovně usiloval. Krásný to obraz současného mediálního světa.
V roce 2014 vydává Hozier své druhé EP jménem From Eden a zároveň první LP pojmenované prostě Hozier. Deska plná ponurých skladeb o nešťastných láskách a nešťastných životech musela být pro popové publikum namlsané Take Me To Church opravdovým překvapením. Ačkoliv se kritika předháněla ve vynášení superlativ, deska nijak výrazně komerčně úspěšná nebyla (při vědomí toho, jak úspěšná by asi byla nebýt Take Me To Church, to byl samozřejmě superúspěch, aneb všechno je relativní), což je vlastně dobře, neboť Hozier, zajištěn prodejem svého ,,one hit wonderu“ a zároveň ušetřen otravného zájmu médií v současnosti dokončuje své druhé album, na kterém není nucen k žádným kompromisům, a které se pravděpodobně ponese v duchu návratu k ryzímu písničkářství.
King Dude – Romantický strašidelník
Po dvou komerčně až nepatřičně úspěšných jménech je čas na něco nezávislejšího. King Dude, vlastním jménem Thomas Jefferson Cowgill, je jedním z nejzajímavějších jmen nastupující dark-folkové generace hudebníků, kteří tradiční americkou muziku pojímají z té nejtemnější stránky. Samozřejmostí je ponurá image, neveselá hudba na pomezí folku-country-blues-hillbilly-covásnapadne a depresivní texty o smrti a bolesti ve všech jejich podobách. King Dude samozřejmě není výjimkou. Ale stejně jako v případě většiny jeho kolegů je za vším cítit závan byť hodně černého, ale přesto humoru.
King Dude stihl od roku 2010 do dneška vydat šest dlouhohrajících desek na nezávislých labelech a o té poslední s romantickým názvem Sex z roku 2016, říká: ,,Poctivě jsem se jako vždycky snažil natočit co nejstrašidelnější a nejmorbidnější desku, ale mám nový krásný vztah a tolik štěstí prostě nešlo ututlat.“
Zda svou novou milou přiveze i do Evropy, není jisté, co ale jisté je, je termín jeho pražského koncertu a to konkrétně letošní osmnáctý březen, konkrétně ve Futuru. Přijďte se spolu se mnou přesvědčit, jestli je ten folknoir na živo vůbec k přežití a žiletky a sedativa nechte pro jistotu raději doma.
Playlist Dupárna - Rekapitulace
Blanche - So Long Cruel World
Blackbird Raum - Honey In Her Hair
Tenderloud - Texas Down
Wovenhand - Sparow Fall
Slim Cessna Auto Club - Cranston
Gillian Welch - Scarlet Town
Dendelion Junk Queen - St. James Infimary
Muddy Fork Band - Cold Cold Ground
Graveyard Train – The Sormon
The Dirt Daubers – Wake Up Sinners
Jack White – Great High Mountain
Jack White – Sittin On The Top Of The World
Lauren O´Connel – Oh Death
Playlist Noční můra 20 – Jižanská gotika
Dorothy – Raise Hell
Dorothy - Dark Night
Dorothy - Gun In My Heand
Dorothy - Wicked Ones
Hozier - In The Woods Somewhere
Hozier – Sedated
Hozier – Take Me To Church
Hozier – I Will Come Back
King Dude – I Wanna Die At 69
King Dude – Empty House
King Dude – Spiders In Her Hair
King Dude – Satan´s Ghost
Mr. Beman
Jsem fanatickým příznivcem všeho, co se týká Ameriky devatenáctého století. Mám rád parní stroje, perkusní zbraně a hluboké lesy.
