No Place For Dreams: Výhry a prohry Prestona Tuckera, část 2

No Place For Dreams: Výhry a prohry Prestona Tuckera, část 2

Pokračování příběhu amerického selfmademana a jeho legendárních vozů Tucker 48

Dolů

Tucker 48 konečně couval. Zdálo se, že národ zapomněl na fiasko při křtu průkopnického vozu, a když byl „Four-Eight“ vystavený v NewYorku, metropole nemluvila o ničem jiném. Každý chtěl vidět ten čtyřkolový zázrak, o němž tolik slyšel... Jen konkurence nespala a jednala. A tak se úspěchem oslněný Preston Tucker jednoho dne dozvěděl, že má v továrně nasazeného průmyslového špióna. Nezamával s ním tak razantně, jako by to byla udělala Velká trojka. A to byla jeho další chyba!

Jeden z nejznámějších snímků Prestona Tuckera a jeho vozu. Všimněte si, jak dokonale ladí běloboké obutí auta i jeho tvůrce

O desítky let později v Memhpisu, TN

Byl nádherný letní den a memphiský policejní seržant Max Brinsley odjel obrousit ve službě trochu gumy z pneumatiky svého Harleye. Míjel klidná a tichá předměstí, a neočekával, že narazí na nějakého amatérského závodníka či partičku, toužící si to rozdat mezi sebou v ilegálním sprintu. Tok Mississippi velebně a pomalu plynul a Max neodolal, aby nezajel trochu blíže. Opřel svůj stroj o stojan a zadíval se z nábřežní zdi do vody. Uviděl jakýsi tmavý a kulatý obrys. „Hroch! To je hroch! Ale blbost, v Memphisu hrochy nemáme,“ a šťavnatě zaklel. 

Řadu nových Tuckerů seřazených ve výrobní hale člověk nemůže sledovat jinak, než se zatajeným dechem

Až došel blíž a viděl, že je to auto, a zvláštní auto. Mělo tři reflektory vpředu a skoro celé vyčnívalo z vody v místě, kde se lidé občas zbavují nepotřebných vraků. Všechna skla chyběla, ale interiér vypadal kompletní. Kašlal na to, že je celý mokrý a od bláta, a nakoukl dovnitř. Přehláskoval nápis T-U-C-K-E-R... A okamžitě se mu rozsvítilo! Tohle bylo to zázračné auto, o kterém si vystřihoval články jako kluk! 

Akcionáři, novináři, přátelé, ale mezi nimi průmyslový špion nasazený Velkou trojkou. To vše při triumfálním příjezdu proudnicového vozu.

Okamžitě se otočil, utíkal k mašině a za minutu už se valil třeskot jeho dvouválce směrem k centru. Jako policajt měl spoustu výhod; nikdo z kolegů se ho neptal, nač tak rychle potřebuje městskou odtahovku. Vrak Tuckeru naložili a odvezli přímo doprostřed trávníku u domu Brinsleyových. Max se otočil a spěchal zase do služby, protože velící důstojník samozřejmě nic netušil. Ale Brinsleymu se až hlava radostí točila! Takový nález! Už se viděl sedět za velkým volantem a dál snil svůj sen... 

Jedna show střídala druhou. „Four-Eight“ nikdy nevystupoval osamoceně, vždy byl obklopen spoustou rozesmátých tváří. A lidé posílali objednávky a čekali a čekali…

Probudila ho šílená bolest hlavy, díval se na bílý strop a celé tělo měl v obvazech. Přístroje za jeho hlavou tiše šuměly... „Seržante, dneska jste se podruhý narodil“, řekl lékař, stojící u Maxovy postele, „Jak jste mohl přehlédnout truck s kontejnerem? Ale máte kliku, když jste přežil ve službě třicet let, přežijete i tohle!“ 

Znak Tuckeru předčil složitostí i leckterý šlechtický erb, ale v novinovém inzerátu vypadal náramně. 

Trvalo to skoro měsíc a Brinsley se konečně dostal domů. Samozřejmě aniž by přestal myslet na Tucker, čekající na něj na zahradě za domem. „Oh no, Fuck it!“ - trávník byl prázdný a Tucker zmizel... Marné pátrání, marné vyptávání, marné hledání a marné všechny jeho snahy. Kam auto zmizelo se už seržant brinkley nikdy nedozvěděl...

Ano, neveselý a prapodivně zakončený příběh, který je ale do posledního detailu pravdivý. Názorně ilustruje, jaké citové eskapády dokázal „Four-Eight“ vzbudit i po desítkách let!

Nádherný retrosnímek ukazuje, jak asi mohl „Four-Eight“ vypadat před čerpacími stojany, pamatujícími ještě loukoťová kola (i když to koncem 40.let určitě tak idylicky nevypadalo)

Zpátky do čtyřicítek

Vraťme se do děje druhé poloviny 40. let. Nemá smysl dělat si iluze o metodách konkurenčního boje, který se každý výrobce snažil proměnit v tvrdou vyřazovačku na K.O. A pro hordy bezskrupulózních právníků a jiných „lišáků“ všeho druhu nebyl zase takový problém najít Achillovu patu Tuckerova hospodaření. Vzpomínáte si, jak Preston sháněl peníze na rozběh výroby? Prodával smlouvy na budoucí obchodní zastoupení a celoamerickou prodejní síť. Na tom nic nezákonného nebylo, ale ani běžného v automobilové branži. 

Přesně takhle vypadá ztělesnění splněného snu. Pyšný Preston s dvojicí svých výrobků, možná přemítající o rozšíření modelové nabídky či expanzi na nové trhy. Nic z toho se bohužel neuskutečnilo.

Začaly kolovat tzv. šeptandy. Velká trojka je mohutně podporovala, aniž by kdy přiznala, že ve skutečnosti měl každý z jejich členů zálusk na Tuckerovy patenty a celé jeho vozidlo. Preston byl ale stále nepřístupnější a všemocným bossům začala docházet trpělivost s vynalézavým tvrdohlavcem. Dobře věděli, kdy a kde udeřit...

„Vítáme zástupce a prodejce Tuckeru“, sděluje nápis na fasádě. Preston dělal, co mohl, aby jeho vůz vešel do povědomí, až…přecenil své možnosti a podcenil své protivníky

Láska manželů Tuckerových prý byla naprosto neochvějná a opravdová

Je 9. březen 1948, přesně 11.00 AM. Na konci linky stojí vyleštěný Tucker 48 výrobního čísla 1001. Kolem se shromáždili největší akcionáři, zástupci budoucích prodejních a servisních center a samozřejmě média v hojném počtu. Preston seděl za volantem prvního sériového exempláře a před stovkami svědků jej s jekotem pneumatik rozjel obří tovární halou. Sám tvrdil, že v jedné chvíli ukazoval rychloměr šedesát mil! Na konci černých čar spálené gumy zastavil před uskakujícími hosty, řvoucími cosi o vrazích a šílencích. Najednou bylo ticho. Preston předvolil zpětný chod a „Four-Eight“ se dal do couvání. Dvanáct let stará a nyní adaptovaná převodovka z předválečného Cordu fungovala znamenitě. Ozval se jásot. Preston to dokázal...

Výrobní linka Tuckerovy automobilky dělá dojem třísměnného provozu a plného zatížení. Ve skutečnosti není daleko soudní rozhodnutí o uzavření továrny.

Pár měsíců před valnou hromadou akcionářů dostal Preston luxusně vypadající dopis s nepříjemnými otázkami. Týkaly se skutečného rozběhu výroby. Akcionáře pobaví autoshow, ale ještě větší radost mají z finančního profitu. A tady Tucker opět pochybil. Dal se do slibování a střídal stovky a tisíce vyrobených vozů měsíčně, propočítával náklady a renditu, nechával tvořit grafy. Čas běžel...

Plechové výlisky nejsou určené k distribuci náhradních dílů. Z nich se podařilo Prestonovým kamarádům zkompletovat 13 exemplářů navzdory pečetím soudních úředníků na tovární bráně

Osm desítek autorizovaných prodejců a více než 1.700 obchodních zástupců začalo jevit netrpělivost. Měli hromady prospektů, formulářů, objednávkových listů, vzorky kufrů, rádií a dalšího příslušenství, ale prázdné výlohy. Sice se prodalo přes 50.000 sad zavazadel v ceně jednoho miliónu, ale to zdaleka nestačilo vyhladit vrásky zúčastněných. Velká trojka přilévala olej do ohně, tisk si přisazoval a akcionářské sjezdy se měnily ve řvoucí sály. 

„Zdravím tě, Ameriko! Dal jsem ti prvotřídní káru a dám ti jich desetitisíce! Všechno, co jezdí po tvých silnicích, jsem poslal do výslužby! Já, Preston Tucker!“ Jenže zanedlouho cosi kikslo…

Nebudeme zabíhat do nudných právních vysvětlení, jen poznamenáme, že počátkem března 1949 byl Preston Tucker a jeho nejbližší spolupracovníci obžalováni z defraudace, podvodu a jednání proti zájmům Spojených států amerických. Počátkem října téhož roku nechal soudce Walter Jason LaBuy zavřít a zapečetit Tuckerovu továrnu. 

Jen malá deska, na ní dvě jména a silueta „Four-Eight“. Dalšího podobného vizionáře už Amerika neměla.

Do tohoto data spatřilo světlo světa třicet sedm kompletních „Four-Eight“. Pár desítek nejvěrnějších Prestonových přátel se ale do továrny dostalo a společně smontovali dalších sedmnáct Tuckerů 48 ze zbylých součástí. Skoro všichni pracovali zdarma, bez jakékoliv mzdy, jen aby pomohli kamarádovi. Počet hotových 48 dosáhl rovné padesátky, s prototypy konečných 52 exemplářů.

Když se mechanika „Four-Eight“ rozběhla, byla spolehlivá. Ovšem než se tak stalo, zásahy mechaniků a konstruktérů pod otevřenou kapotou by nikdo nespočítal.

Soudy se vlekly s proslulou americkou vášní pro nekonečné procesy, Preston se rval jako lev, a v okruhu jeho spolupracovníků se nenašel nikdo, kdo by na něj nakydal špínu. Až 22. ledna 1950, po posledních drastických a únavných osmadvaceti hodinách procesu, se soudní porota shodla na jediném výroku: „NEVINEN“. Preston opět vyhrál, ale radovat se nemohl. Jeho sen ležel v troskách, pošpiněný a zneuctěný. Velký konstruktér stál v hloučku svých nejbližších a tekly mu slzy lítosti. Měl sice svou Tucker Corporation, ale bez továrny a všeho zázemí. Byl zdeptaný a zničený, a to ještě netušil, kolik právníků se na něj slétne jak hejno supů, a budou se rvát o poslední peníze, které mu ještě zbyly. Prestonův majetek se dražil v aukcích, o nichž se bulvár rozepisoval na prvních stranách. Krásné „Four-Eight“ se rozprchly po celých Státech, jen jeden vůz dostal sám Preston a druhý šel jako dar jeho mámě.

Tady se točí desítky milionů… Tucker byl levný jen jako několikaletá ojetina, dnes si běžný smrtelník může pokládat za čest, když jej vůbec uvidí na vlastní oči a udělá si fotku

Co zbylo muži, jemuž se tragicky a úkladně zbortil jeho „American Dream“? Znovu začínat? Na to byl až příliš zesláblý a zdeptaný. Dožít v bohatém letovisku jako Henry Kaiser? Neměl tolik prostředků... Amerika se k velkému člověku obrátila zády, Preston se obrátil zády k ní. Odešel do Brazílie, kde dožil své roky, aniž se kdy vzpamatoval z uštědřených ran. Poslední roky života bojoval se zhoubnou chorobou, až jí 26. prosince 1956 – ve věku pouhých třiapadesáti let – podlehl. Pochován je v rodinné hrobce v Memorial Parku, Flat Rock, Michigan. Budete-li mít možnost, zajděte ke kamenné desce se jménem velkého konstruktéra, a věnujte mu tichou vzpomínku.

Módní odstín slonové kosti na volantu, ozdobný proužkový dekor přístrojového štítu a jeden jediný „budík“ na kontrolu všech důležitých funkcí – Preston chtěl ovládání zjednodušit, a to se mu skutečně podařilo.

Ve stínu „Four-Eight“

Když odmyslíme průlomový proudnicový sedan, zůstávají ještě dvě Prestonovy ideje, ztvárněné alespoň v neúplné dokumentaci. Především pro svou vlastní potřebu chtěl Preston i něco osobitějšího. Ne snad, že by Tucker 48 postrádal exotično, ale v plánovaných desetitisícových sériích by se jeho osobní kouzlo ztrácelo. A tak na rýsovacím prknu vznikla zajímavá dvoudvéřová kreace, zvaná Tucker Talisman, opět vybavená stylovým předkem se třemi reflektory. Přestože Talisman neopustil stádium projektu, objevil se později ještě jednou ve velmi zajímavé souvislosti. 

Grafické ztvárnění Tuckeru Talisman vypovídá spíš o autorově fantazii než o skutečných Prestonových záměrech

Poslední roky života, trávené v Brazílii, si Preston zpestřil navrhováním dalších excentrických vozidel, z nichž nejblíže do série měl Tucker Carioca, pojmenovaný po portugalském označení obyvatele Ria de Janeira. Obecně se tvrdí, že by Preston – za předpokladu dostatečného zdraví – projekt zdárně dovedl do konce a patrně i postavil na kola. Carioca se nejvíce podobala tehdejším závodním monopostům, měla kola mimo karosérii, širokou stavbu s patřičně nízkým těžištěm, ale o případně použité technice koluje mnoho nepodložených pověstí.

„Tajný nový projekt Prestona Tuckera“, psalo se v prosinci 1955. Vůz se měl jmenovat Tucker Carioca, ale patrně by světlo světa spatřil v Brazílii, která se Prestonově rodině stala druhým (a posledním) domovem.

Několik zajímavostí o Tuckeru

- Právník Otto Kerner, který byl hlavním žalobcem v Tuckerově procesu, byl v roce 1974 shledán vinným v sedmnácti případech úplatkářství, spiknutí, křivopřísežnictví a defraudace. Stal se prvním soudcem federálního apelačního soudu, který šel za svá provinění za mříže
- Při zkouškách v roce 1948 jezdilo sedm Tuckerů dva týdny po okruhu Indy Speedway průměrnou rychlostí 95 mph

Šťastný a překvapený Rudolph Schroeder přebírá 5.9.1949 klíčky od Tuckeru, ale určitě ho v tuhle slavnostní chvíli nenapadne, že se s „Four-Eight“ setká ještě v dalším tisíciletí

- Jediný člověk mohl demontovat motor „Four-Eight“ za pouhých 30 minut
- Preston chtěl získat na svou stranu Roba McCormicka, vydavatele The Chicago Tribune. Ale když více než dvoumetrový Rob vylézal z Tuckeru, praštil se o dveře tak silně, že na Prestona zanevřel
- Trojice továrních montérů zkompletovala motor za osmnáct minut
- Zatím poslední změna majitelů Tuckeru 48 proběhla při aukci v arizonském Phoenixu 20. ledna 2017, kdy licitátor odklepl cenu 1.260.780 eur, tedy více než 34.000.000 Kč! No nekupte to...

Zázrak se skutečně stal! Dojatý Rudy vedle Tuckeru č.1008, dokonale zrestaurovaného a vystaveného ve Vintage Motor Carriage, Chicago. Snímek navíc pochází ze „svatého“ místa – přesně na tomhle výjezdu předváděl Preston jízdu „48“ bez zásahu řidiče (viz úplně poslední fotografie v prvním dílu článku)

Od filmu ke knize

Není snad jediný fanoušek značky Tucker, který by neviděl velmi dobře zpracovaný životopisný snímek „Tucker: The Man and His Dream“, režírovaný slavným Francisem Fordem Coppolou. Ale už méně známá je skutečnost, že samotného hvězdného režiséra přivedla k natáčení vášeň pro Tuckerovo dílo! „Když jsem byl kluk, táta mi vykládal o novém Tuckeru“, vypráví Coppola, „dokonce si jedno auto objednal a taky investoval docela velký balík do Tuckerových akcií. Pamatuji si, jak celé dny nervózně chodil po domě a pořád přemítal, kdy už to auto přivezou. Ale to samozřejmě nepřijelo a tátu bolela ta ztráta pěti tisíc baků, co vložil do akcií. Auto Prestonovi odpustil, uznával, že se občas stane chyba.“ 

Jeff Bridges jednou v rozhovoru prohlásil, že si natáčení filmu o Tuckeru užil jaksepatří. Bodejť by taky ne…

Samotného Prestona v dospělosti vynikajícím způsobem ztvárňuje Jeff Bridges, ve snímku si zahrála řada skutečných vozů, ale i nějaké „filmové šalby“. Režisér Coppola je majitelem dvou krásných „Four-Eight“ a mnoha sběratelských předmětů, které se váží k proslulé automobilce. Zbývá jen dodat, že v české distribuci najdete film pod názvem „Tucker: Člověk a jeho sen“. Vřele doporučujeme!

Nový Tucker 48 sjíždí z montážní linky. Bohužel, je to jen fiktivní realita, ovšem zprostředkovaná vynikajícím filmem

Ještě zalistujeme stránkami objemného horrorového románu z pera Stephena Kinga, u nás k dostání pod názvem „Nezbytné věci“. Dějový rámec je jednoduchý: v městečku kdesi v Maine si jistý cizinec otevře obchod, a každý, kdo si něco koupí, se později zaplete do série mimořádně brutálních vražd. Hlavní strůjce, bytost dílem lidská a dílem pekelná, používá Tucker Talisman (vzpomínáte si na Prestonův osobní projekt?), který se ve finále změní v ohnivý kočár, letící po obloze pryč od zdevastovaného města plného mrtvol a krve...

Manifestační jízda flotily Tuckerů se údajně odehrála trochu jinak a s menším počtem zúčastněných „Four-Eight“, ale ruku na srdce: Když už jste si do filmu vypůjčili tolik nádhery, nebylo by škoda nechat ji zahálet?

Tucker a Československo?

Ne, opravdu ne, tady slavný 48 nejezdil, ale už v roce 1947 přinesl náš tehdy nejčtenější motoristický časopis několik reportáží, v nichž vcelku objektivně hodnotí „pro a proti“ z převzatých amerických pramenů. Samozřejmě nechybí ani povzdech v poválečné nouzi, nakolik jsou ti Američané rozmařilí. O rok později už je situace zcela jiná, Preston je pro naše žurnalisty – mírně řečeno - „prevít a vykořisťovatel“, aby se z něj v dalším a na dlouhou dobu posledním příspěvku stal zločinec bezmála mezinárodního věhlasu. 

Tucker 48 se díky svému tvaru právem řadí k Chrysleru a DeSotu Airflow, ale navíc je předstihuje jednoduchým a robustním agregátem i velkým počtem prvků pasivní bezpečnosti vozidla. V tehdejším Československu mu byla nejblíže Tatra 87

Chudák Preston je popisovaný jako naprostý vyvrhel, kterému k odlidštění chyběla snad jen absence lidožravých choutek. Jeho dílo je podrobeno zdrcující kritice jako symbol výstřednosti, na níž je třeba naplivat! Toliko Tucker a dobový československý tisk.

Pokusy o znovuzrození

Nedostižný proudnicový vůz láká podnikavce i po sedmi desítkách let. Kromě několika amatérských staveb a replik (včetně convertible) známe firmu, která se zabývá stavbou zakázkových dílů pro Tucker 48, renovací kompletních vozidel či jejich mechanických skupin, a samozřejmě prodejem veškerého fanouškovského artiklu. Pokud si chcete vyzdobit pracovnu či garáž, navštivte www.nostalgicmotoringltd.com

Tucker 48 Convertible skutečně vypadá jako náhodně objevený a pečlivě zrestaurovaný exemplář, o němž se dějiny zapomněly zmínit, ale pravda je jiná…

Žádná renovace, nýbrž stavba repliky od základu. Ovšem střípek ideje existuje. Preston si udělal několik soukromých náčrtků dvoudvéřového modelu se stahovací střechou – možná chtěl překvapit svou milovanou Veru nečekaným dárkem

„Four-Eight“ Completely!

Díky nadšení mnoha tisíc lidí jsou známé osudy všech vyrobených Tuckerů, a my vám je v krátkosti přiblížíme.

1000: prototyp zvaný též „Plechová husa“, tmavočervený, k vidění po dohodě v Swigart Antique Car Museu, Huntingdon
1001: kaštanový, k vidění v AACA Museu, Hershey
1002: původně modrý, nyní ve zlaté metalíze, soukromá kolekce v Kalifornii
1003: původně kaštanový, dnes vínový, jedním z majitelů byl režisér George Lucas, nyní v majetku University Austomobile Collection, Academy of Art, Kalifornie

Tucker 48 na bonnevillských solných pláních? Vypadá to tak, ale asi by se nenašel člověk, který by tenhle čtyřkolový klenot poslal do agresivního prostředí. Nebudeme vás napínat. Je to jedna z replik, postavených Robertem Idou, zvaná GyronautX 1, která si zahrála i ve filmu Sin City

1004: původně šedý, dnes kaštanový, v majetku Toyota Automobile Museum, Japonsko
1005: původně modrý, nyní zelený, k vidění v Antique Car Museu, Tallahassee, Florida. Muzeum má i tzv. „Stucker“, kaskadérský filmový model
1006: zelený, soukromý vlastník, Kalifornie
1007: původně zelený, dnes tmavomodrý, LeMay Family Collection, Tacoma
1008: původně béžový, nyní tmavočervený, k vidění v Chicago Vintage Motor Carriage
1009: šedý, soukromá kolekce režiséra George Lucase

Příjemný počasí pozdního léta 1948 a majitel „Four-Eight“, předseda Výboru zástupců a prodejců Tuckeru, opatrně manévruje s téměř novým vozem. Ještě netuší, že se z exempláře č.1018 dlouho radovat nebude

1010: původně modrý, nyní světlemodrý, soukromý vlastník v Nebrasce. Vůz dosáhl v Bonneville rychlosti 131 mph, nedávno objeven v zašlém stavu ve Washingtonu
1011: béžový, soukromý vlastník v Montaně
1012: kaštanový, soukromý vlastník v LaPorte, Indiana
1013: šedý, k vidění v Swigart Antique Car Museu, Huntingdon
1014: modrý, v majetku režiséra Francise Forda Coppoly, Rutherford, Kalifornie
1015: zelený, k vidění v Stahl´s Automobile Foundation, Chesterfield, Michigan

Zachráněné zbytky po nehodě Tuckeru č.1018 se v roce 2002 staly jednou z dražených položek u RM Auctions. Komplet obsahoval motor, nárazník, topení a několik menších součástek (vše vpředu před vozem)

1016: černý, k vidění v Henry Ford Museu, Dearborn
1017: zelený, soukromý vlastník v Coloradu
1018: původně béžový, rozebrán do šrotu po nehodě v roce 1948, existuje jen několik dílů
1019: původně šedý, nyní modrý, soukromý vlastník Vallejo, Kalifornie
1020: kaštanový, v majetku Hani Corporation, Japonsko
1021: černý, soukromý vlastník v Kalifornii
1022: šedý, k vidění v AACA Museu, Hershey
1023: původně kaštanový, zničený požárem, zbytky uschovány

Smutný osud potkal tohoto šedého krasavce č.1023 (původně v odstínu „Maroon“). Ještě před dokončením kompletní renovace nešťastnou náhodou shořel

1024: modrý, k vidění ve Smith Collection, Lincoln
1025: původně zelený, nyní modrý, k vidění v Goodwin Collection, Frankfort, Indiana
1026: původně kaštanový, nyní v bronzové metalíze, automatická převodovka Tuckermatic, k vidění v AACA Museu, Hershey
1027: původně modrý, havaroval při testech na Indy Speedway, existuje rozebraný se sadou dalších dílů
1028: béžový, k vidění v Automobile Museu, Tupelo
1029: šedý, soukromý vlastník v Kalifornii
1030: černý, k vidění v Petersen Automotive Museu, L.A.
1031: modrý, k vidění v Breslow Collection, L.A.

Poslední objevený Tucker 48 pochází z brazilského města Cacapava, ale PT v něm nikdy nejezdil. Našel se bez agregátů a s vyrabovaným nepůvodním interiérem. Město Cacapava plánuje nechat jej na vlastní náklady restaurovat a vystavit v městském muzeu

1032: původně šedý, nyní ve stříbřité metalíze, k vidění v National Auto Museu (dříve Harrah´s Collection), Reno
1033: kaštanový, v majetku Bahre Collection, Maine
1034: modrý, soukromý vlastník v Kalifornii
1035: původně kaštanový, nyní černý, interiér z Cadillaku, ve vlastnictví města Cacapava, Brazílie
1036: původně kaštanový, nyní v měděné metalíze, soukromý vlastník v Nevadě
1037: původně modrý, dnes kaštanový, v majetku Francise Forda Coppoly, k vidění v Coppolově vínotéce Francis Ford Coppola Winery, Geyserville, Kalifornie
1038: zelený, soukromý vlastník bez dalších údajů

Tucker č.1046 v době, kdy měl namísto původního agregátu naprosto běžný Mercury 390 cu.i., jenž mu sice znatelně přidal na výkonu, zato ubral na důstojnosti a originalitě. Naštěstí je dnes 1046 opět v top stavu včetně motoru

1039: původně šedý, nyní ve stříbřité metalíze, k vidění ve Smithsonian Institutu, Washington
1040: původně béžový, nyní bílý, k vidění v San Sylmar Museu, Sylmar, Kalifornie
1041: černý, soukromý vlastník v Kalifornii
1042: původně kaštanový, nalezený policistou v řece Mississippi, zbytky ukradené od jeho domu, pravděpodobně prodán do šrotu, nikdy se už neobjevila jediná část vozu
1043: modrý, soukromý vlastník ve Franklinu
1044: původně zelený, nyní hnědý, soukromý vlastník v New Yorku, vydražen na lednové aukci (2017) v Arizoně
1045: původně šedý, nyní tmavomodrý, soukromý vlastník v Melbourne, Austrálie

Vzácný snímek Tuckeru v „bojovém maskování“. V sezóně 1950 opravdu jezdil NASCAR, za volantem seděl nejčastěji Joseph Merola. Ale to byl ojedinělý pokus, zbytek flotily tou dobou poklidně brázdil celé USA

1046: kaštanový, soukromý vlastník v Kalifornii, do vozu byl v 50. letech namontovaný motor Oldsmobile V8, v 60. letech vyměněný za motor Mercury 390 cu.i., dnes po špičkové renovaci
1047: modrý, k vidění v Gilmore Car Museu, Hickory Corners, Michigan
1048: zelený, převodovka Borg Warner, soukromý vlastník v Hartfordu, Wisconsin
1049: modrý, soukromý vlastník v Kalifornii
1050: původně zelený, nyní kaštanový, k vidění v Dicks Classic Garage, San Marcos, Texas
1051C: dnes kaštanový, soukromý vlastník v New Jersey, nebyl smontován v Tucker Corporation, kompletace v 80. letech pomocí zbylé karosérie, různých dalších značkových komponentů včetně motoru, má plastové blatníky
1052C: dnes kaštanový, soukromý vlastník bez dalších údajů, nově zkompletován v létě 2015 z původních i nově vyrobených dílů, posazen na torze testovacího chassis. Obsahuje součásti z Tuckerů č. 1018, 1027 a malé kousky karosérií z dalších nalezených zbytků

Čerstvě opravená, vykytovaná a základovkou natřená místa na karoserii Tuckeru č.1010, jak byl vystaven na prohlídce před aukcí. Už v té době probíhaly spry, zda vůz renovovat či jej nechat v nálezovém stavu a opravit jen to nezbytně nutné

Určitě jste si všimli, že počet evidovaných Tuckerů přesáhl o dva vozy kompletní výrobní statistiku. Vysvětlení je jednoduché: dva „Four-Eight“ byly zkompletovány z původních dílů, jež se podařilo zachránit ze zvrakovaných vozů, případně z existujících a dochovaných náhradních dílů. Takže i to jsou originál Tuckery, na rozdíl od mnoha kopií, replik, variací či jen pouhých legrácek na společné téma Tucker 48.

Každé muzeum a každý sběratel vlastnící Tucker 48 se automaticky stávají členy neoficiálního VIP klubu

Celkový počet dochovaných a kompletních vozů se tedy zastavil na devětačtyřiceti a vypadá to, že už jich víc nebude (pokud se nějakým zázrakem neobjeví záhadně zmizelý 1042). Nenávratně ztracené jsou čtyři (opět včetně 1042, protože se jeho existence zatím nedá dokázat, ale ani vyvrátit). Pětačtyřicet Tuckerů se nachází v zemi svého původu, dva jsou v Japonsku, jeden v Austrálii a jeden v Brazílii. Veřejně přístupné samozřejmě nejsou všechny, ale třiadvacet muzejních kousků by se mělo zájemcům představit bez problémů – pokud nejsou zrovna na výstavách – stačí zadat název muzea do vyhledávače a můžete se kochat. 

Tucker and Wine: zřejmě nepůsobivější expozici Tuckeru připravil režisér Francis Ford Coppola. Návštěvníci si mohou prohlédnout nádherný 48 (č.1037) a přitom ochutnávat odrůdy z Coppolovy vinotéky

Větší část, 26 exemplářů, je uzamčeno v soukromých kolekcích, ale ani tady nezoufejte. Budete-li na nějakém velkém a celoamericky věhlasném svátku oldtimerů, můžete se setkat i s Tuckerem běžně nepřístupným. Jeho majitel je „také jen člověk“ a mimo standardní obživy potřebuje i určitou dávku obdivu ke stroji a k sobě jako zachránci či majiteli.

Tucker budil pozornost v každém okamžiku uplynulých 69 let

Jméno Prestona Tuckera a název jeho jedinečné konstrukce budou zaměstnávat nadšence a automobilové historiky i v dalších desítkách let. Pořád se objevují nové a nové poznatky a souvislosti, a i když se to může zdát sebenepravděpodobnější, může dojít i k nečekanému nálezu dalších dílů ze ztracených Tuckerů 48.

Touto nadějí končíme vyprávění o jednom z největších automobilových individualistů minulého století, o člověku, který si splnil svůj sen, ale nebylo mu dovoleno jej prožít tak, jak by si zasloužil. A pokud vás oba díly Historie Tuckeru naladily na „Prestonovu“ notu, naše úsilí nebylo zbytečné...

Z tohoto snímku až mrazí – Preston Tucker a jeho „Four-Eight“ jakoby bok po boku cestovali vstříc věčnosti. Nikdy nebudou zapomenuti, ale teprve historie je učiní nesmrtelnými.

Text: J.F.K.
Foto: archiv autora, archiv redakce, muzejní a klubové archivy a webové stránky

CHP 2017 610x150-3

Tento článek byl otištěn v 60. čísle časopisu Chrom a plameny a je publikován se souhlasem redakce i jeho autora, kterýmžto tímto vřele děkujeme.

Chrom a plameny

Chrom a plameny

Redakce nejčtenějšího českého časopisu o amerických autech.

All articles of the author

Nejkrásnější streamlinery, legendární americké osobní vlaky

Nejkrásnější streamlinery, legendární americké osobní vlaky

Richard Spitzer , Elegantní vlakové soupravy s pestrými nátěry a luxusními interiéry patřily k cestování po USA stejně neodmyslitelně jako Cadillac, Route 66 nebo Harley-Davidson.

No Place For Dreams: Výhry a prohry Prestona Tuckera, část 1

No Place For Dreams: Výhry a prohry Prestona Tuckera, část 1

Chrom a plameny , Příběh pravého amerického selfmademana, který jako jediný dokázal porazit a předběhnout americké automobilové kolosy, aby se nakonec stal obětí jejich odvety i vlastní zarputilosti.

TOP 7 nejstrašidelnějších silnic USA

TOP 7 nejstrašidelnějších silnic USA

Vojtěch Vávra , Úseky amerických silnic a dálnic, kde se dějí věci mezi nebem a zemí. Opravdu?