Mario Andretti: Jak chudý přistěhovalec ke štěstí přišel a závodní legendou se stal

Když se posádky závodu Mille Miglia roku 1954 řítily kolem města Lucca na severu Itálie, asi nikdo z nich nevěděl, že jeden čtrnáctiletý kluk, který je se zatajeným dechem sleduje, bude jednou možná ještě slavnější než oni.

Mario Andretti se narodil 28. února 1940 ve městě Montona na Istrii, která tehdy ještě byla součástí Itálie. Po druhé světové válce ale tuto část území poraženého fašistického státu anektovala tehdejší Titova Jugoslávie a velká část italského obyvatelstva se dala na útěk. Byla mezi nimi i rodina Andrettiů, kteří rodný poloostrov opustili v roce 1948 a ocitli se v uprchlickém táboře u již zmiňovaného městečka Lucca u západního prostředí Itálie.

Mario Andretti s svým bratrem Aldem

Ve zchudlé poválečné Itálii zůstali dlouhých sedm let, než se jim v roce 1955 konečně podařilo získat víza do Ameriky. Rodina se dvěma syny, nulovou znalostí angličtiny a 125 dolary v kapse (což ani tehdy nebylo mnoho) se usadila ve městě Nazareth ve státě Pennsylvania.

Mladý Mario si ale přinesl i něco důležitějšího. Touhu závodit. Pohled na závodní auta na trati Mille Miglia se mu vepsal hluboko do paměti, ale nebyl ani první, ani nejdůležitější zkušeností, která rozdmýchala plameny jeho neutuchající touhy po rychlosti. Závodní auta miloval prý ještě dřív, než pořádně nějaké auto dostal příležitost vidět. A nadšen tím, co viděl u trati Tisíce mil, se s bratrem Aldem ještě téhož roku vydal do 300 kilometrů vzdálené Monzy, aby viděli Velkou cenu Itálie 1954 a mohli sledovat fantastický souboj Alberta Ascariho s Juanem Manuelem Fangiem. Tím okamžikem byli oba mladí Andrettiové ztraceni.

Ascari a Fangio na VC Itálie roku 1954

Jenomže co může s touhou po závodění dělat chudý imigrant, byť v tak bohaté a automobilismu zaslíbené zemi, jako jsou Spojené státy? Brzy se ukázalo, že překvapivě hodně. Nedlouho poté, co se zabydleli v pennsylvánském Nazarethu, udělali kluci zásadní a pozoruhodný objev. Jen kousek od jejich domu se nacházel závodní okruh! Pravda, nemohl se ani zdaleka rovnat něčemu tak velkolepému jako byla původní trať v Monze s monumentální klopenou zatáčkou. Vlastně to byl jen půlmílový hliněný ovál. A nejezdily na něm nablýskané monoposty, ale jen lehce upravená obyčejná auta. Navíc často ani ne nová. To ale nevadilo. Byla to závodní trať!

Hudson Hornet - první závodní auto bratří Andrettiů

V tu chvíli se oba bratři pevně rozhodli, co musí udělat. Musí se dostat k závodění. Jenomže jak, když vám je patnáct a jste synové přistěhovalce bez peněz? Samozřejmě, auto by se dalo ukrást, ale k tomu nebyli vychováni. Koupit si hotový závoďák taky nepřipadalo v úvahu. A tak zbývala poslední varianta. Koupit co nejlevnější šalupu, která by ale měla alespoň nějaký závodní potenciál, a závodní stroj si z ní jednoduše postavit.

Vpravo první Mariovo auto, červený 1957 Chevy Bel-Air. Dělili se o něj půl na půl s bráchou Aldem.

Mario i Aldo začali pracovat v dílně jejich strýčka, aby si vydělali alespoň nějaké peníze, a zároveň četli všechno, co kde našli o stavění aut, a naslouchali každému, kdo o tom mohl něco vědět. Snažili se přijít na to, co dělá z obyčejného auta rychlé auto. Geometrie podvozku, naladění karburátoru, vyvážení a také jak to celé řídit tak, abyste byli co nejrychlejší. Stačily necelé čtyři roky a bratři byli připravení. Měli Hudson Hornet z roku 1948, ve své době legendární auto závodních oválů, ze kterého se jim podařilo postavit schopný závodní nástroj. A ve svých 18 letech se poprvé postavili na start. Protože ale auto může řídit jen jeden, rozhodl o tom, kdo pojede v prvním závodě, hod mincí.

Mario s dalším závodním Hudsonem, tentokrát z roku 1937

Mario vyhrál hod mincí, vyhrál kvalifikaci a vyhrál i hlavní závod. Příště ho však Aldo úspěšně napodobil a po prvních čtyřech závodech měli každý dvě vítězství. Ještě před koncem první sezóny ale přišla také první pořádná smůla, když Aldo na konci sezóny těžce havaroval a na nějakou dobu se ocitl s frakturou lebky v kómatu. To bylo zvláště nepříjemné vzhledem k tomu, že rodiče až do té doby netušili, že bratři závodí. Andretti starší nebyl zrovna potěšen, ale nakonec se vše urovnalo a oba bratři na začátku další sezóny nastoupili zpět na start. Mario měl osud zavést k velkolepé kariéře, Aldo závodil po dalších deset let, než mu další nehoda v roce 1969 způsobila těžká zranění obličeje a přiměla ho závodění pověsit na hřebík.

Midget Cars a Sprint Cars vypadaly srandovně, ale byly pekelně rychlé

Za sezóny 1960 a 1961 startoval Mario ve 46 závodech stock cars a z nich vyhrál 21. Začalo být jasné, že v něm opravdu něco je. Jeho první „velké“ vítězství ale nepřišlo za volantem cestovního vozu. Andretti, odchovaný evropskými formulemi, od samého začátku toužil po monopostech. A 3. března 1962 vyhrál svůj první závod kategorie Midget Cars v Teanecku ve státě New Jersey. Midgety jsou dnes cosi jako pojízdné krabice, ale v té době vypadaly stroje této třídy spíše jako zmenšeniny evropských formulí z předcházejícího desetiletí. Stále sice jezdily smykem dokolečka po hliněném oválu, ale mnohem víc to připomínalo opravdové závodění než týrat starého Hudsona, který klidně mohl původně patřit vaší babičce.

Mario za volantem speciálu kategorie Sprint Cars někdy v roce 1963 nebo 1964, vlevo jeho dvojče Aldo

V roce 1964 se Mario Andretti stal americkým občanem a také členem USAC (United States Auto Club), což mu umožnilo přestoupit na další úroveň, když se pustil do závodů třídy Sprint Cars. To jsou dnes ta podivná auta s obrovským křídlem, které vypadá spíše jako deska od stolu. V šedesátých letech ale stále vypadaly jako zvětšený Midget nebo zmenšená formule z let padesátých. I ve Sprint Cars se Andrettimu začalo rychle dařit. Získal vítězství v Salemu ve státě Illinois a skončil celkově třetí.

Sprint cars - plochá dráha po americku a na čtyřech kolech.

Téhož roku se ale také poprvé posadil za volant opravdové formule, tedy alespoň její americké podoby. Poprvé osedlal vůz třídy Indy Car, který se tehdy, stejně jako dnes, alespoň na první pohled velmi podobal sofistikovaným vozům F1. Na první vítězství si ale musel počkat „až“ do následujícího roku 1965. Nespokojil se ale jen s vítězstvím v závodě a přidal k tomu i první místo v celém poháru. A pro jistotu také třetí místo v legendárním závodě 500 mil v Indianapolis, což mu dohromady vyneslo cenu pro Nejlepšího nováčka roku.

Andretti ve svém monopostu Brawner-Hawk série IndyCar v roce 1965

Kdybychom ale měli vyjmenovávat všechna Andrettiho vítězství a úspěchy, byl by tento článek opravdu dlouhý. Jezdil totiž skoro se vším a do čeho sednul, s tím také obvykle vyhrál. Nezanevřel ani na „obyčejná auta“. Až do sedmdesátých let střídavě závodil v NASCAR, ve kterém vyhrál šampionáty 1968 a 1969, stejně jako závod Daytona 500 v roce 1967, a také v USAC Stock Cars. Dokonce si vyzkoušel i drag racing za volantem tehdy nového '67 Mustangu...

500 mil v Daytoně vyhrál v roce 1967 Mario Andretti s Fordem Fairlane. Možná tohle auto znáte z animovaného filmu Cars, kde i Mariovým hlasem mluví.

Nejdůležitější ale byly formule. V IndyCar vyhrával jeden pohár za druhým a v roce 1969 konečně přidal i vítězství v Indy500 v týmu výstředního milionáře Andy Granatelliho. A jen jako bokovku si s formulí střihnul i slavný závod do vrchu Pikes Peak.

V roce 1969 Mario zvítězil v legendárním závodě 500 mil Indianapolis

Na Pikes Peak ve formuli Hawk-Ford

To všechno by stačilo k tomu, aby se Andretti stal americkou legendou. Ne však k tomu, aby se stal legendou světovou, neboť americké závodní série zajímají jen málokoho za oceánem. Naštěstí však závodil v době, kdy se Formule 1 stávala skutečně světovou záležitostí a byla velkou věcí i ve Spojených státech. Mario už v roce 1965 potkal jednoho z největších britských konstruktérů té (a vlastně i jakékoliv jiné) doby, Colina Chapmana. Ten mu prý řekl, že až se bude cítit na formule připravený, má se ozvat.

Mario Andretti s Colinem Chapmanem při jeho prvním startu ve F1 v GP USA 1968

Andretti se ozval v roce 1968 a svůj debut absolvoval v Chapmanově týmu Lotus na domácí půdě okruhu ve Watkins Glen. Začal hned první pozicí na startu, ale technické problémy ho později ze závodu vyřadily. Po další čtyři roky čas od času jezdil pro týmy Lotus, March a Ferrari, ale soustředil se především na svoji závodní kariéru v Americe.

V Lotusu 63 na VC Německa 1969

Doma ve Státech stále vyhrával, co se dalo, ale F1 zůstávala jeho velkým snem a cílem. Bylo jasné, že se do ní jednou musí pustit na sto procent. K tomu poprvé došlo v roce 1975, který celý strávil ve službách týmu Američana Parnelliho Jonese. Ten však v následující sezóně skončil a Andretti se vrátil do Chapmanova Lotusu, který se v té době potýkal s problémy, které pomohl vyřešit mimo jiné i Mariův talent na ladění vozu. S aerodynamickým Lotusem také dosáhl prvního slavného vítězství této značky po dlouhých pěti letech a to na japonském okruhu Fuji.

Neúspěšný pokus Američanů o úspěch ve Formuli 1. Mario v boxu týmu Parnelli Jones v sezóně 1975

Andretti v Lotusu na VC Japonska ve Fuji v roce 1976

Až v roce 1978 se ale jeho sny splnily naplno. Nejenže získal úspěch, považovaný v automobilovém závodění asi za naprostý vrchol možného – tedy pohár mistra světa ve formuli 1, ale jedním ze závodů, které toho roku vyhrál, byla i Velká cena Itálie na okruhu v Monze. Tam, kde před 24 lety jako čtrnáctiletý chlapec obdivoval největší hvězdy světového motorsportu, dnes sám sklízel vavříny.

Tým Lotus v čele s jezdci Mario Andrettim a Ronnie Petersonem v Monze 1978

Geniální konstruktér Colin Chapman a Mario Andretti v jejich hvězdném roce 1978

Normální příběh hvězdného jezdce by tady nejspíš končil. Bylo mu 38, což je na vrcholového závodníka pokročilý věk, a dosáhl snad všeho, čeho dosáhnout mohl. Ale Mario Andretti bez závodění zřejmě neumí žít, takže jezdil a vyhrával i v osmdesátých letech. Stal se prvním člověkem, který vyhrál ocenění pro Jezdce roku v IndyCar ve třech různých dekádách (1969, 1978, 1984). Závodil v LeMans a dojel třetí. Jezdil pro nově založený a dnes již legendární tým Newman/Haas slavného herce a závodníka Paula Newmana. A povedlo se mu také něco, co se jen tak někomu nepovede...

Svou poslední kompletní sezónu ve formuli 1 absolvoval Mario Andretti v roce 1981 v týmu Alfa Romeo a žádný úspěch to bohužel nebyl...

Mario v osmdesátých letech se svým přítelem Paulem Newmanem

Když jeho bratr Aldo se závoděním skončil, stal se sice Mario na nějakou dobu jediným zástupcem rodiny v závodění, ale nemělo to tak zůstat na věky. Brzy se totiž za volant závodního vozu posadil i jeho syn Michael. A v roce 1986 se také poprvé postavil vedle svého otce do první řady na startu závody. Do konce dekády to zopakovali ještě desetkrát. A v roce 1988 se také stali týmovými kolegy...

Závodnická rodina na startu Indy500 v roce 1991. Do cíle dojeli všichni. Zleva John (5.místo), Michael (2.místo), Jeff (15.místo) a Mario (7.místo).

Následující desetiletí ale začalo ještě větší invazí Andrettiů, když se na start IndyCar postavil i druhý syn Jeff a synovec John. Bylo to poprvé, kdy v jednom závodě startovali čtyři členové stejné rodiny.

Roku 1994, v jeho 54 letech už ale byl čas pověsit aktivní závodění na hřebík. Předtím ale ještě Andretti stihnul jednu pozoruhodnou věc. Když v roce 1992 získal svoje 52. vítězství v sérii IndyCar na závodě Phoenix 200, stal se prvním závodníkem, který vyhrál závody IndyCar ve čtyřech různých desetiletích. A první, který vyhrál jakékoliv velké závody v dekádách pěti.

Vůz Courage - vítěz své třídy na Le Mans 1995

Po rozlučkovém turné Arrivederci, kterým se roku 1994 loučil s americkými fanoušky, však ale vytrval u jediné záležitosti – závodění ve 24h Le Mans, jediném velkém závodě, který mu na seznamu chyběl. Až když v roce 1995 dojel druhý celkově a první ve třídě WSC, mohl s klidem odejít na „odpočinek“.

Mario Andretti dnes. Hádali byste mi jeho věk?

Uvozovky jsou tu na místě, protože i odpočívající Andretti je aktivní dost na to, že by to většině z nás stačilo na několik životů. Provozuje vinařství a síť benzínek, stále si občas zazávodí nebo vozí cestující ve speciálním dvousedadlovém závoďáku. A to i dnes, ve svých 75 letech...