Když procházíte dějištěm LCW, můžete se snadno cítit jako Alenka v Říši divů – zvlášť pokud si pamatujete, jak vypadala česká scéna amerických aut před 10 nebo 15 lety. Občasný „křídlák“ nebo klasika ze 60. let byly obdivovanými jednorožci a jejich účast na srazech malým svátkem. Dnes můžete na jednom místě potkat snad cokoliv si vzpomenete, od nejklasičtějších klasik až po aktuální modely. Vytvořit reprezentativní výběr toho nejlepšího z celého srazu by bylo nemožné už jen proto, že auta přijíždějí, odjíždějí a je jich tolik, že snad nikdo nemá šanci sledovat opravdu vše (snad s výjimkou personálu na bráně). Vybrali jsme tedy pětici typických aut (plus jedno navíc), abychom vám představili reprezentativní procento.
Mercury Grand Marquis Colony Park „Pan Šiška“
Když už jsme mluvili o srazech dob minulých, takto vypadal jejich typický účastník. Oněch „opravdu klasických“ amerik bylo k dispozici pomálu a ještě méne jich přibývalo, ať už kvůli tehdejším legislativním problémům s dovozem nebo pro našince vysokým cenám. Klasické fullsize sedany a kombíky, věkovým rozptylem zhruba od konce 70. do začátku 90. let (jako toto Mercury), bývaly ideálním kompromisem pro nadšence s omezenými možnostmi.
S mohutnými osmiválci (v tomto případě pětilitrový osmiválec Ford), spoustou chromu, klasickými tvary a interiérem zvící obýváku tahle auta nabízela většinu toho, co dělá klasickou amerikou tak výjimečnou. Zároveň byla mnohem dostupnější než starší klasické exempláře a přitom stále ještě dostatečně použitelná pro každodenní provoz, pro který nabízela na tu dobu stále ještě nezvyklý komfort, běžně zajišťovaný vychytávkami jako byla klimatizace, elektrické ovládání všeho či automatická převodovka.
Dnes už ameriku z 80. let překoná výbavou a možná i vnitřním prostorem kdekteré moderní auto, a provozovat vozy, které se nyní blíží k hranici veterána, je v každodenním provozu čím dál náročnější. Stále ale platí, že jde o nejsnazší cestu ke „klasické americe“.
Dodge Charger Police Interceptor
Legendární pověst amerických policejních aut sahá desítky let do minulosti – ještě dál, než ke slavné hlášce o „policejních pneumatikách, policejním podvozků, policejních tlumičích a policejním motoru o 440 kubických palcích, který ještě nemá katalyzátor a tak jezdí dobře i na olovnaté palivo“. Přinejmenším od padesátých let bylo běžné, že policejní sbory využívaly speciálně upravené modely, které měly všechno výše zmíněné a leckdy ještě něco navíc. Byly rychlejší, odolnější, vhodnější pro náročnou policejní práci.
Zároveň se ale o policejních autech rojily spousty mýtů a pověr, mluvících o jejich bájných schopnostech. Mít opravdového „interceptora“ tak bylo vždycky něco výjimečného. Dnes je asi jediným zástupcem klasicky pojatého policejního sedanu drsný a agresivní Dodge Charger. Na Lucky Cruisers jsme mohli obdivovat typický exemplář se vším, co má taková policejní kára mít. Od 5.7 Hemi pod kapotou přes „strkací“ nárazník vpředu a hledáčky na A-sloupcích až po upravený interiér. Samozřejmostí tedy bude i upravený podvozek, vhodnější pro stíhání ve vysokých rychlostech kombinované s přejížděním věcí, a některé detaily jako brzdy nebo elektrická soustava.
Tip: Chcete rozeznat pravého policejního Chargera? Podívejte se do interiéru. Policejní verze mají volič převodovky na sloupku řízení.
Plymouth Road Runner
Právě z policejních aut se v šedesátých letech zrodila i nová kategorie „muscle cars“. Tahle levná, sportovně střižená auta s brutálními výkony původně nebyla ničím jiným, než policejními auty s jejich osekanou výbavou a nadupanými motory, která byla přizpůsobena pro běžný trh. Postupem času ale přibývalo výbavy a doplňků, a i samotná technika se vyvinula ještě dál než u policejních strojů.
Vrcholem, předtím než příchod emisních předpisů a dalších překážek na začátku 70. let slavnou éru ukončil, byl například tento Plymouth Road Runner z roku 1971. S motorem o objemu 440 kubických palců (7,2 litru) a třemi dvojitými karburátory („Six Pack“) dosahoval výkonu 390 koní a dokázal si tak bez problémů poradit i s tehdejšími supersporty. Přesto však dával jasně najevo, že je zaměřen na mladistvou klientelu – už jen tím, že jméno a znak si vzal z legendárního kresleného seriálu o modré zemní kukačce a zoufale neuspěšném kojotovi...
Cadillac Sedan DeVille
Stará auta v originálním stavu jsou stále vzácnější. S tím, jak scházejí věkem, se postupně dostávají do stavu neprovozovatelného a zralého na vrakoviště či na důkladnou renovaci. To je možná hlavní z důvodů, proč jsou čím dál populárnější exempláře ve více či méně zachovalém originálním stavu s „patinou“. Zrenovovat auto totiž můžete kdykoliv, ale jak se říká, originální je jen jednou.
Takže se i na našich srazech začínají čím dál častěji objevovat vozy ve více či méně „zašlé“ podobě, jejichž majitelé nechtějí (alespoň prozatím) zasahovat do originální podoby vozu. Jako třeba v případě tohoto klasického „křídláku“ Cadillac z roku 1958, který očividně strávil většinu svého života kdesi v příznivém podnebí – jen tam totiž může vzniknout ona okouzlující patina z povrchové koroze, které se zároveň nemění v prorezliny skrz plechy. Jednou se nejspíš i tento Cadillac dočká renovace, ale zatím můžeme obdivovat vůz, který vydržel téměř 60 let bez zásahu karosářova.
Peterbilt cisterna
Na závěr tu máme monstrum, které stálo hned za bránou a reprezentovala ten snad nejvzácnější druh amerického auta v našich podmínkách – pracovní auto, se kterým se doopravdy pracuje.
Od majitele jsme se dozvěděli, že tento klasický Peterbilt s cisternovou nástavbou neslouží jen jako mazlíček či připomínka starých časů, ale dodnes si vydělává na svou údržbu jako kropící vůz na stavbách. Mezi novodobými evropskými náklaďáky tam musí působit přímo jako zjevení...
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
