Jak skončí válka českých zemí a carského Ruska? Nový rozhovor se spisovatelem Honzou Kotoučem

Spisovatel Jan Kotouč se prosadil především díky sci-fi „space operám“, ale velkého úspěchu dosáhl také jeho alternativně-historický román Nad českými zeměmi slunce nezapadá, jenž se dočkal i několika pokračování. Letos se navíc tato série, jež pojednává o válce proti carskému Rusku, stala nečekaně aktuální. Při příležitosti vydání další knihy z této řady jsme tedy Honzu požádali o rozhovor a vy se již můžete těšit i na článek, který se bude věnovat přímo této nové publikaci, která nese lákavý název Bitva o české země.

Alternativně-historická série České země od Honzy Kotouče zaznamenala vskutku impozantní úspěch, který překonal všechna očekávání

Samozřejmě nemůžu začít ničím jiným než Ukrajinou. Válku zajisté všichni sledujeme a každý na ni máme nějaký názor, ale jak ruskou agresi vidí spisovatel, který napsal velmi úspěšnou sérii románů o válce proti Rusku?

Vzhledem k žánru, který píšu, se mi stává, že za mnou chodí lidé a ptají se na věci ohledně války a mé postřehy k tomu, i když jsem samozřejmě nevoják. Není to asi tak neobvyklé, Tom Clancy byl po dobu svého života běžně zván, aby komentoval konflikty ve světě. Je to asi podobné, jako když se čtenáři ptají autora detektivek, jak se nejlíp zbavit těla.

Nicméně k válce. Asi nejsem jediný, koho překvapilo, že vůbec začala. Ještě den před invazí bych řekl, že Putin do otevřeného konfliktu nepůjde, že není idiot. No, evidentně je. Ruská ekonomika na tom byla bídně ještě před válkou, teď tam krvácí více, než jak Sovětský svaz krvácel v Afghánistánu.

V konfliktu samotném mě překvapilo, co jsem viděl ve všech ohledech. Začal třetí měsíc války, Rusům se nepodařilo dojít do Kyjeva, mají problémy se zásobováním, s koordinací letectva a pozemních sil a vlastně úplně se vším. Ta iluze „velkého ruského medvěda“ rychle splaskla. Tím neříkám, že Rusové stále nemůžou vyhrát, mohou, nebo si mohou alespoň vynutit nějaké příměří, které pro Ukrajinu nebude výhodné. Ale ať už válka na Ukrajině dopadne jakkoliv, Rusko definitivně přestává být velmocí. Zatím to vypadá, že je na dobré cestě stát se trochu větším Somálskem a o pár let později čínským vazalem. A ano, je to trochu děsivé, když takhle dopadne země, které má několik tisíc jaderných zbraní, ale vypadá to, že taková je realita.

Co myslíte, skončí carovy válečné lodě v románu Bitva o české země podobně jako Putinův raketový křižník Moskva ve válce s Ukrajinou?

Kdybych psal válku tak, jak probíhá na Ukrajině, každý mi to omlátí o hlavu, že je to nereálné. Věcí jako odtahování tanků traktory nebo sestřelení dronu zavařovačkou s rajčaty jsou věci, co se můžou stát v reálném světě, ale ve fikci by tomu nikdo neuvěřil.

A v neposlední řadě mě šokovaly a zarmoutily civilní ztráty jako ostřelování porodnice v Mariupolu nebo masakr v Buči. Dokonce jsem dal tehdy v návalu vzteku výzvu svým čtenářům, pokud s tím souhlasí nebo činy Putina jakkoliv omlouvají (takové to oblíbené „já jsem sice proti agresi, ale…“), tak ať přestanou číst mé knihy. Fanoušci mi od té doby spíš přibyli, takže dobré. Ale bohužel jsem objevil i mezi mými čtenáři lidi, co věří tomu, že na Ukrajině byla tajná americká laboratoř vyvíjející koronavirus a že zraněné a umírající těhotné ženy na fotkách z Mariupolu jsou všechno nalíčené herečky.

Na závěr bych dodal, že tady vidíme novou éru válečnictví, vlastně první konflikt v dějinách, kde se naplno využívají moderní sociální sítě. Pro válčící strany se hůř něco ututlá, protože každý má v kapse mobil a může okamžitě něco hodit na Instagram. To na jednu stranu slouží jako boj proti propagandě, když každý člověk v oblasti může být reportérem, na druhou stranu to ohrožuje operační bezpečnost, například když se natáčí místo zasažené raketou, nepřítel se může z Internetu rychle dozvědět, jak přesný byl zásah, a upravit další salvu.

Rusko-ukrajinský konflikt se stal tématem mimořádně intenzivní informační války

Konflikt na Ukrajině propukl ve chvíli, kdy se svět ani nestačil vzpamatovat z pandemie. Jak zasáhl čínský koronavirus do tvého života?

Zasáhl nepřímo ve spoustě osobních věcí, které tady asi nechci rozebírat. Každý jsme měli horší období. Profesně mi hlavně ze začátku zmizel můj druhý zdroj příjmů, učení angličtiny, takže jsem byl víc závislý na vydávání knih. V tom jsou dobré zprávy, že mi v roce 2020 vyšly hned tři romány. A potom špatné, že v roce 2021 nic, asi není tajemství, že jedním z nedostatků v Evropě je teď papír, takže se tiskne pomaleji a to ovlivňuje spoustu nakladatelství i autorů. Neuplyne den, aby se mě někdo neptal: „A kdy už vyjde Bitva o české země?“ A já musím říkat: „Nevím, je to v tiskárně.“ Štve to mě, štve to i nakladatele, ale nic s tím nenaděláme.

Honza Kotouč už má na kontě mnoho vynikajících románů zejména z žánru sci-fi a samozřejmě také z oboru alternativní válečné historie

Ale teď už ke knihám. Co nás čeká v tvém nejnovějším románu Bitva o české země?

V knize Bitva o české země se uzavírá příběh války Česko-slovenského království a carského Ruska, který získal značně aktuální nádech

Bitva o české země se odehrává velmi krátce po románu Spojenci českých zemí. Většina česko-slovenské flotily je na odvrácené straně světa, ale bude ohroženo samotné království. Bude se bojovat na území Maďarska (člena království) a samozřejmě na mořích a ve vzduchu kolem. Vrátí se staří známí jako Lukáš Berg, Martin Melichar, Pavel Grecko a Taťána Timorová-Grecková. A samozřejmě, ve světě Českých zemí máme kompetentní ruské velitele, takže se vrátí i admirál Nikitin, kterého v duchu klasických tradic odvezou rovnou z vězení Lefortovo do přístavu, kde vymění vězeňský mundůr za uniformu velitele flotily.

Netajím se tím, že válka s Ruskem v této knize skončí. A řekl bych, že s ohledem na současnou situaci to je a bude velmi aktuální román. Jak přesně to dopadne, to se budete muset dočíst v knize.

Tvoji skalní fandové určitě dobře vědí, co dalšího ze světa Českých zemí připravuješ, ale mohl bys to nějak shrnout i pro ostatní čtenáře?

Po Bitvě o české země přijde na řadu antologie povídek od různých autorů nazvaná Hrdinové českých zemí. Bude tam 10 nových povídek a jedna bonusová. Kromě mě se můžete těšit na příspěvky od Joelle Presby, Venduly Brunhoferové, Vláda Ríši, Vladimíra Šlechty, Karla Doležala, Tomáše Bandžucha, Marka Brenišina, Lucie Lukačovičové a Julie Novákové. Hlavní románová řada se přece jen soustředí na to, co se děje kolem království a hlavního konfliktu. Antologie ukáže střípky příběhů ze všech koutů světa, od pronásledování agentů v Paraguayi nebo špionáž v Texasu až po záhady kolem těžby v Jižní Africe nebo v Indii.

Jan Kotouč a Lucie Lukačovičová spojili své autorské síly a výsledkem je projekt knižní série ze vzdálenější historie Českých zemí

No a potom se vrhám na další projekt. Chtěl jsem České země pojmout trochu jinak a dlouho jsem si pohrával s myšlenkou napsat příběh ze samotných počátků, z roku 1848, kdy začala Velká bouře a změnila historii světa. Na tomto projektu nedělám sám, budeme to psát společně s Lucií Lukačovičovou. Bude to post-apo z poloviny 19. století. Rád říkám, že to bude něco mezi Sharpem, Mad Maxem a Sňatky z rozumu. Je to trochu risk, protože nevíme, jestli čtenáře, které zajímaly České země kvůli lodím a letadlům, budou zajímat i muškety a kavalerie. I když vzhledem k tomu, že úroveň technologie bude docela podobná americké občanské válce, tak myslím, že minimálně čtenáře Radia Dixie to zajímat může.

Kromě série České země píšeš samozřejmě i jiné věci, takže co se ještě chystá?

Brzy vyjde nové vydání románů ze Sektoru Hirano, konkrétně mých prvních čtyř románů: Pokračování diplomacie, Tristanská občanská válka, Volání do zbraně a Na prahu očistce. Vše od Fantom Printu a ve stejném formátu jako pozdější romány ze sektoru Hirano.

Momentálně také pracuji na dvoudílném románu ze světa mé třetí (a už ukončené) série Centrální impérium. Je to takový prequel popisující život oblíbené postavy Hily Ebanové, v době, kdy byla speciální komando s genetickými modifikacemi. Chováním a zaníceností je někde na úrovni Johna Wicka, kterému někdo zabil psa.

A v neposlední řadě se chystá k vydání můj samostatný román zvaný Strnadův efekt. Je to sci-fi ze současného světa, kde Zemi začne vyhlazovat mimozemský byrokrat (kterému se na planetě pod jeho správou – Zemi – vyvinul život). A jediný, kdo to může zachránit, je skladník z Mostu jménem Matěj Strnad, kterému se bizarní nehodou do těla dostala nějaká mimozemská technologie a on s ní může ovládat jiná mimozemská udělátka. Velkou roli bude hrát Armáda ČR – taky mi několik vojáků dělalo betačtenáře, od vojenského policisty po návodčího, od rotmistryně po brigádního generála. Dají-li tiskárny, román by mohl vyjít na konci roku. Ovšem také budu možná muset román trochu upravit, abych zohlednil nejnovější vývoj ve světě. Například válku na Ukrajině.

Honza Kotouč u amerického torpédoborce DD-724 Laffey třídy Allen M. Sumner

Teď bych si opět dovolil pár osobnějších dotazů… Dáváš do románových postav i „něco ze sebe“? Se kterou postavou se nejvíc identifikuješ?

Myslím, že každá postava má v sobě něco ze svého autora. Asi i Světlana Kozlova. Ne že bych mlátil služky ve sklepě (mj. proto, že nemám sklep), ale rozhodně chápu její frustraci z toho, že její geniální plány vždycky pokazí lidský faktor.

Michael Kowalski v sérii Sektor Hirano byl vymýšlen vyloženě s úvahou „Co bych si já myslel v téhle situaci?“ A Daniel Hankerson z Centrálního impéria rád analyzuje lidi a snaží se přijít na to, co je pohání, což někdy také dělám. I když Danielovi to jde lépe, stejně jako Michael hravě přežije věci, jaké bych já nepřežil.

Není zase tolik českých spisovatelů, jejichž díla slavila úspěchy také v anglickém jazyce, ale Honza Kotouč mezi ně nesporně patří

Měl jsi už někdy pocit, že jsi s kariérou spisovatele udělal chybu a že chceš skončit?

Samozřejmě, pokaždé když se mi zrovna nechce psát a jsem frustrovaný a říkám si, že bych měl radši jít sedět k pokladně v Tescu. Brzy mě to přejde, ale každý máme asi občas nějaké podobné pocity.

A teď, když není dost papíru, vydávání knih se zpožďuje a mě ve frontě čeká na vydání sedm románů, si říkám, že ta nejistota na mě občas taky doléhá. Ale nesložil jsem se z toho.

Jak přesvědčivě ukazuje tento snímek, spisovateli Janu Kotoučovi rozhodně nejsou cizí ani války a zbraně ze vzdálenějších epoch historie

Internet je plný „zaručených“ rad pro začínající autory, jak se prosadit. Která z nich je podle Tvých zkušeností nejlepší a která nejhorší?

Nevím, jestli mě napadá jedna nejhorší. Spíš vidím obecný trend, že spousta „rádců“ má poměrně omezený rozhled a dávají rady, které fungují pro ně, a neumí udělat ten krok dozadu a říct si: „Jo, takhle to funguje pro mě, ale jde to dělat i třeba takhle.“ Třeba se mohou vést nekonečné debaty, jestli má autor psát podle osnovy nebo praktikovat tzn. volné psaní, ale můžeme jmenovat desítky autorů, co dělají jednu nebo druhou metodu, takže rada by měla být spíš o tom vyzkoušet si obojí a zkusit, co bude líp fungovat pro mě.

Nejlepší rada bude znít jako klišé, ale to pravda někdy bývá: Pište. Pište a pište dál. Čím víc budete psát, tím víc se naučíte. Když se něco nepovede (ať už napsat nebo vydat), povede se něco jiného. Když si člověk, který v životě nepsal, sedne a napíše 15 povídek, tak prostě není možné, aby povídka #15 nebyla alespoň trochu lepší než povídka #1. Myslím, že to byl Ray Bradbury, kdo na otázku, jak napsat dobrou povídku, odpověděl: „Napište jednu povídku týdně a opakujte to rok. Nikdo nedokáže napsat 52 špatných povídek v řadě.“

Honza Kotouč se podělil i o své rady pro začínající autory, z nichž nejjednodušší a nejkratší je nepochybně rada: Piště, pište a pište dál!

Náš minulý rozhovor jsem zakončil otázkou, jak vidíš budoucnost čtení, knih a knižního trhu. Jak to všechno vnímáš teď po dvou letech pandemie?

Vlastně se můj názor moc neliší. Lidi budou pořád číst příběhy. Když v době renesance zaznamenala rozmach divadla, nepochybně se říkalo, že teď lidi přestanou číst. Totéž, když přišlo rádio, kina, televize, internet… a lidi stejně čtou dál. Asi bude víc a víc lidí číst elektronické knihy, ale papírové knihy taky nevymizí (i když se jich třeba v USA nyní prodává výrazně méně než před 10 lety a zase se prodává více elektronických). A samozřejmě budou také lidi poslouchat víc audioknih. Ty podle mě budou zažívat větší a větší rozmach. U nás mi hodně lidí říká, že mají čas si číst hlavně v MHD cestou do práce a z práce. V zemích jako je USA, kde je běžné, že lidé cestují do práce i třeba dvě hodiny, se o to víc začínají číst audioknihy. U nás ten počet posluchačů bude také stále růst.