Svezení sanitkou obvykle nepatří k těm nejšťastnějším zážitkům v životě a málokterého „klienta“ u toho zajímá, jak taková sanitka vlastně vypadá. Obvykle chcete cestu hlavně přežít a dostat se co nejrychleji do nemocnice. Pokud ale sanitky vídáte jen jako nezúčastněný pozorovatel nebo se na ně dokonce jen díváte ve filmech, je velmi zajímavé sledovat, jak se na různých místech světa liší. Vezměte si třeba ty americké – také vám vždycky připadaly o notný kus zajímavější a působivější než „naše“? Pojďme se podívat, jak se vyvíjely a měnily v průběhu historie...
Počátky za koňským ocasem
Jedna z prvních ambulancí ve floridském městě Tampa
I když koně a jimi tažené povozy existovaly už dávno, přišel skutečný úsvit ambulancí až po americké občanské válce. Za válečných let byly tisíce raněných převáženy čtyřkolovými povozy, kterým se říkalo „Ruckerova ambulance“ podle generálmajora Ruckera. Zkušenosti nabyté armádou se po válce dostaly i do civilního sektoru a velké nemocnice ve městech začaly brzy provozovat své vlastní ambulance. První byla Komerční nemocnice v Cincinnati ve státě Ohio, brzy následovaná slavným špitálem Bellevue v New Yorku.
Elektřina přichází na scénu
Elektrická ambulace nemocnice Lakeside Hospital z roku 1905
Dnes vnímáme elektromobily jako poslední výkřik techniky. Často však zapomínáme, že elektřina tu byla už před benzínem a nebýt problémů s těžkými bateriemi a omezeným dojezdem, možná jsme na ní jezdili už víc než století. Proto asi není překvapivé, že než se na trh dostaly opravdu úspěšné benzínové motory, byly první motorizované sanitky poháněny malými elektromotory na zadní nápravě. Se dvěma koňskými silami nebyly zrovna výkonné, ale proti skutečnému koni už tak představovaly masivní pokrok.
S vůní benzínu
První skutečně masově vyráběnou motorovou ambulancí na světě už však byl benzínový vůz. Stavět ho začala v roce 1909 firma James Cunningham, Son & Company z Rochesteru ve státě New York. Tato firma (která nemá nic společného s pozdějšími sporťáky Briggse Cunninghama) byla jednou z prvních amerických automobilek a dokonce jedním z prvních amerických výrobců, který vyrobil vidlicový osmiválec. Ambulance se však musela spokojit se čtyřválcem o výkonu 32 koní. S pneumatikami na kolech a elektrickými světly ale i tak patřilo k tehdejší technologické špičce. Škoda, že se nedochovaly žádné použitelné fotografie...
Všudypřítomné Téčko
Kolona Modelů T pro francouzské válčiště na cestě z Liverpoolu do Londýna
Ke skutečně masovému rozšíření automobilních ambulancí však přispěla až další válka – první světová. A není asi nikterak překvapivé, že mezi nejoblíbenější patřila upravená verze tehdejšího automobilového bestselleru, Fordu Model T. Na evropském válčišti i na „domácí frontě“ se jich pohybovaly celé tisícovky.
Do nemocnice i na funus
Klasická „kombinace“ od Chevroletu z poloviny dvacátých let
Brzy po první světové válce přišel na svět typ automobilu, který dnes můžeme považovat za poněkud morbidní. Zvláště na malých městech se totiž staly populárními takzvané „kombinace“. Tedy auta, která mohla sloužit střídavě jako ambulance a jako pohřební vůz. Podle situace vás tak stejný vůz mohl odvézt do dobrých rukou nemocničních lékařů, nebo do o něco méně příjemné náruče funebráků. Člověk také nemůže nepřemýšlet nad tím, co se asi stalo, když v době pohřbu došlo k naléhavé události? Vyložil snad pohřební vůz narychlo svůj „náklad“ a vydal se zachraňovat?
Znovu do války
Dodge WC54 – Klasická „dočka“ zachránila za druhé světové války miliony životů
Další válka a s ní další pokrok v technice sanitek. A asi ta nejstarší, se kterou se můžeme běžně setkat. Lehkého náklaďáku Dodge řady WC se v různých verzích vyrobily miliony – a jen samotných sanitek sjelo z výrobních linek přes 250 tisíc kusů. To stačí na to, aby se jich na nejrůznějších akcích staré vojenské techniky i dnes vyskytovalo víc než dost.
Létající bublina z MASHe
Radar už ho určitě slyší!
Pro ambulanci je rychlost naprosto klíčová a tak bylo jen logické, že se oči záchranářů velmi brzy začaly upírat k obloze. Již v meziválečném období se začaly objevovat pokusy využít pro funkci „létající sanitky“ letouny. Jejich praktičnost však byla omezená nutností najít dostatečně dlouhou plochu pro vzlet a přistání, což nemuselo být v bojových podmínkách jednoduché ani u malého letadélka jako byl Piper L-4. Proto se letecké záchranářství naplno rozběhlo až ve chvíli, kdy na scénu přišel vrtulník. K jeho prvnímu masovému nasazení došlo za korejské války, kde Bell UH-47 Sioux nejen zachraňoval nesčetné životy, ale také se stal televizní hvězdou v seriálu MASH.
Koráby silnic
Ročník 1959 znamenal největší ploutve, což zvláště na sanitce vypadalo prostě šíleně
V dobách poválečného míru a prosperity už nebylo důležité převézt co nejefektivněji co nejvíce zraněných, a výrobci si mohli s ambulancemi zase o něco více vyhrát. Stála populární „kombinace“ i „čisté“ ambulance se stavěly převážně na prodloužených platformách běžných osobních aut, která byla v té době postavena způsobem, odpovídajícím spíše dnešním lehkým náklaďákům. A asi nejpopulárnější značkou pro tyto úpravy, kterými se zabývaly specializované firmy jako Superior nebo Miller-Meteor, byla překvapivě ta nejprestižnější a tudíž nejdražší. Cadillac. Když už jste byli nemocní či zranění, mohli jste se alespoň utěšovat tím, že se vezete s pořádným stylem...
Dodávky přicházejí
První dodávky měly ještě nízkou střechu a skromné vybavení
Postupem času se však začalo poslání ambulancí vyvíjet a měnit. Už nešlo jen o přepravu zraněných, ale také o lékařskou péči. Účelem bylo nejen dovézt pacienta co nejdříve do nemocnice, ale zároveň se i pokusit mu co nejvíce pomoci již po cestě. A na takové věci potřebujete prostor. Po nějakou dobu stačily „kombíky“ se zvýšenou střechou, ale brzy se zjistilo, že podvozek osobního auta požadovanou hmotnost zkrátka nevydrží. A tak se začaly ambulance stavět z mnohem méně stylových, ale o to praktičtějších a užitečnějších dodávek. To také znamenalo konec s „kombinacemi“ - od pohřebního auta se stále očekával formální vzhled s přídí sedanu.
Krabice na kolečkách
Moderní ambulance je vlastně lékařskou ordinací a pohotovostí na malém náklaďáku
Ani klasické dodávky však nemohly stačit věčně. Se stále náročnějšími požadavky lékařů se zvyšovaly požadavky na vnitřní prostor a množství instalovaného vybavení. Aby se všechno vešlo, bylo nezbytné udělat skutečně hodně místa. To šlo udělat jen jedním způsobem – vzít velkou dodávu na rámovém podvozku, jako je například Ford řady Econoline, a zadní část její karoserie nahradit pořádnou „krabicí“...
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
