Česko mezi velmocemi: Střední Evropa v soupeření Německa, Ruska, USA a Číny

V Británii to byla dost otrava, zato v Česku to byla naprostá bomba! Takhle zní jeden aktuální vtip, ve kterém Rusové popisují svou dovolenou v Evropě. Většinový názor naznačuje, že si u nás ruské tajné služby udělaly něco jako volnou loveckou zónu a mají tu pod kontrolou kdeco či kdekoho včetně některých ústavních činitelů, zatímco fandové konspiračních teorií tvrdí, že sledujeme velkou manipulaci (amerických) zpravodajských služeb. Tak či tak to ale vystavuje opravdu nelichotivé vysvědčení pro českou politickou scénu obecně a autory české zahraniční politiky konkrétně. Co bychom s tím mohli dělat?

Jistě bychom všichni rádi věděli, co přesně se ve Vrběticích stalo, je ovšem vysoce pravděpodobné, že celou pravdu se nedozvíme nikdy

Liberální řád nikdy nefungoval

Oznámení o (údajných) vinících výbuchů ve Vrběticích přišlo jako absolutní šok, jenže pokud se podíváte na mapu a zasadíte si to všechno do tehdejšího kontextu, tak to zřejmě zase takové překvapení není. Česká republika se prostě nalézá ve střední Evropě, která vždycky byla, stále je a takřka zajisté i bude zónou, o kterou se budou „přetahovat“ světové a regionální mocnosti a podmocnosti. Česká zahraniční politika hromadí jednu chybu za druhou zejména proto, že si to její tvůrci a realizátoři nechtějí nebo nedokážou připustit, a aby toho nebylo málo, tak pořád podléhají idealistickému (chcete-li, liberálnímu) pohledu na mezinárodní politiku. Ten se však ve skutečnosti nikdy neukázal jako reálně funkční, a jestli někdy vznikal opačný dojem, tak to bylo jedině díky tomu, že to zrovna vyhovovalo zájmům velmocí.

Zorientovat se na dnešní mezinárodní scéně rozhodně není právě jednoduchý úkol

Právě národní zájmy států a především velmocí jsou určujícím faktorem světové politiky, což ovšem vůbec neznamená, že by velmoci páchaly, co je napadne. Státy totiž obvykle dělají spíše to, co musí, a nikoliv to, co chtějí, protože elementárním zákonům geopolitiky podléhají všechny. Právě geopolitika je tím realistickým pohledem na světovou scénu, který umožňuje její správné pochopení, protože jde o přístup pracující s objektivními a dlouhodobými faktory, zejména s přírodními podmínkami, nikoli s ideologiemi a osobnostmi. Neštěstí většiny západních zemí spočívá v tom, že vůdcové jiných mocností (zvláště Ruska a Číny) tohle chápou, zatímco většina západních politiků (čest pár výjimkám) se v tomto chová zoufale diletantsky.

Geopolitika pracuje především s objektivními dlouhodobými skutečnostmi, nikoli s pomíjivými ideologiemi a střídajícími se osobnostmi

Geopolitika, nikoliv ideologie

Pochopitelně to neznamená, že ideologie nehrají vůbec žádnou roli. Především v případě těch, jež projevují expanzivní (a)nebo totalitní sklony (fašismus, komunismus, islamismus a zjevně i dnešní progresivismus), je zřejmé, že politiku států nějak ovlivňují, je však tématem velkých diskusí, jak významný ten vliv skutečně je. Dokonce i mnohé kroky nacistického Německa se dají chápat prizmatem geopolitiky přinejmenším stejně dobře jako pomocí poukazování na to, že nacismus byl agresivní totalitní ideologie. Totéž platí i o Sovětském svazu, neboť rozhodně není málo odborníků, kteří soudí, že marxismus-leninismus představoval za studené války jen zástěrku pro klasický (velko)ruský imperialismus. Podobným způsobem se můžeme dívat také na současné Turecko, jeho mávání islámskou vlajkou a úsilí obnovit osmanskou říši. Naprosto jasná geopolitická motivace ale funguje u současného Ruska a Číny, které se už s ideologií na světové scéně vůbec neobtěžují. (Jak často v čínské propagandě slýcháte něco o komunismu?)

Rusové a Číňané chápou geopolitiku (naneštěstí pro západní státy) více než dobře

A jak to vypadá zde v Evropě? Že by ta úžasná Evropská unie dokázala změnit staleté zákony geopolitiky a nahradit je něčím odlišným? Jistěže ne, neboť geopolitika je aplikace přírodních zákonů, jež samozřejmě změnit nelze (byť si progresivisté možná myslí opak). EU se tak stala zkrátka jen „arénou“ pro střetávání národních zájmů. Stačí se podívat, jak se různé země staví ke středomořskému sporu Řecka a Turecka či k napětí mezi Ruskem a Ukrajinou, jelikož není pochyb o tom, že jejich postoje diktují ryzí zájmy.

Nepřátelství Řecka a Turecka má dávné kořeny a napětí na hranicích obou zemí je (navzdory jejich členství v NATO) často velmi silné

Nebezpečí idealizace mocností

Toto konstatování nemá být nějakou kritikou, je to pouze konstatování faktu. Velmoci se vždy snaží o expanzi svého vlivu a všechny země se snaží o zajištění své bezpečnosti a prosazování svých zájmů. Tak to bylo, je a bude. Zájmy jsou v podstatě racionální, takže by se i zahraniční politika měla dělat rozumem, tedy na základě faktů, nikoliv dojmů, emocí a ideologií. Je proto nežádoucí si kteroukoliv z mocností idealizovat (tedy domnívat se, že postupuje vždy v zájmu šíření dobra, svobody, spravedlnosti lidských práv, demokracie, čehokoli chcete), avšak stejně chybné je si nějakou mocnost démonizovat (tzn. chápat ji jako temnou říši zla, odkud přichází války, agrese, pohromy, bída, cokoli chcete).

„Bratrská invaze“ v srpnu 1968 představuje jen jednu z mnoha tristních zkušeností, které už Češi se zahraniční politikou velmocí nasbírali

Ano, spousta lidí si vybudovala kariéru právě na nekritickém přimknutí se k jedné či dvěma mocnostem a na nadávání na všechny ostatní. Jistě mají na své názory svaté právo, ovšem pokud na tomto základě formují a provádějí zahraniční politiku (a zvláště zahraniční politiku malého státu), pak velmi spolehlivě napáchají víc škody než užitku. Nemusíme chodit nikam daleko, stačí připomenout Edvarda Beneše, který nejprve bezvýhradně věřil Francii a Velké Británii (což vedlo k Mnichovu), aby pak přehodil výhybku a pro změnu bezvýhradně uvěřil Sovětskému svazu. Rok 1968 poté celkem jasně „korunoval“ české zkušenosti s politikou velmocí, protože pokud se někdo (naivně) zeptá, proč nám Západ nepomohl, je to prosté: Západ akceptoval rozdělení sfér vlivu a nechtěl se angažovat v něčem, co bral jako problém Moskvy. Troufám si hádat, že kdyby analogická situace nastala v nějaké zemi NATO, pak by Kreml asi postupoval podobně.

Edvard Beneš je typickým příkladem člověka, jehož tendence k idealizaci velmocí nakonec vedly k politickým i lidským katastrofám

Politický pragmatismus Izraele

Neexistuje žádná záruka, že by se tento vzorec nemohl opakovat. Pokud si někdo myslí, že by západní mocnosti v ne příliš vzdálené budoucnosti odmítly nějaké další rozdělení sfér vlivu, a to bez ohledu na názor malých zemí, pak projevuje tragicky naivní nedostatek poučení z dějin (nejen) střední Evropy. Co z toho tedy vyplývá pro malou zemi, která se nachází na průsečíku zájmů velmocí, např. pro Českou republiku? Znamená to, že vždy nutně bude pro velmoci jen „hračkou“ v jejich soupeření, případně „zbožím“ v dohodách o dělení sfér vlivu? Určitě ne. Je totiž více než dostatek příkladů malých států, které se s podobnou rolí nesmířily a rozhodly se postupovat samostatně, resp. realizovat vysoce pragmatickou politiku podle vlastních zájmů, a to třeba i navzdory velmocím.

Židovský stát dokázal vybudovat velice pragmatické a přínosné vztahy s Ruskem

Obligátním případem je samozřejmě Izrael, který sice má velmi těsné vztahy s USA, jenže se zcela jistě neomezuje pouze na to. V době Obamových výstřelků se rozhodl (pro jistotu) hledat i dalšího garanta bezpečnosti a začal budovat strategické vztahy s Ruskem. Poměrně málo se ví, že mezi oběma státy už řadu let existuje těsná spolupráce, a to i navzdory některým neshodám. Izrael dlouho udržuje i velmi dobré vztahy s Indií, to mu však nebrání ani v dobrých vztazích s Čínou, avšak současně s Vietnamem a Tchaj-wanem, tedy se státy, jež na Čínu nehledí zrovna s nadšením. Zahraniční politika Izraele je zcela pragmatická, neideologická a orientovaná čistě na vlastní zájmy, resp. na hledání shody s jinými státy, které mohou mít podobné zájmy. Také proto se Izrael sblížil s arabskými monarchiemi, které usilují (stejně jako židovský stát) o omezování moci Íránu.

Pragmatický charakter zahraniční politiky Izraele jej naprosto zákonitě přivedl ke sbližování s konzervativními arabskými monarchiemi

Jižní Korea, Maďarsko a další

Izrael představuje zajisté nejznámější, ale rozhodně nikoli jediný případ. Jako další takový lze uvést Jižní Koreu, která je sice samozřejmě pevným spojencem USA, ovšem nakupuje i ruské zbraně. (Věděli jste, že jihokorejské střely řady Hyunmoo jsou deriváty ruských střel Iskander a Kalibr? A že jihokorejská armáda používá také mj. tanky T-80?) Nebo třeba takové Spojené arabské emiráty, které vedle amerických zbraní běžně kupují také techniku od Ruska a Číny, a dokonce si pořídily i severokorejské balistické rakety. Velmi výrazně se vyšvihnul také Katar, který z oné několikaleté roztržky s dalšími arabskými monarchiemi vyšel jako faktický vítěz a dramaticky posílil svou pozici.

Jihokorejské řízené rakety řady Hyunmoo vznikly na základě ruských technologií

Takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho, a to i v Evropě, jak dokazuje např. Švýcarsko či Srbsko, ale třeba i Maďarsko, protože Viktor Orbán (přestože lze k němu mít i výhrady) realizuje maximálně pragmatickou zahraniční politiku, jak ukazují jeho kroky v oblasti energetiky, zbraní či vakcín. „Členství v NATO je důležité, ale nevěřím, že by bezpečnost Maďarska měla být založena jen na NATO.“ To jsou slova maďarského premiéra. To samozřejmě neznamená, že bychom měli obhajovat jakýkoli krok uvedených zemí, jelikož každá země má jiné zájmy. Jde tu právě o ten elementární princip, že každý stát má své zájmy a podle toho jedná, a proto bychom také my měli jednat stejně, resp. bránit a prosazovat české národní zájmy. Jak dokazují předchozí příklady některých malých, a přesto silných zemí, měli bychom se konečně přestat bát boxovat ve vyšší třídě.

Orbánovo Maďarsko zahájilo proces přezbrojování a nabralo hodně vysoké tempo

Zájem velmocí o střední Evropu

S čím tedy vlastně máme pracovat? Už sama poloha Česka na mapě Evropy znamená, že tady vždycky bude probíhat střet zájmů Německa a Ruska, tedy dvojice velmocí, které vždy budou chtít získat kontrolu nad střední Evropou. Naprosto nezáleží na tom, jestli v Berlíně právě sedí císař, zkrachovalý malíř nebo chemická inženýrka, podobně nezáleží na tom, zda je v Moskvě zrovna u kormidla car, gruzínský bandita či bývalý důstojník KGB. Geopolitické zákony stále platí. Vedle toho musíme brát v potaz přítomnost Balkánu, který je jednak tradičně neklidný a jednak reprezentuje i tradiční trasu pronikání tureckého vlivu.

Rusko a Čína sice vystupují jako spojenci, ze striktně geopolitického hlediska však představují naprosto evidentně nepřátelské aktéry

Dále je nutno zohlednit vzestup Číny, která se intenzivně snaží vybudovat pozemní i námořní spojení s Evropou a Afrikou, jež jí umožní získávat zdroje surovin a trhy pro export zboží. Čína takřka jistě počítá i s tím, že se střetne ve válečném konfliktu s USA, takže na její kroky můžeme pohlížet též jako na hledání „bezpečné alternativy“ k Americe. (Pamatujte, státy dělají spíše to, co musí, než to, co chtějí.) Čínská expanze ale začíná znepokojovat Kreml, jelikož drápy čínského draka stále více sahají do sfér, které ruský medvěd tradičně pokládá za „své“, hlavně do Střední Asie, ale i na Balkán či do východní Evropy. Věděli jste, že Čína patří mezi hlavní investory na Ukrajině? Peking si v tomto docela notuje i s Tureckem. Přestože se Rusko a Čína tváří jako spojenci a přestože se občas mluví i sbližování Ruska a Turecka, geopolitické zájmy těchto mocností nutně povedou ke střetu, zřejmě na Balkáně, resp. u Černého moře.

Nemá smysl si Rusko nějak emotivně démonizovat, je ovšem nutno mít na paměti, že jeho geopolitické zájmy nás mohou vážně ohrožovat

Pohled Američanů na Evropu

Tohle dobře chápou např. Poláci, kteří pochopitelně berou Rusko jako hlavní zdroj hrozeb, ale současně zcela pragmaticky dospěli k závěru, že čínské geopolitické zájmy pro ně (tedy aspoň zatím) hrozbu neznamenají. Varšava tudíž vítá čínské investice a výsledkem je dost paradoxní situace, kdy (přeneseně) čínské peníze platí polské nákupy amerických zbraní proti Rusku. To je realistická politika v praxi. A jak do toho všeho zapadá ta Amerika? Je zjevné, že pozornost USA se stále více odvrací od Evropy k Pacifiku. Ostatně to příliš nepřekvapuje, neboť striktně geopoliticky vzato se americké zájmy v naší části světa limitně blíží nule. Amerika bývá často obviňována z kdečeho, jenže ve skutečnosti na konfrontaci s Ruskem nemá valný zájem. Nyní se dá navíc předpokládat, že v začínající dekádě budou mít USA dost starostí samy se sebou a v Evropě budou snažit zejména prodávat zbraně a udržovat tady jakousi vojenskou přítomnost (aby bylo patrné, že pro ně přece jen něco málo znamenáme), ale víc se realisticky čekat nedá.

Polsko se stává novou evropskou mocností a buduje zejména vztahy s USA, avšak podstatně méně se ví o jeho dobrých vztazích s Čínou

Doba, kdy Američané chránili Evropu, zatímco Evropané jim za to nadávali, zkrátka skončila. Doník Trump prostě jen rázně vyjádřil to, co většina Američanů cítila už dávno, a nezdá se, že by to Ospalej Joe hodlal nějak zásadně měnit. Jinak řečeno, orientovat naši zahraniční politiku jen a pouze na USA by nebylo prozíravé. Stejně tak země západní Evropy zřejmě čekají velké problémy, které jim způsobí jejich demografie, resp. rostoucí podíl muslimů, takže ani od nich nelze čekat nějakou velkou podporu, spíše naopak.

Americká armáda zřejmě zůstane v Evropě i nadále, nemůžeme však už očekávat, že bude neustále řešit všechny evropské problémy

Budování vztahů s velmocemi

Mají tedy pravdu ti, kteří volají po co nejtěsnějších vztazích se slovanským Ruskem, případně s formálně komunistickou, ale prakticky spíše nacionalistickou Čínou? Ne, protože stále platí, že Rusové nás vždy budou chtít (tak či onak) ovládat či kontrolovat. (Poznámka: Nezlobím se na ně za to, stejně tak na Němce ne. Kdybych byl Rus či Němec, dělal bych asi totéž.) Čína je na něco podobného sice příliš daleko, avšak přece jen je to světová velmoc a jako taková bude vždy sledovat zájmy daleko většího měřítka, což ostatně platí též o USA, byť Amerika je nám hodnotově pochopitelně daleko bližší než Čína. Správná odpověď zní tak, že je nutno budovat pragmatické vztahy se všemi velmocemi, avšak na žádnou příliš nespoléhat. Je třeba využívat sporů velmocí ve svůj prospěch a „manévrovat“ tak, abychom od nich získali maximum, aniž by to vedlo k přílišné závislosti na nich.

Je prakticky jisté, že pro dynamiku událostí na světové scéně bude klíčové to, jak se budou vyvíjet vztahy Washingtonu a Pekingu

Dále je samozřejmě potřeba budovat vztahy s dalšími státy střední Evropy, se kterými máme podobné bezpečnostní zájmy, a s jinými menšími státy v podobné (ohrožené) situaci. Kromě Izraele, který je naším nepochybným spojencem (a snad jedinou zemí, na niž se můžeme opravdu spolehnout, jenže to je specifická výjimka), se nabízí mj. zmíněná Jižní Korea. (Připomínám, že ta má zájem o dostavbu Dukovan a že jihokorejský tank K2 Black Panther je nabízen i Armádě ČR.) Stručně řečeno, měli bychom dělat „politiku všech azimutů“. Tento pragmatický realismus může někdo popsat jako cynický oportunismus, avšak světová scéna takhle zkrátka funguje. Jestliže chceme mít reálnou suverenitu a svobodu rozhodování, jinou možnost v téhle hře nemáme.

Uvidíme ve službách Armády ČR i špičkové jihokorejské tanky K2 Black Panther?

Potřebujeme se naučit asertivitě

Snaha vycházet dobře s velmocemi však nikdy nesmí sklouznout do situace, kdy budeme stále jen ustupovat, abychom se všem zavděčili. Právě stálé ustupování je obrovskou, dokonce snad největší slabinou české zahraniční politiky, která si většinou nedokáže „dupnout“ a deklarovat slušné, ovšem jasné a neústupné „ne“. Příklad č. 1: Chceme-li budovat vztahy s Tchaj-wanem, musíme být schopni kategoricky odmítnout jakoukoli kritiku ze strany Číny. Příklad č. 2: Je-li naším bezpečnostním zájmem udržovat rozumně nastavená pravidla pro legální držení zbraní, musíme být schopni odmítnout stupidní „zbraňovou“ směrnici EU, stejně jako jsme už odmítli stupidní imigrační kvóty.

Pokud z Evropské unie přijde nějaký nesmysl, měli bychom ho zkrátka odmítnout zavádět, a nikoli se pořád jen poslušně podřizovat

Příkladem by nám v tom měl být opět Izrael, protože Izraelci se sice umějí mezi sebou pořádně hádat (stačí sledovat jejich politickou scénu), nikdy však nepřipustí vnější vměšování do své zahraniční a bezpečnostní politiky a reagují vskutku „žárlivě“, pokud to někdo zkusí. To už se ale stává jen vzácně, neboť Izraelci dali opakovaně a jasně najevo, že se řídí výhradně vlastními zájmy a nebudou rozbíjet své vztahy s velmocí X jen proto, že se to nelíbí velmoci Y. Nevyvolávají záměrné roztržky a vyjadřují se (většinou) slušně, ale zároveň neústupně trvají na svých pozicích. V zahraniční politice tím vlastně aplikují zásadu asertivity a pochopitelně využívají toho, že si získali velký respekt, a tudíž s nimi světové velmoci podle toho jednají. A jak mocnosti jednají s Českem? Ti, kdo znají moje veřejné vystupování a moje názory, možná znají i větu, kterou v této souvislosti občas používám: Jestliže se chováme jako hadr, nemůžeme se divit, že s námi vytírají podlahu.