„Dobrý den, československá celní a pasová kontrola!“ Jak je to dlouho, co jsme naposledy slyšeli tuhle obávanou větu? Na jejím konci pak byla buď zvednutá závora k „bratrům“ či imperialistům, nebo přinejmenším mnohahodinové čekání, spojené s buzerací, v krajním případě odvoz na nejbližší oddělení kriminálky. Spolu se vypravíme za případem, v němž hlavní roli hrál Cadillac – a ne jen tak ledajaký!
Listopad 1967: poněkud zdecimovaný, ale hlavně černou prosolenou břečkou znečištěný Cadillac ´57 na česko-rakouské hranici v Hatích krátce po odhalení skrýše. Další osudy vozu nejsou známé
Střežená zeď
Když se v polovině srpna 1961 objevila na hranicích západního a východního berlínského sektoru spěšně budovaná zeď, znamenalo to, že nejvyšší místa „lidově demokratického“ Německa právě uzavřela jedinou možnou cestu svých občanů na Západ. Sice se režim uvrhl do mezinárodní izolace a na konci svého působení téměř k hospodářskému krachu, ale to bylo podružné. Ovšem pro tisíce nespokojených, kteří se rozhodli svou situaci řešit útěkem, začaly velké trable. Nikde v Evropě totiž nebyla hranice střeženější než v místech dotyku Berlín/Berlín a NDR/NSR.
Budování berlínské zdi v roce 1961
Mnoho odvážlivců zaplatilo touhu žít podle svého životem buď v zátarasech a minových polích, či následkem „péče“ orgánů všemocné východoněmecké státní policie Stasi. A přece to nikdy nevzdali! Představujeme vám pana Burkharta Veigela, organizátora svébytné „cestovní kanceláře", jejíž trasa končila na Západě.
Převaděčská legenda
„Takhle vypadal,“ říká někdejší exportér lidského kontrabandu, a vyndává z prosklené vitríny model Cadillaku DeVille Coupe 1957. „Teprve dnes, s odstupem času, si uvědomuji, jak obrovskou kliku jsem tenkrát měl. A to šlo kolikrát o život!“ Starý pán patří k převaděčským legendám, s nimiž se východ nikdy nepochlubil. Během 60. let pomohl na Západ více než šesti stům východoněmeckých občanů, z toho pomocí upraveného amerického cruiseru dvěma stovkám! Ačkoliv bylo podobných aut více, žádné se tomuhle rekordu ani nepřiblížilo.
Fantastická linie, barevná kombinace, výkony i cena. Ke čtenářům motoristických tiskovin tehdejší východní Evropy se ale nic z toho nedostalo. A pokud přece, tak jen v obalu z posměšků. Ironií osudu byl právě „imperialistický“ Coupe DeVille předurčený k tomu, aby lidem navracel svobodu...
Podobné speciály se od zamřížování Berlína rychle množily, což samozřejmě tajným ze Stasi neuniklo. Jenže: většinou se živý náklad umístil do původní nádrže a okolního prostoru, přičemž zvláštní malá nádobka obsahovala jen naprosto nezbytné množství benzínu, postačujícího k projetí hraničního pásma.
Ani úkryty za zadními sedadly nebyly ničím originálním a Stasi je likvidovala jeden po druhém. Tohle všechno Burkhart věděl a znal také praktiky východních pohraničníků, kteří teleskopickými a pružnými tyčemi šťourali až do nádrží, jestli tam náhodou necestuje někdo do imperialistického područí.
Bez ameriky to nepůjde
„Jediná auta, ve kterých bylo možné vybudovat vhodný úkryt, stavěli tenkrát Američané,“ vzpomíná převaděč. „S pomocí jednoho automechanika, který sám zmizel z NDR, jsem v Düsseldorfu vybral a koupil vhodné auto. Byl to nádherný okřídlený Cadillac slonovinové barvy s černou střechou a novým bělobokým obutím.
Takhle nějak vypadal Cadillac Burkharta Veigela před přestavbou. Samozřejmě barva vozu byla jiná
Prostorný Two-Door Hardtop pocházel z roku 1957, měl pod kapotou šestilitr s třemi stovkami koní a samozřejmě automatiku.“ Zbývá dodat, že za sedmiletý křižník zaplatil Veigel počátkem roku 1964 pět tisíc západoněmeckých marek – pro srovnání: průměrný měsíční výdělek tehdy činil 560 DM, cena nového Mustangu ´64 začínala na deseti tisících DM.
Objemná dutina za odkládací schránkou byla vlastně tunelem ke svobodě. Vestavbu schránky na živý kontraband umožnila jen velikost amerického křižníku. Tajné boxy v menších vozech byly okamžitě odhaleny
Caddy měl proti ostatním vytipovaným amerikám jednu velkou přednost, a sice přístrojovku dvoumetrové šíře a skoro třičtvrtimetrové hloubky. To rozhodlo... Šestimetrový cruiser odjel do zastrčené, ale dobře vybavené dílny v Bavorsku, kde se podrobil šestiměsíční přestavbě. Na jejím konci vznikl za volantem a vlastně celým panelem promyšlený kryt. „Mohli jsme naložit každého až do výšky 185 cm, jen nesměl trpět klaustrofobií, to byl byl malér,“ vysvětluje Burkhart.
Matoucí obrázek, ovšem nikoliv naší vinou. Každý čtenář jistě pozná rozdíl mezi Cadillakem 1957 a 1958. To, že na fotomalbě vidíte o rok mladší model, způsobila neznalost grafiků německého listu
Skrýš pro uprchlíky
Podíváme se v detailech na prostor, který pohraničníkům tak dlouho zamotával hlavu: přes půl metru dlouhé lampové autorádio bylo nahrazené mnohem menším tranzistorovým přístrojem, odkládací přihrádka se zmenšila, posunula níže a opatřila už na první pohled dost nechutnými použitými kapesníky – samozřejmě kvůli maskování. Celá tahle dutina byla zpevněna ocelovými plechy, které z ní dělaly doslova trezor.
Figurantka Státní bezpečnosti názorně předvádí detaily obestavěného prostoru. Převážený se naposledy nadechl, ulehl, zavřel oči a asi se snažil na nic nemyslet. Po krátké jízdě jej čekal volný vzduch za ostnatými dráty
„Když vám někdo neukázal, jak se to otvírá, neměli jste šanci tenhle fígl odhalit,“ vzpomíná Veigel: „Jako originální zámek sloužily tři ocelové čepy, uvolňované pomocí silných magnetů startéru. To jste museli sáhnout dovnitř cigaretového zapalovače, stisknout jeho spodní část, tím se sepnul proud – a voilá – skrýš se otevřela a další Němec se právě stal emigrantem.“
Kresba ze současnosti, zhotovená podle dobové dokumentace východoněmecké Stasi, zachycuje komplikovanou, ale jedině možnou pozici při převozu člověka. „Do 185 centimetrů jsme brali každého,“ říká bývalý převaděč
Okřídlený Caddy na čáře
Systém se naprosto osvědčil, i když zpočátku Caddy přejel hranice z opatrnosti prázdný. „Známý přechod Checkpoint Charlie nebo hranice mezi oběma Německy jsme nepoužívali, na to byly moc dobře střežené. Uprchlík se dostal do Československa, řidič jej naložil v blízkosti Chebu a přejel do NSR,“ prozrazuje Burkhart další tajemství. Ale i českoslovenští celníci začali větřit.
Rádio muselo hrát, palubní přihrádka se musela otevírat, každý detail bylo nutné vyzkoušet. I na pevnosti malého šroubku závisely lidské životy. Na snímku odklopený díl palubní desky
Pokaždé, když jim do revíru přijel obří křídlák, všechno vyházeli (až na posmrkané kapesníčky), případně auto zvedli, ale odešli s nepořízenou. Ani „čuchací“ psi nic nepoznali, lidský pach byl dokonale maskovaný zplodinami, benzínem a olejem. Ovšem jeden přechod nestačil, tak později převáželi lidi i z Československa nebo Maďarska do Rakouska. Pár kilometrů za hranicemi svobodného světa čekal Burkhart, aby budoucí světoobčany přivítal na svobodné půdě.
Za sponzoring tohoto článku děkujeme společnosti Universal Premium Brands, provozovateli internetového obchodu Warehouse1.cz a dovozci originální Bulleit Frontier Whiskey.
Převléknout kabát!
S Cadillakem to klapalo, ale byl moc nápadný. To se muselo brzy změnit. „Pohraničníci nebyli slepí a hloupí také ne. Taková kára jim musela utkvět v hlavě, takže jsme celé auto po sedmi nebo osmi převozech přelakovali do úplně jiného odstínu“. A pak přišla naprosto neuvěřitelná finta, dnes jen těžko pochopitelná: informace o US Cars byly předmětem ostřejšího embarga než kubánské doutníky do Ameriky, a tak převaděčský team vsadil na neznalost celníků.
Původní palubka nesměla budit podezření. Určitě nebyla takhle brilantně lesklá a nová, u několik let starého vozu se mohly najít nějaké ty chybičky. Ale zase jich nesmělo být moc, aby nevzbudily podezření
Povolaní odborníci opatřili několik odlišných přídí a zádí, které se navařovaly namísto původních Made by Caddy! Jednou se z luxusní káry stal prapodivný Mercury, jindy velký Buick nebo Dodge. Pomohl i kontakt ve vedení Svobodného státu Bavorsko, takže „cinknutá“ amerika dostala odpovídající registrační tabulky a papíry.
Harley Earl určitě netušil, jak geniální stroj vytvořil! Při pohledu na rozevlátý cruiser by ani nikdo neočekával, že bude jednou pendlovat mezi východní a západní Evropou, navíc opakovaně maskovaný za koncernové i konkurenční značky!
A pak spadla klec…
Do poloviny 60. let hradil Veigel veškeré náklady ze svých prostředků, ovšem pak už dluh narostl na 50.000 DM (cena dvou nových Lincolnů), takže musel vybírat za převoz sumu mezi pěti a osmi tisíci marek. Ovšem díky „asistenci“ vládních míst nemusel emigrant hradit (pro něj) obří částku předem, a ještě k tomu z Východu, stačilo podepsat uznání dluhu a splátkový kalendář – a jelo se.
Až přišel listopad 1967 a tak řečeno „spadla klec“. Ani Burkhart, ani jeho spolupracovníci netušili, že se východním Němcům podařilo organizaci infiltrovat fízlem. Když se okřídlený krasavec přiblížil ke Znojmu, přisedl si čekající uprchlík, kryt zaklapl, a amerika za několik minut hrdě vjela pod zastřešený prostor přechodu do Rakouska Hatě/Kleinhaugsdorf.
Burkhart Veigel v době, kdy provezl na svobodu 200 uprchlíků
Řidič byl okamžitě poslán na oddělené stání, vůz obstoupený desítkou pohraničníků s ostře nabitými samopaly, a nakonec se dostavilo několik mechaniků s řezací soupravou. Bylo zle... Na destrukci acetylénovým hořákem nebyl ani zpevněný cruiser připravený, a zejména bylo jasné, že možné zranění či dokonce usmrcení ukryté osoby, je to poslední, s čím by si československé úřady dělaly hlavu.
Řidič to vzdává, zapojuje složitý mechanismus, schránka se otvírá – a spolu s vystupující převáženou ženou odchází vítězoslavné hlášení na nejvyšší místa, zanedlouho do znechucení omílané tiskovinami tehdejších východních stranovlád...
Kam zmizel okřídlený hrdina?
Poslední a kardinální otázka: co se stalo s autem? Nic, prostě nevíme, a patrně už to nikdo nezjistí. V mnoha podobných případech propadl vůz jako prostředek „trestné činnosti“ státu, a zakrátko už se v něm vozil kdosi s dobrými konexemi. Dodnes jezdí na srazy několik aut s podobnou historií a na své znovuzpojízdnění čekají další. Ovšem ilegální převozy v řádu stovek byl podle některých zdrojů tak veliký mezinárodní průšvih, že údajně i naše úřady od auta daly ruce pryč – a Caddy ´57 prostě zmizel.
Burkhart Veigel s modelem svého Cadillacu
Burkhart Veigel končí své vyprávění a stále přitom v ruce fascinovaně otáčí modelem Cadillaku. Pak jej postaví zpět na původní místo a pronáší symbolickou větu: „Ale stálo to zato!“ Myslíme si totéž...
Text: Thomas Purschke
Foto: tiskové podklady „die Welt“, archiv J.F.K.
Překlad & adaptace: J.F.K.
Tento článek byl otištěn v 64. čísle časopisu Chrom a plameny a je publikován se souhlasem redakce i jeho autora, kterýmžto tímto vřele děkujeme.
