Pokud se mluví o největších dělech ve službách amerických ozbrojených sil, většinou se jedná o výzbroj bitevních lodí, gigantické dělostřelecké zbraně se však nacházely i na zemi. Některé byly instalovány v pevnostech pro obranu přístavů, další jezdily po kolejích a jiné měly tažené silniční lafety či samohybné podvozky. Nabízíme vám zde krátkou exkurzi do dějin největších pozemních děl americké armády a námořnictva spolu s náznakem toho, že by se tato kategorie zbraní mohla zanedlouho znovu objevit na bojišti.
Obrovské dělostřelecké zbraně jsou i vděčným námětem pro plastikové modely
Vliv Endicottova a Taftova výboru
Jestliže hledáme kořeny největších amerických děl, která střílela v obou světových válkách, je nutno se vrátit do roku 1885, kdy začal pracovat výbor, v jehož čele stál tehdejší ministr války William Endicott a který se zabýval obranou amerického pobřeží. Na základě jeho doporučení se začal budovat rozsáhlý systém pobřežních pevností, jejichž výzbroj náležela pod US Army.
Pobřežní dělo M1895 ráže 12 palců patřilo v US Army k nejrozšířenějším typům své kategorie a vydrželo ve službě přibližně půl století
Roku 1895 vstoupily do služby tři typy kanonů, které se všechny označovaly jako M1895, ale odlišovaly se ráží, jež činila 10, 12 a 16 palců, tedy 254, 305 a 406 mm. První nabízel největší dostřel přes 13 km, druhý přes 27 km a třetí typ, jehož granáty vážily přes tunu, asi 18 km, ale byl dodán jenom jediný kus, který chránil Panamský průplav. První dva typy byly montovány v daleko vyšších počtech a kromě nich se v pobřežních pevnostech nalézaly i kanony menších kalibrů.
Věž se dvěma 14palcovými děly M1909 pro „betonovou bitevní loď“ Fort Drum
Používaly se rovněž moždíře, tzn. zbraně s krátkou hlavní, které měly střílet vysokým obloukem. Existovaly vzory M1886, M1890, M1908 a M1912, všechny kalibru 12 palců (305 mm), největší dostřel činil asi 13 km. Poslední dva typy byly zavedeny v době realizace změn, jež doporučil další výbor.
Ten fungoval od roku 1905, vedl jej ministr William Taft a snažil se aplikovat poučení ze španělsko-americké války. Byly budovány nové pevnosti, jež bránily mj. Havaj, Kubu či Filipíny. Právě na Filipínách byla postavena „betonová bitevní loď“ čili objekt Fort Drum, velmi neobvyklá pevnost ve tvaru válečné lodě, jež měla dvě otáčivé věže, každou vybavenou dvěma kanony M1909 ráže 14 palců (356 mm).
Unikátnímu objektu Fort Drum na Filipínách se říká „betonová bitevní loď“.
Rodí se moderní železniční zbraně
Význam pobřežní obrany podtrhoval fakt, že se v roce 1907 stala samostatnou zbraní. Dostala název US Army Coast Artillery Corps a samozřejmě musela držet krok s rychlým rozmachem arzenálu bitevních lodí.
Ochranu pobřeží měla na starosti složka US Army zvaná Coast Artillery Corps
Především proto byly vytvořeny ony 14palcové kanony, mezi které se řadily i vzory M1907 a M1910 a které nabízely dostřel 23 km. Objekt Fort Drum ale se svými věžemi tvořil výjimku, neboť většina těžkých děl byla montována v pancéřovaných prstencích (tzv. barbetách), většinou na výsuvných lafetách.
Staré 12palcové pobřežní moždíře M1890 byly v rámci modernizace usazeny na kolejové podvozky M1918 a sloužily až do roku 1945
Zásadní změny se dostavily až po vypuknutí první světové války, v níž byla na západní frontě rozsáhle nasazena mj. železniční děla. S tím, jak se vstup Ameriky do války stával stále pravděpodobnější, sílil názor, že i americká děla by se měla přestěhovat na koleje, aby disponovala větší pohyblivostí a mohla flexibilně reagovat, pokud by loďstvo císaře Viléma II. dostalo povel zaútočit na USA. Navíc se čekalo, že situace dříve či později dospěje k nasazení jednotek US Army v Evropě, a proto se začalo pracovat na montáži děl na kolejové podvozky.
Francouzi v roce 1917 poskytli americké armádě některá svoje železniční děla, např. 240mm kanony umístěné na provizorních lafetách
Kanony ráže 8, 10 a 12 palců a také moždíře ráže 12 palců se tedy sejmuly z původních lafet a stěhovaly se na vagony, jenže práce postupovaly pomalu a pouze malá část těchto zbraní byla hotova před příměřím v listopadu 1918. Do Evropy se tedy stačilo poslat jen několik železničních děl ráže 8 a 10 palců, z nichž žádné nebylo nasazeno do boje, a proto železniční dělostřelci US Army na západní frontě obsluhovali zejména zapůjčené francouzské zbraně, např. kanony kalibru 240 mm.
Železniční děla US Navy na frontě
Americká železniční děla do „Velké války“ ve skutečnosti zasáhla, nejednalo se však o zbraně US Army. Výrazně vyšší pružnost totiž projevilo US Navy, které v únoru 1918 pověřilo firmu Baldwin Locomotive Works, aby vyrobila železniční lafetu pro 14palcový kanon Mark I, jenž nabízel impozantní dostřel 41 km. Do května 1918 bylo vyrobeno pět systémů jménem Mark I a už v srpnu tyto zbraně dorazily do Francie.
US Navy použilo na západní frontě pětici 14palcových železničních děl Mark I
Klasický plošinový vagon nesl lafetu, na které se nacházela téměř 18 m dlouhá hlaveň a která byla opatřena rozměrným krytem, což bylo hodně nezvyklé řešení, protože většina typů železničních děl byla „holá“. Kanon dovedl střílet přímo z kolejí, avšak většinou se pro něj připravovalo postavení s vykopanou jámou, aby mohl závěr provést zákluz i při vyšším úhlu náměru. Každý kanon tvořil základ jedné baterie, jež fakticky odpovídala jednomu vlaku, který zahrnoval rovněž lokomotivu a asi tucet vagonů pro střelivo, vybavení a obsluhu.
Postavičky lidí prohlížejících si 14palcové dělo Mark I na kolejovém podvozku demonstrují, že se rozhodně nejednalo o malou zbraň
Velitelem byl poručík, jemuž podléhal čtyřčlenný štáb a 66 dalších mužů. 6. září 1918 zahájilo první dělo Mark I střelbu na německé pozice v sektoru Meuse-Argonne a nasazení pětice zbraní se pokračovalo doslova až do posledních okamžiků války, protože onen opravdu poslední granát byl vystřelen 11. listopadu v 10:57, tedy jen tři minuty před začátkem platnosti příměří. Byla objednána i nová verze Mark II, jež dovolovala pálit s větším náměrem bez kopání oné jámy, ovšem ta již nasazení nestihla.
Zdokonalené 14palcové železniční dělo Mark II již do války zasáhnout nestačilo
Americké námořnictvo nasadilo ve Francii pětici děl Mark I ráže 14 palců.
Američané pod vlivem Francouzů
Nasazení děl ve službách námořnictva zapůsobilo i na US Army, která si objednala šest zbraní téměř shodných s Mark I, avšak ani tyto systémy už se nasazení v Evropě nedočkaly. Po válce se velká část hotových nebo rozestavěných železničních zbraní opět zrušila, kanony a moždíře byly přesunuty zpátky na statické pobřežní lafety a stavy US Army Coast Artillery Corps byly výrazně zredukovány. Ve vývoji nových zbraní se však pokračovalo a bylo evidentní, že USA budou nejvíce čerpat z francouzských vzorů.
Na bázi francouzského modelu byla v USA vytvořena 240mm houfnice M1918
To se týkalo nejen dělostřelectva pobřežního, ale také toho polního, na které v Evropě asi nejvíc zapůsobily francouzské těžké houfnice, mj. typ ráže 240 mm, jenž se poté v Americe licenčně vyráběl jako 240mm houfnice M1918. Největší dojem ale zanechala gigantická francouzská zbraň kalibru 400 mm, a tudíž byl v USA zahájen vývoj obdobné zbraně. Tak vznikla 16palcová (406mm) houfnice M1920, která dokázala pálit granáty o téměř tunové hmotnosti na dálku 22 km, ale byly zhotoveny jen čtyři exempláře.
16palcová houfnice M1920 byla vlastně inspirována tím, jak na americké vojáky zapůsobila palebná síla francouzských 400mm zbraní
Ve službě však zůstala většina předválečných kanonů i moždířů coby ochrana přístavů na pobřeží amerického kontinentu, na Havaji, na Filipínách a v Panamě. Během druhé světové války byla zřízena obranná postavení i na ostrovech v Karibském moři, kde se nacházely původně britské základny, na jejichž užívání získaly USA právo. Do „ostrého“ boje však zasáhly pouze zbraně na Filipínách, kde např. kanony pevnosti Fort Drum či moždíře na lafetách M1918 překvapivě dlouho čelily Japoncům a způsobily jim značné ztráty.
Nové zbraně kalibru 14 a 16 palců
Kromě předválečných děl a 16palcových houfnic M1920 se uplatnily též další typy. US Army navzdory škrtům objednala čtyři nové 14palcové železniční kanony M1920, které poskytovaly maximální dostřel až 44 km. Jednalo se o velice zajímavou konstrukci, která vlastně spojovala prvky statického a železničního děla. K mohutné lafetě byly z obou stran připojeny dva veliké kolejové podvozky a kanon mohl vést palbu přímo z nich, resp. z kolejí, ovšem oba podvozky se daly i odpojit a lafeta dosedla na zem.
14palcový kanon M1920 zajímavě spojoval řešení železničního a statického děla
Dva kanony M1920 chránily Panamský průplav, kde se mohly přesouvat po kolejích podél průplavu mezi atlantickým a pacifickým břehem, a další dva se nalézaly na základně Fort MacArthur u Los Angeles, avšak žádný nikdy nevypálil proti nepříteli. Navíc se do výzbroje US Army dostaly nové 16palcové (406mm) kanony.
Vznikla pouze čtyři 14palcová děla M1920, která se obvykle používala v pevné pozici (na snímku výstřel na základně Fort MacArthur)
Speciálně pro pobřežní dělostřelce se vyrobilo sedm kanonů M1919 s dostřelem téměř 45 km, ale daleko početnější byly původně palubní zbraně Mark 2 a Mark 3, jejichž dostřel činil 41 km. Vznikly pro bitevní lodě třídy South Dakota a bitevní křižníky třídy Lexington, avšak v roce 1922 byla uzavřena Washingtonská námořní smlouva, jež uvalila limity na stavbu lodí, a tak hotová děla z nedokončených lodí mohla převzít US Army.
Jedno 16palcové dělo Mark 3 je k vidění na základně Aberdeen Proving Ground
Dlouhé kanony byly instalovány v barbetách a kasematách a chránily mj. Panamský průplav, Boston či New York. Velká většina amerických pobřežních děl byla po druhé světové válce sešrotována.
Zničující síla 240mm houfnice M1
Jak známo, reálně se kontinentální americké území stalo pouze cílem několika spíše směšných japonských útoků, byť Japonci a Němci měli daleko rozsáhlejší plány a uvažovali i o útoku na Panamský průplav. Americká pobřežní obrana tedy asi nebyla tak naddimenzovaná, jak se teď při zpětném pohledu může zdát, ačkoli skutečností je, že americká pobřežní děla na Němce ve válce nevypálila ani jednu ránu.
Houfnice M1 ráže 240 mm byla vůbec největší dělostřeleckou zbraní, kterou US Army ve druhé světové válce nasadila v Evropě
Naopak spoustu ran vypálila vůbec největší zbraň amerického polního dělostřelectva ve druhé světové válce, a to 240mm houfnice M1, která vlastně vznikla jako náhrada za již zmíněnou houfnici M1918 (čili onu licenční kopii francouzského designu). Nová 240mm zbraň M1, přezdívaná „Black Dragon“, poprvé zasáhla do boje v lednu 1944 při vylodění u Anzia a vysoce úspěšně se užívala až do konce války, další nasazení poté prodělala v Koreji.
Samohybná houfnice T92 se zbraní ráže 240 mm vznikla v pouhých pěti kusech
Granáty o hmotnosti 156 kg vrhala na vzdálenost až 23 km a osvědčila se jako velmi účinná odpověď na největší německá železniční děla a jako zbraň proti těžkým tankům, ačkoli nebylo jednoduché ji přesunovat, protože vážila skoro 30 tun.
Americké 240mm houfnice M1 se dodnes nalézají ve výzbroji, a to ve službách Tchaj-wanu v roli těžkých zbraní pro obranu pobřeží
Proto vznikla myšlenka postavit samohybnou verzi, která užívala prodloužený podvozek tanku T26E3 Pershing. Dostala název T92 Howitzer Motor Carriage, výsledky zkoušek byly slibné, ale než válka skončila, postavilo se jen pět kusů a žádný nikdy nebyl nasazen v boji.
Pozoruhodné však je, že původní houfnice M1 dosud provozuje armáda Tchaj-wanu, která je má umístěné na ostrovech Quemoy a Matsu jako součást obrany proti (hypotetickému) čínskému útoku.
Stará americká děla M1 ráže 240 mm dosud slouží v armádě Tchaj-wanu.
„Malý David“ na likvidaci bunkrů
Se samohybným dělem T92 se počítalo v rámci plánované invaze na japonské ostrovy, kde by americké jednotky musely překonávat mj. rozsáhlý systém opevnění. Se stejným účelem se do této operace měl zapojit ještě další dělostřelecký systém, a to opravdu groteskní zařízení, které je známo pod přezdívkou „Little David“.
Těžký minomet ráže 914 mm zvaný „Little David“ byl původně vytvořen coby zkušební zařízení pro testování leteckých bomb
Původně se nejednalo o zbraň, ale o testovací nástroj pro zkoušky leteckých pum. Ty se při vývoji odpalovaly s pomocí upravených houfnic, ovšem na ty nejtěžší pumy se vyvinul speciální vrhač T1 ohromující ráže 36 palců, tedy 914 mm.
Byl to efektivní design, takže se v roce 1944 objevil nápad přepracovat jej na dělostřeleckou zbraň pro ničení nejodolnějších objektů. Předpokládalo se, že zbraň bude přepravována rozložená na dva kusy, a sice hlaveň (36 tun) a lafetu (42 tun). Dva tahače by doprovázel i montážní jeřáb a buldozer pro budování palebné pozice.
Monstrózní „Malý David“ se měl dočkat ostrého bojového nasazení coby těžká obléhací zbraň při chystané invazi na japonské ostrovy
Ničivá síla „Malého Davida“ by byla enormní, protože střela o váze 1678 kg obsahovala 726 kg trhaviny. Také dostřel nebyl špatný, činil něco kolem 9 km, zkoušky však ukázaly malou přesnost. Dalším problémem byla extrémně komplikovaná a zdlouhavá příprava k použití, jež trvala okolo 12 hodin.
Když byly kvůli japonské kapitulaci zrušeny plány invaze, byl tudíž brzy zastaven i vývoj „Malého Davida“. Prototyp, který dosud ohromuje návštěvníky svými rozměry, je vystaven na základně Aberdeen Proving Ground, jež sloužila pro jeho testy a kterou vlastně nikdy neopustil.
„Atomová Anča“ kalibru 280 mm
Historie obřích dělostřeleckých kuriozit US Army tím však neskončila, jelikož na scénu přišly jaderné zbraně a hledání způsobů jejich dopravy na cíl. S tímto účelem byl vyvinut i nukleární dělostřelecký granát W9 ráže 280 mm, který se měl vystřelovat ze speciálního kanonu, jenž se měl vyznačovat dobrou pohyblivostí.
Americké dělo M65 ráže 280 mm představovalo vysoce zajímavou konstrukci
Projekt začal roku 1949 a hlavním zdrojem inspirace byl německý železniční kanon K5 ráže 283 mm, jehož jeden kus dostal přezdívku „Anzio Annie“, tedy „Anzijská Anča“, neboť pálil na Američany během vylodění v Itálii. Nové americké dělo bylo zařazeno do výzbroje v roce 1953 pod oficiálním jménem M65, ovšem nikoli překvapivě záhy obdrželo přezdívku „Atomic Annie“ („Atomová Anča“).
Tato známá fotografie zřejmě nepotřebuje komentář a názorně vysvětluje, proč se kanonu M65 přezdívalo „Atomová Anča“
Samotný kanon se nazýval T31 a při délce 13 m vážil 47 tun. K přední a zadní části jeho mohutné lafety byly připojovány dva hnané podvozky M249 a M250, každý s motorem o výkonu 500 kW. Celá sestava vážila něco přes 84 tun a dokázala se pohybovat celkem svižnou rychlostí 72 km/h. Max. dostřel děla činil kolem 30 km a jaderný granát W9 (později W19) měl ekvivalent 15 kilotun TNT. Kromě toho se vyráběla i tříštivo-trhavá a cvičná munice.
Americké dělo M65 bylo vyvinuto speciálně pro palbu jadernými granáty.
Bylo dodáno celkem dvacet souprav M65, jež se nacházely ponejvíce v západní Evropě, několik kusů se objevilo v Jižní Koreji či na Okinawě, jenže „Atomová Anča“ zůstala ve službě jen deset let. Byla to pozoruhodná konstrukce, avšak začátkem 60. let už vznikly menší jaderné granáty ráže 155 a 203 mm, takže komplet M65 byl jako zbytečný vyřazen, byť několik kusů zůstává v muzeích.
Rekordní HARP a program SLRC
US Army si nechala jenom houfnice ráže 155, 175 a 203 mm, kdežto na bitevních lodích třídy Iowa se nalézaly kanony kalibru 16 palců čili 406 mm, ovšem v armádních skladech zůstávaly také nějaké ty „šestnáctky“. Po některých těchto dělech posléze sáhl i dr. Gerald Bull při svém projektu HARP (High Altitude Research Program), v rámci něhož přepracovaná děla ráže 5, 7 a 16 palců vystřelovala sondážní střely do vysokých vrstev atmosféry.
16palcové dělo Mark 2 dosáhlo v programu HARP skutečně úžasných výsledků
Stále platný rekord drží 16palcové dělo Mark 2, které bylo převrtáno na 424 mm a v listopadu 1966 vypálilo do výšky 177 km. Finálním cílem mělo být použití střel s pomocnými raketovými motory, jež by mohly vynášet malé náklady do vesmíru.
Kanadský vědec dr. Gerald Bull použil v ambiciózním programu HARP několik převrtaných kanonů s původními rážemi 5, 7 a 16 palců
Americká armáda ovšem projekt HARP zastavila a dr. Bull se věnoval jiným záležitostem, které již leží mimo rámec tohoto článku, jenže v poslední době se objevují náznaky, že by jeho práce mohly najít nové uplatnění.
Dělostřelectvo US Army již totiž hodně zaostává za ruským a čínským, a proto bylo zahájeno několik zbrojních programů, které mají situaci zvrátit. Figuruje mezi nimi i dělo SLRC (Strategic Long Range Cannon), od něhož armáda požaduje max. dostřel 1000 mil, tedy 1600 km!
Takhle by mohl vypadat tzv. railgun (čili elektromagnetické dělo) pro US Army, která od zbraně SLRC žádá dostřel až 1000 mil
Na první pohled to vypadá jako sci-fi, ovšem výsledky projektu HARP mohou nabízet možnou cestu. Existuje také alternativa vystřelovat z kanonu hypersonické projektily a dalším řešením by mohl být railgun, tzn. zbraň využívající elektromagnetické urychlování. V každém případě to vypadá, že do historie obřích děl americké armády ještě nějaká ta kapitola přibude.
Lukáš Visingr
Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.
