Prezident Bush na ostrově kanibalů

Bylo krátce po sedmé hodině ranní 2. září 1944, když se z paluby lehké letadlové lodi USS San Jacinto zvedla letka střemhlavých bombardérů Grumman TBM Avenger. Nabraly výšku a mířily nad ostrov Čičidžima vzdálený pouhých 80 kilometrů.

Grumman TBM-1C Avenger squadrony VT-51 z letadlové lodi USS San Jacinto CVL-30, jejímž příslušníkem byl i Lieutenant George W. H. Bush

Posvátná japonská půda

Malý ostrůvek patřící do skupiny Boninských ostrovů byl významným komunikačním centrem díky dvěma silným vysílačkám, které přenášely kódované zprávy éterem po celém Pacifiku. Ostrov sloužil také jako překladiště materiálu a zásob pro nedaleký ostrov Iwodžima. Byť byl vzdálen celých 1000 kilometrů od japonských ostrovů, šlo už o součást samotné japonské posvátné půdy, na kterou západní vojáci nesměli nikdy vstoupit.
Čičidžima se ježila hlavněmi protiletadlových zbraní, byla obsazena 25 tisíci vojáků a protkána sítí podzemních bunkrů a tunelů. Podobně jako sousední Iwodžima byla přeměněna v hrozivou pevnost. Američané věděli, že vylodit se zde je téměř nemožné, a proto se rozhodli, že vysílací stanici vyřadí z provozu intenzivními nálety bombardérů.

Náletů na ostrov se účastnily i těžké bombardéry B-24 Liberator

Avengery proti flaku

Lt.Bush – jeden z nejmladších pilotů U.S.Navy

Letka dosáhla pobřeží ostrova po hodině letu a zahájila ihned nálet na dvě hory Jaoke a Asahi s charakteristickým lesem stožárů radiostanic. První dva Avengery se snesly skrze hustou protiletadlovou palbu a shodily na vysílací komplex své bomby. Další letoun už měli protiletadloví dělostřelci zaměřený. Pilot přesto neohroženě vlétl do hustých výbuchů japonského flaku. Snášel se stále níže do výšky vhodné pro odhození bomb, když se letadlo prudce otřáslo.

Lt.George W.H.Bush v kabině svého Avengeru, který pojmenoval po své budoucí ženě – Miss Barbara

Z motoru se valil dým, pravé křídlo hořelo, pilot neviděl ani ciferníky před sebou a stroj se střemhlav řítil rychlostí tři sta kilometrů hodinu k zemi. Velitel letky Don Melvin, který kroužil vysoko nad cílem, později uvedl do hlášení, že kouř z letadla byl vidět stovky kilometrů daleko. Pilot zmrzačeného Avengeru přesto dokázal shodit bomby přesně na cíl, jakoby byl někde na cvičném letu. Každý jiný by v takové zoufalé situaci nálet přerušil a snažil se zachránit.

Por.George Bush (uprostřed) u ocasních ploch Avengeru, v jehož kokpitu se byl 2.9.1944 sestřelen

Letadlo se proměnilo v téměř neovladatelnou ohnivou kouli. „Do padáků! Do padáků!“ řval pilot do interkomu. Neviděl, jestli radista a střelec za ním dokázali vyskočit. On sám to stihl doslova v poslední vteřině. Ocas letadla ho zasáhl do hlavy a pak zachytil i jeho padák. S potrhaným padákem a krvácející hlavou dopadl do vln oceánu šest kilometrů od ostrova. Dokázal nafouknout a vlézt do žlutého záchranného člunu, který proudy a vítr unášely směrem k pobřeží. Muž zuřivě pádloval rukama, aby se na ostrov nedostal. Zvracel, krvácející rána pekelně bolela, dostával se do šoku.

Barevná rekonstrukce Avengeru, se kterým byl 2.9.1944 Lt.Bush sestřelen

Záchrana v poslední chvíli

Z ostrova vyplulo několik malých člunů, aby pilota zajaly. Všichni letci věděli, co je v zajetí čeká, japonské brutální chování k válečným zajatcům bylo všeobecně známo. Na japonské čluny ale zaútočila dvojice Avengerů a začala do nich pálit kulomety. Přestože se je na nějakou dobu podařilo zahnat, situace byla nadále zlá. Jenže po třech hodinách pilotova zoufalého pádlování se asi sto metrů před člunem vynořila malá tečka. Z tečky byl po chvíli periskop a za chvíli už na hladině byla celá ponorka USS Finback. Za půl hodiny už ležel pilot zabalený do dek na palubě ponorky.

Další dva členové Bushovy posádky nalezli svou smrt v hlubinách Pacifiku

Námořníci z ponorky Finback vytahují budoucího prezidenta z oceánu

Strávil na ní celý měsíc a později k tomu řekl: "Prožíval jsem tu velmi hlubokou a zásadní vděčnost a pocit zázraku. Jak stárnete a snažíte se vystopovat kroky, které z vás udělaly to, co jste, ukazatele které hledáte, jsou právě ty zvláštní chvíle pohledu do sebe. Dny na Finbacku byly jedny z těch chvil – možná nejdůležitější ze všech. Musí existovat něco jako osud a já jsem byl ušetřen pro něco na zemi." V době, kdy takto vzpomínal, byl tento muž jedenačtyřicátým americkým prezidentem. Jmenoval se George Herbert Walker Bush.

Ponorka USS-Finback-SS-230

Tady by mohlo naše vyprávění skončit, budoucí americký prezident je zachráněn a vše dobře skončilo. Ale abychom pochopili, jakému osudu unikl, podívejme se blíže na další události na Čičidžimě. Tohle místo se totiž začalo vymykat všem měřítkům a stalo se jakýmsi královstvím zvrácených šílenců. A doplatit na to měli další Američané.

Záchranu poručíka Bushe se podařilo posádce ponorky Finback dokonce nafilmovat, na unikátní záběry se můžete podívat v tomto krátkém dokumentárním filmu

Medicína z jater zajatců

Posádce na Čičidžimě velel čtyřiapadesátiletý prošedivělý generál Jošio Tačibana. Těžký alkoholik trávil dny i noci pitkami s důstojníky ve svém velitelském bunkru. Bil vojáky a Američany bytostně nenáviděl. Se zajatci neměl nejmenší slitování a všechny, kteří mu padli do rukou, nařizoval popravit bodákováním. Tento způsob je zvláště bolestivý a zdlouhavý, protože při něm vojáci mají zakázáno zasáhnout srdce.

Ostrůvky ztracené kdesi Pacifiku se staly v závěru války krvavým bojištěm

Tačibanu děsila americká vojenská převaha, frustrovala ho dlouhá nečinnost a bezmocnost proti každodenním náletům. Nutil vojáky hloubit kilometry podzemních tunelů do naprostého vyčerpání. Ostrov byl odříznut od zásobování a dávky jídla se tenčily. Tačibana věděl, že pokud bude čelit invazi Američanů, zemře stejně jako jeho vojáci. Pokud se Američané nevylodí, budou pomalu umírat hlady a vyčerpáním.

Souostroví Čičidžima

V tom ho utvrzoval i major Sueo Matoba. Ten neustále poukazoval na úpadek morálky a při pitkách vzýval staré časy, kdy Japonci v dobytém Singapuru vztyčovali na kůlech podél cest tisíce hlav popravených nepřátel. Tvrdil, že tajemstvím síly tehdy vítězících vojáků byla tajná medicína, kterou on sám v Singapuru několikrát vypil. Ta medicína se vařila z jater zajatců.

Popravit a naservírovat

Na ostrově bylo přítomno také námořnictvo, pod které spadala právě radiostanice. Námořním složkám velel admirál Kunizo Mori, jeho pravou rukou byl kapitán Joši. K armádě cítili spíše nevraživost a snažili se jí ve všem vyrovnat. To mělo brzy neblahé důsledky.

V únoru 1945 americká letecká ofenziva nad Čičidžimou nabrala obrátky. S tím ale také docházelo k nevyhnutelným ztrátám a sestřelům. Na ostrově už trčelo v zajetí šest členů posádek Avengerů Floyd Hall, Jimm Dye, Marve Mershon, Grady York, Glenn Frazier a Warren Earl Vaughn. Prozatím je jen vyslýchali, ale rozzuřený a opilý Tačibana nařídil, že všichni budou popraveni. Už pět dní se na vedlejší Iwodžimě tvrdě bojovalo a generál zuřil a proklínal všechny Američany. Očekával, že se brzy vylodí i na jeho ostrově.

Generál Jošio Tačibana podepisuje kapitulační protokol

Glenna Fraziera ubili k smrti, Marva Mershona sťali mečem. Tačibana ten večer chlastal s důstojníky v bunkru u plukovníka Katoa a stěžoval si, že na stole chybí maso. Vždy aktivní Matoba zavolal svým podřízeným, ať z Mershonova těla vyřežou játra. Zděšení poddůstojníci ho varovali, že tělo už je pohřbené v zemi, ale namol opilý Matoba nařídil exhumaci a promptní dodání jater zvaných japonsky kimo na generálovu tabuli. Úkolu se ujal lékař Teraki a o hodinu později už se servírovalo kimo všem důstojníkům kolem generála. Matoba všechny povzbuzoval, že sníst kimo znamená získat bojového ducha a stát se dobrým válečníkem. A tak se během krátké chvíle z celého vrchního štábu v čele s Tačibanou, který byl tak opilý, že se nemohl hýbat, stali kanibalové.

Další krásný dobový záběr na TBM-1C Avenger z torpédové squadrony VT-51

Odporná hostina

Pojídání kimo se Tačibanovi a Matobovi zalíbilo. Brzy podobně naložili i s dalšími zajatci, kteří na ostrově byli. Do kanibalistických orgií se zapojilo také námořnictvo. Kapitán Joši ochutnal poprvé kimo na jednom generálově opileckém dýchánku. Joši chtěl oplatit veliteli laskavost a nařídil popravit Warrena Vaughna. Hledal se dobrovolník, který letce popraví, ale nikdo se nehlásil. Mužstvo a poddůstojníci totiž měli k odporné zálibě svých velitelů odpor a nechtěli se na celé odpornosti podílet. Někteří se je dokonce snažili podle možností chránit. Nakonec to jeden voják dostal rozkazem. Napřed rozkaz odmítl splnit, což bylo v japonské armádě něco naprosto nemyslitelného, ale po důrazné domluvě kapitána Jošiho mu nezbylo, než uposlechnout.

Ani jeden ze zajatých amerických letců nepřežil

Sťal letce v kráteru po bombě před zraky nastoupené jednotky. Ihned po té dostal lékař Macušita rozkaz rozřezat tělo a vyjmout játra. Ty pak poslal v balíku generálovi. Posledního žijícího amerického letce na ostrově Floyda Halla popravili a kimo poslali admirálu Kunizo Morimu. Japonci pak už neměli nikoho dalšího, koho by snědli.

A nakonec oprátka…

Brzy poté válka skončila a Američané odkrývali hrůzné pravdy o ostrově Čičidžima. Konal se velký veřejný soud s japonskými kanibaly. Americká veřejnost byla otřesena. Tačibana všechno popřel a prohlásil, že neví nic o zabíjení zajatých letců. Matoba se napřed vykrucoval, ale pak přiznal: „Byl jsem kanibal. Byl jsem blázen kvůli válce a to je jediný důvod, který mohu uvést pro to, že jsem kanibal.“ Joši odmítl před tribunálem jakkoliv vypovídat. Všichni tři byli odsouzeni k smrti a oběšeni.

Trest smrti je v některých případech jediným možným trestem

George Bush se po válce dozvěděl, jakému osudu uniknul. Jako prezident se s bývalými nepřáteli přesto dokázal usmířit. V roce 1989 se rozhodl zúčastnit pohřbu císaře Hirohita, o tři roky později na shromáždění v Pearl Harboru pronesl památnou větu: „V mém srdci není hořkosti k mým dřívějším nepřátelům.“ Zůstává jen otázka, kam by se ubíraly moderní dějiny Spojených států a celého světa, pokud by japonské loďky jeho žlutý záchranný člun onoho 2. září 1944 dostihly.