Nálet na Linec, část druhá: Střelec československého bombardéru uprostřed záškodnické války

Nálet na Linec, část druhá: Střelec československého bombardéru uprostřed záškodnické války

Další dějství mnichovské války očima přímého účastníka – palubního střelce československého bombardéru Aero MB-200 rotmistra Miroslava Volfa.


Dolů

Mnichovská válka neprobíhala na podzim 1938 jen v pohraničních horách. Neméně urputné boje se odehrávaly i ve vzduchu, kde se papírově slabší a hůře vyzbrojené československé letectvo dokázalo úspěšně postavit útočící německé Luftwaffe. Doposud nepublikované deníkové záznamy přímých účastníků bojů, střelce bombardéru MB-200 rotmistra Miroslava Volfa a zástupce náčelníka hauptbahnhofu v Linci Friedricha Polacka nám umožnily rekonstruovat jeden z klíčových okamžiků tohoto dnes již téměř zapomenutého konfliktu. V prvním dílu jsme se věnovali náletu samotnému, dnes se seznámíme s tím, co následovalo těsně poté.

Skupina čs. rychlých bombardérů Avia B-71 směřuje k jednomu z překvapivých náletů na nic netušící města a základny v Německu.

Zdá se, že jsme to my, komu nedošlo, že už začala válka

Byly čtyři hodiny a třináct minut ráno 1. října, když na velitelství Luftflotte 2 ve Wiesbadenu, zazvonil telefon. Sperrlův náčelník štábu zvedl sluchátko. Po několika vteřinách lehce pobledl a vypoulil oči. Pak pomalu a jako ve snu položil sluchátko.
- Pane generále, vzpamatoval se, - letectvo Tschechei právě bombarduje Linz.
Generál Hugo Sperrle nevěřícně zamžikal očima.

Rekonstrukce mobilizační kamufláže jednoho z rychlých bombardérů Avia B-71, které se účastnily náletu na Linec. (Kresba: Václav Maděra)

Před pouhými třinácti minutami odvolal vzlet vlastních letek a perutí právě proto, aby Tschechei předčasně nedošlo, že už začala válka. A Tschechei bombardují německá města. Překrásně osvětlená německá města. Osvětlená nádraží a osvětlené železnice. Pozemní úder ještě ani nezačal a oni jsou již nejméně hodinu ve vzduchu s letadly plnými bomb.

Civilní dopravní letouny (na snímku z letiště Kbely mj. stroje od značek Douglas, Savoia-Marchetti a Fokker) byly během bleskové mobilizace v září 1938 rekvírovány a přestavěny na improvizované bombardéry.

- Pánové, obrátil se obtloustlý Sperrle k důstojníkům štábu, - To je absurdní… Varujte generála Kesselringa a generála Felmyho. Ať zhasnou města a letiště.
Generál Sperrle si ihned uvědomil, že Tschechei udělali přesně to, co měl udělat on a celá Luftwaffe. Zaútočili navzdory tmě, mrakům a počasí. Věděl velmi dobře, co to znamená. Vítězství, to je překvapení, které se koná v protivníkově hlavě. Věděli, že jejich těžká letadla budou brzy zničena na zemi. Chtějí přerušit železnici, jedinou zásobovací trasu pro Listovu 14. armádu.

Překvapivého útoku na Linec se účastnily také dva staré bombardovací dvouplošníky Aero Ab-101, které se kupodivu oba vrátily domů, protože díky letu těsně nad zemí dokázaly uniknout zmateným německým stíhačům.

Vzápětí se rozezvonily další telefony. Na jednom z nich se vysvětlení dožadoval sám Brauchitsch, na jiných linkách zuřil generál Student, jemuž právě na zemi a na vlastním letišti ve Slezsku zmasakrovala letadla Tschechei téměř celou výsadkovou divizi. Vypukl zmatek. Nikdo nevěděl, co se děje, kolik ti Tschechei vlastně mají letadel a kam ještě pod ochranou mlhy a mraků míří jejich „zastaralé a neschopné“ bombardovací perutě. Jisté bylo, že Tschechei už nikdo nepřekvapí. Začala další válka s odvěkým nepřítelem.

Na polních letištích probíhala po zářijové mobilizaci veškerá údržba i opravy čs. letadel, doplňování munice a pohonných hmot.

Kudy se jde do divadla…

Rotmistr Miroslav Volf prožíval nejpodivuhodnější den svého života. Účastnil se jedné z úplně prvních bojových akcí války. Bombardoval rakouský Linec, sestřelil nejmodernější německou stíhačku a sám byl sestřelen při zpátečním letu. Z celé pětičlenné osádky letounu se zachránil pouze on a druhý spodní střelec. Seskočil padákem do hustého lesa někde na pomezí Rakouska a jižních Čech, uvázl na stromě, slezl nezraněn, ale svého kolegu nenalezl. Volat nahlas nebo vystřelit světlici se neodvažoval.

Do náletu na Linec se zapojily i původně civilní letouny opatřené pumovými závěsy a kamufláží, např. Douglas DC-2. (Kresba: Václav Maděra)

Ještě hodinu po svítání neměl nejmenší tušení, zda se nachází na německém nebo již na českém území. Na všechny strany se rozprostíraly lesy, které se mu zdály být nekonečné. Krajina byla kopcovitá, ale odnikud žádný pořádný rozhled. Pro jistotu se vytrvale probíjel na sever. Šel mimo cesty, ale sledoval je, protože jen cesty ho mohly dovést do civilizace. Skrýval se v hustších lesních podrostech, byl promoklý od neustávajícího deště a měl hlad.

Detail spodního střeliště těžkého dvoumotorového bombardéru Aero MB-200.

Záhy zaslechl dunění vzdálené bouřky. Nejprve pouze ojedinělé hromy. Později zvuky houstly a slévaly se v neustávající tlumené hřmění. Nedokázal určit, zda zvuk kanonády přichází zpředu nebo zezadu, jestli je fronta před ním a on na německé straně nebo naopak. Spíše lokalizoval dělostřelbu kdesi nalevo od sebe na západě. Pak se schovával před nízko letícími, zřejmě německými stíhačkami. Letěly také k severu, jenže to mu neprozrazovalo nic o jeho poloze vzhledem k hranicím. Připadal si jako pohádkový Jeníček bez Mařenky a za nějakou perníkovou chaloupku by byl vděčný, pokud by ovšem ježibaba neměla německou uniformu nebo dirndl a bílé podkolenky.

Nekvalitní, avšak velmi vzácný letový snímek čs. těžkého bombardéru MB-200 již po mobilizaci, jak dokládá zamalovaný plukovní znak.

Konečně se pozdě odpoledne dostal na okraj lesa a uviděl pod sebou v údolí jakousi vesničku. Domy vypadaly opuštěné a z ani jednoho komína nestoupal dým. V tomto kraji nebylo možno rozeznat česká stavení od německých. Miroslav stál ukrytý na okraji rozlehlé pískovny.  Les dosahoval až těsně k hornímu okraji desetimetrového srázu, pouze v jednom místě stromy chyběly. Končila tam lesní cesta, kterou nedávno přerušila rozšiřující se těžba.

Generál Wilhelm von Leeb velel XII. armádě, jejíž plány na postup do jižních Čech výrazně zkomplikoval nečekaný nálet na Linec.

Miroslav se mimoděk přikrčil, neboť zahlédl pohybující se postavy. Na dálku rozpoznal, že se jedná o civilisty. Rozhodl se zjistit více a kradl se lesem tak, aby jeho směr zkřížil cestu. Ještě než se mu podařilo připlížit mokrým podrostem až na okraj cesty, zaslechl zvuk silných motorů. Konečně, snad bude moci zjistit více. Jen opatrně. 

Hraničáři (na snímku příslušníci praporu z Trutnova) patřili mezi skutečnou elitu čs. armády a v říjnu 1938 hráli nesmírně důležitou roli.

Zůstal schovaný v hustém mlází. Plazil se mezi nízkým smrčím a získal výhled na širší část lesní cesty, která zde vytvářela točnu, po níž se pravděpodobně otáčely povozy svážející klády z lesa. Nyní bylo rozšířené místo obsazené asi patnácti chlapy v civilních šatech. Dva muži měli na sobě československou uniformu a přílby na hlavách. Miroslav v duchu zajásal a málem vyběhl z lesa, ale náhle si povšiml, že si chlapi všichni, včetně vojáků, připjali na levý rukáv červenou pásku s hákovým křížem. Náhle bylo vše jasné. Ordneři. Henleinovci. Záškodnická skupina. Musel se tudíž nacházet v sudetském pohraničí, což nebylo žádné překvapení. Potom uviděl několik těl v hraničářských uniformách SOS ležících u cesty. Málem se zalkl vztekem. 

Příslušníci Stráže obrany státu čekají na příchod protivníka, kterého přivítá mj. palba špičkového lehkého kulometu ZB vz. 26.

Zvuk silných motorů zesílil a ze zatáčky vyrazila motorka se sidecarem a kulometem. Oba vojáci měli na sobě šedé německé uniformy a charakteristickou přílbu.
Vedoucí ordnerů vyšel na cestu a pozdravil ledabylým vzpažením ruky. Motocyklista zastavil. Když utichl motor, ohlásil se henleinovec smluveným heslem:
- Blücher! Heil Hilter.
Hovor pokračoval v němčině, které Miroslav příliš nerozuměl. Pochopil, že ordneři vyčistili cestu a ovládají blízkou vesnici, kam mohou navést přijíždějící kolonu, neboť tam začínala zpevněná silnice do vnitrozemí.

Družstvo Stráže obrany státu během přesunu osvědčeným nákladním automobilem Praga RV někdy v krizových dnech v září 1938.

Motocyklista kývl a otočil stroj, aby informoval svého velitele. Krátce pohlédl na zakrvácené mrtvoly československých vojáků, přidal plyn a zmizel v zatáčce. Kolona, která se vynořila během tří minut, čítala vpředu šest lehčích tanků, které Miroslavovi připomínaly předpotopní obludy. Za tanky následovala tři plně obsazená nákladní auta a několik motorek se sidecary. Z prvního náklaďáku vyskočil oficír, který vytahoval z pouzdra mapu a domlouval se s velitelem ordnerů. Henleinovec rozkládal rukama, ukazoval cosi v mapě a potom ve směru, kterým odbočovala užší cesta do lesa. Oficír ukázal na širší, proježděnou cestu, ale ordner vrtěl dlaní v záporném smyslu a ukazoval na užší cestu. Miroslav užasl. Tato cesta, to již věděl, vedla ke srázu nad pískovnou. Hodlají snad tanky zaujmout palebné postavení nad vesnicí? Nedávalo to smysl. Přesto si ordner naskočil na pancíř prvního tanku a ten se rozjel naznačeným směrem. Za ním se hnuly ostatní stroje.

V některých úsecích překročila německá armáda hranice ČSR bez odporu, a tak mohli vojáci Wehrmachtu aranžovat fotografie tohoto druhu.

Miroslav se nyní mohl přesunout lesem hlučněji, neboť řvoucí motory tanků vytvářely dokonalou akustickou clonu. Pak uviděl neuvěřitelnou věc. První tank vedený ordnerem se prodíral po úzké lesní cestě a hranami pancíře porážel a vyvracel malé stromky po stranách. Na místě, kde musel tank nutně zastavit, ordner vylezl na věž a ukazoval stále kupředu. Tank nezastavil, neboť řidič měl omezený výhled a spoléhal se na pokyny od ordnera. Sunul se dále, dokud se před ním neotevřela propast, kterou do poslední chvíle nemohl spatřit. Ordner seskočil z pancíře na stranu do lesa. A náhle bylo pozdě.

Členové sudetoněmeckých jednotek Freikorps mohli slavit úspěchy, když stáli proti lehce vyzbrojeným četníkům, ale jakmile se do boje zapojila čs. armáda, střetnutí zpravidla končila krutou porážkou Němců.

Mohutný, těžký stroj se převážil dopředu, záď krátce vystřelila vzhůru a obrněnec se zřítil do hloubky. S rachotem se převracel po prudkém svahu, až na dno pískovny, kde začal hořet. Ordner vykročil vstříc druhému tanku a naváděl jej stejně jako prvý. Bylo to neuvěřitelné a Miroslavovi se posléze rozbřesklo. Toto byla past na německou kolonu a civilisté nebyli ordneři, ale skuteční českoslovenští hraničáři. A zabití „českoslovenští vojáci“ u cesty museli být skuteční ordneři oblečení do hraničářských uniforem.

Snímek jednoho z šumavských praporů sudetoněmeckých jednotek Freikorps naznačuje, že jejich reálná bojová hodnota byla dosti sporná.

Teprve řidič čtvrtého tanku postřehl, že se děje cosi nepatřičného, spatřil dým stoupající z pískovny a zastavil svůj stroj včas. Velitel tanku se vysoukal z poklopu. Civilista vytáhl pistoli, a střelil ho přímo do hlavy. Potom vyskočil na pancíř a zbytek zásobníku vystřílel dovnitř. Mohl použít granát, ale chtěl dostat nepoškozený tank. Ze všech stran se ozvala střelba, hlavně odzadu z vozové točny. Past sklapla.

Ruční granát vz. 21, výrobek Janečkovy zbrojovky a nejrozšířenější typ granátu ve výzbroji československé armády v roce 1938.

Zbylé dva tanky se nemohly na úzké cestě otočit, nemohly ani couvat vzhledem k nákladním autům za sebou. Z lesa štěkaly kulomety a kosily německé pěšáky snažící se seskočit z korby. Začaly létat granáty a v hustě obsazených autech neměli němečtí pěšáci žádnou šanci na přežití. Poslední auto vybuchlo a zatarasilo cestu zpět. Kulomety přenesly palbu na motocyklisty.

Československá signální pistole vz. 30 na raketové světlice ráže 26,5 mm.

Oficír, velitel kolony, vyběhl z kabiny prvního náklaďáku a běžel k lesu po okraji srázu. Pouzdro na mapy ho tlouklo do boku. Miroslav vytáhl z kombinézy pistoli a zastoupil oficírovi cestu.
- Hende hoch! řekl, na co stačila jeho němčina.
Německý oficír zastavil, jako by spatřil smrt, naprosto ustrnul v předklonu a zíral na Miroslava. Jistě očekával v té strašné a nepoddajné zemi ledacos, ale ani v nejdivočejších snech si nedovedl představit, že bude již v prvních hodinách války zajat uprostřed jižních pohraničních lesů českým pilotem, který ho bude chtít zastřelit signální pistolí.
Miroslav německého velitele odzbrojil, vzal mu i pouzdro na dokumenty a vedl jej zpět k vojákům, kteří na pilota uprostřed lesů zírali neméně udiveně.
- Hej, hoši, zazubil se zadní střelec Miroslav Volf. – Nevíte, kde je tady nádraží a kdy jede vlak na Německý Brod?
- Do háje,
zaklel ten, co shazoval ze srázu tanky. – Do divadla bys nechtěl?

Sudetským ordnerům byla zabavena široká škála zbraní, munice a výbušnin, jimiž je samozřejmě zásobovaly tajné služby Třetí říše.

Dobří piloti se vracejí

Miroslav Volf se v následujících minutách dozvěděl, že seskočil kdesi jižně od Kaplice v lesích Novohradských hor a připletl se do akce jedné z rot III. praporu 1. pěšího pluku příslušného k Hraniční oblasti č. 31. Měl vcelku štěstí, protože se nedostal do žádné rozsáhlé bojové operace. V hustých a hlubokých příhraničních hvozdech probíhala hra na slepou bábu. Menší jednotky obou stran, zatím jen předzvědné oddíly, zde vedly cosi na způsob indiánské války, vzájemného oťukávání, přepadů a postupného prolínání. Neexistovala souvislá fronta, nekonaly se velké dělostřelecké souboje. 

Ve složitém terénu českých pohraničních hor se vhodně uplatnily jednotky, které k přesunu využívaly jízdní kola (a)nebo koně.

Akci, jejímž svědkem se stal a v níž také účinkoval, velel nadporučík Hrdina z Českých Budějovic. Po zběžném výslechu se hrdinou dne stal Miroslav sám, neboť byl tím, kdo již v prvních hodinách války bombardoval nepřátelské město, a každému veliteli bylo jasné, že zásahy lineckého hauptbahnhofu nemalou měrou ztíží zásobování německých vojsk také v této oblasti. V příštích dnech to Miroslav zažil ještě mnohokrát. Všude ho zvali na panáka a dávali mu cigarety z vlastních zásob.

Zásobovací kolony německých nákladních automobilů a koňských povozů byly v českém pohraničí systematicky napadány jednotkami hraničářů.

S rotou průzkumníků nadporučíka Hrdiny musel toho dne prodělat ještě jednu akci. 
Vybraní německy hovořící vojáci Hrdinovy roty se vyzbrojili praporky, rukávovými páskami a dvěma ukořistěnými motocykly se sidecarem a kulometem. Tato skupina pak vyrazila vstříc Němcům a celou zásobovací kolonu, neporušenou a důvěřující, navedla přímo do obranných linií svého praporu. Čechoslováci získali množství munice do německých zbraní, další zásoby, jednu polní kuchyni a šest nákladních automobilů.

Určitě nepřekvapí, že mezi nejoblíbenější položky v kořisti čs. hraničářů patřily kvalitní polní kuchyně z výbavy německé armády.

K večeru byl Miroslav Volf předveden k zástupci velitele praporu podplukovníku Klapálkovi, kterého po vylíčení své anabáze požádal o pomoc při co nejrychlejším přesunu ke své letce do Německého Brodu, neboť pilotů mohl být již brzy nedostatek.

Dobová pohlednice ukazující ulice města Německý Brod, z jehož letiště odstartoval i bombardér MB-200 s Miroslavem Volfem na palubě.

Miroslav mohl vyrazit téměř ihned. Velitelství praporu vypravilo ukořistěné automobily označené československými vlaječkami na utajenou koncovou přepřahací stanici zásobovacích tras v lesích severně od Nových Hradů. Ještě téže noci se dostal Miroslav do Třeboně. To již náklaďáky nebyly prázdné. Cestou na jejich plošiny naložila jakási jiná jednotka své raněné a několik německých zajatců. Miroslav se po dobu dvou hodin jízdy stal dobrovolným strážcem zajatců a v Třeboni využil jednoho z mála řídkých železničních transportů, aby se dostal dále k severu do Soběslavi.

Provizorní obranná opatření se na konci září 1938 budovala také v ulicích československých měst.

V Soběslavi se s doporučením podplukovníka Klapálka hlásil na velitelství VI. sboru a znovu musel vyprávět o bombardování Lince. Vyprávěl rád, neboť všude jeho příběh viditelně zlepšoval náladu a pozvedal morálku. Intendanční důstojník mu poradil, aby den přečkal v městečku u Lužnice a dále cestoval opět teprve v noci, kdy nejsou vlaky ostřelovány německými stíhači. Po celý den bylo od jihu a hlavně od jihovýchodu slyšet temné dunění polních dělostřeleckých baterií. Němci zjevně vedli hlavní nápor údolím Lužnice.

Sestava německých obrněných a motorizovaných jednotek u čs. hranic v září 1938.

Večer, hned po setmění využil lazaretního vlaku, aby se dostal do Tábora. Ze starobylé husitské pevnosti nezahlédl nic kromě vzdálených věží. Pohyboval se jen po nádraží a nemohl si nevšimnout patrných následků bombardování. Nekonal se zde evidentně žádný cílený masový nálet, to zatím Luftwaffe nedovolovalo počasí a velké stroje s těžkým nákladem pum mohly bombardovat jen z velkých výšek za jasného počasí. Skrze tyto nízké mraky by nikdo nádraží nezaměřil. Lehké pumy zde shazovaly zřejmě jen osamocené roje starších, nízko letících střemhlavých dvouplošníků Henschel Hs 123 nebo střemhlavé Stuky, tedy nové letouny Junkers Ju 87.

Útoky střemhlavých bombardovacích dvouplošníků Henschel Hs 123 na čs. pozice byly většinou nepřesné a nedostatečně koordinované.

Okolo půlnoci se Miroslav vyhoupl na pomalu projíždějící improvizovaný obrněný vlak, který se přesouval na Moravu, a seskočil z něho v Jihlavě. 3. října za svítání se k velkému údivu svých spolubojovníků objevil na letišti v Německém Brodě.

Letiště bylo prakticky v ruinách. Miroslav ho téměř nepoznal. Kouřící trosky hangárů a torza budov, vzletové i přistávací dráhy plné kráterů a děr, zmrzačené kostry vozidel, rozervané vyhořelé cisterny a žádná letadla, kromě zbytků dvou rozbitých Blochů. Personál černý od sazí, unavený a vyčerpaný. Piloti a členové osádek se zarudlýma očima a podivnými zatrpklými výrazy ve tvářích.

Mobilizované zálohy starších ročníků i tisíce civilních osob se obětavě účastnily odklízení škod po německých náletech.

- Nekoukej, řekl mu navigátor Šíp, kterého potkal již nedaleko místa, kde stávala brána. Pak Miroslava objal a poplácal po zádech. - Sypou to do nás každej podělanej den. Jen počkej za chvíli. Jak se udělá větší světlo, jsou tady zase. Ale už není co ničit. Zbyly jenom dva Blochy a jedna jedenasedmdesátka a ty převeleli. Z obou perutí udělali jen jednu. My sami jsme likvidační sbor. Třetina chlapů je nezvěstnejch a další třetina to má za sebou. Ale to je jedno. Kdybych měl osedlat husu a lítat na ní, tak budu. Když nebude zbytí, vezmu flintu a půjdu do zákopu. Ale nepřestanu, dokud...  Jdi ke starýmu...

V tzv. mnichovské válce odvedli obrovský kus práce ženisté čs. armády, kteří byli schopni neustále opravovat bombardované železniční dráhy.

Kapitán Nikolaj Petrov vypadal ještě o poznání starší a nemocnější, než mužstvo. Zvedl udiveně hlavu a stěží potlačil výraz překvapení.
 - Kde se poflakujete, Volfe? Skoro jsme dostali Německo na kolena a vy u toho nejste...
Miroslav předpisově zasalutoval a nadechl se. Velitel právě zaniklé letky ho však nepustil ke slovu.
- To nám budete vyprávět později. Teď si najděte nějakou díru, kam se schováte, až zase přiletí, aby se nám pomstili za to, jak jste jim rozkopal hračky v Linci. A až odletí, tak rychle spravit alespoň jednu dráhu. Večer tady přistane autobus a balíme to. 
- Kam?
vydechl Miroslav, který se náhle lekl, že by velitelova slova mohla znamenat československou kapitulaci.
- Košice, mrkl kapitán a jeho obličej se náhle rozjasnil. - Přišly ty ruský ajroplány. Prý stovky letadel. Samé Raty a Antky. Potřebujou tam každýho, kdo udrží knipl. Bude z vás stíhač. Do týdne jsme zase ve vzduchu. Necháme nácky, ať si ty kolejničky opraví, a pak jim je rozkopeme znovu!

Nepříliš kvalitní, ale cenný snímek čs. stíhacích letadel Avia B-534 rozmístěných na jednom z mnoha provizorních polních letišť. Tento krok zabránil Luftwaffe, aby mohla bleskově zničit čs. letectvo ještě na zemi.

Jan Drnek

Jan Drnek

Plzeňský spisovatel, tramp, křesťan a monarchista. Autor 15 vydaných publikací alternativní i skutečné historie, detektivek aj.

All articles of the author

Mnichovská válka začala masakrem Hitlerových výsadkářů československou armádou

Mnichovská válka začala masakrem Hitlerových výsadkářů československou armádou

Jan Drnek , Operace Unternehmen Freudenthal byla v říjnu 1938 prvním válečným nasazením paradesantních vojsk v historii a zároveň krvavou katastrofou. Pro útočníka.

Zkáza německého výsadku u Bruntálu předznamenala v říjnu 1938 výsledek konfliktu zvaného Mnichovská válka

Zkáza německého výsadku u Bruntálu předznamenala v říjnu 1938 výsledek konfliktu zvaného Mnichovská válka

Jan Drnek , Operace Unternehmen Freudenthal očima útočníka. Generál výsadkářů i obyčejní vojáci se shodují: Byli jsme naprostí pitomci zhlouplí propagandou. Češi nás předběhli.

Nálet na Linec, část první: Nečekaný úder československých bombardérů

Nálet na Linec, část první: Nečekaný úder československých bombardérů

Jan Drnek , Další dějství mnichovské války očima přímých účastníků – palubního střelce československého bombardéru Aero MB-200 a rakouského železničáře z nádraží v Linci.