Legendární mariňák John Basilone: Tři dny jeho kulomety kosily Japonce

John Basilone je nejvýše postaveným hrdinou v panteonu US Marine Corps. Statečných a slavných mariňáků je hodně, ale Basilone je cosi jako praotec sboru. Jeho hrdinství na Guadalcanalu nejen že rozvrátilo a utopilo v krvi rozhodující japonský útok, ale dalo zároveň světu poprvé na vědomí, že Amerika má nový druh vojska, se kterým se rozhodně musí počítat.

Rvačky, box a kulomety

John Basilone během své předválečné služby na Filipínách

John Basilone se narodil jako šesté z deseti dětí v rodině italského imigranta v Buffalu. Nic moc vyhlídky, protože čím víc bylo v rodině dětí, tím méně bylo peněz. John odmalička miloval rvačky, později se k tomu přidala láska ke zbraním, nejlépe velkým, těžkým a automatickým. Jeho volba proto byla jasná. Do armády narukoval v roce 1934. Čas si krátil boxováním v armádních šampionátech, které bez problémů vyhrával. Později se nechal přeřadit k mariňákům a jeho specializací se staly kulomety.

Bod obratu

Nedlouho po jeho zařazení k 1. Divizi námořní pěchoty napadli Japonci Pearl Harbor a pro Spojené státy americké začala druhá světová válka. Basilone a jeho spolubojovníci věděli, že je čeká boj proti fanatickému nepříteli na východě. Než však dostali příležitost ukázat, co umí, museli sledovat půlrok hrozivých porážek a ústupů, jak Japonci vytlačovali nepřipravené Američany z jejich bašt v Pacifiku. Ovšem 7. srpna se vše začalo měnit.

Z Guadalcanalu zbýval Japoncům do Austrálie jen skok. Červné linie vyznačují nejich nejzazší postup v roce 1942

generál USMC A.Vandegrift

11 000 mariňáků pod velením generála Alexandra Vandegrifta se vylodilo na ostrově Guadalcanal v Šalomounových ostrovech v jihozápadním Pacifiku. Ostrov byl nedávno obsazen Japonci, kteří zde vybudovali letiště. Američané byli pevně odhodláni zastavit právě zde japonské výboje dále na západ, ostrov Japoncům vyrvat a začít konečně útočit. Zde na tomhle ostrově se válka v Pacifiku měla začít obracet a na starosti to měl mít nový typ vojska – námořní pěchota.

Na plážích Guadalcanalu

Basilone byl mezi prvními, kteří se vylodili z invazních člunů na plážích u Lunga Point na severní straně ostrova, jen nedaleko letiště. Odpor zaskočených Japonců byl slabý, žádné vylodění nečekali a letiště tak padlo po jednom dni do rukou námořní pěchoty. Téměř beze ztrát tak Američané splnili svůj hlavní cíl, zmocnit se letiště. To se jim také během několika dní podařilo zprovoznit. Letiště dostalo název Henderson Field a brzy na něm začaly přistávat letadla se zásobami. Vše vypadalo růžově, Japonci utekli až za řeku Matinikau a jedné, co mariňáky sužovalo, byli komáři a nemoci. Vše se ale mělo změnit.

Americké stíhačky Grumman F4F-4 Wildcat na letišti Henderson Field na ostrově Guadalcanal v roce 1942

Japonci přicházejí

Japonské velení považovalo tak bezproblémové obsazení jejích klíčové pozice za hanbu a ponížení. Povolalo generála Harukiči Hajakutakeho a dalo mu jasný rozkaz – vyhnat Američany z Guadalcanalu za každou cenu. Hajakutake skutečně dělal, co mohl a po vylodění jeho jednotek následoval více než měsíc urputných bojů nejen na ostrově, ale i ve vzduchu a na moři. Na konci září však byla situace pro zemi vycházejícího slunce stále stejná, Američané drželi perimetr kolem Henderson Fieldu a Japonci nepostoupili prakticky nikam. Nehodlali se však vzdát.

Japonské jednotky na ostrově byly pro Američany tvrdým protivníkem...

Z Tokijského expresu (konvoj složený z torpédoborců, přepravující pravidelně pěchotu a zásoby na ostrov) se vylodilo 15 000 vojáků elitní 2. pěší divize Sendai, deset tanků a spousta minometů a děl. Hajakutake měl osobně vést útok této armády na postavení u Henderson Fieldu a skoncovat jednou pro vždy s americkou přítomností na ostrově. Japonci se rozdělili na tři skupiny a hodlali 22. října napadnout obranu letiště. V cestě jim stáli jen mariňáci ve svých obranných postaveních. Na Basiloneho, aniž o tom věděl, se valila pohroma.

Americké lehké tanky M2A4 na Guadalcanalu v létě 1942

Tři dny v blátivém pekle

Vše začalo o půlnoci 24. října, když na pozice Basiloneho mužů i celého 7. regimentu začaly dopadat minometné a dělostřelecké granáty. Basiloneho dvě kulometná družstva byla zasypána palbou, ale neutrpěla naštěstí žádné ztráty. Pak se z džungle vyvalily živé vlny ječících japonských vojáků, kteří se po stovkách řítili s nasazenými bajonety na námořní pěšáky. Dva Browningy ráže .30 je kosily jako žitné lány, ale co bylo nejvíce znepokojující, Japonci nikde neustupovali. Přicházeli stále noví a noví, před zákopy se vršily celé hromady mrtvol.

Seriál HBO Pacifik vás dostane přímo do bojů na Guadalcanalu

Basilone si vzal do rukou sám další kulomet a jako skála kosil přímo ve stoje šílené Japonce. Toto byl způsob boje, který v očích Američanů postrádal jakýkoliv smysl. Dobře ho ovšem znali Němci z východní fronty, kde podobně plýtvali lidmi Rusové v nesmyslných bodákových útocích. Pro Američany to bylo jako zlý sen. Japonci byli mnohokrát odraženi, ale vždy se přeskupili a po několika hodinách vyrazili do nového útoku. Z celé bitvy se stával hrozivý masakr, utopený v krvi a blátě.

Johnovo tetování vystihovalo jeho povahu dokonale. "Raději smrt než ztratit čest"

Jako v zombie apokalypse

John Basilone na obrázku z titulní strany časopisu Colliers z roku 1942

Basilone se uprostřed toho všeho snažil udržovat všechny kulomety v palbě. Přebíhal od postavení k postavení, nabíjel, opravoval a dodával svým mužům odvahu. Když opravoval jeden zaseklý kulomet, druhou rukou jen pistolí střílel po Japoncích, kteří už byli téměř v jeho zákopu. Nakonec došla kulometům munice a Basilone se vypravil do zázemí pro další nábojové pásy. Po cestě narazil na skupinky Japonců, kterým se nějak podařilo projít skrze obranné linie. Prostřílel si cestu až na Henderson Field, odkud pobral tolik nábojů, kolik jen unesl.

Dostal se zpět, jen aby zjistil, že z jeho jednotky jsou naživu poslední tři muži, jeden z nich navíc nemá ruku. Pořád ale stříleli z posledního kulometu. Byli od hlavy až k patě od bláta, z černých obličejů jim svítily jen krví podlité oči, z uniforem měly jen hadry. Nevypadali jako vojáci pravidelné armády, ale jako nějaké zombie, které se právě vynořily z bláta. Kolem nich leželo téměř nekonečné množství mrtvol.

Američanům přišly vhod i ukořistěné japonské kulomety jako tento Typ 11

Tři kulometná družstva anihilovala během tří dnů nepřetržitého boje celý japonský pluk a vystřílela přitom 125 pásů munice, Basilonemu bylo připsáno osobní zabití 38 Japonců, mnoho z nich zastřelil svým Coltem M1911A1. Mrtvých kolem bylo nepočítaně, údaje se rozcházejí mezi 700 a 1500 mrtvými Japonci.

Vzácná chvíle klidu na Guadalcanalu. Mariňáci s těžkým kulometem Browning M1919A4 ráže .30 a samopalem Thompson

Chvíle štěstí a slávy

"Manila John" těsně po dekorování Medailí cti

Šestadvacetiletý John „Manila“ Basilone se v 26 letech dostal mezi největší hrdiny Marine Corps. Za jeho chrabrý výkon při obraně Henderson Fieldu dostal jako vůbec první mariňák Medaili cti. Japonci po této katastrofě ostrov opustili a mnozí začali tušit, že válečné štěstí se k nim obrací zády. Naopak na Basiloneho štěstí jen pršelo.

Vrátil se do států jako hrdina. V rodném Buffalu na něj čekalo triumfální přijetí. Čekaly na něj davy lidí, přijeli politici, generalita, konala se vojenská přehlídka a vše zaznamenával tisk.

Uvítání v rodném městě Raritan bylo opravdu velkolepé

Objevil se v magazínu Life i ve filmovém týdeníku společnosti Fox. Byla z něj armádní celebrita prvního řádu. Čekaly ho večírky, setkání se zajímavými lidmi, pronášel projevy a dával interview. A také si našel ženu, Lenu Mae Riggi, členku Marine Corps Women´s Reserve, tedy doslova kolegyni od fochu. Vzali se ji 10. července 1944.

Svatební fotografie šťastného mariňáckého páru

Zpět do boje

Tento Johnův snímek byl pořízen zřejmě pro propagandistické účely. Kromě těžkého kulometu Browning M1919A4 si povšimněte pistole Colt M1911A1.

Přes všechnu slávu a štěstí, Basilone nebyl spokojen. Žádal o návrat na frontu, ale z velení mu bylo řečeno, že hvězda jeho formátu je pro sbor cennější na domácí frontě. Bylo mu místo toho nabídnuto povýšení, které ale zase odmítnul on. Nechtěl frčky, nestál o tiskové konference ani vysedávání na recepcích se sklenkou martini v ruce. Chtěl za svýma chlapama zpět do džungle zabíjet Japonce. Velitelství nakonec jeho žádosti vyhovělo. Basilone mohl zpět do akce.

Chlapi, kvůli kterým se Basilone (v horní řadě druhý zleva) vrátil. Mariňáci.

Válka v Tichomoří už v té době nabrala jasný směr, Japonci prohrávali všude, přesto však zdaleka nebyli připraveni se vzdát. Poučili se ze svých chyb a pochopili, že hromadnými bodákovými útoky za volání Banzai ničeho nedosáhnou. Naučili se bránit. Přeměňovali ostrovy na nedobytné pevnosti, budovali úkryty v jeskyních, bunkry v pralesních houštinách, kopali mnohakilometrové podzemní komplexy. Nebylo to nejspíš podle jejich kodexu Bušidó, ale bylo to efektivní. Američané krváceli, kamkoliv vkročili. K dokonalosti dovedli Japonci své opevňovací umění na ostrově Iwodžima a právě tam byl Basiloneho další cíl.

V roce 2005 se John Basilone dostal i na americké poštovní známky

Smrt na Iwodžimě

19. února se po mohutné dělostřelecké palbě z bitevních lodi vylodili Američané na plážích ostrova Iwodžimy. Japonci ukrytí v okolních horách je měli jako na talíři a stříleli po nich z děl, minometů a dokonce zakopaných tanků. Basilone byl opět v čele svého kulometného družstva. Doslova sršel aktivitou, popoháněl své muže, běhal sem a tam, povzbuzoval, radil a pomáhal, kde bylo třeba. Sám zlikvidoval za pomocí náloží a granátů jeden velký japonský bunkr, ze kterého nepřátelé nepříjemně ohrožovali jeho muže.

Mariňáci z 4.divize USMC se vyloďují na plážích Iwo Jimy

Poté spatřil několik tanků Sherman, jak se zoufale snaží vymotat z japonských minových polí. Dostal se k nim a dokázal je navigovat do bezpečnějších míst. To vše v plné palbě, uprostřed vybuchujících šrapnelů a granátů. Navedl tanky k nejvíce ohroženému úseku u japonského letiště číslo 1. Shermany ihned zahájily palbu na obránce a podpořily v kritické chvíli útok pěchoty.

Dominanta ostrova Iwo Jima, hora Suribači. V popředí vyloďující se mariňáci z 5.divize USMC

Pak odkudsi přiletěl minometný granát a Basilone byl zabit. Takto přichází v boji smrt nejčastěji – nečekaně, obyčejně, bez fanfár. Basilone nebyl u toho, když padla opevněná hora Suribači ani když se podařilo vztyčit americkou vlajku nad ostrovem, což se později stalo legendárním výjevem amerických dějin. Padl pár hodin po vylodění, když dělal všechno proto, aby se jeho muži dostali z pláží a mohli konečně udeřit na nepřítele.

Basiloneho smrt v píscích ostrova Iwo Jima zachytil seriál Pacifik z produkce společnosti HBO

Za svůj boj na Iwodžimě byl Basilone vyznamenán Námořním záslužným křížem, druhým nejvyšším vyznamenáním určeným námořní pěchotě. Byl jediným mariňákem, který dostal Medal of Honor i Navy Cross.

Na ostrově Iwo Jima odpočívalo tělo "Manila Johna" až do roku 1948, kdy bylo převezeno domů do Států

Basilone byl bezsesporu výjimečná osobnost, válečník, který dokázal na bojišti velké věci. Neméně významný byl i jako vojenská ikona a nástroj popularizace námořní pěchoty. US Marine Corps si jeho odvahu dodnes připomíná a jeho jméno zná každý kadet. Jeho tělo je pohřbeno mezi dalšími hrdiny na Arlingtonském vojenském hřbitově.