Hard Mobile Launcher: Zapomenutý přepravník raket pro nukleární válku

Hard Mobile Launcher: Zapomenutý přepravník raket pro nukleární válku

Pro americké letectvo bylo kdysi vyvinuto zajímavé vozidlo pro dopravu a vypouštění malých mezikontinentálních raket. Máte zájem? Je na prodej! 


Dolů

Pentagon nedávno zveřejnil svoji novou jadernou doktrínu (tzv. Nuclear Posture Review), což (asi dle očekávání) vyvolalo další velikou vlnu kritiky směrované na Donalda Trumpa. K té se my samozřejmě připojovat nebudeme, ale téma dnešního článku s atomovými zbraněmi velmi úzce souvisí, ačkoliv potěší i milovníky bizarních vozidel. Slyšeli jste někdy o věci, která nese název HML neboli Hard Mobile Launcher? Byl to jeden ze dvou prvků programu, jehož cílem bylo dát americkému letectvu mezikontinentální balistické střely odpalované ze samohybných zařízení, ale z několika důvodů zůstalo jen u prototypů.

Dva konkurenční demonstrátory HML (Hard Mobile Launcher) při testech, které prověřily schopnosti dvou koncepcí podvozku

Plány prezidenta Ronalda Reagana

Zkušební start malé mezikontinentální balistické rakety MGM-134A Midgetman, pro niž byla vyvíjena souprava Hard Mobile Launcher

Začalo to za vlády prezidenta Ronalda Reagana, který od počátku dával najevo, že chce velice důrazně vzdorovat sovětské hrozbě. Rozhodl se Moskvu takříkajíc „uzbrojit“, tzn. zahájit řadu nových zbrojních programů, které si vynutí nákladné odpovědi ze strany SSSR, který tak bude ruinovat svou ekonomiku. A jak víme, Reaganovi to nakonec opravdu vyšlo. Jistě nejznámější z amerických programů jsou „Hvězdné války“, tj. systémy kosmické protiraketové obrany, ale nešlo rozhodně o jedinou položku Reaganova portfolia.

Američané se také rozhodli napodobit něco, co Sověti již nějakou dobu vlastnili, a to mezikontinentální balistické rakety odpalované nikoli z pozemních ramp nebo podzemních šachet, ale z mobilních zařízení. K americké střele Minuteman proto měla přibýt nejen těžká raketa LGM-118 Peacekeeper (čili MX), svého času oblíbený „strašák“ Rudého práva, ale také lehká mezikontinentální raketa, která dostala jméno MGM-134

Zkušební odpálení lehké mezikontinentální rakety MGM-134A Midgetman.

Program se oficiálně označoval SICBM (Small Intercontinental Ballistic Missile), zatímco střele samotné se běžně říkalo Midgetman. V roce 1984 byly definovány požadavky a o dva roky později dostalo kontrakty na vývoj celkově osm firem. Jako primární dodavatel byl určen podnik Martin Marietta (dnes součást korporace Lockheed Martin), v roce 1989 proběhl první zkušební start rakety MGM-134A a o dva roky později start druhý. Vedle rakety se však intenzivně pracovalo i na dopravním a odpalovacím vozidle.

Demonstrátor soupravy HML vykazoval skutečně vynikající průchodnost v terénu


K čemu samohybné pozemní rakety?

Požadavek na mobilitu totiž zcela logicky znamenal, že 14 m dlouhá a zhruba 13,6 tuny vážící střela potřebovala také nějaký samohybný prostředek pro přesun a vypuštění. US Air Force ho označilo jako HML alias Hard Mobile Launcher, což v sobě zahrnovalo nejen pohyblivost, ale i odolnost. Nezapomínejme, že projekt SICBM byl navržený pro podmínky globální nukleární války, ve které si obě supervelmoci měly vzájemně zasazovat údery stovek balistických střel a tisíců atomových hlavic. Mezi prioritní cíle náležely protivníkovy rakety, protože Američané i Rusové doufali, že by mohli nepřítele prvním úderem „odzbrojit“, takže by již nemohl provést odvetný úder. Jak tohle přebít? 

Dvě konkurenční soupravy HML během zkoušek na arizonském polygonu Yuma

Američané v tom sázeli nejvíce na ponorky, které by v případě sovětského útoku mohly spustit odvetu, zatímco SSSR (ačkoli i on měl raketové ponorky) měl pro tento účel samohybné pozemní střely, které samozřejmě představovaly hodně obtížné cíle, jelikož se (skoro) pořád pohybovaly. Američané doufali, že by v případě války mohli sovětská odpalovací vozidla zlikvidovat „sprchami“ hlavic, které by zasypaly příslušné oblasti, takže se (a asi ne nelogicky) domnívali, že Sověti by chtěli stejným způsobem vyřadit HML s raketami Midgetman. Americké letectvo tedy od HML žádalo velkou terénní průchodnost (aby dovedlo jezdit i v terénu, tedy mimo síť komunikací) a velkou odolnost (aby ustálo i blízkou atomovou explozi). Do náročného úkolu se pak pustily dva týmy.

Prototyp pásového tahače od značky Caterpillar s návěsem firmy Martin Marietta

Zkoušky dvou demonstrátorů HML

Oba zvolily koncepci tahače a návěsu, který ukrýval samotnou raketu. První tým tvořily firmy Boeing, Loral Defense a Goodyear, které sázely na kolový podvozek, což ostatně naznačovala účast posledně jmenované značky, jež se starala o speciální pneumatiky. Druhý tým zahrnoval firmy Martin Marietta a Caterpillar, z nichž první stavěla návěs a druhá tahač. Také tady se dá odhadnout druh podvozku, jelikož značka Caterpillar samozřejmě prosadila pásy. Jednalo se o velmi rozšířený systém pásů Mobi-trac, který byl využit u mnoha vozidel, např. u transportéru pro raketoplán. Na pásech byl postaven jak tahač, tak návěs, kdežto souprava od prvního týmu měla osmikolový tahač a šestikolový návěs. 

Firmy Boeing a Loral Defense použily na HML pneumatiky od značky Goodyear

Obě konkurenční soupravy pak ve druhé polovině 80. let prodělávaly náročné zkoušky na polygonu Yuma v Arizoně, z nichž nakonec jako vítěz vyšel první tým, tzn. firmy Boeing, Loral Defense a Goodyear. Pásové vozidlo sice mělo lepší terénní vlastnosti, avšak bylo pomalejší a náchylnější k poruchám. 

Exemplář pásové soupravy HML značek Caterpillar a Martin Marietta při testech

Po tomto rozhodnutí vznikl tzv. HML ETU (Hard Mobile Launcher Engineering Test Unit), což byl už víceméně prototyp sériové podoby, který se od zkušebního exempláře lišil hlavně řešením kabiny. Souprava měla délku 33,5 m a s naloženou raketou Midgetman vážila skoro 108 tun, jenže i tak se dovedla na silnici pohybovat dosti svižně, a to rychlostí kolem 88 km/h. O to se staral obrovský dieselový motor Rolls-Royce Perkins o výkonu 1200 koní (900 kW).

Prezentace demonstrátoru HML firem Boeing, Loral Defense a Goodyear.

Návěs, který se měl zakopat do země

Ve vozidle figurovala řada tehdy špičkových prvků, např. elektrohydraulická poloautomatická převodovka, skrz kterou se pohánělo všech osm kol. Pozoruhodný byl ovšem též návěs, neboť se nejednalo „jen“ o kontejner pro přesun a odpálení střely. Jakmile by HML dorazil na místo, odkud měl provést odpálení, proběhla by jakási „transformace“ návěsu. Ten se spustil na zem, kde se pomocí speciálního hloubícího zařízení částečně zakopal do země, což mělo zabezpečit jednak vyšší stabilitu a jednak lepší ochranu proti účinkům atomové exploze. Teprve po onom částečném zakopání následovalo vztyčení rakety Midgetman do svislé polohy a její vypuštění.

Návěs soupravy Hard Mobile Launcher se měl na palebné pozici částečně zakopat, takže vlastně fungoval trochu jako jakési „mobilní silo“

Co se týče odolnosti, celá souprava byla vybavena radiačním stíněním a byla také mechanicky velmi odolná, aby přečkala i tlakovou vlnu případného nedalekého výbuchu sovětské atomové hlavice. Lze proto říci, že HML bylo spíše jakési „mobilní silo“. Určitě nepřekvapuje, že by to rozhodně nebyla nějaká laciná záležitost. Právě naopak, kalkulace nákladů způsobily zdvižená obočí dokonce i v Reaganově vládě, jež na zbraních nijak nešetřila. Předpokládalo se, že by se mělo postavit celkově 500 souprav HML a stejný počet raket Midgetman, samy HML by však při tehdejší hodnotě dolaru přišly na cca 30 miliard dolarů a rakety by stály dalších 12 miliard. Oněch celkových 42 miliard by při současných cenách odpovídalo zhruba 72 miliardám! Není tedy asi překvapivé, že projekt SICBM musel narazit.

Návěs pro přepravu a vypouštění rakety MGM-134A jako součást soupravy HML

Zastavení programu a osudy vozidel

Vedle ceny byla kritizována i vysoká hmotnost soupravy, jelikož HML by měl patrně problém při přejíždění mnoha mostů. V případě samotné střely MGM-134 navíc vadil fakt, že nesla jen jedinou hlavici, kdežto tehdejší trend volal po střelách kategorie MIRV, tzn. dopravujících víc samostatných nukleárních náloží. Nejvýznamnějším argumentem proti tomuto projektu ovšem byla zcela změněná mezinárodní situace. Studená válka skončila a v roce 1991 skončil i SSSR se svou „uzbrojenou“ ekonomikou. V lednu 1992 byl tudíž ukončen i americký projekt vývoje mobilní mezikontinentální rakety. 

Souprava HML ETU neboli prototyp sériové podoby se dnes nachází v inventáři US Air Force na letecké základně Wright Patterson

Bílý zkušební demonstrátor soupravy HML se pak přesunul na základnu San Bernardino a odtamtud na základnu Hill, kde stál až do roku 2006, kdy s ním byly na polygonu Yuma provedeny další zkoušky. V té době se totiž zvažovalo, že by budoucí americká mezikontinentální raketa (tedy nástupce rakety Minuteman III) mohla být mobilní, a tato možnost byla naznačena i v aktualizaci nukleární doktríny z roku 2010. 

Demonstrátor HML firmy Boeing v roce 2006 prodělal další zkoušky jako součást úvah o koncepci nových mezikontinentálních raket

Navzdory tomu je však dnes již téměř jisté, že i vyvíjené mezikontinentální střely (projekt GBSD, Ground Based Strategic Deterrent) budou vzlétat z podzemních šachet. Zajímavý osud však má také prototyp HML ETU, jenž byl dlouhá léta vystavený na základně Wright Patterson, jenže v roce 2015 se dostal do seznamu materiálu k likvidaci a byl nabídnut k aukčnímu prodeji. Pokud tedy chcete obohatit svou sbírku militarií, můžete se zkusit přihlásit.

Záběry z jízdních zkoušek prototypu soupravy Hard Mobile Launcher.

Lukáš Visingr

Lukáš Visingr

Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.

All articles of the author

7 největších ptákovin v akčních a válečných filmech

7 největších ptákovin v akčních a válečných filmech

redakce , Ardeny bez sněhu, Brežněvův James Bond, vytočený britský premiér a filmaři tvořící jeden nesmysl za druhým. 

Red Ball Express: 20 hodin denně za volantem

Red Ball Express: 20 hodin denně za volantem

Vojtěch Vávra , Náklaďáky Red Ball Expressu se mohou porouchat, ale nikdy nebrzdí. Bez nich a bez jejich odvážných řidičů by se spojenecké tanky brzo zastavily.

Tankové přepravníky: Když potřebujete stěhovat pár desítek tun oceli

Tankové přepravníky: Když potřebujete stěhovat pár desítek tun oceli

Lukáš Visingr , Američané, Britové či Němci vyvinuli i špičková vozidla k dopravě tanků. Jak se osvědčila ve druhé světové a ve studené válce? A co na to Češi?