Na
festival v dánském Tønderu jsem letos vyrazil po desetileté pauze. Mezitím se změnilo mnohé. Koncertní stany, zázemí pro novináře, kemp – to vše bylo na svých místech – muzika se ale, k mé velké radosti, posunula ve prospěch country a americany. Na podobné množství hvězd a výrazných osobností těchto žánrů patrně nikde v Evropě během pouhých čtyř dnů nenarazíte. Z původní plánované velké výpravy do Tønderu jsme nakonec zůstali dva – já za
Radio Dixie a
paní K. za
Colours of Ostrava.
Ian Noe, jeden z největších zážitků na letošním Tønder Festivalu
Před odjezdem na Tønder Festival jsme měli jasno u několika jmen a vedle
Tylera Childerse, nám bylo jasné, že prošvihnout
Paula Cauthena by byl nebetyčný hřích. Nakonec jsme ho stihli dvakrát a pokaždé to bylo trochu jiné a vždy skvělé.
Paul Cauthen – Rozervaný, temný psanec
Paul Cauthen na pódiu působí doslova ďábelsky – rozmáchlé pohyby, grimasy, tanečky i uhrančivý pohled dokreslují tajuplnou a rozervanou náladu jeho songů. Tahle hra působí občas až děsivě, nicméně dříve či později pochopíte, že to celé je jen dokonale vymyšlené a s chutí odehrané divadlo a že Paul je v podstatě milý a příjemný chlapík. Energií nabité písně o temných stránkách lidské duše přesto dokáží rozdrásat vaše nitro.


Chvílemi taky zapochybujete: co je tohle vlastně za hudební styl? Výrazné basové figury, od nichž se odvíjí melodická linka, soulové cítění, notná dávka R&B – dá se tohle ještě vůbec nazývat country? Pak si ale řeknete, že podobné otázky si nejspíš kladli i posluchači v časech, kdy se Waylon Jennings a outlaw country vydávali na cestu proti zažitým stereotypům a máte jasno. Tohle je to pravé psanecké country pro 21. století, stylově možná o kousek dál, ovlivněné spoustou současných hudebních trendů, ale stejně drsné a zemité jako v slavných dobách Willieho Nelsona, Billy Joe Shavera, Tompala Glasera, Jessi Colter a již zmiňovaného Waylona.
Paul Cauthen s kapelou – foto Evžen Müller, Tønder Festival 2019
Začátkem letošního září vydal Cauthen své druhé regulérní album Room 41 (po úspěšném debutu My Gospel a následujícím EP Oh, Mercy). V hudebních ukázkách se zaměříme právě na tuto desku, ostatně v Tønderu právě tyto písně tvořily kostru koncertů.
Během koncertu na Open Air Stage, jejíž větší pódium i početnější a živelnější publikum Cauthenovi dokonale vyhovovalo, došlo i na jeden cover. Nadupanou verzi Folsom Prison Blues zpěvák věnoval svému velkému vzoru – Johnnymu Cashovi – a jak, je Cauthenovi vlastní, doprovodil i výmluvnými gesty směřujícími k nebi. Okamžiky, na které do smrti nezapomenete…
Všichni mí přátelé, narodili jsme se, abychom žili.
Pokaždé, když zavřu oči, sním o zítřku.
Víš, některé věci se nikdy nezmění.
Přemýšlím o tom, když se modlím za déšť.
Texasan Paul Cauthen má ve svých písních o čem vyprávět. Smrt jeho milovaného dědečka, který ho naučil hrát na kytaru, následovaná rozvodem rodičů, urychlily jeho dospívání. Divoké roky vyvrcholily půlročním vězením za přechovávání marihuany. Gospely, které zpíval se svými spoluvězni, se nakonec staly zásadní pro jeho další život.
Cauthenovo nejnovější album, Room 41, je pojmenováno po pokoji ve West Dallas Belmont Hotelu, kde přes dva roky psal písně popisující zoufalství a sebedestrukci, ale také vykoupení. A o temné stránky svého nitra se na albu dělí se svými posluchači. Sám o tom říká: „Mám pocit, že mojí povinností je pokusit se šířit dobrou vůli a snažit se pomáhat lidem při jejich každodenních strastech prostřednictvím písničky, ať už je rozesmutní nebo pobaví – možná že zasáhne jejich emoce a umožní jim lépe vyrovnat se s tím, co je trápí.“
Mandoline Orange – Křehcí i uhrančiví
Folkově countryovou partu s prvky moderního bluegrassu Mandoline Orange ze Severní Karolíny jsme málem prošvihli. Hráli jako jedni z prvních hned ve čtvrtek ještě před naším příjezdem a na malý klubový koncert v domečku zvaném Pumpehuset jsme se vetřeli na poslední chvíli, a to jen na několik písní – koncert Paula Cauthena na Open Air Stage byl velkou konkurencí.
Ale i těch pár songů nám potvrdilo, že kapela zpěváka, kytaristy a hráče na mandolínu Andrew Marlina a jeho partnerky, zpěvačky, kytaristky a houslistky Emily Frantz za deset let své činnosti vypilovala svůj křehký styl do naprosto uhrančivé podoby.
Na první poslech nenápadné skladby skrývají obrovské množství pozitivních emocí a energie a hodně těžko bychom mezi hudebníky daných žánrů hledali někoho, ke komu Mandoline Orange lze připodobnit. Snad (a to hodně přibližně) bychom je mohli šoupnout někam mezi folkaře Gillian Welch a Davida Rawlingse na straně jedné a indie rockové Low Anthem na straně druhé. Předčasný úprk z koncertu jsem si alespoň částečně vynahradil nákupem aktuálního alba Tides of a Teardrop, z něhož nemůže chybět několik ukázek.
Mandoline Orange – foto Evžen Müller, Tønder Festival 2019
Charley Crockett – Trsání pod osamělou hvězdou
Na strmém vzestupu je také Charley Crockett, rodák ze San Benita v Texasu. Jeho aktuálním albem The Valley, které vyšlo v září, se budeme probírat příště, dnes se zaměříme na jeho dánské koncerty. Zařazení Crocketta do country škatulky není úplně přesné. Ač klávesy jeho věrného parťáka Kullena Foxe zdobí při koncertech texaská vlajka, muzika výrazně překračuje hranice země osamělé hvězdy.
Vedle písní z nového alba, nabídl Charley slušnou dávku blues (z výtečného alba
Lil G.L.'s Blue Bonanza), cajunu, R&B, western swingu, honky tonku, klasického country střihu
Hanka Williamse (z desky
Lil G.L.'s Honky Tonk Jubilee) i několik svérázně pojatých coverů včetně nádherných verzí
That’s How I Got To Memphis autora
Tom T. Halla a nadšeně aplaudované
Jamestown Ferry od
Tanyi Tucker.
Nevídaná byla i nadšená odezva mladší části publika trsající u pódia na Crockettovu ve své podstatě dřevní muziku. S nemenším ohlasem se setkal i set akustických písní hraných a zpívaných celou kapelou na jediný mikrofon. Přestože z každého tónu Crockettovy kapely cítíte až posvátnou úctu k tradiční americké muzice, výsledek není nikterak staromilský a působí nesmírně svěže a současně. Crocketta jsme v Tønderu stihli dvakrát, při jeho závěrečném koncertu v Boleru jsme zahlédli tančit i samotnou ředitelku festivalu.
Charley Crockett – foto Evžen Müller, Tønder Festival 2019
Max Gomez a Ian Noe – mladí a nebezpečně talentovaní
Písničkář Max Gomez je přes svoje mládí staromilec. Možná, že to souvisí i s prací jeho otce, renovujícího starý nábytek. V deseti letech dostal Max k Vánocům kytaru. První písně, které se jako dítě naučil, byly klasické kousky Johnnyho Cashe z padesátých let. Léty dospívání ho pak provázely nahrávky bleuesmana Big Bill Broonzyho. Na hudební scénu vstupoval v jedinečném hudebním klimatu severního Nového Mexika, kde trubadúrové jako Michael Martin Murphey a Ray Wylie Hubbard posouvali kovbojské písně k novému zvuku.
Max Gomez zpívá All the Best Johna Prinea – foto Evžen Müller, Tønder
Festival 2019
Max Gomeze jsme si pamatovali už z dřívějška – z jeho pražského předskakování Gillu Landrymu v březnu 2016. V Tønderu vystupoval Gomez s doprovodným kytaristou. Doslova pak zazářil v závěrečném koncertu věnovaném Johnu Prineovi, který bohužel ze zdravotních důvodů do Dánska nedorazil.

A asi největší talent současného country jsem si nechal na konec dnešního povídání o festivalu v Tønderu. Písničkář z Kentucky
Ian Noe si zde vystačil s kytarou a názorně dokázoval, proč ho mnozí označují jako nejvýraznější písničkářskou osobnost posledních let. Prosté a nekomplikované, přitom takřka geniální melodie i příběhy ukryté v jeho textech vybízejí ke srovnávání s
Bobem Dylanem,
Townesem Van Zandtem či
Guyem Clarkem.
Ian Noe – foto Evžen Müller, Tønder Festival 2019
Melancholický introvert Ian Noe jde ale jednoznačně svojí cestou. Skvělou charakteristiku jeho songů už před časem přinesl
Honkytonk Jukebox 43. Líp bych to o jeho zadumaných písních o zraněných duších nenapsal.

V záplavě desek, které byly vydány v průběhu letošního podzimu, najdeme řadu velice pozoruhodných kousků. Dvěma alby v rozmezí pouhých dvou týdnů, o nichž si příště povíme, neboť nebývalým způsobem zasáhla do historie countryových hitparád, přispěl
Cody Jinks (
After the Fire a
The Wanting), nepřeslechnutelné jsou i novinky
Kelsey Waldon (White Noise/White Lines),
Sturgilla Simpsona (
Sound & Fury) nebo třeba kolekce coverů od Kanaďana
Corba Lunda Cover Your Tracks.
Jsme velký rockoví zpěváci, máme zlatý prsty a milujou nás všude
Zpíváme o kráse, o pravdě, deset tisíc dolarů za jednu show (Správně!)
Bereme všechny druhy prášků, co nám dávaj všechny druhy vzrušení
Ale vzrušení, které jsme nikdy neznali, vzrušení, který tě dostane, je
když se objeví tvoje fotka na obálce Rolling Stone
Chci vidět můj obrázek na obálce (Stone), chci koupit pět kopií pro moji matku (Jo!), chci vidět svůj úsměv na obálce Rolling Stone
Dnešní díl
Country Heroes se ohlížel za festivalem v Tønderu a my se k téhle podařené akci vrátíme i příštím, dvanáctém dílu. Zaměříme se na
Charleyho Crocketta a k tomu přidáme pár podařených novinek, které přinesl letošní podzim.
Playlist:
Paul Cauthen – Holy Ghost Fire
Paul Cauthen – Big Velvet
Paul Cauthen – Prayed For Rain
Paul Cauthen – Cocaine Country Dancing
Mandoline Orange – Lonely All the Time
Mandoline Orange – The Wolves
Mandoline Orange – Wildfire
Mandoline Orange – Belly Of the Beast
Charley Crockett – Jamestown Ferry
Charley Crockett – I Am Not Afraid
Max Gomez – Make It Me
Ian Noe – Irene (Ravin’ Bomb)
Corb Lund & Hayes Carll – The Cover Of the Rolling Stone