Španělská chřipka zabila více vojáků A.E.F. než nepřátelské zbraně

Nemoc a válka spolu úzce souvisí. Tyfus trápil Napoleonovy armády i americké vojáky během Španělsko-americké války. Zákopy první války přinesly další trýzně, jako byla zákopová noha, úplavice, liniová horečka. Nové zbraně, jako byl plyn, přinášely strašná poranění, několikadenní dělostřelecké přípravy zase psychická muka. Rány v poli se zaněcovaly, vznikaly otravy, gangrény, a mnozí přišli o daleko více než jen o některou končetin. Ale žádná z nich neměla takový dopad jako obyčejná infekce. Španělská chřipka. 

Čerstvě zraněný voják roty K, 110. pěší pluk je ošetřován svým buddym. 

I ten nejvíce konzervativní odhad tvrdí, že chřipka zdecimovala téměř 26% vojáků amerických expedičních sil, více než milion mužů. Třicet tisíc z nich se nedožilo ani bojového nasazení a celkové ztráty se počítaly přes sto tisíc mužů. (Přepočtem na člověkodny si léčení vyžádalo neuvěřitelných 8 743 102 dní). Řada případů ale nebyla evidována nebo se nemocí probila bez těžkých příznaků. Proto se uvádí, že může jít o míru nemocnosti až 40%. Německá armáda zaznamenala přes 700 000 případů chřipky, zatímco britské expediční síly (BEF) v roce 1918 uvedly 313 000 případů. 

Na lůžko byly upoutány tisíce spojeneckých vojáků. I když důležitá byla ventilace prostoru, vzhledem k rozsáhlosti pandemie museli být namačkáni na sebe. 

Medical Corps of A.E.F. 

Během první světové války se formovala Americká armáda a s ní rostly i zdravotnické sbory. Vojenská medicína je spíše medicínou veřejného zdraví, takže sleduje „efektivní míru“, tedy kolik vojáků je k dispozici pro nasazení do práce nebo pro boj, i když se lékařští důstojníci pokoušeli udržet neefektivní míry tak nízké, jak je to jen možné, a měřili jejich úspěch statisticky více než podle individuální péče o pacienta. Pomineme-li zdravotnictví v poli, tak základem zdravého vojáka bylo (alespoň například dle generála Williama C. Gorgase) dobré jídlo, čistá voda, čerstvý vzduch, dobrá hygiena a žádné shluky. 

Zdravotní personál nebyl připraven na nerovnou válku s virem. Přesto dělal, co mohl, i za cenu vlastních ztrát. 

Se začátkem Velké války se rozrostlo i armádní zdravotnictví. Kontinentální péče se zvýšila z 9 500 lůžek na 120 000 lůžek, Army Medical Corps měl 30 500 zdravotnických důstojníků a 21 500 sester. To však bylo připraveno pro bojové operace, nikoliv pro pandemii chřipky. 

Vojáci 39. pěšího pluku pochodují ulicemi Seattle před odjezdem do Francie. Všichni mají roušky, aby upozornili na nebezpečí španělské chřipky. 

Smrtící virus 

Epidemie chřipky postavila armádní lékařský personál na frontové linie horší, než si kdokoliv z nich dokázal představit. Mnoho z lékařů AEF patřilo mezi velmi vzdělané a vážené odborníky, přesto si nevěděli rady a v mnoha případech dokázali poskytnout maximálně paliativní péči. Virologie jako obor se totiž objevila až ve třicátých letech a antibiotika byla představou budoucnosti. Když epidemie zasáhla plnou silou, snažili se dělat co mohli: provedli testy na živých a pitvy na mrtvých, zaznamenali laboratorní a klinické nálezy, porovnali úmrtnost a úmrtnost v čase porovnali s jinými jednotkami AEF. A sami se pokusili zůstat naživu. 

Vojenský lékař vymývá vojákovi ústa desinfekčním roztokem, aby zabránil dalšímu šíření viru. 

Vojenští zdravotníci brzy pochopili, že vlna chřipky, která proběhla na jaře 1918 mnoha výcvikovými tábory v USA, představovala první vlnu pandemie. Čtrnáct z největších výcvikových táborů hlásilo ohniska chřipky v březnu, dubnu nebo květnu a některá infikovaná vojska s sebou virus přenesla na palubu lodí a do Francie. Koncem jara a léta navštívila chřipka všechny evropské armády, včetně AEF, ale protože chřipka byla v armádě běžná, a jen málo pacientů onemocnělo kriticky, lékařští důstojníci nebyli znepokojeni. Ale čekaly je ještě další tři vlny chřipky. 

Vojáci A.E.F. kloktají solný roztok, který jim měl pomoci zabít viry. 

Pandemie v táborech i na bojišti

Vývoj pandemie byl nenápadný, ale z pozdějšího pohledu jasný. Můžeme ho ilustrovat na případu 5. dělostřelecké brigády A.E.F. Během první fáze pandemie od poloviny měsíce června až do 27. července, měla brigáda 77 „relativně mírných“ případů chřipky. Během druhé fáze, která trvala do 23. srpna, onemocnělo 200 mužů, asi 6,5%. Žádný z nich nezemřel, ale ohnisko bylo natolik vážné, že další brigáda vyčistila kasárna, dokonce i omývala zdi, než se nastěhovali. Přes toto opatření, během třetí fáze, která trvala do 8. listopadu, onemocněla více než jedna třetina vojáků, což je 1 636 vojáků a 151 z nich zemřelo. Situace v kasárnách byla kritická, ale na bojišti znamenala daleko větší problém. 

I na vycházkách nebo pochůzkách po táborech nosili vojáci roušky, aby zabránili šíření nemoci. 

Když onemocněli vojáci v zákopech, armáda je evakuovala do zázemí a nahradila je zdravými muži. Tento proces okamžitě uvedl virus do kontaktu s novými hostiteli a stal se tak extrémně virulentním. Chřipka naplnila polní nemocnice a zákopy slabými muži zmítanými horečkou. Hlavní chirurg AEF 18. října 1918 informoval, že „...ve všech částech A.E.F. stále převládají chřipka a zápal plic." Vybírala si tvrdší daň než boje, podle jednoho hlášení bylo v roce 1918 hospitalizováno pro bitevní zranění 227 000 mužů, zatímco s chřipkou jich na nemocniční lůžka ulehlo 340 000. 

Nemocní vojáci na polních postelích. Nedostatečný prostor se snažili zdravotníci řešit alespoň tak, že vojáci leželi vždy nohama u hlavy vedlejšího pacienta.

Problémem byla koncentrace vojáků, nedostatečná hygiena neustálé kontakty mezi zdravými a nemocnými. Jediným řešením té doby, které se ukázalo jako účinné, byla maximální izolace, tedy paravány mezi postelemi, roušky a neustálá hygiena nemocných. Přesto na chřipku, respektive na následný zápal plic umírala téměř polovina postižených. 

Nemocní byli vynášeni na slunce, aby jim sluneční paprsky a čerstvý vzduch pomohly se zotavováním. 

Vojenské tábory byly izolované. Některá města vyhlásila totální karanténu. Byly nasazeny tisíce zdravotníků a dobrovolníků, z nichž řada svou pomoc zaplatila životem. Přesto lidem nebylo možné výrazněji pomoci, neboť virologie byla doslova v plenkách. Jediné co pomáhalo byla izolace a důsledná hygiena. 

Mýt si ruce třeba v kašně a nosit jakoukoliv roušku, to byly základní předpoklady, které umožnily snížení dopadu pandemie. 

Chřipka zabila více vojáků než zbraně

Pandemie chřipky, respektive její první a druhá vlna, kosila řady amerických vojáků v době největší ofenzívy A.E.F. v době první světové války – Meuse – Argonne. Na bojiště sice proudily tuny munice a zásob, ale to co ucpávalo dopravní linie byly stovky nemocných vojáků. Chřipka dusila nemocnice, vyčerpala a demoralizovala vojáky a ve svém důsledku zabila více amerických vojáků než nepřátelské zbraně. 

Bitva u Meuse-Argonne byla největším masakrem amerických vojáků na evropském bojišti. Ve stejném časovém období jich ale více zabila chřipka. 

Návrat do civilního života pro mnohé z nich neznamenal vysvobození. Řada z nich onemocněla ve svých domovech a nemoc nepřežila, stejně jako miliony dalších civilistů vystavených nákaze. Pandemii se ovládnout nepodařilo a odešla stejně náhle jako udeřila.  Účinný lék nebyl nikdy nalezen. 

Policista řídí dopravu v New Yorku v gázové masce. 

Ačkoli pandemická chřipka z roku 1918 zabila téměř 100 000 vojáků A.E.F. a další miliony zneschopnila, není jasné, zda měla výraznější dopad na průběh první světové války. Jistě, velící důstojníci si právem stěžovali na ovlivnění bojové morálky a zpoždění plánovaných operací, ale z čistě vojenského hlediska měla pravděpodobně minimální dopad. Ovšem z čistě lidského hlediska znamenala katastrofu obrovské velikosti. 

Jedna z obětí chřipky je nakládána sestrami Amerického červeného kříže do vozu k transportu do márnice. 

Španělská chřipka udeřila před sto lety. Dnešní situace je podobná a podobné jsou i možnosti omezení šíření nákazy. Důsledné mytí rukou, dezinfence předmětů denní potřeby, respirátory a roušky mohou pomoci – stejně jako před sto lety – omezit šíření nákazy. Jsme v tom všichni společně, a všichni společně nakonec zvítězíme i nad touhle pandemií. Stejně jako před sto lety. 

Vojenský lékař kontroluje stav pacienta. 

Tento článek pro vás připravili nadšenci z Bloody First, The Great War reenactment group. Parta lidí z celé republiky, kteří se zajímají o americkou účast v první světové válce. Vídat je můžete, v době kdy se nemusejí nosit roušky, na všech větších akcích připomínajících první světovou válku. Přečíst si o nich můžete tady nebo se staňte fanoušky jejich facebooku! 

Zdroje: 
US National Library of Medicine 
National Institutes of Health 
War Department (US) Annual report, 1919
Byerly CR. Fever of war: the influenza epidemic in the U.S. Army during World War I
War Department (US) Sanitation in the United States and in the American Expeditionary Forces
a další...