Znáte je všichni – kulaté koblihy s dírou uprostřed, americký donut, na kterém si pochutnávají filmoví policisté, když kdesi v temné uličce během noci čekají na nějakého padoucha. Pak se ozve zakvílení gum, policejní auto vyráží do akce, donut padá na podlahu a policista jadrně kleje. Ale v době, kdy americké donuty přišly do Evropy, to nebyly policejní zásahy, které vedly k házení koblih na zem. Tehdy to bylo spíš kvílení delostřeleckých granátů. Vítejte v roce 1917, do Evropy přichází AEF (Americké Expediční Sbory) a s nimi i americky typický donut.
Velká válka nebyla žádná sranda. Po urputných bojích přicházely chvíle klidu a vyčerpání. A deprese. Bylo třeba s tím něco dělat.
Po pár týdnech nasazení AEF v prvních liniích bestiální války si velení armády uvědomilo, že je třeba vojákům nějak pozdvihnout morálku. Po třicetidenním dešti střel a šrapnelů se zdálo, že vyfasovat čaj a vést společnskou konverzaci není to pravé řešení. Mladá Helen Purviance, čerstvě dorazivší dobrovolnice z řad armády spásy, přišla na spásnou myšlenku – dejme chlapcům kousek domova. Od nápadu byl krůček k realizaci a za pár dní už nad bojištěm voněly pravé, domácí, dozlatova vypečené, slaďoučké koblihy. Doughnuts for Doughboys.
V roce 1917 se Amerika připojila ke zbytku Evropy ve „Velké válce“. Američtí vojáci se připojili k ostatním z celého světa, aby bojovali proti tyranii a zlu. Současně byla k americké První Divizi připojena vlastní armáda – Armáda spásy – kde byla i Helen Purviance spolu s deseti dalšími mladými ženami.
Helen Purviance
Její práce spolu s ostatními „vojákyněmi“ Armády spásy byla šířit „slovo Boží, poskytovat zábavu a podporovat vojáky v jakémkoli směru“. Helen ale hledala jak podpořit každého jednotlivce a jedna z jejích kamarádek, Margaret Sheldon, uznala, že „Víme, že chlapci potřebují víc než kázání a písně. Chybí jim péče a laskavost domova a chceme jim dát něco málo, ale tak hřejivého a domácího, jak je to jen možné.“ A tak vznikl Doughnut for Doughboys :-)
Dívky servírovaly koblihy přímo v zákopech. Pro vojáky to byla vítaná vzpruha (otázka je, zda více koblihy nebo ty dívky :)).
Dobře, zas tak snadné to nebylo. Nejprve bylo třeba získat spojence, a tou se stala Margaret Sheldon, důstojnice armády spásy, přivelená k podpoře první divize. S její pomocí sehnala slečna Purviance potřebné suroviny – vejce byla od místních farmářů, cukr, mouku, mléko a tuk museli šlohnout z armádních zásob. Helma a ohniště bylo to nejmenší.
Příprava koblih probíhala co nejblíže zákopové linii. „Chtěly jsme, aby se koblihy dostaly chlapcům čersvé“, říká Stella Young z armády spásy (na snímku s válečkem v ruce).
Helma. Čtete správně. Jedna helma, do které se vešlo sedm koblih. Pro celou armádu. Tedy alespoň pro pár jejích vojáků. Zezačátku. Koblihy navíc potřebují relativně stálou teplotu oleje, poměrně nízkou, aby se nespálily. Na ohni se to nedělá lehce, zvlášť ve všudypřítomném zákopovém vlhku. “Doslova jsem trávila dny na kolenou, s obličejem v ohništi a foukala jsem do uhlíků abych měla stálý, mírný žár. „Ale věděla jsem, že těch pár koblih, které jsem schopná usmažit, přinese dotek domova pro chlapce na frontě. A to je víc než uspokojit fyzický hlad,“ říká ve svých vzpomínkách Helen Purvivance.
Jedna z Lassie Girls, Stella Young, se dokonce stala předobrazem pro dobový plakát. Hezká holka, nemyslíte?
Aroma smažených koblížků přitáhlo k Helen a jejímu polnímu „koblihovišti“ řadu vojáků. Stáli v blátě a trpělivě čekali na to, zda se na ně dostane. Protože to nebyly koblížky pro oficíry, jak bylo doposud zvykem, doufali, že i oni dostanou své sousto. A měli pravdu – na oficíry se dostávalo jen zřídka, tyhle koblihy byly určeny pro samotné blátošlapy.
Když první voják dostal do ruky něco připáleného a beztvarého a pronesl: „No co. Je válka.“ Ale s chutí se zakousl a roztáhl špinavý obličej do širokého úsměvu. Schválení od fronťáka bylo jasným impulsem k ještě většímu nasazení. A brzy se holky naučily dělat koblihy jednu jako druhou.
Tak tyhle koblihy jsou z roku 1917. Očividně to holky ještě moc neuměly. Přes podivný vzhled určitě chutnaly báječně.
První den upekly 150 koblih. Druhý den už 300. O pár týdnů později, když dostaly podporu velení a další děvčata k ruce, už to bylo 2500 koblih denně a číslo se zvedalo. Devět tisíc donutů denně byl strop. Takové množství už samozřejmě nesmažily v helmách, ale jako nádobí jim posloužily poloviny dvousetlitrových sudů od benzínu.
Když bylo holek víc, práce jim šla od ruky. Nakonec dokázaly jet výkonem až 9000 koblih denně.
Zatím to ale byly koblihy – prostě smažený bocháněk sladkého těsta. Helen těsto válela lahví od vína a na kousky řezala nožem nebo stříhala nůžkama. Brzy ale přišly a řadu další vynálezy, jako vykrajovátka z plechovek. Ale i tak bylo smažení a zejména obracení koblih v horkém oleji náročné. Byla vynalezena kobliha s dírou, se kterou se jednoduše dalo manipulovat klackem. A také definitivní vykrajovátka, kterými se stala dělostřelecká nábojnice (pro velký kruh) a pouzdro úderníku do kanonu (pro díru v něm). Koblihy s dírou se totiž snadněji nosily na klacku kamarádům v zákopech. O díru totiž údajně poprosil jeden z fronťáků.
Vojáci vydrželi čekat, než se koblihy usmaží. Často se tak tvořily dlouhé fronty.
Během války holky ze stanů nazývaných „Doughnut Lassies“ napekly miliony koblih. A taky jablečných koláčů a jiných pochoutek, ale kobliha se stala symbolem jednoduché, leč účinné podpory amerického vojáka v poli války. A je jím docnes, i když Armáda spásy výrazně rozšířila oblasti svého podnikání a podpory vojáků. Dnes už holky nepečou jen koblihy, ale take pořádají vystoupení, akce pro fronťáky, veterány i jejich rodiny nebo třeba psychlogickou službu.
„Lassie Tent“ narvaný vojáky, kteří touží po koblize. Zvlášť z rukou krásné dámy.
Upečte si pravý „doughnut“ jako od holek první linie!
Na těsto budete potřebovat:
5 šálků hladké mouky
2 šálky cukru
5 lžiček prášku na pečení
1/4 lžičky soli
2 vejce
1 a 1/4 šálku mléka
Těsto vyválejte lahví od vína na tenký plát a pomocí dělostřelecké nábojnice (pokud ji nemáte po ruce, postačí třeba půllitr) vykrojte kolečko. Do něj pouzdrem dělostřeleckého úderníku (pokud nemáte ani ten, postačí třeba panák) vykrojte díru. Kroužky ponořte do rozpáleného oleje nebo sádla (v podstatě fritujte) a několikrát je otočte než budou hnědozlaté. Navlečte koblihy na klacek a nechte z nich okapat tuk, ještě je můžete posypat moučkovým cukrem. Během pečení koblih nezapomeňte mít na hlavě přilbu a plynovou masku v pohotovostní poloze, také se můžete několkrát cvičně přikrčit nebo sebou plácnout na zem.
Až budou koblihy vychladlé, vezměte si je na nějaké nehostinné místo (třeba si vlezte do čerstvě zrytého záhonu), pusťte na sebe vodu ze zahradní hadice a dejte si do nosu.
Tradice koblih pro vojáky se nese všemi americkými válkami. I když dnes Armáda spásy neznamená jen koblihy, je s nimi neodbytně spojena.
Článek o koblihách (koblihy zatím bohužel ne, ty si budete muset usmažit sami) vám přinesli Doughboys z Bloody First, Great War Reenactment Group. Skupina pacientů, o kterých jste mohli číst v našem dřívějším článku. A pokud by vám o nich nestačilo jen číst, není nic jednoduššího, než zajít do nejbližšího rekruračního střediska a Strýčku Samovi se upsat. No… a nebo nám napište na facebook. Třeba s námi jednou v poli dostanete i tu koblihu.
Pokud si chcete zkusit ponořit se do vřavy první války na vlastní kůži, není nic jednoduššího, než se připojit k tuzemským Doughboys!
Radek Syka
Jeden z nestorů amerického reenactingu válčí už čtvrt století a jeho stopy je možné najít na bojištích od první světové války až po nejnovější modernu.
