Příběh Jamese Gavina, nejmladšího generála a divizního velitele armády USA za druhé světové války, je zároveň příběhem opravdového chlapa. Jeho výsadkáři ho milovali a bez váhání by ho následovali i do samotného pekla.
Adoptované dítě
Narodil se 22. března roku 1907 v Brooklynu irské imigrantce Katherine Ryanové; jeho biologický otec byl zřejmě také Irčan. Ve věku 23 měsíců chlapce adoptovali Martin a Mary Gavinovi z Mount Carmel v Pensylvánii, členové hornické komunity v oblasti uhelných dolů. Aby své rodině pomohl vydělávat peníze, začal Jim ve věku 10 let roznášet noviny, později pracoval v holičství, jako prodavač v obchodě s obuví, a jako manažer malé ropné společnosti. Nehodlal se smířit s vyhlídkou, že skončí v uhelných dolech jako jeho nevlastní otec, a – podobně jako jiný chudý mladík jménem Dwight Eisenhower – toužil po lepší budoucnosti. Díky příběhům vyprávěným místními horníky ho čím dál víc fascinoval vnější svět. Začal číst literaturu o občanské válce, a představoval si, jak velí vojákům v bitvě.
James Gavin jako „dvouhvězdičkový generál“ v r. 1942
Gavin, hnán bezmeznou touhou po vzdělání, hltal každou knihu, která byla v Mount Carmel k mání. Jeho inspirací začali být velcí vojevůdci historie: Napoleon, Julius Caesar, Alexandr Veliký, Ulysses S. Grant, Robert E. Lee a Stonewall Jackson. „Fascinoval mne způsob, jak generálové jako Grant, Lee nebo Jackson uspořádaně a plánovaně řídili přesuny mas svých vojáků,“ řekl a chtěl se jim vyrovnat.
155mm kanon 55. oddílu US pobřežního dělostřelectva, Francie 1918
Život doma však nebyl snadný; Gavin byl častým terčem vzteku své nevlastní matky, která propadla alkoholu. V den svých 17. narozenin odešel z domova do New Yorku. Ačkoli byl nezletilý, podařilo se Gavinovi narukovat do U.S. Army a byl jako vojín zařazen do praporu 155mm pobřežní artilerie ve Fort Sherman v Panamském průplavu. Přestože měl pouze základní vzdělání, vášnivě četl a věnoval se samostudiu. Gavin svou iniciativou spojenou s nadšením brzy upoutal pozornost prvního seržanta, který ho jmenoval svým asistentem a postaral se o to, aby byl povýšen na desátníka, což v meziválečném období zdaleka nebylo běžné.
Počátky hvězdné kariéry
V r. 1924 Gavin složil přijímací zkoušky na West Point. Pro kadeta bez vzdělání byla prestižní vojenská akademie výzvou, a Gavin své mezery kompenzoval včasným vstáváním a učením se v umývárně, jediné místnosti s dostatkem světla. Nebyl to však pouhý školomet – již v prvním ročníku si získal pověst atleta a boxera. Jeho píle přinesla ovoce v r. 1929, kdy akademii absolvoval a stal se důstojníkem pěchoty. Ještě v září toho roku uzavřel sňatek s Irmou Baulsirovou.
Portrét generála J. Gavina v jeho typickém úboru, Normandie 1944 (CROWLEY PORTRAITS)
V r. 1941 se i ad USA stahovaly válečné mraky. Gavin byl mezi prvními, kteří absolvovali výsadkářský výcvik ve Fortu Benning v Georgii. Přistupoval k němu velmi zodpovědně a napsal první příručku, která pojednávala o využití výsadkových jednotek. V srpnu 1942 byl již plukovníkem, velícím 505. pluku.
Neúprosný pedant a praktický velitel Gavin vštěpoval svým důstojníkům, že musí být vždy první, kdo vyskočí z letadla a poslední v řadě na zotavenou, což výsadkové jednotky praktikují dodnes. Pluk, který vedl a vycvičil, se stal jedním z nejlepších, jaké kdy armáda měla. 505. byl Gavinovým ztělesněním. „Bože, to byli drsňáci!“ poznamenal jeden z příslušníků 82. výsadkového. „Každý byl klonem svého velitele, Gavina, nejen v poli, ale 24 hodin denně.“
Portrétní foto gen. Gavina z konce II. světové války (blazepress.com)
Dva měsíce po neslavné akci na Sicílii, kdy vrchní velení začalo pochybovat o významu paradesantů, měl Gavin možnost znovu otestovat své parašutisty během spojenecké invaze na italskou pevninu. 9. září 1943 Pátá armáda generálporučíka Marka Clarka dobyla Salerno na jihozápadním pobřeží Itálie, vzápětí však začala mít vážné potíže s udržením předmostí a zoufale potřebovala posily.
Clark žádal o výsadkovou podporu, a k několika jednotkám, které dostaly rozkaz seskočit na předmostí, patřil Gavinův pluk. Jen málo hodin poté, v noci na 14. září, provedl Gavin s 505. výsadek u Paesta, města ve vnitrozemí asi 25 mil od Salerna. Riskantní seskok nejenže přispěl k udržení Salerna, ale také zajistil budoucnost výsadkových operací.
Výborný dobový dokument popisující bojovou cestu 82.výsadkové divize určitě stojí za shlédnutí – 1.část
Invaze na Sicílii
K nejvýznamnějším dnům v životě Jima Gavina však bezesporu patřil 11. červenec 1943. Byl to on, kdo druhý den po zahájení spojenecké invaze na Sicílii s krycím názvem Operace Husky, předváděl hrdinství a velitelské schopnosti, které brzy zapříčinily, že se v 37 letech stal nejmladším generálmajorem a divizním velitelem U.S. Army za II. světové války.
Výsadkovou operaci, která v noci z 9. na 10. července 1943 předcházela invazi na Sicílii, uskutečnil právě 505. výsadkový pluk plukovníka Gavina, tvořící útočný hrot 82. výsadkové divize. Jeho úkolem bylo obsadit klíčové úseky invazní fronty, aby tak zabránil německým a italským protiútokům proti Sedmé armádě generálporučíka Georga S. Pattona předtím, než se s jistotou uchytí na jižním pobřeží Sicílie. Výsadek však skončil naprostým fiaskem, zapříčiněným silným větrem, špatnou navigací nezkušených pilotů a nevhodným plánováním leteckých tras. Z 3400 parašutistů 505. pluku, kteří toho červencového večera opustili Tunis, jich sotva 100 seskočilo poblíž zamýšlených úseků. Zbytek pluku byl roztroušen na více než 1000 čtverečních mílích (1 míle = 1,6 km) jižní Sicílie.
Mapka výchozí situace při invazi na Sicílii
Když Gavin jako první seskočil, bylo mu jasné, že minul zónu dopadu, ale obával se ještě horšího, dokud nespatřil záblesky vybuchujících granátů daleko na západě, „protože to znamenalo, že jsme na Sicílii,“ jak sám napsal později. „A ,šli jsme za zvukem děl‘, jedním z prvních příznaků bitvy, což mě učili jako kadeta ve West Pointu.“ Ačkoli o tom v tu chvíli ještě nevěděl, seskočil poblíž města Vittoria, přibližně 20 mil východně od své zóny dopadu. Spolu s malou skupinou mužů, kteří seskočili kolem něj, kráčel nocí. Za svítání druhého dne, 10. července, narazili na italskou hlídku. Došlo k prudké přestřelce, během níž bylo několik amerických parašutistů zraněno, než se spolu s Gavinem dokázali odpoutat. Gavin ustoupil jako poslední. „Byli jsme zpocení, unavení a zoufalí z toho, že musíme opustit naše raněné,“ vzpomíná operační důstojník pluku, major Benjamin Vandervoort. „Plukovník se podíval na své zubožené šestičlenné družstvo a řekl: ,Tohle je sakramentské místo pro velitele pluku.‘“
Při seskocích nebyla nouze o adrenalinové zážitky...
Kdyby Gavin nebyl odloučen od svých mužů a nemusel čelit tak zapeklité situaci, byl by mnohem klidnější. Zpackaný výsadek se však vyvíjel ve prospěch 505., protože parašutisté agresivně čelili jakýmkoli nepřátelským silám, s nimiž se střetli. Ačkoli nepředstavovali skutečnou hrozbu jako bojová jednotka, jejich partyzánská taktika přerušování telefonních linek a přepadávání nic netušících italských a německých hlídek sklízela ovoce. Do hlavního stanu italské Šesté armády začaly prosakovat zprávy o skupinách výsadkářů a kluzákových vojáků, kteří se potulují po horách a dolinách v mnohem větším počtu, než byl skutečný. Němci byli zmatení natolik, že se domnívali o seskoku přinejmenším dvou paradivizí.
Seskokem však pro výsadkáře nic nekončilo. Při bloudění v neznámém terénu a v tuhých bojích šli nejednou až za hranici svých sil. Tento voják 82. divize je vyzbrojen standardní samočinnou puškou M1 Garand
Krvavé návrší
Brzy ráno následujícího dne, 11. července, když jel Gavin v ukořistěném autě na západ k městu Gela, potkal asi 250 výsadkářů ze svého pluku, odpočívajících v rajčatovém poli. Rozhněvaný nečinností jejich velitele, nařídil mu, aby se vzchopil a obsadil vytyčené cíle. Gavin vyčlenil četu výsadkových ženistů a pokračoval ke Gele asi do 8.30 hod., když uslyšel nepřátelskou střelbu, přicházející od nedalekého hřebene s výhledem na řeku Acate. Na Gavinův rozkaz ženisté zaútočili na kopec, a pod jeho velením jej obsadili. Bez podpory tanků a dělostřelectva však uvízli na vrcholu hřebene a vzápětí se zmítali v boji o holý život, když Němci začali opětovat palbu z pušek a kulometů.
VLEVO: Pancéřový granátník divize Hermann Göring. Přes standardní uniformu v barvě „myší šedi“ má přetaženu maskovací halenu. Výzbroj tvoří samopal MP40
Gavin okamžitě pochopil význam tohoto návrší, známého jako hřbet Biazza (Biazza Ridge), takže začala nejzuřivější bitva, jakou kdy vybojoval. Jeho žalostně pošramocená a vyčerpaná četa byla jedinou spojeneckou jednotkou mezi Němci a předmostím 1. a 45. US pěší divize. Konečně však začali přicházet na pomoc další výsadkáři, kteří posílili jeho obranu proti německému náporu.
Toho dne proti Gavinovi nastoupila celá východní operační skupina německé pancéřové divize Hermann Göring: přinejmenším 700 pěšáků Luftwaffe, podporovaných praporem samohybných děl a rotou tanků Tiger. Cílem Němců nebylo jen provést protiútok, ale také zatlačit obě americké divize zpátky do moře.
Plukovník Gavin, velící důstojník 505. výsadkového pluku, instruuje své muže před nástupem do dopravních C-47. Operace Husky začíná…
Němci proti Gavinově slabé a unavené jednotce zpočátku postupovali liknavě. Odpoledne však na Biazza Ridge zuřivě zaútočily tanky, které jej až do večera nepřetržitě ostřelovaly. Gavinovy síly se držely s nejvyšším vypětím, navzdory stále rostoucím ztrátám. Samotného Gavina škrábla střepina z minometné střely, avšak ani ho nenapadlo odejít a vyhledat ošetření. „Zůstaneme na tomhle zatraceném kopci – ať se děje co se děje,“ řekl svým mužům. Gavin dokonce použil dvě právě získané 75mm houfnice k přímé palbě proti zranitelným spodním částem tanků, když najížděly na kamennou zídku, která přehrazovala návrší.
Tváří v tvář. Modely tanků M4 Sherman (vlevo) a PzKpw VI Tiger
V podvečer si situace výrazně změnila, když náhle přijelo šest středních tanků M4 Sherman – vítaných hlasitým jásotem vyčerpaných parašutistů – spolu s jednotkou složenou z několika výsadkových ženistů, pěchoty, intendantů, kuchařů a řidičů nákladních aut, jako odpověď na žádost o podporu. S tímto seškrábaným vojskem a Shermany, provedl Gavin protiútok, odrazující Němce od dalšího využití jejich převahy. Bitva skončila večer 11. července ústupem divize Hermann Göring a pevným převzetím americké kontroly nad Biazza Ridge. „Pořád jsem myslel na Shiloh, krvavý Shiloh,“ napsal Gavin později. „Generál Grant, kryjící se za říční hrází, přestože měl menší síly, odmítl opustit pole, přešel do protiútoku, a vyhrál bitvu.“
Další momentka mužů z 82.výsadkové divize před nástupem do dopravních letadel při operaci Husky
Díky tomu, že se toho dne Gavin udržel na hřebeni Biazza, a heroické obraně 1. divize, podařilo se předmostí na sicilské pláži udržet. Přesto se Biazza Ridge stal Gavinovou noční můrou na dlouhá desetiletí. Cena byla vysoká: asi 50 padlých a přes 100 raněných. Pohřební bohoslužby se konaly vzápětí po bitvě, a zasmušilý Gavin stál s hlavou skloněnou v rozjímání a slzami v očích, když se kaplan modlil za spásu jejich duší. Krátce poté Gavin napsal své dceři, že se po válce hodlá uchýlit do kláštera, někam, kde nebude žádná smrt a zkáza, jakou viděl na Sicílii. Hluboce mu záleželo na jeho mužích; jejich smrt byla velmi bolestná pro velitele, který s nimi sdílel všechny strasti.
Příslušníci 82.výsadkové divize v sicilském městě Naples
Na poli slávy
Zarputilé hrdinství na Biazza Ridge patřilo k nejvýznamnějším akcím malých jednotek za celou II. světovou válku. Americký historik Clay Blair označil Gavinovu akci za „jednu z nejlepších a nejvýraznějších ukázek vůdcovství v celé II. světové válce“. Za své hrdinství onoho dne byl Gavin vyznamenán jedním ze svých dvou Křížů za vynikající službu (Distinguished Service Cross), a vydobyl si pevnou pozici v šiku legendárních velitelů – na níž stavěl po celý zbytek války.
Gavinovi parašutisté na Sicílii (a nejen tam) nemuseli vždy narážet jen na nepřítele – a budiž jim to přáno. Desátník v popředí drží jednu z verzí slavného „mafiánského“ samopalu Thompson (pravděpodobně M1A1)
Život a vojenská kariéra Jamese Maurica Gavina byla klasickým americkým příkladem úspěšné životní dráhy. Po neradostném dětství v bídě přišla kariéra jednoho z nejvíce vyznamenaných a uznávaných válečných velitelů. Jako průkopník vojenského výsadkářství absolvoval Gavin tolik seskoků – včetně experimentálních –, že si vysloužil přezdívku „Jumpin‘ Jim“ („Skákající Jim“). Kromě toho, že velel první bojové výsadkové operaci U.S. Army – na Sicílii –, prodělal celkem čtyři bojové seskoky, tzn. více, než jakýkoli jiný americký generál během války, a bojoval prakticky ve všech hlavních bitvách ve Středomoří a severozápadní Evropě: na Sicílii, u Salerna, v Normandii, u Nijmegenu a v bitvě o Výběžek v Ardenách. Vrcholem jeho velkých činů bylo přijetí kapitulace 150 000 mužů německé armádní skupiny v dubnu 1945.
Genmjr. James M. Gavin na dobové kolorované fotografii. Na sobě má standardní generálskou uniformu, kterou tvoří: olivově zelená lodička se zlatým lemem, na levé straně s hodnostním označením, napravo s emblémem kluzákové pěchoty; olivově zelené sako s hodnostním označením na náramenících a označením zbraně na límci (všimněte si divizní nášivky na levém nadloktí) s khaki obrubou manžet; košile, vázanka a kalhoty jsou světlejší khaki (Portrait Gallery)
Gavin nosil pušku M1 Garand, a kromě svého plukovnického orlíčka, později stříbrných generálských hvězd na límci a přilbě, mohl být – a často také byl – považován za řadového vojáka. „Vždy jsem věřil, že je důležité, aby generál pěchoty vypadal stejně jako pěšáci,“ řekl jednou. Gavin byl však jakýkoli, jen ne obyčejný. Gavin, jako nejmladší divizní velitel po Georgu Armstrongu Custerovi za občanské války, byl výstižně popisován jako přitažlivý, sympatický, dynamický, vzdělaný a průbojný – což byly vlastnosti, jichž uměl správně využít.
Nejčastější varianty karabiny M1A1; nahoře verze se sklopnou ramenní opěrou.
Hlavní výzbroj amerického výsadkáře tvořila karabina M1A1. Zbraň, kterou navrhla firma Winchester, se začala vyrábět v roce 1942 a byla určena především pro nebojový personál nebo týlové útvary. Lehká, snadno přenosná puška s originálně řešeným systémem odběru prachových plynů z hlavně, si však brzy získala oblibu frontových bojovníků. O popularitu se zasloužila především svou vysokou spolehlivostí, ovšem na druhou stranu méně výkonný náboj umožňoval použití jen na krátké bojové vzdálenosti. Její varianta M1A1 pro výsadkové jednotky se vyznačovala sklopnou ramenní opěrou. V průběhu války bylo vyrobeno více než 6 milionů Carbine M1 a jejích variant. Svou oblibu si udržela až do současnosti. Samonabíjecí karabina M1 má ráži .30, zásobník na 15 nebo 30 nábojů, účinný dostřel kolem 300 m
Invaze do Normandie
V říjnu byl Gavin povýšen na brigádního generála, a stal se pomocným velitelem 82. divize. Následující měsíc ho generálmajor Matthew B. Ridgway – velitel 82., na jehož doporučení byl Gavin za svou činnost na Sicílii vyznamenán Křížem za vynikající službu – osobně vybral jako odborníka na výsadkářství při plánování Operace Overlord a vyslal ho do Anglie. Tam uplatnil lekce ze Sicílie a Salerna k přípravě 82. výsadkové a dalších dvou divizí na parašutistické a kluzákové výsadky během invaze do Normandie v červnu 1944.
Kluzák CG-4A Hadrian, vyráběný americkou firmou Waco, proslavenou ve 30. letech díky svým lehkým letadlům. Byl jediným americkým kluzákem, který se zúčastnil významnějších bojových akcí II. světové války. Pro Spojence byl významným přínosem, mohl nést až 15 plně vyzbrojených vojáků nebo náklad. Tato letadla byla použita při operacích Dne D a překročení Rýna. Poté byla řada exemplářů připravena k bojům na Dálném východě proti Japoncům; nakonec však toho nebylo zapotřebí
K největším Gavinovým úspěchům při rozjíždění Dne D bylo zřízení speciální školy pro dobrovolné „naváděče“ (pathfinders), kteří měli seskakovat před hlavními útočnými silami za účelem vyznačení seskokových zón. Jeho vzkaz pro ně zněl stroze: „Jakmile seskočíte v Normandii, budete mít jediného přítele: Boha.“ V časných ranních hodinách 6. června 1944 vyskočil Gavin spolu s 82. výsadkovou z transportních letounů C-47 a přistál „s notně hlasitým bouchnutím“ mezi pokojně se pasoucí krávy na poloostrově Carentan.
Pathfinders z 508. výsadkového pluku před nasazením v Normandii
Tak jako na Sicílii, i v Normandii vojáci s padáky i v kluzácích přistáli špatně, především kvůli velké oblačnosti, která způsobila dezorientaci pilotů, takže byli parašutisté i jejich výstroj rozsypáni na míle daleko v bažinách Carentanu. Gavin seskočil nějaké dvě míle od plánované zóny a neprodleně začal kolem sebe shromažďovat rozházené výsadkáře. Gavin měl licenci na velení osobním příkladem, a během prvních úzkostných dnů invaze se opakovaně vystavoval silné palbě ve snaze motivovat nováčky, kteří pokládali za úspěch jen to, že vůbec přežili seskok. V průběhu nebývale urputné bitvy o silnici na hrázi řeky Merderet někteří parašutisté strnuli pod prudkou palbou. Gavin se k nim na hrázi přidal a povzbuzoval váhající mužstvo klidnými slovy: „Synku, jen žádný strach.“
VLEVO: Americký voják, 1944. Někteří US vojáci obdrželi na začátku kampaně v Normandii tento maskovací komplet. Byl však brzy stažen z výstroje, protože se podobal maskovacím uniformám, jaké nosili příslušníci Zbraní SS. Tento muž má na opasku německou pistoli Walther, ukořistěnou i s koženým pouzdrem. Jeho hlavní zbraň je poloautomatická puška M1 Garand ráže .30
Při této a mnoha dalších příležitostech během války měl Gavin ve zvyku velet z čela, provádět osobně průzkum a vycházet z okopu (tzv. liščí nory) na kontrolu svých mužů, což ho téměř stálo život. Některá rizika, která běžně podstupoval, se zdají být lehkomyslná, nicméně Gavinovou charakteristikou bylo nedbat na vlastní bezpečnost; prostě věřil, že tak se má chovat dobrý velitel.
Při jedné přestřelce jakýsi parašutista uslyšel, jak na něj někdo křičí „Schovej zadek, vojáku, než ti ho někdo ustřelí!“ Ohlédl se po původci těchto slov a uviděl jiného výsadkáře, stojícího opodál, úplně zpříma a odkrytého vůči nepřátelské palbě. Zakřičel na něj odpověď: „Radši si kryj svůj zadek sám!“ Když toho vojáka potkal později – byl to generál Gavin, který se jen usmál a šel dál.
Tank Sherman a příslušníci 82. výsadkové divize mezi živými ploty v Normandii
Gavin se učil na Sicílii a dopiloval v Normandii to, že neúnavně uplatňoval palbu a manévrování v boji zblízka, díky čemuž se svými muži získal pokaždé vrch nad Němci, kteří se pokud možno vyhýbali boji z bezprostřední blízkosti. Při jedné chaotické situaci u životně důležitého mostu, když se Gavin dozvěděl, že plukovní velitel hodlá ustoupit, přikázal tomuto důstojníkovi, aby se vším, co má k ruce připravil protiútok. Aby se ujistil, že jeho rozkazy byly splněny a nikdo neustoupil za most, pověřil dva metry vysokého, 240 liber (1 libra = 0,454 kg) vážícího podplukovníka jménem Arthur Maloney, vyzbrojeného pouze pádným klackem, aby přiměl k návratu každého, kdo mu zkříží cestu. „Maloney měl impozantní vzezření,“ vzpomínal později Gavin, „byl to drsný, statný voják s tři dny neholeným ryšavým strniskem, posetým zaschlou krví z nedávného zranění. Nikdo kolem něj neprošel.“ A nikdo se o to ani nepokusil.
Příslušníci 82. výsadkové divize při výcviku v Anglii, jaro 1944
Velitelem 82. výsadkové
Emblém 82. výsadkové divize, sloužící v podobě nášivky na levém rukávě. Dvě A znamenají „All American“ – divize byla přístupná všem americkým občanům ze všech států Unie
Příští měsíc Gavin přejal velení nad 82. divizí. Dva měsíce poté, 17. září, Spojenci spustili největší výsadkovou operaci v historii. Tři divize – britská 1. výsadková (později podpořená 1. polskou výsadkovou brigádou) a americké 82. a 101. výsadková – seskákaly z letadel a vystoupily z kluzáků v Holandsku při operaci Market Garden, jejímž cílem bylo zajistit předmostí na Rýně u města Arnhem.
Úkolem 82. divize bylo obsadit a udržet oblast podél německé hranice, včetně mostu přes řeku Waal u města Nijmegen, most přes řeku Mázu u města Grave, stejně jako několik dalších mostů přes kanál Máza – Waal. Po zajištění této oblasti měl britský XXX. sbor urychleně postoupit po silnici kontrolované výsadkovými divizemi a spojit se s britskou 1. výsadkovou v Arnhemu, čímž by bylo zajištěno plánované předmostí za Rýnem.
2.část dobového dokumentu o 82.výsadkové divizi a její roli ve WW2
Gavin si poranil záda při doskoku na tvrdé podloží, a přesto, že měl zlomená dvě žebra, pustil se do organizování svého mužstva. Pro misi 82. výsadkové bylo nezbytné zmocnit se životně důležitého nijmegenského mostu. Aby se to podařilo, pověřil Gavin 504. výsadkový pěší pluk plk. Reubena Tuckera, který měl za úkol bez krytí, v chatrných plátěných ženijních člunech překonat Waal a vylodit se u severního okraje mostu. Hazardní plán vyšel. Násilný přechod řeky proběhl pod mimořádně silnou nepřátelskou palbou, a přesto, že si vyžádal vysokou cenu 48 životů, dopadl úspěšně.
Parašutisté z 82.výsadkové seskakují poblíž holandského města Nijmegen při operaci Market-Garden 17.9.1944
Když na celém úseku 82. výsadkové docházelo ke krizím, připomínal Gavin hasiče, pádícího z jednoho místa na druhé, aby vyhodnocoval situaci, vydával rozkazy a pozvedával morálku. Přesto že měl pošramocená záda, odpočíval zřídkakdy. Když se mu podařilo usnout, pak jen na zemi spolu se svými muži.
Během bojů v okolí Nijmegenu velitel britské Druhé armády, generálporučík Miles Dempsey, navštívil Gavina a řekl, že je hrdý na setkání s velitelem „nejlepší divize současného světa“. (Potom Dempsey poslal Gavinovi dodávku pro jeho potřeby. Gavin ji však věnoval svému štábu. „Důstojníci parašutistů,“ prohlásil, „musí jít příkladem a naučit se žít jako prostí vojáci.“)
Dopravní letoun Douglas C-47 Skytrain, známější pod britským bojovým jménem Dakota
Podobným dojmem zapůsobil Gavin i na velitele XXX. sboru, genpor. Briana Horrockse. „Kdykoli jsem zavolal Jimovi Gavinovi, abych zjistil, co se děje, odpověděl mi stejně: ,Jen tak trochu hlídkujeme.‘“ Zaznamenal Horrocks později. „Obvykle jsem zjistil, že ta ,trocha hlídkování‘ obnášela nejméně stovku parašutistů, kteří prováděli rozsáhlý nájezd na německé pozice.“
Ačkoli operace Market Garden nakonec nemohla dospět k svému cíli, a Němci převzali kontrolu nad Arnhemským mostem, označil Horrocks angažmá 82. výsadkové v této operaci za „nejlepší útok, jaký jsem za celou válku viděl“.
Prapor 82. výsadkové. Na území severozápadní Evropy za 2. světové války sloužily dvě americké výsadkové divize – 82. a 101. Početní stav výsadkové divize činil původně 8505 mužů, avšak od září 1944 se zvýšil až na 12 979 vojáků, především výsadkových pěšáků. Na podzim 1944 sestávala 82. výsadková divize z tří výsadkových pěších pluků (jednoho kluzákového, dvou parašutistických – každý o třech praporech), jednoho ženijního praporu, praporu protiletadlového dělostřelectva, zdravotnického praporu, divizního dělostřelectva (tvořeného mj. třemi bateriemi 75mm houfnic) a různých podpůrných jednotek (roty hlavního stanu, signální roty apod.). Výsadková divize jako taková byla vysoce pohyblivá speciální jednotka, která mohla být vysunuta hluboko za nepřátelské linie.
Peklo v Ardenách
Nicméně, po Nijmegenu válka pro 82. ještě zdaleka nekončila. V polovině prosince 1944 Němci zahájili poslední velkou ofenzívu v Ardenách, která se stala známou jako bitva o Výběžek (Battle of the Bulge). Jedním z prvních Eisenhowerových rozhodnutí tehdy bylo, že do průlomu fronty rychle nasadil své dvě výsadkové divize, které měly zastavit postup Němců.
Mapka znázorňující operace v ardenském Výběžku
Gavinovi parašutisté, kteří vpadli do předních linií, hráli v této nejkrvavější bitvě Západní fronty roli řadových pěšáků. Stejně jako v každé bitvě, kterou vybojovala, prošla 82. divize ve Výběžku těžkými zkouškami. Podél řeky Salm, v silně exponovaném úseku Vielsalm-St. Vith, bojovala 82. udatně v mrazivém pekle Ardenského lesa.
Americký střední tank M4 Sherman 4. obrněné divize a nákladní automobil 82, výsadkové divize v zasněžených Ardenách, 1944
Během divokých bojů vedených za nejhoršího zimního počasí, jaké Evropa za poslední půlstoletí zažila, objevoval se Gavin pravidelně v první linii. Neuplynul den, aby Gavin nebyl v přední čáře, aby viděl, byl viděn a vzbuzoval důvěru. „Místo pro generála v bitvě je tam, kde může bitvu vidět a nasávat její pach do nozder,“ řekl. „Není nic lepšího, než generál, kterého je vidět.“
V závěru německé protiofenzívy, na počátku února 1945, byla silně pošramocená 82. odvelena do Hürtgenského lesa, kde se vleklá a krvavá bitva chýlila ke konci. Gavin byl zděšen masakrem, který spatřil při pěším průzkumu lesa – a považoval za naprosto absurdní, že zde vůbec bojoval. Navzdory tomu, že Gavin již dávno přivykl boji, zdaleka neočekával hrůzy, na které narazil v Hürtgenu: znetvořené mrtvoly Američanů vynořující se z tajícího sněhu, poničená, opuštěná auta, tanky a zbraně, a auru smrti, která nejenže z těchto míst činila memento válečných hrůz, ale také svědčila o tom, že bylo zbytečné svádět zde bitvu.
Bitva v Ardenách se odehrávala během kruté zimy
Po bitvě v Hürtgenském lese postupovala 82. na východ, pronásledujíc ustupujícího nepřítele za řeku Rúru, až byla z frontové linie stažena. Gavin, který se nikdy nebál vyjádřit svůj názor, později nazval Hürtgen „monstrem, ledem pokrytým molochem, s neukojitelným hladem po lidech“.
VLEVO: Seržant 4. stupně, 101. výsadková divize, Normandie 1944. Na horní části pravého rukávu má americkou vlajku, sloužící jako identifikační znamení pro místní obyvatelstvo, jímž v červnu 1944 byli Francouzi. Na druhém rukávu má znak své jednotky, 101. výsadkové divize, jímž byl „řvoucí orel“. Emblém zvaný také „Starý Abbe“ pochází ještě z dob občanské války
Stejnokroje U.S. Army v té době patřily k nejprogresivnějším. Rozlišovaly se na tři kategorie: A – pro zimní období; B – pro přechodné období; C – pro horké klima. Vojáci v podstatě oblékali flanelovou košili, přes ni lehkou polní bundu, a kalhoty – vše v různých odstínech olivové barvy; z hrubé bavlněné tkaniny olivově šedé barvy se vyrábělo také řemení. Letní varianta uniformy byla šita z lehčích, světlejších látek, naopak zimní stejnokroj, doplněný delší bundou (parkou) M1943, byl tmavší soukenný.
Americký parašutista na první pohled vypadal poněkud neupraveně. Při pozornějším pohledu však vyšlo najevo, že výstroj je vyvinuta speciálně pro paradesantní vojska, ačkoli američtí výsadkáři přes stejnokroj nenosili overal, na rozdíl od svých britských nebo německých protějšků. Jejich uniforma se lišila od standardní armádní především jiným uspořádáním kapes, které byly ve větším množství našity rovněž na kalhotách; ty se zastrkávaly do vysokých šněrovacích bot z hnědé kůže s gumovými podrážkami.
Uniforma byla doslova obtočena popruhy kolem těla, které tak připevňovaly vše, co by se při seskoku mohlo zaplést či zamotat. Musely být pevně uchyceny především nábojové sumky, skládací polní lopatka, brašna s plynovou maskou, polní láhev, chlebník atd. Výzbroj parašutisty doplňoval útočný nůž M1918. V polní službě nosil voják helmu M1, která se skládala ze dvou částí – vnitřní lehké fíbrové a vnější silné ocelové, nasazované před akcí (mimochodem, posledně jmenovaná část sloužila vojákům také jako nádoba na pivo, např. v závěru války v Plzni); pro výsadkáře měla široký podbradník a často ji doplňovaly různé varianty potahů. Do běžné služby a na vycházky nosil voják lodičku, v zimě teplejší čepici. Na levém nadloktí byla umístěna nášivka s emblémem divize.
Vojín 101. výsadkové v zimním bojovém úboru M1943, který vojáci fasovali během poslední válečné zimy.
Jak je známo, „skokan“ Gavin si v poli nepotrpěl na okázalost, takže nosil v podstatě uniformu prostých vojáků. Ovšem, při formálních příležitostech jistě nosil předpisový stejnokroj pro důstojníky a generály americké armády. Ten sestával z lodičky nebo brigadýrky, krátké blůzy M1944 zvané „Ike“ (podle „pětihvězdičkového“ generála D. „Ike“ Eisenhowera) a dlouhých kalhot.
Opravdový hrdina
V dnešní moderní době děláme hrdiny ze sportovců a dalších, kteří na toto označení nemají vůbec nárok. Jim Gavin si to však zasluhuje: byl to opravdový hrdina, jehož život probíhal ve znamení veřejné služby, mimořádné statečnosti, osobního vedení a velké kompetence. Byl možná nejlepším příkladem válečnické cti: důstojník, který zvládl svou profesi jako málokdo jiný, a ze svého titulu byl jedním z průkopníků válečnictví nového typu.
Americký důstojník, 1945. Ačkoli ilustrace znázorňuje důstojníka US pěchoty, podává dobrou představu o zimní výstroji, kterou zaváděla americká armáda během poslední válečné zimy.
V letech po válce patřil Gavin k prvním odpůrcům segregace v americkém vojenství a k zastáncům rozvoje a využití vzdušné mobility U.S. Army. Byl také otevřený a nekompromisní kritik války ve Vietnamu.
Gavin zůstával v čele 82. divize do března 1948. V červenci téhož roku se – poté, co jeho první žena zemřela – oženil podruhé, s Jean Emmert Duncanovou. V dalších letech postupně zastával funkci náčelníka štábu americké Páté armády, náčelníka štábu spojeneckého uskupení Jih, velitele amerického VII. armádního sboru, a zástupe náčelníka štábu U.S. Army.
Generálmajoři Ridgway (vlevo) a Gavin během bitvy v Ardenách, 19. prosince 1944. Generál Mathew Ridgway (1895–1993) patřil k nejlepším spojeneckým velitelům v Evropě
V březnu 1955 povýšil na generálporučíka a očekával další postup, nicméně roku 1958 odešel do výslužby. Důvodem jeho odchodu na odpočinek byly neshody s prezidentem D. Eisenhowerem kvůli obranné politice USA – v prvé řadě nesouhlasil s tím, že jeho bývalý nadřízený prosazoval použití jaderných zbraní. Ještě v roce 1958 byla vydána Gavinova kniha War and Peace in the Space Age (Válka a mír v kosmickém věku), později působil v roli odborného poradce při natáčení hollywoodských filmů Nejdelší den (1962) a Příliš vzdálený most (1977).
Americký voják, 1945. Typická ukázka „amíka“ ze závěru války. Má helmu M1 s maskovací síťkou, olivově šedý bojový úbor M1943 a šněrovací boty nového typu. Na opasku jsou velké sumky na zásobníky automatické pušky BAR 1918 A2 (Browning Automatic Rifle M 1918), kterou tento voják drží v rukou – po odstranění dvounožky – jako obyčejnou pušku
James M. Gavin jako generálporučík U.S. Army
Jako výkonný ředitel (CEO) firmy Arthura D. Littlea, vyslanec Johna F. Kennedyho ve Francii počátkem 60. let, autor pěti knih a nositel dvou Křížů za vynikající službu, Medaile za vynikající službu (Distinguished Service Medal), Stříbrné hvězdy, Purpurového srdce a britského Řádu za vynikající službu (Distinguished Service Order), který mu připnul sám polní maršál Bernard Montgomery, byl Jim Gavin ztělesněním westpointského kréda „Služba, čest, vlast“.
Poražen Parkinsonovou chorobou – v bitvě, kterou nemohl vyhrát – genpor. Jim Gavin zemřel 23. února v Baltimoru, stát Maryland roku 1990. Kromě vdovy Jean po něm truchlily dvě dcery, deset vnoučat a tři pravnoučata. „Skákající generál“ Jim Gavin byl pochován ve West Pointu. Jeho jméno bude žít mezi hrdinnými válečníky, které jako chlapec tolik obdivoval.
82. výsadková divize dodnes patří k nepopulárnějším jednotkám americké armády. Svědčí o tom i „sexy“ ztvárnění jejího stejnokroje
Není-li uvedeno jinak, pocházejí ilustrace z archívu autora.
Hlavní zdroje
Carlo D’Este: JIM GAVIN: THE GENERAL WHO JUMPED FIRST, Historynet
The Purcell Cronicles (Internet)
General James M. Gavin and the 82nd Airborne Division, Weapons and Warfare (History and Hardware of Warfare)
Chris McNab: Uniformy 20. století, Svojtka 2007
John Batchelor, Malcolm V. Lowe: Encyklopedie letectví 1939–1945, II. světová válka od A do Z, Levné knihy 2008
Edgar Pachta
Amatérský historik, badatel a publicista, se záběrem od starověku až po současnost s důrazem na jižanskou Konfederaci.
