DeLorean: Setkání se strojem času

DeLorean: Setkání se strojem času

Nerezový sporťák DMC-12 má většina z nás spojený s legendární trilogií Návrat do budoucnosti. Jaké to ale je, když dostanete příležitost si ho vyzkoušet naživo? My jsme tu možnost dostali a tady jsou naše dojmy

Dolů

Po letech se mi zase jednou naskytla příležitost projet se DeLoreanem DMC12. Kamarád si totiž jeden kousek přivezl z USA, a já si rozhodně nemohl nechat ujít příležitost vrátit se za volant své modly. Nikdy si tu příležitost ujít nenechám. To auto mě přitahuje od dětství. Často slýchám větu: „Nojono, kdyby s tím nenatočili film, nikdo by to auto už ani neznal.“ Ale s něčím takovým nemohu souhlasit. Osobně jsem znal napřed DeLorean, až při hledání informací o něm jsem narazil i na trilogii Back to the Future (Návrat do budoucnosti) a zařadil ji mezi své nejoblíbenější filmy. Auto samo o sobě překypuje výjimečností, ať již koncepcí, neobvyklými prvky, pokrytím nerezem nebo pohnutým osudem s ním spojeným (jak již přiblížil dříve Vojta). Nyní přináším pár neprofesionálních dojmů a rozuzlení, zda je možno se nerezového svůdníka nabažit. Tento kus je nyní třetí v republice, ale jediný, jenž bude běžně k vidění na cestách a také jediný s automatickou převodovkou.

K designu a stylu se asi nemá cenu vyjadřovat, buď člověka osloví a propadne touze, nebo v něm naopak vidí jen divnou krabici z nerezu, která příliš nezaujme. A pro většinu je to prostě „stroj času z toho filmu“, nevnímají auto jako takové. Tomu odpovídají i odezvy okolí - lidé na DMC reagují méně, než na můj Town Car pro běžné ježdění, dvě třetiny se ani neotočí. Ale ti, kteří reagují, stojí naopak za to, protože vidí ikonu. Něčeho mezi tím jsem si moc nevšiml. Roztomile moje krátké prohánění završil jeden se sousedů, který šel okolo akorát po mém zaparkování před domem a pronesl: "Vy kdybyste tu přistál s vrtulníkem, nebudu se už vůbec divit."

Takhle se leskne nerez

Krom nerezového povrchu (ten je fakt nejlepší, při správném osvětlení a čistém autě bych dokázal ty kovové odlesky sledovat hodiny) a dveří typu gullwing zaujme DeLorean i svou velikostí (tedy spíše malostí) a poměrem rozměrů. Šířkou nevybočuje z běžných měřítek, zatímco délku a hlavně výšku se povedlo značně zredukovat. Jedná se tedy o neskutečnou placku s nezvyklým půdorysem, nepodobající se čemukoliv jinému. To jen podtrhuje design, který zřetelně prozrazuje koncepci s motorem vzadu nebo třeba různá velikost na přední a zadní nápravě.

Dveře otevřete zatažením za kliku, elegantně ukrytou v liště na boku. Nepotřebujete k tomu přitom téměř žádnou sílu, díky kombinaci plynové vzpěry a torzní tyče se dveře odklápějí s naprostou lehkostí. Liché jsou i obavy z parkování ve stísněném prostoru - toto řešení naopak vyžaduje pro pohodlné vystoupení méně místa, jen je třeba oproti zvyklostem hlídat i prostor nad autem.

Z nadhledu jsou vidět nezvyklé proporce

Po odklopení dveří se před vámi odhalí interiér. Na pohled poměrně obyčejný, ale útulný. Na výběr bylo jen z černých nebo šedých kožených sedadel; tato černá je podle mě o trochu hezčí, ale i tak si umím představit lepší nabídku (pomiňme nyní hnědý interiér u pozlacených verzí). To pravé kouzlo se ale odhalí až po usednutí. Tedy spíše vsoukání. Řidiče dostane pocit auta postaveného na míru, zapadne jak do náruče a je objat vysokou konzolí z jedné a dveřmi z druhé strany. A vlastně také stropem (dveřmi?) shora, nebýt v nich prolisy na hlavu, došlo by ke kontaktu. Je to zvláštní kombinace, kdy se po dosednutí sice skoro nemůžete hýbat, ale zároveň nemáte pocit stísněnosti. Není tu ani nic, co by utiskovalo kolena, jako u většiny modernějších vozů. Zkrátka jsem hned jako doma a necítím potřebu cokoliv měnit - přitom kdo mě zná, tak ví, že najít pohodlnou polohu je pro mě jinak velice těžké, až nemožné. Jediná nepříjemnost společná s 90 % aut jsou pedály umístěné příliš blízko řidiči. A zde i samy sobě navzájem.

Perfektní je ovšem i pohled před sebe, evokující spíše letadlo. Čelní sklo je velmi položené, takže vypadá jen jako úzký průzor, dojem kokpitu podtrhuje i fakt, že hlava se vlastně noří do střechy. A všude kolem spínače a kontrolky… jen křídla s vrtulemi při pohledu do stran nenajdete.

Interiér jako v letadle (dráty v pozadí od stroje času)

Tento pocit nezmizí ani po rozjetí, naopak se umocní. Je to jako rolovat na dráze. A to ani nezmiňuji, že se dá pojíždět s otevřenými dveřmi, to má nepopsatelné kouzlo. No a tím se dostáváme k výkonům. Nic si nebudeme nalhávat, US verze s automatem je to nejlínější, co v DMC vyrobili. DeLorean s manuálem byl skutečně živější a po všeobecném hanění výkonů DMC mě až překvapil, nicméně výkon za nutnost řazení nestojí a s automatem jsem nyní jel raději. Ano, hoblovač asfaltu a metač dlažebních kostek to není. Myslet je třeba i na jednu důležitou věc - to auto se musí zahřát.

Malou nádrž musíte krmit často

Studené připomíná jízdou zhruba favorita. A zahřátí trvá dlouho. Ale jakmile dosáhne provozní teploty, záškuby a neochota k pohybu vymizí. I tak zrychlení nikoho neoslní a předjet dva kamiony za sebou nebude lehké, ale auto jede hladce a bez odporu. Polyká kilometry s chutí a cesta ubíhá rychleji, než jsem zvyklý. I přes větší hluk a menší pohodlí - zkrátka rychlost trochu maskuje, musel jsem se stále hlídat, abych se držel aspoň do 70 mph (110 km/h). Nechtěl jsem přeci jen zkoušet, kdy skončím, až naskočí 88. Co nesedí k tak extra autu, je tuhost všeho. Řízení ani nemá posilovač řízení a musel jsem si to neustále připomínat, i když díky lehkému předku s úzkými koly to není ve výsledku tak hrozné. Rovněž na brzdy se musí řádně šlapat, aby se projevil nějaký účinek. A drncá. Docela dost. Nicméně sedačky to zachraňují a přes vše zmíněné jsem se cítil opravdu dobře a měl jsem chuť jet někam hodně daleko…

Další postřehy: Malá nádrž. Zatraceně malá. Mám půl nádrže, tankuji a sotva překročím „za pěcet“, už šplíchá benzín ven. Mizerný rejd, s Lincolnem se parkuje lépe. Nekonečné vzorky otisků na nerezu, každý si musí sáhnout a čištění není žádný med. Perfektně to svítí, to je příjemná změna z běžných amerik. Tedy vepředu, zadní světla disponují velkou plochou, ale koncovky svítí jen jedním sotva viditelným segmentem. Kufr je taky malý (plochý), na výšku jsem tam bezpečně nedal ani fotobrašnu, ale to zase není nic, co by u takového auta vadilo. A další místo je za sedadly.

K odletu připravit...

Celkově - doufal jsem, že při delším oťukávání najdu pár zásadních negativ a vůbec se tak nějak nabažím a přestanu po DeLoreanu tolik toužit. Naopak. Po tomto ježdění a prohlížení ho „potřebuji“ ještě více a posunul se na nejvyšší příčky mých tužeb. Není dokonalý v žádném směru, ale nejde ho zkrátka nemilovat. Umím si ho představit jako společníka na dlouhé cestování, stejně jako ozdobu obýváku, kdy budu naproti sedět se sklenkou Bourbonu a jen se kochat. Symbolicky teď jednu pozvedávám k obloze a děkuji Johnu Zacharymu za jeho houževnatost při plnění snu.

Takže prozatím poslední natankování a zase někdy příště...

Radek Beneš

Radek Beneš

Fotograf a příležitostný psavec specializovaný na KBŽ. Káry, baby, žrádlo. Pořadí priorit se průběžně mění.

All articles of the author

DeLorean: Nerez, koks a sporťák z budoucnosti

DeLorean: Nerez, koks a sporťák z budoucnosti

Vojta Dobeš , Z inženýra šéfem divize GM. Z majitele nadějné automobilky podezřelým z pašování drog a podvodů. Takový byl život „playboye Detroitu“, Johna Z. DeLoreana.

Ford A 1930: Zombie rod od Rusty Pistons!

Ford A 1930: Zombie rod od Rusty Pistons!

Vojta Dobeš , Rat rody. Automobilové ztělesnění všeho buřičství, jehož náznakem jsou tradiční hotrody. Auta, která ukazují vztyčený prostředníček nablýskané moderně. Jak se s takovým strojem jezdí?

Jak se jezdí s klasickým Mustangem?

Jak se jezdí s klasickým Mustangem?

Vojta Dobeš , Původní Ford Mustang je typickou „vstupní amerikou“. Autem, které si zamilujete prostřednictvím filmu či televize a které vás k americkým vozům přiveze. Jak se s ním ale jezdí v opravdovém světě?