Texasan tělem i duší Joe Ely šel celý život nekompromisně svojí cestou a zaslouženě se zařadil mezi nejuznávanější písničkáře státu osamělé hvězdy. Ať už skládá a hraje řízný honky tonk, rockabilly, akustické balady nebo třeba blues, vždy má jedinečný dar vyprávět příběhy plné postav, u nichž máte pocit, že jsou skutečné.
Joe Ely se narodil jako Earle R. Ely 9. února 1947 v Amarillu v Texasu. Jeho rodina už od počátku dvacátého století pracovala na železnici Rock Island Line. Jako malý kluk v nějakých šesti letech zažil koncert mladičkého Jerryho Lee Lewise. Rodiče ho tenkrát nalákali na hot dog a kolu a přistrčili před pódium, kde prodejce vozů Pontiac ohlásil „blázna z Feriday, co hraje na piano“. Lewisovi v amarillské prašné bouři vítr převrátil mikrofon a všichni návštěvníci akce měli šátky přes nos a ústa. Prostě zážitek na celý život, který rozhodl o Elyho hudební dráze.
V sedmi letech Ely těžce onemocněl revmatickou horečkou a byl na pokraji smrti. Zameškal čtyři měsíce školy, z nemoci se ale nakonec zdárně vylízal a vrhnul se na muziku. Jeho prvním nástrojem byly housle vyrobené místním řemeslníkem. Tři roky hrál v orchestru základní školy v Avondale. Po přestěhování do Lubbocku, kde jeho otec provozoval obchod s obnošeným oblečením, pokračoval ve hře na housle ještě dva roky. Když ale ve třinácti uslyšel u kluků v ulici elektrickou kytaru, prodal housle kamarádovi za zlomek původní ceny, jen aby mohl zaplatit zálohu na svoji vlastní kytaru. Kamarádův švagr Bob Blasingame pak ve své garáži učil Joea na kytaru hrát. O nějakých třicet let později se Joe dozvěděl, že ve stejném domě, kde se tenkrát s kytarou začínal, bydlel Buddy Holly. Když si od podomního prodejce z The Dunnagun School of Music koupil steel kytaru, netušil, že do této školy Buddy Holly chodil a že duch téhle legendární lubbocké postavy ho bude provázet po celý život…
K písni Oh Boy z reperoáru Buddyho Hollyho se Joe Ely stále vrací
Ve čtrnácti zemřel Elymu otec a matka byla kvůli traumatu na rok umístěna do ústavu, takže nezbylo než s bratrem přebývat u příbuzných v různých městech. Když se vrátil zpátky do Lubbocku, vzal práci umývače nádobí, aby si vydělal na studium a živobytí. V patnácti založil svou první kapelu. Předskakovali Jimmymu Reedovi v Ko Ko Palace a taky nahráli tři písně, které se ale nedochovaly. Zanedlouho třímal v ruce svou první stodolarovou bankovku. Slavný hráč amerického fotbalu Bobby Layne, který byl ve městě s hvězdou Yankeeů Mickym Mantlem, dal v lubbockém Hide-A-Way Clubu Joeovi sto dolarů spropitné za to, že zahrál Nelsonův klasický kousek Nightlife.
Rok 1962 a první kapela Joea Elyho. V té době mu bylo pouhých 15 let.
Ely na ty časy vzpomíná: „Hned po smrti mého otce jsem se snažil udržet rodinu při životě. Přišli jsme o starý obchod s obnošeným oblečením, který jsme měli v centru města, a já jsem musel chodit hrát do starých honky-tonků; byl jsem ještě na střední škole, ale musel jsem hrát v těch starých pajzlech na okraji města, abych vydělal nějaké peníze na jídlo, protože jsme žádné neměli. Taky jsem se snažil udržet si práci umývače nádobí v Chicken Boxu. Zrovna probíhala válka ve Vietnamu a všechny v mém věku odváděli do armády. Nakonec se na mě všechno sesypalo a já už to nezvládl a vydal se na cesty.“
Hrál ve Fort Worthu a Houstonu od šesti večer do šesti ráno na střídačku s kapelou American Blues, z níž později vznikli ZZ Top. Pak odjel do Austinu, kde začal vystupovat v hospodě One Knight Tavern. Po nocích často hrával v ulicích s budoucí bluesovou legendou Stevie Ray Vaughnem, když měli štěstí, vyneslo jim to i příjemných patnáct dolarů.
Stevie Ray Vaughan a Joe Ely v zákulisí houstonského klubu Filzgerald´s někdy v roce 1984
Ani v Austinu ale Ely dlouho nevydržel a s Jimem Franklinem se vypravil do New Yorku, kde se coby doprovodný hudebník připojil k hereckému souboru Stomp. Tři měsíce hráli v newyorském divadle Josepha Pappa a poté soubor šest měsíců jezdil po evropských divadelních festivalech. Když skončil u Stomp, zamířil do Německa, kde spolupracoval s mnichovským skladatelem Eberhardem Schoenerem a kolegou ze Stomp Brucem Gambillem na hudbě pro Muzeum moderního umění v Mnichově. Schoener měl první syntezátor Moog v Evropě a při nahrávání ho kombinoval s popěvky Joea a Bruceho.
Původní sestava The Flatlanders, poznáte Joe Elyho?
Po návratu do Států Joe Ely s přítelem Jimmiem Dalem Gilmorem nahráli v Lubbocku čtyři písně, které produkoval otec Buddyho Hollyho, nahrávka se nicméně nedochovala. To se psal rok 1970, Gilmore a Ely bydleli v v Lubbocku s kamarádem Butchem Hancockem a všichni tři začali spolu příležitostně vystupovat. Nakonec k sobě přibrali Tommyho Hancocka (shoda příjmení s Butchem) na housle, Tonyho Pearsona na mandolínu, Sylvestera Rice na kontrabas a Steva Wessona na pilu a autoharfu. Začali si říkat The Flatlanders a hráli původní písně, s Gilmorem jako hlavním zpěvákem, Hancock a Ely ho zpívali doprovodné vokály. Společně vytvořili svérázné, teskné (hlavně díky Wessonově strašidelné hře na pilu) a větrem ošlehané pojetí country music. Měli za sebou jen několik koncertů, když se v roce 1972 vydali do texaské Odessy, aby v tamním malém studiu pořídili demo nahrávku. Ta žádný průlom nepřinesla a skončila u Rice, který ji měl doma 40 let a skoro na ni zapomněl, stejně jako zbytek skupiny.
O dva měsíce později stejná sestava nahrála v Nashvillu o něco vybroušenější soubor více méně stejných písní, který původně vyšel v roce 1972 jako All American Music pouze na osmistopé kazetě, opět bez většího úspěchu. Tato nashvillská sessions se v průběhu let objevovala pod různými názvy – v roce 1980 jako vinylová LP deska pod názvem One Road More, v roce 1989 ve Velké Británii u Charly Records na cédéčku jako More a Legend Than a Band. Po mnoha letech, v roce 2012, se na disku objeví i The Odessa Tapes. Obě nahrávací relace mají společných deset písní, převážně Hancockových a Gimorových, Ely do katalogu raných Flatlanders přispěl jen několika skladbami.
Nebýt drezéra slonů Gunthera Gebel-Williamse, mohl být Joe Ely dávno po smrti…
V létě 1974 se Ely připojil k cirkusu Ringling Brothers a staral se o lamy a koně včetně „nejmenšího koně na světě“. Hráli v Oklahomě, Novém Mexiku a Texasu. V Houstonu, právě když přiváděl slavný drezér Gunther Gebel-Williams své slony, byl Ely nakopnut splašeným koněm. Gunther byl svědkem nehody a okamžitě odběhl od slonů, Joea odtáhl do bezpečí, čímž mu nejspíš zachránil život. S dvěma zlomenými žebry se pak Ely po Highway 36 vracel stopem domů do Lubbocku.
Joe Ely s kámošem Jesse Taylorem. Muzika jim šla rozhodně líp než pokrývačský byznys
V Lubbocku ho přítel Jesse Taylor požádal, aby se přidal k jeho pokrývačské partě a vydělal si tak nějaké peníze navíc. Elyho střechařská kariéra však skončila zanedlouho poté, co jeho parta sundala střechu na špatném domě. Později k této události poznamenal: „Spletli jsme se jen o jeden barák.“
Na podzim roku 1974 byl Ely požádán Jerrym Allisonem, bubeníkem Buddyho Hollyho, aby si zahrál roli Buddyho Hollyho ve scénáři, který napsal pro společnost Twentieth Century Fox. Ely odjel do Hollywoodu a dva týdny zkoušel s Garym Buseym, který byl obsazen do role Buddyho bubeníka. Z filmu nakonec ale nic nebylo – společnost Twentieth Century projekt stáhla poté, co došlo k právním sporům s Buddyho rodinou a dědici.
Joe Ely v roce 1974
Začátkem roku 1975 dal Ely dohromady svou novou kapelu s Lloydem Mainesem (ten se později vypracuje v zásadní postavu texaské hudby a je otcem Natalie Maines z Dixie Chicks), Rickem Hulettem a Gregem Wrightem a začali hrát v barech v okolí Texaské technické univerzity v Lubbocku. Později se k nim připojili další místní hudebníci, mezi nimi i Jesse Taylor s kytarou. V místním studiu nahráli devět skladeb. Demokazeta, kterou skupina natočila, se dostala ke členům kapely Jerryho Jeffa Walkera, kteří ji pustili Walkerovi, ten ji předal zástupci A&R Walkerova vydavatelství MCA Records a na podzim 1975 Ely podepsal smlouvu s MCA.
Ely v době vzniku jeho debutové desky
Country hudbě tehdy vládlo hnutí outlaw v čele s Waylonem Jenningsem (RCA Victor Records) a Willie Nelsonem (Columbia Records), a nebylo tak divu, že firma MCA Records, hledající vlastního zástupce tohoto stylu, dala na tip Jerryho Jeffa Walkera a vsadila na texaského mladíka Joe Elyho. Ten během roku 1976 natočil své debutové album Joe Ely, které vyšlo 10. ledna 1977. Singl All My Love okamžitě pronikl do hitparády Billboard country. Tato píseň byla jednou z těch, co napsal Hancock, dalších pět skladeb napsal sám Ely. Přestože MCA prosazovala studiové hudebníky, Ely se snažil protlačit svou kapelu a ta nakonec album natočila.
Následovalo krátké turné po Státech, jehož součástí byl i koncert v newyorském klubu Lone Star Cafe, kde MCA zařídila, aby Ely přijel v den premiéry v krytém voze taženém koňmi. V červenci odehrál první z mnoha koncertů ve slavném klubu Palomino v severním Hollywoodu a v Saint Louis se na závěr večera ke kapele připojil i jeho hrdina z dětství, Chuck Berry. V létě 1977 se kapela vydala do Anglie na několikatýdenní koncerty po Evropě s legendou rockabilly Carlem Perkinsem. Následovalo několik dalších týdnů s Merlem Haggardem v Anglii a Irsku.
V roce 1978 vydal Ely dodnes ceněné album Honky Tonk Masquerade obsahující řadu zásadních položek jeho repertoáru. Vedle titulní písně, kterou napsal spolu s Hancockem, je tu i balada Tonight I Think I'm Gonna Go Downtown, dunivý rokenrol Fingernails a taneční honkytonková čísla Cornbread Moon a West Texas Waltz. Následovalo rozsáhlé turné po USA, první show v sérii Austin City Limits a další turné po Evropě. A také první setkání s Lindou Ronstadt.
V prosinci 1978 nahrál Ely v Seattlu s folkrockovým maniakem Bobem Johnstonem (produkoval desky Boba Dylana i Simona s Garfunkelem) album Down on the Drag. Album vyšlo v roce 1979, určitě nebylo špatné, ale své dva výtečné předchůdce nepřekonalo a velké očekávání zcela nenaplnilo.
Joe Ely a kapela The Clash společně na pódiu v texaském Armadillu v roce 1979
V roce 1979 se Ely vrátil do Anglie na další turné. Na koncert v divadle Venue dorazili The Clash a pozvali Elyho kapelu do studia, kde zrovna chystali desku London Calling. Clash se s Elyho muzikanty zpřátelili a kluky z Lubbocku provedli po londýnské scéně. Koncem roku 1979 přiletěli The Clash do Ameriky. Obě kapely spolu odehrály několik koncertů, včetně Armadillo World Headquarters v Austinu, Houstonu, Dallasu, Lareda, Los Angeles a Monterey Pop Festivalu. Na Elyho pozvání přijelii Clash do Lubbocku, kde odehráli společný koncert. Domovem Buddyho Hollyho a kovbojskou kulturou byli Clash naprosto fascinováni a na oplátku pozvali Elyho na své London Calling Tour.
Should I Stay Or Should I Go, velký hit kapely The Clash v podání Joe Elyho
Joe Ely na prvním Tornado Jamu v roce 1980
Během pobytu v Londýně Ely dal do kupy plán na koncert v nově vytvořeném lubbockém Buddy Holly Parku, který se měl jmenovat Tornado Jam. Městské radě vadilo, že se měl konat 11. května 1980, v den desátého výročí ničivého tornáda, které se Lubbockem prohnalo. Ely městské radě zdůraznil, že tornádo sice jedenáctého května přišlo, ale taky odešlo a právě to hodlá se svou kapelou oslavit. Na událost dorazilo 6 000 lidí a vystoupil na ní mimo jiné Stevie Ray Vaughan a také skupina Planets, jejímž bubeníkem byl Davis McLarty. Ten se o pět let později připojil k Elyho kapele a zůstal v ní pětatřicet let.
V říjnu 1980 Ely na deseti koncertech předskakoval Lindě Ronstadt (tehdy na vrcholu slávy). Když si během tohoto turné kytarista Taylor poranil ruku, zaskočil za něho třiadvacetiletý Lee Roy Parnell.
Ely s Lindou Ronstadt na druhém ročníku Tornado Jamu v jedenaosmdesátém
Rok 1981 přinesl album Musta Notta Gotta Lotta a náročné turné na jeho propagaci, v rámci něhož Ely v holandském Lochemu vystupoval společně s The Kinks a The Stray Cats. Elyho koncert s Carlem Perkinsem v Nick's Uptown v Dallasu byl natočen pro televizní pořad Rock & Roll-Then and Now. Záběry Elyho a jeho kapely jsou legendární a věrně zachycují ducha a energii jejich muziky.
V druhé polovině roku 81 Ely zahajoval 17 koncertů pro Toma Pettyho & The Heartbreakers, pět koncertů pro The Kinks a další tři koncerty pro Lindu Ronstadt. V prosinci kapela Joe Elyho předskakovala The Rolling Stones v Tempe v Arizoně.
Festival Tornado Jam se mezitím stal každoroční akcí. V květnu 82 dorazilo do Buddy Holly Parku 30 tisíc lidí, vedle Elyho vystoupili Linda Ronstadt, původní kapela Buddyho Hollyho The Cricket's a mnoho dalších. Večer před koncertem překvapili Joe Ely a Linda Ronstadt studenty lubbocké střední školy Monterrey High School, když přišli na jejich ples v Cotton Clubu a na pódiu se přidali k Maines Brothers a zazpívali.
Unikátní foto z lubbockého Cotton Clubu. Maturanti museli být nadšení.
V červnu 1982, poté co si kytarista Jesse Taylor zlomil ruku, zaskočil na tucet koncertů v Texasu ještě ani ne čtrnáctiletý Charlie Sexton (později kytarista v kapele Boba Dylana a zakladatel bluesrockových Arc Angels). V září 82 se Ely opět připojil k Lindě Ronstadt včetně deseti vystoupení v The Universal Amphitheater v Los Angeles.
Joe Ely a Charlie Sexton, Dallas, 1982
Náročný a vyčerpávající rok 1982 Joe uzavřel silvestrovským koncertem v Cotton Clubu v Lubbocku. Když Jesse Taylor po silvestrovském vystoupení oznámil, že končí, Ely se rozhodl kapelu rozpustit. Přestěhoval se do Austinu, užíval si rok volna se svou ženou Sharon a v listopadu 1983 se jim narodila dcera Marie Elena Ely.
Na pódiu to musí jet vždycky na 1000%. Joe Ely jako předskokan Toma Pettyho, Dallas, 1981
V roce 1984 se Ely vrátil s albem Hi-Res, na kterém fascinován možnostmi počítačů experimentoval s různými hudebními styly i s dalšími hudebníky – jazzovým kytaristou Mitchem Watkinsem, baskytaristou Roscoe Beckem, bratry Charliem a Willem Sextonovými. Deska, kterou někteří označovali jako „Joe Ely meets Kraftwerk“, část fanoušků moc nepobrala a nové mu nepřinesla. Nahrávka, kterou Ely pořídil doma v roce 1983 a která se s Hi-Res shodovala v šesti písních, byla jedna z prvních digitálně na počítači Apple II (což jeho novému směřování vyneslo přízvisko „digibilly“). Po více než třech desetiletích (2014) vyšla pod názvem B4 84 s poznámkou spoluzakladatele společnosti Apple Steve Wozniaka na obalu.
V únoru 85 se Ely vydal s Jimmym Barnesem na turné do Austrálie. Mezitím mu ale IRS (finanční úřad federální vlády USA) přijel zabrat dům a studio. Jen taktak se stihl vrátit domů, aby problém vyřešil. IRS ale dál vyšetřoval Elyho management, který „ztratil“ většinu záznamů včetně účtenek z cest.
Joe Ely s dcerou Marii začátkem devadesátých let
V roce 1985 po sedmi albech opustil Ely MCA Records. Opět rozpustil kapelu a vydal se na sólové akustické turné. A taky nahrál album pro svou dceru k Vánocům, které ale kromě ní slyšel asi jen málokdo.
V roce 1986 dal dohromady novou kapelu s Davisem McLartym za bicími, Jimmym Pettitem na baskytaru a Davidem Grissomem na elektrickou kytaru. K této čtveřici se na většinu roku přidával také Bobby Keys, saxofonista Rolling Stones. Při zastávce v San Francisku byli okradeni a přišli o veškeré vybavení. Hudebníci z celé země pak pomáhali kapele postavit se znovu na nohy. Ely podepsal smlouvu s Hightone Records, které založil sanfranciský umělec Robert Cray. Postupně u nich vydal dvě desky – Lord of the Highway z roku 1987 a Dig All Night z roku 1988. Mezitím stihl absolvovat evropské turné od Anglie přes Francii po Skandinávii.
Rok 1986 a nová kapela. Vlevo David Grissom, vpravo slavný saxofonista od Stounů Bobby Keys
Ely byl také požádán texaským ministerstvem pro dálnice a reklamní společností GSDM, aby se podílel na kampani proti znečišťování životního prostředí „Don't Mess With Texas“. Ely s kapelou natočili minutový spot odehrávající se na osvětleném pódiu ve tvaru Texasu. Joe zvolil svou píseň Are You Listening Lucky, změnil její text tak, aby se týkal znečišťování životního prostředí, a přejmenoval ji na Don't Mess with Texas. Reklama se pak pravidelně objevovala na texaských televizních stanicích.
V listopadu 1987 následovalo další turné po Skandinávii. V Helsinkách natočil Ely televizní pořad se sovětskou rockovou kapelou (Dialog), které bylo v rámci nové politiky glasnosti jako jedné z prvních povoleno koncertovat na Západě. V následujících dvou letech produkoval desky pro Willa Sextona, Jimmieho Dalea Gilmora i Butche Hancocka, nahrál album Lord of the Highway a koncertoval po Evropě a USA. V devadesátém se vrátil k MCA Records a na začátku roku 1990 vydal album Live at Liberty Lunch. A poté opět vyrazil na celosvětové turné a objevil se také na Farm Aid.
Následovalo akustické turné s Guyem Clarkem, Johnem Hyattem a Lyle Lovettem. Po setkání s Robertem Earlem Keenem Jr. nahrál s velkým úspěchem jeho The Road Goes On Forever. V New Yorku se připojil k Paulu McCartneymu, kde zahrál tři písně na večírku Lone Star Road House u příležitosti premiéry broadwayské hry Buddy.
Superskupina Buzzin´ Cousins. Sedící zleva John Mellencamp, John Prine a Dwigt Yoakam, stojící Joe Ely a James McMurtry
V roce 1991 si Ely dal roční pauzu vyplněnou nekončícím bojem s finančním úřadem. Koncem roku se přidal k Johnu Mellencampovi, Johnu Prineovi, Dwightu Yoakamovi a Jamesi McMurtrymu, aby společně vytvořili superskupinu Buzzin' Cousins, která nahrála píseň Sweet Suzanne pro soundtrack k filmu Falling From Grace, hereckému a režijnímu Mellencampově debutu.
Po vydání alba Love and Danger v září 1992 následovalo další turné po Evropě i USA, na kterém s ním hráli i legendární klávesista Reese Wynans a 24letý kytarista Ian Moore. Poprvé se také objevil v pořadu Late Night with David Letterman.
Bruce Springsteen, Joe Ely a Jerry Lee Lewis v roce 1993 v irském Dublinu
V květnu 93 se vyrazil Ely s kapelou do Irska a Švýcarska. Na koncertu v Irsku se k nim připojil Bruce Springsteen a společně zahráli několik písní Woodyho Guthrieho. Další večer Springsteen pozval Elyho na svůj koncert a ten zazpíval s jeho kapelou Settle For Love. Ely pak vystoupil i na dvou jeho beneficích v Meadowlands v New Jersey a v Madison Square Garden v New Yorku.
Bruce Springsteen, Arlo Gurthrie & Joe Ely – Oklahoma Hills. Koncert na počest Woody Guthrieho, 29. září 1996, Cleveland, Ohio
V roce 1994 Ely produkoval Chippy Album, na kterém se podílel s Robertem Earlem Keenem, Waynem Hancockem, Butchem Hancockem, Jo Carrol Pierce, Terrym a Jo Harvey Allenovými a dalšími. V březnu 1995 si Ely zlomil pravou ruku a levou nohu a dva měsíce nemohl chodit. Poté, co vyšlo album Letter to Laredo, sotva chodící absolvoval turné po stovce měst v USA a Evropy.
V roce 1997 byli The Flatlanders požádáni Robertem Redfordem, aby napsali píseň na album soundtracku k filmu The Horse Whisperer (Zaříkávač koní). V březnu 1998 se Ely podílel s Joelem Guzmanem, Flacem Jimenezem, Rickem Trevinem, Freddym Fenderem, Rubinem Ramosem, Dougem Sahmem, Augiem Myersem a členy skupiny Los Lobos na projektu Los Super Seven. Stejnojmenné album Los Super Seven získalo cenu Grammy za nejlepší mexicko-americké album.
Na albu Los Super Seven je i Elyho mistrovské podání Guthrieho songu Plane Wreck at Los Gatos (Deportee)
V roce 1999 nahrál Ely během dvou večerů živou desku Live at Antone's. Spolupracoval se scénáristy Joem Searsem a Kimmie Rhodesovou na divadelním představení Hillbilly Heaven a s Dwightem Yoakamem na westernu South of Heaven, West of Hell. A taky se pustil do psaní románu Super Reverb. V roce 2000 vyrazil s Flatlanders na jejich první turné po USA.
V roce 2000 také nahrál album I-10 Chronicles s různými umělci včetně členů Buena Vista Social Club. Natočil 12 cédéček s mluveným slovem poskládaným z deníků psaných během let na cestách. Zahrál si na pikniku Willieho Nelsona a absolvoval turné s Dixie Chicks. A v Austinu si opět společně zazpíval s přítelem Brucem Springsteenem a jeho E Street Bandem.
V roce 2001 Flatlanders pokračovali v turné, psali nové písně, nahráli skladbu Blue Wind Blew pro album Townes Van Zandt Tribute a poprvé vystoupili v Show Davida Lettermana. Ely mezitím dokončil svůj první román. Ely se také coby řidič limuzíny Bruce Willise objevil ve filmu Grand Champion. Ve filmu dále hráli Julia Roberts, Natalie Maines, George Strait, Robert Earl Keen a Charlie Robison.
Tuhle čtyřku Texasanů vidět naživo, je musel být zážitek. Joe Ely, Lyle Lovett, John Hiatt a Guy Clark
V roce 2003 Ely nahrál Springsteenovu skladbu Working on the Highway pro CD Light of Day (pocta Bruce Springsteenovi) a také se objevil na albu Further Down the Old Plank Road skupiny The Chieftains. Na turné 4 Horsemen Tour tentokrát vyrazil společně s Lyle Lovettem, Johnem Hiattem a Guyem Clarkem. Ely se také podílel na třetí desce projektu Los Super Seven s názvem Heard It On The X vzdávajícímu hold rozkvětu AM rádia na texasko-mexické hranici, kdy se volně mísily rock & roll, blues, country, jazz, western swing a mariachi.
V roce 2007 Ely vydal dvě alba – novinkové Happy Songs From Rattlesnake Gulch a Silver City, složené z písní, které napsal na přelomu 60. a 70. let. Na albu byl i baladický song Indian Cowboy, který napsal pro Guye Clarka. Sám na píseň, kterou Guy nakonec nahrál, skoro zapomněl a znovu se ji učil z Guyovy nahrávky.
Takhle zpíval Guy Clark song Indian Cowboy v roce 1983
Mimochodem, Elyho song Indian Cowboy najdete i na desce Townese Van Zandta Roadsongs (1994), která je poskládána z patnácti živě nahraných coverů A. P. Carterem počínaje, Dylanem a Springsteenem konče.
V roce 2007 dostal Ely ocenění „Lifetime Achievement For Performance“ od The Americana Music Association a vydal svou knihu Bonfire of Roadmaps – sbírku skic, prozaických záznamů a poezie z deníků, které si po desetiletí vedl na cestách. Další jeho kniha Satisfied At Last následovala v roce 2011.
Buddy Hollyho klasika Not Fade Away, Austin City Limits 2014
2014 Joe vydal svůj román Reverb: An Odyssey, který sklidil velký ohlas. Popisuje příběh o dospívání chlapce, který se odehrává v Lubbocku v šedesátých letech – místě v „normálním stavu statického chaosu“. V roce 2014 Ely vydal duet Where Is My Love, který v roce 1987 nahrál s Lindou Ronstadt. Předcházela mu návštěva Lindy Ronstadt, kdy oba umělci zavzpomínali na natáčení písně, a po pátrání byla nahrávka nalezena. Tato milostná píseň plná lítosti Lindu Ronstadt jakoby vrací do první poloviny sedmdesátých let, kdy byla country-rockovou královnou.
Panhandle Rambler, čtrnácté studiové album z roku 2015 nabídlo Elyho poetické zamyšlení nad životem v Texas Panhandle. Mezi tuctem písní najdete i jednu převzatou – Magdalene od Guye Clarka.
Rok 2016 strávil Ely jako úřadující „texaský státní hudebník“ (prestižní jednoroční jmenování), které oficiálně převzal při slavnostním ceremoniálu. Podobně byli poctěni například Willie Nelson, Lyle Lovett, Dale Watson, Ray Benson nebo Billy Gibbons. V tomto roce byl také společně s Royem Orbisonem a JD Southerem uveden do Síně slávy Texas Heritage Songwriter Associations.
V roce 2017 získal Ely díky svému ceněnému románu Reverb: An Odyssey jako vůbec první hudebník členství v prestižním Texaském literárním institutu (spolu s aktivními členy Cormacem McCarthym a Larrym McMurtrym).
V roce 2018 Ely vydal album The Lubbock Tapes: Full Circle, své první známé sólové nahrávky nahrané během dvou různých sezení v Caldwell Studios v Lubbocku . Část vznikla jako demo před jeho první sólovou deskou, část před třetím albem.
Ely hraje svou píseň I Had My Hopes Up High během koncertu k velké výstavě muzea Outlaws & Armadillos: 70. léta v country, rok 2018
Dne 29. února 2020, přesně 40 let od živého natočení svého prvního živého alba Live Shots in London, oslavil Ely výročí alba jeho kompletním provedením v Gruene Hall v texaském Gruene. Některé z písní zazněly poprvé po více než 30 letech. V roce 2022 vyšla Elymu deska písní pro děti Flatland Lullaby a tento rok mu přinesl také uvedení do Austin City Limits Hall of Fame.
Začátkem srpna 2024 přibyla do jeho diskografie další položka Driven to Drive, zmiňovaná ve čtyřiačtyřicátých Country Heroes. Album je překvapivě z větší části akustické, bicí zaslechnete jen ve třech písních, ale je opět velká paráda. Joe Ely má i ve svých sedmasedmdesáti zkrátka energie a invence na rozdávání.
Některé slavné Elyho songy se do podcastu nevešly, a tak si dejme na závěr ještě třeba Letter To Laredo.
Láska udělá ze svobodného člověka vězně
Poctivého člověka promění ve lháře
Láska může být krutá, láska umí být něžná
To je moje jediné alibi
(Letter To Laredo)
Na svém webu, který rozhodně stojí za to navštívit, Joe Ely mimo jiné vysvětluje, proč jsou jeho jednotlivé nahrávky často tak odlišné: „Je to zvláštní, ale ke každé desce, kterou dělám, přistupuji jinak. A pak se vždycky během toho ještě něco naučím. Protože vždycky narážíš na různé překážky – třeba jen v hlavě – a vždycky se ptáš sám sebe, jestli je to tak správně, nebo jestli je to falešné. A nakonec se prostě musíš řídit tím, jakou desku chceš v daném období natočit. Já se nesnažím o nic jiného, než že chci udělat správnou desku pro dané období svého života.“
Na začátku roku 2025, před vydáním jeho nového alba, se objevily zprávy, že se Joeův zdravotní stav zhoršuje. Podle oficiálního prohlášení jeho rodiny Joe Ely zemřel v pondělí 15. Prosince 2025 „na komplikace způsobené Lewyho tělesnou demencí, Parkinsonovou chorobou a pneumonií. Jeho milovaná manželka Sharon a dcera Marie byly po jeho boku v jejich domě v Taosu v Novém Mexiku.“
R.I.P. Joe. A díky za tu spoustu nádherné muziky!
