Willie Nelson jednou prohlásil: „Na světě jsou dva typy lidí: ti, kteří milují Lindu Ronstadt, a ti, kteří o ní nikdy neslyšeli.“
Linda Maria Ronstadt se narodila 15. července 1946 v Tucsonu v Arizoně jako třetí ze čtyř dětí Gilberta Ronstadta, prosperujícího obchodníka. Když v roce 1953 vyšel v časopise Family Circle velký profil věnovaný jejich rodině, nebylo to jen tak pro nic za nic. Historie rodiny Ronstadtů je totiž více než pozoruhodná. Otec Lindy pocházel z pionýrské arizonské rančerské rodiny a byl mexického původu s německými kořeny. Vliv a přínos jeho předků pro historii Arizony, včetně výroby vozů, obchodu, lékáren nebo hudby, je plně zdokumentován v knihovně Arizonské univerzity. Lindin pradědeček, inženýr Friedrich August Ronstadt, dorazil do mexické Sonory ve 40. letech 19. století z německého Hannoveru. Později přesídlil na jihozápad (ten byl tehdy ještě součástí Mexika), oženil se s Mexičankou a nakonec se usadil v Tucsonu. Když v roce 1991 město Tucson otevřelo svůj centrální dopravní terminál, pojmenovalo ho po Lindinu dědečkovi, Federicu José Maríovi Ronstadtovi, místnímu průkopnickému podnikateli; který krom jiného dodal v letech 1903–04 městu šest tramvají tažených mulami.
Dědeček z matčiny strany Lloyd Groff Copeman byl pro změnu plodný vynálezce a držitel stovek patentů, vynalezl elektrický toustovač, řadu chladicích zařízení, pistoli na tuk, první elektrický sporák a ranou formu mikrovlnné trouby. Jeho pružný zásobník na kostky ledu mu na licenčních poplatcích vynesl miliony dolarů.
Od příchodu Federica (Freda) Ronstadta do Tucsonu v roce 1882 rodina s každou další generací stále více ovlivňovala Arizonu i po stránce hudební. Fred vytvořil první soubor klasické hudby v Tucsonu (Club Filarmonico) a byl zakládajícím členem správní rady Tucsonského symfonického orchestru. Jeho dcera Luisa Espinel se stala jednou z prvních arizonských mezinárodních operních hvězd.
Malá Linda vyrůstala na rodinném ranči, který žil hudbou a místními tradicemi. Později, už jako úspěšná zpěvačka, často zdůrazňovala, že v podstatě vše, co kdy nahrála – rock and roll, rhythm and blues, gospel, operu, country nebo mariachi – je hudba, kterou zpívala její rodina doma v obýváku nebo kterou v dětství slyšela hrát v rádiu.
Rádiogramofon a malá Linda
Lindin styl zpěvu byl zpočátku ovlivněn zpěvačkami jako Lola Beltrán a Édith Piaf, k nimž po čase přibyl další, pro změnu countryový idol – Hank Williams. Nakonec došla k závěru, že „všechny dívčí zpěvačky“ se nakonec „musí sklonit před Ellou Fitzgerald a Billie Holiday“. A zvláště oceňovala operní pěvkyni Marii Callas, o níž prohlásila: „Nikdo se jí nevyrovná. To je přesně ono. Z poslechu desek Marie Callas se naučím víc o zpívání rokenrolu, než kdybych měsíc poslouchala pop music. Je to prostě nejlepší zpěvačka všech dob.“
O pár let později. Holka z ranče kousek od mexické hranice.
Ve čtrnácti letech se svým bratrem Peterem a sestrou Gretchen založila folkové trio. Říkali si The Union City Ramblers (případně The Three Ronstadts) a hráli v kavárnách a dalších malých sálech. Pod názvem The New Union Ramblers pořídili několik i nahrávek ve studiu v Tucsonu. Jejich repertoár zahrnoval hudbu, na které vyrůstali – folk, country, bluegrass a mexickou hudbu. Linda však stále více toužila po spojení téhle muziky s rock'n'rollem.
Linda Ronstadt při nahrávání s The New Union Ramblers v roce 1964
„Milovala jsem populární folkovou hudbu, například trio Peter, Paul and Mary. Měla jsem také ráda opravdovou tradiční hudbu, například Carter Family. Milovala jsem Boba Dylana. A snažila jsem se kopírovat, co se dalo. Když jsem uslyšela Byrds, jak dělají folk rock, řekla jsem si, že to je přesně to, co chci dělat.“
Linda šestnáctiletá. To už měla v muzice jasno.
Během velikonočních prázdnin v roce 1964 navštívila v Los Angeles svého přítele z Tucsonu Bobbyho Kimmela a ještě téhož roku, krátce před svými osmnáctými narozeninami, se rozhodla přestěhovat se tam natrvalo a založit s ním kapelu. Kimmel už v té době společně s kytaristou Kennym Edwardsem psal folkrockové písně a nakonec všichni tři podepsali v létě 1966 smlouvu s Capitolem jako The Stone Poneys.
V letech 1967–68 kapela vydala tři alba: The Stone Poneys, Evergreen, Volume 2 a Linda Ronstadt, Stone Poneys and Friends, Vol. III. Skupina se proslavila díky hitu Different Drum, který napsal Michael Nesmith ještě před svým nástupem do The Monkees. Dodnes patří tato píseň k nejpopulárnějším nahrávkám Lindy Ronstadt.
Své první sólové album Hand Sown... Home Grown vydala Linda Ronstadt v roce 1969. Dnes je považováno za první alt-country nahrávku ženské umělkyně. V tomto období také nazpívala vokály do reklam, včetně jedné na elektrické holicí strojky Remington, v níž spolu s Frankem Zappou tvrdili, že elektrický holicí strojek "vás očistí, vzruší… a možná dokonce ochrání před zatčením“.
The Swampwater aneb hipíci hrajou country
Na počátcích její sólové dráhy ji doprovázela skupina Swampwater, průkopnická country-rocková kapela, která kombinovala country, cajun a swamp-rockové prvky. Mezi jejími členy byli i John Beland, který se později připojil ke skupině Flying Burrito Brothers a Eric White, bratr Clarence Whitea z Byrds. Swampwater doprovázeli Lindu Ronstadt také během jejího vystoupení v The Johnny Cash Show.
Druhé sólové album Silk Purse vyšlo v březnu 1970. Nahrávalo se celé v Nashvillu a produkoval ho Elliot Mazer, kterého si Linda vybrala na radu Janis Joplin. S albem ale nakonec nebyla spokojená, ačkoli jí přineslo první sólový hit Long, Long Time, a získala i nominaci na Grammy (za nejlepší současný ženský vokální výkon).
Linda někdy v roce 1970
S pomocí producenta Johna Boylana sestavila Ronstadt svoji další doprovodnou kapelu, v níž se sešli bubeník Don Henley a kytaristé Glenn Frey, Bernie Leadon a Randy Meisner. V roce 1971 s ní absolvovali krátké turné a hráli také jejím na třetím (bezejmenném) albu, z něhož pochází verze písně Rock Me on the Water autora Jacksona Brownea. V roce 1971 také Ronstadt začala jednat s Davidem Geffenem o přechodu od Capitol Records k jeho labelu Asylum Records. Mezitím se muzikanti z doprovodné kapely dohodli na založení skupiny The Eagles…
Na začátku 70. let Ronstadt nějaký čas randila s hudebníkem Johnem Davidem Southerem, který byl také spoluproducentem jejího alba Don’t Cry Now (1973), na kterém jsou ke slyšení i její parádní verze songů Silver Threads and Golden Needles a Desperado. Mimochodem, The Eagles své druhé album s názvem Desperado, na němž je i stejnojmenný song autorů Henleyho a Freye, vydali také v roce 1973.
Když se album Don't Cry Now začalo natáčet, podílel se na něm vedle Southera také Boylan (který vyjednal její smlouvu s Asylum Records). Ronstadt však cítila potřebu najít někoho, kdo by s ní byl ochoten pracovat jako rovný s rovným, a tak požádala Petera Ashera, kterého jí doporučila sestra Jamese Taylora, aby jí pomohl s produkcí dvou písní. Ukázalo se, že Asher je s ní hudebně na stejné vlně víc, než kterýkoli jiný producent, s nímž pracovala předtím. Ačkoli se zpočátku zdráhal s ní spolupracovat kvůli její pověsti „ženy s pevnými názory, která ví, co chce (se svou kariérou) dělat“, souhlasil, že se stane jejím producentem na plný úvazek. Nakonec setrval v této roli až do konce 80. let.
Linda s osudovým producentem Pete Asherem
Asher později přičítal dlouhodobý úspěch svého pracovního vztahu s Ronstadt tomu, že byl prvním, kdo ji vedl a produkoval nahrávky a se kterou měl výhradně profesionální vztah. „Musí být mnohem těžší vést objektivní rozhovory o něčí kariéře, když je to někdo, s kým spíte,“ řekl jednou.
Rok 1974 přinesl album Heart Like a Wheel. První vydaný singl You're No Good zrockovělá verze R&B písně, kterou napsal Clint Ballard, Jr. a které se Ronstadtová zpočátku bránila, protože jí zněla jako „něco od Beatles“, se vyšplhal na první místo v singlovém žebříčku Billboardu.
Uspěl i druhý vydaný singl z alba, When Will I Be Loved, country-rockově pojatá předělávka songu od Everly Brothers. Album Heart Like a Wheel se stalo platinovým a nasměrovalo ji na dráhu jedné z nejprodávanějších umělkyň všech dob. V roce 1975 získala Ronstadt svou první cenu Grammy za interpretaci písně I Can't Help It (If I'm Still in Love with You), dávného hitu Hanka Williamse z konce čtyřicátých let.
Album Heart Like a Wheel – pojmenované podle jedné z písní alba, kterou napsala písničkářka Anna McGarrigle – definitivně udělalo z Lindy Ronstadt hvězdu první velikosti. Bylo pro ni typické, že v mnoha případech byly její verze úspěšnější než původní nahrávky samotných autorů, kteří ale právě díky ní častokrát získali širší publikum. Linda sice sama tu a tam nějakou melodii složila, ale základ jejího repertoáru vždy tvořily pro ni složené či pečlivě vybrané převzaté písně.
Rostl také zájem o její koncerty, na nichž bylo nejen co poslouchat, ale i na co se dívat. Linda Ronstadt dokázala dokonale těžit nejen ze svého hlasu a temperamentu, ale také ze svého atraktivního zevnějšku. Obaly jejích alb, plakáty, obálky časopisů – celá její sexy rock'n'rollová image – byly najednou stejně slavné jako její hudba. Během sedmdesátých let se postupně vypracovala na jednoznačně nejúspěšnější ženskou rockovou zpěvačku.
V březnu 1975 magazín Rolling Stone umístil její fotku na titulní stranu (byla to první ze šesti obálek časopisu Rolling Stone, které nafotila fotografka Annie Leibovitz) a její soukromý život se začal stávat stále více veřejným. Zájem médií podnítil také její vztah s tehdejším kalifornským guvernérem a demokratickým kandidátem na prezidenta Jerrym Brownem.
Guvernér, jeho děvče a banda jejich kámošů muzikantů (mimo jiné Jackson Browne a Eagles). To musela být prezidentská kampaň jak řemen…
V září 1975 vyšlo album Prisoner in Disguise, které se zanedlouho stalo se jejím druhým platinovým albem v řadě. Linda Ronstadt se nakonec stala první umělkyní v historii populární hudby, která měla tři platinová alba v řadě po sobě (celkem jich nakonec nastřádala čtrnáct). Prvním vydaným singlem z desky byla skladba Love Is A Rose. Ta se vyšplhala do popových a countryových žebříčků, ale Heat Wave, rockovou verzi hitu Marthy and The Vandellas z roku 1963, hrála rádia ještě častěji. Asylum stáhlo původní singl Love Is a Rose a vydalo nový singl Heat Wave (s Love Is a Rose na straně B). Heat Wave se dostala do první pětky žebříčku Billboard Hot 100, zatímco Love Is A Rose bodovala v country žebříčku.
Další album Hasten Down the Wind vyšlo v roce 1976 a stalo se opět platinovým. Představovalo nové autory písní a bylo vážnější a méně country-rockové než jeho předchůdci. Přineslo dva velké hity: coververzi písně Buddyho Hollyho That'll Be the Day a předělávku hitu Crazy od Patsy Cline.
Na obálce časopisu Rolling Stone z roku 1976 můžeme vidět Lindu Ronstadt jak v hedvábném červeném tílku upřeně hledí do objektivu. „Annie to přinesla a já jí řekla, že takové věci nenosím. To mě přimělo změnit obal mého následujícího alba (Simple Dreams z roku 1977), protože jsem opravdu nechtěla, aby tam byl ten můj sexy obrázek. Je těžké tomu čelit."
Na začátku 80. let se Ronstadt spojila s producentem Neslonem Riddlem. Z jejich spolupráce vzešla postupně tři alba, na nichž se zpěvačka vrátila ke klasickým písním George Gershwina, Rodgerse & Harta a Irvigna Berlina. V té době také vystupovala ve filmové i divadelní verzi operety Pirates of Penzance. Její hlas se objevil i na památném albu Graceland, kde s Paulem Simonem zpívá v písni Under African Skies. Na sklonku let osmdesátých natočila skvostné, španělsky nazpívané album Canciones De Mi Padre, které věnovala svému otci.
Poté, co v roce 1983 Ronstadt rozešla s Brownem, osm měsíců chodila s komikem Jimem Carreym. Dlouho jim to nevydrželo – od konce roku 1983 až do roku 1988 byla Ronstadt zasnoubená s režisérem a tvůrcem Hvězdných válek Georgem Lucasem. Ani tento vztah ale nevedl k manželství.
Mezi těmito všemi stylovými i životními kotrmelci stačila Linda Ronstadt také natočit vynikající country desku. Společně s Dolly Parton a Emmylou Harris vydaly v roce 1987 nahrávku s názvem Trio. Cesta k téhle nahrávce ale byla docela spletitá.
Linda, Emmylou & Dolly někdy kolem roku 1978…
Už v roce 1978 se Linda Ronstadt, Dolly Parton a Emmylou Harris, kamarádky a vzájemné obdivovatelky, neúspěšně pokusily natočit společné album Trio. Přestože od snahy dokončit album nakonec upustily (prostě to díky nabitému programu nestíhaly), řada nahrávek se v následujících letech objevila na jejich sólových deskách. Například Emmylou Harris má na albu Evangeline z roku 1981 nahrávky písní Evangeline a Mr. Sandman.
… a o pár let později. Podle Emmylou se to krásně datuje
V lednu 1986 se trojice nakonec přece jen dostala do nahrávacího studia. Producent George Massenburg sestavil doprovodnou skupinu, v níž byli mimo jiné Ry Cooder, David Lindley, Mark O’Connor a Albert Lee. Album Trio, plánované o téměř deset let dříve, vyšlo v březnu 1987. Pět týdnů po sobě pak okupovalo první místo v žebříčku Billboard's Country Albums a dostalo se do Top 10 i v popové hitparádě. V USA se ho prodalo přes tři miliony kusů, získalo cenu Grammy za nejlepší vokální countryový výkon dua nebo skupiny a vzešly z něj čtyři countryové singly v první desítce včetně písně To Know Him Is to Love Him, která to dotáhla na první místo. Album bylo také nominováno na album roku ve vybrané společnosti Michaela Jacksona, U2, Prince a Whitney Houston.
V roce 1994 začaly dámy nahrávat pokračování alba Trio II. Stejně jako v případě jejich přerušeného počinu z roku 1978, kolidující plány odložily vydání alba na neurčito. Ronstadt, která již zaplatila za čas strávený ve studiu a dlužila své nahrávací společnosti hotové album, na žádost Dolly Parton vyřadila některé skladby, ponechala vokály Emmylou Harris a sama zprodukovala a zaranžovala sérii nahrávek, které následně vydala v roce 1995 na albu Feels Like Home.
V roce 1999 se konečně Ronstadt, Parton a Harris dohodly na vydání alba Trio II, tak jak bylo původně nahráno v roce 1994. Obsahovalo také křehkou coververzi písně Neila Younga After The Gold Rush, ke které byl natočen i videoklip. Za album, kterého se prodalo více než 500 000 kopií, si jeho protagonistky odnesly další cenu Grammy.
Koncem 80. let, po třiceti letech života v L.A., se Ronstadt rozhodla přestěhovat do San Francisca, prý se v jižní Kalifornii nikdy necítila úplně doma. V roce 1997 prodala i dům v San Franciscu a vrátila se zpět do svého rodného Tucsonu v Arizoně, kde vychovávala své dvě adoptované děti.
Po roce 2000 omezila Ronstadt kvůli zdravotním problémům koncertování. V roce 2006 vydala své poslední album Adieu False Heart, na němž se sešla s legendou stylu cajun, zpěvačkou a muzikantkou Ann Savoy (ta mimochodem před nedávnem vydala výtečnou desku Another Heart). Mezi autory písní najdeme mimo jiné Julii Miller, Richarda Thompsona nebo Billa Monroea.
Zdravotní problémy se dál zhoršovaly a nakonec byla Linda Ronstadt nucena kvůli Parkinsonově chorobě odejít do hudebního důchodu. Diagnóza byla později změněna na progresivní supranukleární paralýzu. I když už nemůže zpívat, zůstává stále aktivní, jak jí to stav dovoluje. V roce 2014 jí vyšly paměti Simple Dreams: A Musical Memoir, její vzpomínky shrnující období od skromných začátků na arizonském venkově až po vystupování v Madison Square Garden. Hudební dokument založený na jejích pamětech, Linda Ronstadt: The Sound of My Voice, jí vynesl v roce 2021 cenu Grammy za nejlepší hudební film. Kniha Feels Like Home: A Song for the Sonoran Borderlands vydaná v roce 2022 se stala bestselerem.
V průběhu let také přibývala nejrůznější ocenění. Byla nominována na ceny Tony a Zlatý glóbus. V roce 2011 jí byla udělena cena Latin Grammy za celoživotní dílo a v roce 2016 za celoživotní dílo obdržela Grammy (bez přívlastku). V dubnu 2014 Glenn Frey uvedl do Rock and rollové síně slávy.
V červenci 2014 jí byla udělena Národní medaile za umění a humanitní vědy. Od roku 2019 má společně s Dolly Parton a Emmylou Harris hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy za práci ve skupině Trio. Ronstadt byla také mezi pěti oceněnými, kteří v roce 2019 obdrželi Kennedy Center Honors za celoživotní umělecké dílo.
Článek z podcastového cyklu Americana Express si nekladl za cíl postihnout veškeré hudební i nehudební aktivity jedinečné osobnosti a megastar americké hudby Lindy Ronstadt. A koneckonců ani podmnožinu její tvorby spadající do žánru americana jsme neprobrali do posledního detailu. V případě fenomenální zpěvačky Lindy Ronstadt by toho za zmínku bylo ještě opravdu hodně…
Nejdražší Lindo, dnes jsem zaslechla tvůj hlas
Prošla jsem dveřmi v Troubadouru a tam tiše hrálo "Desperado"
Potkali jsme se jen jednou v Nashvillu a já doufám, že se ještě někdy potkáme znovu
Mohli bychom si povídat o slávě a o časech, které už jsou minulostí
Ráda bych byla tvou přítelkyní…
(Tanya Tucker – Letter to Linda)
