Steve Young (1942-2016) jako jeden z prvních dokázal propojit country hudbu s dalšími hudebními styly, ať už šlo o rock, pop, folk, blues, R&B, bluegrass nebo gospel. Byl ale také jedinečným interpretem, o němž Waylon Jennings kdysi prohlásil, že „Steve Young je po Georgi Jonesovi druhým nejlepším countryovým zpěvákem. Ani on sám netuší, jak je skvělý.“
Steve Young měl skvělé předpoklady stát se hvězdou, ale příliš o to neusiloval. Při konfrontaci s jedním vydavatelem dokonce řekl: „Vím, že jsem za ta léta chlastem zabil spoustu mozkových buněk, ale pořád nejsem dost hloupý na to, abych se stal hvězdou country.“
Steve Young se narodil 12. července 1942 v Newnanu v Georgii. Jeho otec, pachtýř, byl nucen přestěhovat rodinu z Georgie do Alabamy a Texasu, kde hledal práci. Steve už během studií na střední škole v texaském Beaumontu hrál na kytaru a psal písně, které ovlivnili hlavně jeho oblíbenci Elvis Presley, Carl Perkins a ponejvíce Hank Williams.
Sám Young na tu dobu vzpomínal: „Moje matka zpívala a můj otec byl fascinován hudbou a taky trochu zpíval, takže jsem se nakonec k hudbě upnul i já sám. Přišly mi krásné, ty tóny jižanské hudby. Což znamená folk, bluegrass, gospel, blues, country – všechny tyhle různé styly.“
Steve Young jako teenager
Youngovy písničky byly už od počátku zvláštní. Byl samouk a základy získával poslechem místních zpěváků v ulicích. Prostřednictvím rozhlasu se seznámil s nahrávkami Sun Records a neunikla mu ani nastupující folková vlna. A protože byl z otcovy strany ze čtvrtiny Čerokéz, čerpal také z indiánských tradic. Z těchto rozmanitých vlivů si bral všechno, co se mu líbilo, a spojoval to dohromady.
Poté, co se rodiče rozvedli a matka znovu provdala, se přestěhovali do Beaumontu v Texasu. Tam začal Young vystupovat na místních klubech. Po ukončení střední školy se vrátil do Alabamy, aby se zapojil do místní „beatnické“ scény v Birminghamu. A vedle muziky začal holdovat také alkoholu a drogám.
Na počátku 60. let se přestěhoval do New Yorku, kde se na nějaký čas stal součástí vznikající folkové scény v Greenwich Village. Nakrátko se vrátil do Alabamy, ale už v roce 1964 vyrazil na západ do Los Angeles a nějaký čas pobýval v Hollywoodu v Tobacco Road, v domě, který s ním sdílelo několik alabamských přistěhovalců. V Kalifornii Steve Young vystupoval sólově jako folkař a také jako člen skupiny Skip Battin Band. Zpěvák a baskytarista Skip Battin (1934–2003) později hrál mimo jiné v The Byrds a Flying Burritto Brothers.
„V té době se Los Angeles začínalo prosazovat jako hudební centrum. Na východě to byly písně z Brill Building, doo wop, folková scéna Greenwich Village, věci z Philadelphie. Samozřejmě tu byli Beatles a Rolling Stones. Ale v Los Angeles v té době existovala chuť rozvíjet hudební scénu, která nikdy nikde předtím neexistovala. V té době jsem dostal nahrávací smlouvu a Steve Young se stal kytaristou mé skupiny, která se později stala známou jako The Gas Company,“ shrnul frontman této kapely Van Dyke Parks.
Kapela The Gas Company, v níž působil i Stephen Stills, ale neměla dlouhého trvání. Po jejím rozpadu Young sháněl angažmá a krátkou dobu si přivydělával jako pošťák v losangeleské čtvrti Silverlake. A taky se oženil se zpěvačkou Terrye Newkirk. V pravý čas přišla nabídka připojit se ke skupině Stone Country. Existenci téhle psychedelické country-folkové party dokumentuje sice málo známé, ale o to zajímavější eponymní album, na kterém vedle povedené coververze Why Baby Why od George Jonese a jsou i Youngovy skladby Magnolias a Woman Don't You Weep.
Steve Young je na obalu jako jediný s knírkem
Po odchodu od Stone Country se Steve Young vydal na sólovou dráhu a stal se jedním ze zásadních hybatelů hnutí, které tehdy definovalo kalifornský country-rockový zvuk. Na jeho dnes již klasickém albu Rock, Salt & Nails z roku 1969 se k němu připojili další průkopníci nového hudebního směru – Gene Clark, Chris Hillman, Bernie Leadon a Gram Parsons.
S odstupem mnoha let lze tvrdit, že toto album, které vyšlo u A&M Records, značně předběhlo svou dobu. Vedle Youngových vlastních písní, mezi nimiž vynikají původní verze Seven Bridges Road a Love In My Time, se tu objevují i I'm A One-Woman Man od Johnnyho Hortona nebo méně známá píseň Hanka Williamse My Sweet Love Ain't Around, které dostaly moderní rockové aranže, aniž by přišly o své countryové kořeny. Toto album také značně ovlivnilo Waylona Jenningse, který v roce 1970 zařadil svou verzi Rock, Salt & Nails na své album Singer of Sad Songs.
Kritika album Rock, Salt & Nails sice vychválila, jinak se ale moc dobře neprodávalo. Steve se nicméně začal prosazovat jako autor. Skupina Earl Scruggs Revue zanedlouho natočila jeho Love In My Time a Seven Bridges Road postupně nahráli Rita Coolidge, Eddy Arnold, Joan Baez a další. Píseň se dokonce poté, co ji skupina Eagles zařadila na své živé album v roce 1980, stala country-rockovou klasikou. A hraje se dodnes – nedávnou verzi kapely The Wilder Blue s Lukem Combsem přinesl Americana Express 16.
„Tu píseň jsem napsal v Los Angeles,“ vzpomínal později Steve Young. „Byl jsem rozladěný: kolem jen smog a všechno šlo do háje. Na mizině v mizerném bytě… Nedaleko Montgomery (v Alabamě) byla silnice, po které jsme jezdili a která byla jako z říše fantazie. Když jste dorazili do téhle nádherné části země, změnila se na prašnou cestu a postupně jste přejeli sedm mostů. Jezdil jsem po té silnici jen tak pro radost. Ta písnička je o tom, jak se mi po tom všem stýská – po ženě, po té cestě a po věcech, ke kterým se už nemůžu vrátit.“
Záběr ze slavné Seven Bridges Road v Alabamě
Na rozdíl od mnoha countryových autorů psal Steve Young písně, které byly prostě jiné. Z jeho písní je možná cítit smutek a únava, nicméně dokonale evokují dávné časy i zaniklá místa. Jsou to písně, které vyjadřují jasný postoj k životu, jenž je vlastní Jihu – písně o smíření s osudem, který možná zrovna za moc nestojí.
Po písni Love In My Time sáhla v první polovině sedmdesátých let Earl Scruggs Revue
V roce 1969 se Steve s manželkou Terrye přestěhovali do vesničky Rancho Nicasio v severní Kalifornii a v roce 1971 se jim narodil syn Jubal Lee. V San Anselmu si Young otevřel obchod s hudebninami Amazing Grace, který vcelku prosperoval a stal se oblíbeným místem setkávání místních hudebníků, včetně Jerryho Garcii a Vana Morrisona. Přesto se Young necítil spokojený – život v Kalifornii byl sice fajn, ale příliš drahý.
V roce 1972 podepsal Young smlouvu s Reprise Records a odjel do Nashvillu, kde natočil své druhé album Seven Bridges Road. Ve studiu se sešli špičkoví muzikanti včetně Petea Drakea na steelkytaru, kytaristy Ry Coodera, houslového esa Buddyho Spichera, foukačkáře Charlieho McCoye, Elvisova sidemana D. J. Fontany (bicí) a klavíristy Davida Briggse coby producenta (proslaveného zejména produkcí alb Neila Younga). Na desce byly pouze dvě převzaté skladby včetně skladby I Can't Hold Myself In Line od Merle Haggarda. Písní, která vyčnívala nad všechny ostatní, byla Youngova podmanivá Montgomery In The Rain. Ta je dnes považována za klasiku country a od té doby ji nahrály desítky zpěváků, o nejslavnější se postaral Hank Williams Jr.
Nekoukejte na mě všichni a nemračte se,
já tu nemíním zůstat,
já vaším městem jen projíždím...
A jestli vám to nevadí, tak, než se vrátím do toho vlaku,
chci si dojít jen k Hankovu náhrobku
a vyplakat ze sebe všechnu tu děsivou tíhu.
(Montgomery In The Rain)
Další Stevovu píseň, Lonesome, On'ry And Mean, nahrál Waylon Jennings jako titulní skladbu svého alba z roku 1973 a stala jednou z těch, která odstartovaly jeho dráhu outlaw umělce.
Poté, co se Steve Young nedokázal výrazněji prosadit na západním pobřeží a sledoval, jak jeho písně stále častěji nahrávají countryoví interpreti, přestěhoval se v roce 1974 do Nashvillu a následující rok nahrál pro Rounder Records album Honky-Tonk Man.
Jednalo se o zemitou country nahrávku, na které Steve hrál na elektrickou a akustickou kytaru. Vrátil se i ke svým hudebním idolům a zařadil písně Ramblin' Man (od Hanka Williamse Sr.) a Brain Cloudy Blues (Bob Wills). Vedle toho je tu i „po staru“ hraná The Night They Drove Old Dixie Down od The Band. A také se ve dvou vlastních písních Alabama Highway a The White Trash Song vrací na svůj milovaný Jih.
O svítání slyším kokrhat kohouta a cítím se úplně sám
Za oknem mi roste zimolez, rosa se třpytí na vinné révě
veverky štěkají, jako by si myslely, že jsou pumy
Přemýšlím o cestě a o tom, že jsem se vrátil zpátky
Narodil jsem se jako dítě těchto blátivých cest
Pane Bože, já tu umřu osamělý jako vítr…
(The White Trash Song)
V roce 1976 Young podepsal díky přímluvě Waylona Jenningse smlouvu s RCA Records. Ve spolupráci s producentem Royem Deou a špičkovým týmem nashvillských studiových hudebníků připravil album Renegade Picker, které je považováno za jeden z milníků rodícího se hnutí outlaws. Dodnes z těchto nahrávek stále vyzařuje původní syrová krása i energie.
Steve Young při jamování s Guyem Clarkem při natáčení dokumentu Heartworn Highways
V polovině 70. let se Steve Young objevil v dokumentárním filmu Heartworn Highways, který zachycoval několik písničkářů raného „Outlaw Movement“ v Texasu a Nashvillu, včetně Townese Van Zandta, Guye Clarka, Rodneyho Crowella a Steva Earla. Film byl uveden až v roce 1981.
V dokumentu Heartworn Highways je i nádherná Youngova píseň Alabama Highway
V podobném duchu jako Renegade Picker se neslo i druhé album vydané RCA Records v roce 1978, na kterém se podílel víceméně stejný tým a které neslo název No Place To Fall podle titulní písně Townese Van Zandta. Young znovu nahrál své nejznámější kousky – Montgomery In The Rain a Seven Bridges Road. Opět sáhl do pokladnice country a oživil song I Closed My Heart's Door od Stoneyho Coopera. Na albu jsou také vynikající verze písní Steva Goodmana I Can't Sleep a I Got The Same Old Blues od JJ Calea. Dvojice vynikajících alb u RCA slibovala, že by Steve Young mohl dosáhnout komerčního úspěchu. Důvodů, proč k tomu nakonec nedošlo, bylo více.
Vzácný snímek Steva Younga se synem Jubalem z roku 1973
Syn Jubal Young na to vzpomíná: „Vedle hudby měl v těch letech dost problémů v manželství. Máma si mě brala, když byl táta na cestách. On holdoval pití a drogám a ona už toho měla prostě plný zuby. Naštěstí se táta jednoho dne rozhodl přestat pít a brát drogy a od roku 1979 se už ničeho nedotkl. Ale v těch letech, kdy se potýkal se všemi těmi tlaky v hudební branži, to měl těžké. V country hudbě byl fakt psancem, ale ta image drsňáka, chlastu a drog, nebyla jeho. V jádru mu šlo o vybojování umělecké svobody bez nahrávacích společností.“
K písni No Place to Fall svého dobrého přítele Townese Van Zandta se Steve Young stále vracel
Steve Young byl jedním prvních „outlaws“ v country muzice. Jedním z jeho kámošů byl i Waylon Jennings
V osmdesátých letech už Young vydával desky výhradně u nezávislých labelů. To Satisfy You (1981), Look Homeward Angel (1987) a Long Time Rider (1990) dokládají jeho neklidného, nepředvídatelného ducha. Hodně koncertoval po USA, Kanadě a Evropě, kde získal oddané příznivce. A nadále věřil ve svou hudební integritu. Léta, kdy se pohyboval na okraji hudebního byznysu, se neobešla bez těžkostí, někdy se dokonce musel živit mytím aut a vykládáním náklaďáků, aby se nepropadl do naprosté chudoby.
Také v devadesátých letech se jeho alba prodávala jen málo, ale Young si udržoval, převážně díky klubovým vystoupením, své věrné publikum a respektovaný status mezi písničkáři a hudebníky na rodící se americana scéně. Nakonec došlo i na nahrávací smlouvu. Skamarádil se s majitelem Watermelon Records Heinzem Geisslerem, který se postaral o jeho první koncertní nahrávku Solo/Live (1991) a následnému studiovému albu Switchblades of Love (1993). Tato dvě alba přinesla umělecký posun a zhodnocení Youngova autorského a interpretačního talentu.
Album Switchblades of Love shromažďuje devět nových Youngových skladeb a srdceryvnou verzi Olneyho If My Eyes Were Blind. Výjimečná sestava doprovodných hráčů zajišťuje citlivý doprovod skladbám o sebeklamu, smrtelnosti, násilí i smyslu života. Young odmítá jakékoliv odvolávání se na Boha nahoře a žádá pozemskou odpovědnost od „těch, kteří zasadili rány“, včetně sebe:
Vypínače lásky
Nepřicházejí od žádného Boha nahoře
Jdou z našeho zlomeného srdce
Možná roztrhají na kusy některé staré mýty
Vypínače lásky
(Switchblades of Love)
Také další Youngovy písně jsou autobiografické, když vzpomíná na cestu, která mu dala „nahlédnout do nebe a přinejmenším do poloviny pekla“ (Midnight Rail) nebo na místa naděje na Západě (Silverlake a Going Back To California). Je až s podivem, že Young s takhle kvalitní tvorbou dál zůstával ve stínu známějších písničkářů.
Jedním z nejlepších alb Youngova pozdního období bylo příznačně nazvané Primal Young vydané v roce 2000 u Appleseed Recordings. Obsahuje bohatou směs Youngových vlastních písní i coververzí. Při výběru převzatých skladeb sáhl k Tomu T. Hallovi (The Year That Clayton Delaney Died), rock'n'rollerovi Lloydu Priceovi (Lawdy Miss Clawdy) a málo známému country zpěvákovi Frankiemu Millerovi (Blackland Farmer). V jedné z recenzí se psalo: „Každé z nich dodal svůj osobitý nádech, který posluchači umožnil ignorovat skutečnost, že existovaly i dřívější verze.“
Album Primal Young ukázala autora v mnoha jeho polohách. Uměl být jemný a něžný, načež vás dokázal srazit svou hořkostí a hněvem, často s příměsí cynismu. Na albu najdete dojemnou Scotland Is A Land o jeho hluboké lásce ke Skotsku, kterou následuje sžíravý Worker's Song (Handful Of Earth) s nervní punkovou atmosférou.
Na tomto místě stojí za to zastavit se u politického smýšlení Steve Younga, které jeho někdejší parťák Van Dyke Parks popisuje slovy: „Byl velmi citlivý na podvody, a proto byla cesta, kterou si zvolil, velmi obtížná. V branži je opravdu jen velmi málo lidí s jeho charakterovými vlastnostmi. Byl to podivín v country music, politicky nalevo od Marxe. Ale je úžasné, jak se tenhle kluk, co sbíral bavlnu, poučil o literatuře, hudbě, historii a náboženství. Neměl zájem o celebrity ani o hraní si na ně. Šlo mu o nezkreslenou pravdu.“
Producent alba Primal Young, texaský muzikant J. C. Crowley to doplňuje: „Oba jsme byli z Jihu a oba jsme byli písničkáři, takže to k tomu patřilo. Ale víc než cokoli jiného jsme prostě cítili sympatie. Mohli jsme sedět venku a dívat se hodinu na hvězdy, nic neříkat, ale cítit se propojení. On uměl být tichý a možná odtažitý, ale moje osobnost byla taky taková. Tenhle způsob bytí mi nevadil. Vnímal jsem Steva jako člověka, který je jednou nohou v pozemském světě a druhou v duchovním. A bylo to patrné i v jeho písních.“
Syn slavného otce Jubal Lee Young je také velice talentovaným písničkářem
Po roce 2000 Steve často pracoval po boku svého syna Jubala Younga. Společně nejen koncertovali, ale také nahrávali. Protože opětovné vydání starších nahrávek bylo smluvně zablokováno, Youngovy možnosti hudební tvorby se postupně omezily na domácí studiové nahrávání a klubová vystoupení. V roce 2006 znovu nahrál deset skladeb ze svých raných „psaneckých“ let na album Songlines Revisited,Vol. 1, které vydal vlastním nákladem. V roce 2007 vyšla živá nahrávka Stories Round The Horseshoe Bend, dokumentující koncert v Youngstownu ve státě Ohio. V posledních devíti letech svého života však Steve Young vystupoval velice zřídka, nejčastěji ve svém domácím studiu a na setkáních s přáteli a rodinou.
Jubal Lee Young o tvorbě svého otce v pozdějších letech říká: „Život mu v té době nabízel více svobody a jeho psaní se vyvíjelo, pokud jde o vlivy, témata i pohled na věc. Mám spoustu materiálu, doufám, že se mi jednou podaří vydat všechny ty úžasné věci, jako například čtrnáctiminutový epos o Západě, který napsal pod vlivem písně El Paso od Martyho Robbinse.“ Jubal dál dodává, že to bylo také hledání, které se projevovalo ve všech aspektech jeho života. „Stal se vegetariánem, ale občas maso jedl. Byl buddhista, ale bral to dost volně. Ze všeho nejvíc byl posedlý tajemstvím existence. Zkoumal a zároveň zpochybňoval všechna náboženství. Mezi knihami, které četl, najdete buddhistické a hinduistické věci, indiánské věci. Četl Stevena Hawkinga a sledoval nejrůznější vědecké dokumenty. Stále něco studoval.“
Jeden z posledních snímků Stevea Younga
Dne 23. října 2015 Steve Young upadl a utrpěl vážné poranění mozku. K nehodě došlo jen několik dní poté, co byl Jubal Young vyřazen z americké verze soutěže The Voice. Steve byl několik týdnů na jednotce intenzivní péče. Několik dní před svým skonem byl umístěn do hospicové péče.
Steve Young zemřel 17. března 2016 v Nashvillu. Jeho syn Jubal Lee, sám zpěvák a skladatel, zveřejnil na internetu smuteční řeč: „Je to sice smutná událost, ale zároveň to byl poslední člověk, který by mohl být spokojen s tím, že je uvězněn ve zlomené mysli a těle. Byl příliš nezávislý a dobrodružný. I já oslavuji jeho svobodu a jsem vděčný za čas, který jsme spolu prožili. Táta byl opravdový originál.“
I když písně Steva Younga přinesly komerční úspěch jiným, sám vždy zůstal v jejich stínu. Nebyl ochoten vzdát se umělecké kontroly, kterou průmysl od svých hvězd očekával. Průkopník country-rocku, americany a alt-country zvuku a také zásadní hybatel hnutí psanců, ve své hudbě zůstával vždy svůj. S pokorou říkal: „To, co dělám, vychází z mé jižanské podstaty. Je to prostě hudba vyrostlá z amerických kořenů a já ji jen nechávám jít tam, kam sama chce.“
Výjimečné písně Steve Younga žijí dál svým vlastním životem a nacházejí si stále nové příznivce. Nahrávky, které po sobě zanechal, nestárnou. Lucinda Williams to shrnula stručně: „Steve je stejná liga jako Dylan a Hank Williams a zpívá jako anděl.“
A také se zdá, že diskografie Steve Younga není definitivně uzavřená kapitola. V roce 2024 vydalo kalifornské vydavatelství Omnivore Records pozoruhodný třídiskový komplet Stars in the Southern Sky. Obsahuje remasterovanou verzi alba Honky-Tonk Man a 34 dosud nevydaných živých vystoupení.
P.S. Během sepisování tohoto článku se na YouTube objevilo zbrusu nové živé provedení nejslavnějšího Youngova songu Seven Bridges Road v podání texaské party Wilder Blue. To už si ale jistě, stejně jako další skvělé Youngovy písně v tomto textu nezmíněné, vyhledáte sami. Určitě to stojí za to!
