Honkytonk Jukebox 81 - Kovbojové a královna temnot

Dnešní Honkytonk Jukebox je, jako ostatně velice často, dílem totální náhody. Pokud byste se rozhodli pátrat, co mají společného nové desky „Krále country music“ George Straita, blonďatého idolu nashvillských hudebních byznysmenů Lainey Wilson a temného honkytonkového andílka Indie Ramey, nezjistíte nic jiného, než to, že vyšly v několika posledních měsících. Prostě se mi to dneska do ucha poskládalo zrovna takhle a upozorním jen, že to nejlepší přijde až na konec. Tady je malej předkrm.

George Strait – Král je pořád tady

George Strait je pro miliony Američanů ztělesněním pojmu „country music“. Začátkem osmdesátých let byl prvním, kdo zlomil nadvládu umělohmotného country-popu a zboural hitparády svým tradičním honkytonkovým zvukem made in Texas. Rovných 60 no.1 singlů, 33 platinových desek, vyprodané haly a stadiony a nepotřeboval k tomu vymakané videoklipy, pyrotechniku nebo barnumskou show. Zdánlivě obyčejný chlapík v džínách, košili a kovbojském klobouku přišel na pódium, hrábl do kytary a začal zpívat. Ty písničky jsou vlastně docela obyčejné, příběhy lidí ze sousedství nebo možná i ty vaše vlastní. Proč to celé funguje, to je spíš otázka pro sociologa, ale zaplaťpámbů za to. My v Evropě to stejně asi nikdy úplně nepochopíme.

The King of Country Music je i ve svých 72 letech pořád tady, i když už před několika lety ohlásil odchod do důchodu. Dá si pár bleskově vyprodaných koncertů ročně jen tak pro radost a letos přihodil i novou desku. A vůbec ne špatnou. Vyložený hit na albu Cowboys and Dreamers sice nenajdete, ale mlácení prázdné slámy to rozhodně není. Mně osobně padl nejvíc do ucha tvrdě ortodoxní honkytonkový duet s Chrisem Stapletonem Honky Tonk Hall Of Fame nebo zajímavě zpracovaný cover Waylonova megahitu Waymore´s Blues, kterým dává George Strait jasně najevo, na které straně hudební řeky pořád stojí. Pár akordů a pravda. Pořád to platí a pořád to funguje. A hudební průmysl ať se jde vycpat. Tak si to užijte.

George Strait – Cowboys And Dreamers
6.9.2024
MCA Nashville
https://www.georgestrait.com/

Lainey Wilson – Bejt cool někdy nestačí

Nashvillský hudební průmysl byl přinucen znovu „objevit“ starou dobrou poctivou country. Návrat k tradiční muzice nedílně spojené s upřímnou výpovědí o světě kolem sice těm okravatovaným byznysmanům skřípe mezi zuby, ale nic jiného jim nezbývalo. Autoři, zpěváci, muzikanti a především posluchači a návštěvníci živých koncertů už celou tu jejich mašinérii přestávají potřebovat a díky sociálním sítím dokážou fungovat sami, nezávisle, prostě si do toho, co dělají, o čem zpívají a co chtějí poslouchat, už nenechají kecat. Takže manažéři zavětřili a vypukla sháňka po nových, čerstvých tvářích, které jsou dostatečně cool a zároveň country. Charisma, talent a profesionalita se předpokládají tak nějak automaticky. A neexistuje v současnosti asi nikdo, kdo by měl ze strany countryového mainstreamu větší podporu než Lainey Wilson.

0603
Její album Bell Bottom Country (2022) to nastartovalo a nejrůznější ocenění a top pozice v hitparádách se jen sypaly. Proč ne, ta deska byla vyloženě dobrá, Lainey je bezesporu talentovaná a atraktivní mladá dáma, takže jsem byl na její letošní novinku Whirlwind docela zvědav. A výsledek? No, asi takhle. Pár kousků mi do ucha padlo, ale že bych se z desky posadil na prdel, to teda rozhodně ne. Slovutný producent Jay Joyce to tentokrát nevystihnul. Nic proti inteligentnímu country-popu, můj šálek čaje to sice tak úplně není, ovšem svoje posluchače to ve Státech určitě má, naživo to Lainey a spol. pěkně přitvrdí, takže show jede jak drak, to je všechno v pořádku. Ale nějak se mi z těch písniček vytratilo to, o co by tu mělo jít především. Country tradice. Některé songy přímo žadoní o jemnější, akustičtější aranžmá, těch elektrických kytar a nejrůznějších elektronických udělátek je tam prostě moc najednou. Takže resumé: do auta dobrý, do playlistu mainstreamovýho country rádia taky, a příští desku prosím s jiným producentem! To děvče si to fakt zaslouží.

Lainey Wilson - Whirlwind
23.8.2024
BBR
https://www.laineywilson.com/home

India Ramey – Pokřtěna plamenem

„Je to o energii fénixe,“ říká o své nové desce Baptized By The Blaze India Ramey. „Je o smrti starého já, které bylo otrokem mých traumat, a o zrození nového já, které žije plný a šťastný život beze strachu.“ Ano, tahle dáma je schopná upálit sama sebe, pokud to bude znamenat konečně zahnat své démony a posunout se někam dál. Traumata z dětství, zneužívání a dlouholetá závislost na lécích proti úzkosti, to všechno zabalené do vintage westernového hávu a hudebního mixu klasických honkytonkových vypalováků, temných gothic-americana balad a folkových ponoření do osobních hlubin a jeskyní, to vše se špetkou rockabilly, aby to působilo nebezpečně.

0605

Ovšem navzdory hluboké a znepokojující temnotě, ze které autorské písně Indie Ramey vzešly, nejde v žádném případě o nestravitelnou krmi plnou úzkosti a depresí, právě naopak. Překážky jsou od toho, aby se překonávaly, a na zlomená srdce královen zapadlých putyk u vedlejších silnic se vždycky dá najít lék. Skvěle šlapající kapela pod vedením výborného kytaristy a uznávaného producenta Lukea Wootena má všechny prazákladní americké roots zvuky a vibrace hluboko pod kůží a při poslechu suverénního pěveckého projevu hlavní protagonistky celé show se můžeme donekonečna trumfovat slavnými jmény, jejichž styl lze v jejím zpěvu i prezentaci dešifrovat. Betty Page? Loretta Lynn? Wanda Jackson? K čertu s tím. Tohle je India Ramey. Berte nebo nechte bejt.