Honkytonk Jukebox 89 – Do nebíčka nebo do peklíčka?

Když se zpětně podívám na playlist dnešního Honkytonk Jukeboxu, musím optimisticky konstatovat, že country music tady bude i dalších sto let. Částečně i proto, že do sebe dokáže nasát vlivy i z hudebních zákoutí, který by vás (a i mě) v týhle souvislosti vůbec nenapadly. Třeba grunge rock. Příště zkusím najít nějakou dechovku, když to vezmu voklikou přes Mexiko a Texas, tak určitě něco vobjevím. Zatím tady máte jako aperitívek jednu fakt libovku. „Má, rouzthomilá Bháruško…“

Zach Top – Rošťák s telecasterem

Kdyby mi ještě před pár rokama někdo řekl, že jednou z největších současnejch hvězd americký country music bude klučina pod třicet, s telecasterem v ruce, a s brutálně tradičním zvukem a písněmi ve stylu Alana Jacksona, tak bych ho měl za blázna. A ejhle, je to tak. V osobě Zacha Topa máme reálnej důkaz toho, že poctivá klasická country je jak ten maník z vyprávění Josefa Švejka. Desetkrát ho z tý hospody vyhodili a von se jim tam pokaždý znova dokázal vrátit. Dveřma, voknem nebo maličkým vokýnkem vod hajzlu, ale byl tam a dožadoval se svého piva.

Samozřejmě, píše se rok 2026 a v hudebním průmyslu je leccos jinak než dřív, především díky sociálním sítím. Všechny ty tik-toky, jútúby a instagramy dokážou s minimálníma nákladama nahradit drahý kampaně v klasickejch médiích, ale aby to nebylo jen krátkodechý plácnutí do vody, základem pořád musí bejt talent, čuch na hit a ta nepopulární, ale nezbytná tvrdá práce. Zach Top není ani náhodou jen tak nějakej narychlo splácanej marketingovej produkt, je to mládenec, kterej má v sobě ono pověstný „to“. Je to mimořádně talentovanej kytarista (původně začínal s bluegrassem), nápaditej autor, ale především osobnost. Má v sobě nezbytnou profesionalitu, ale i dávku takovýho toho „sympatickýho rošťáctví“, který spolehlivě funguje na holky od 15 do já nevím kolika. Jeho sound devadesátkový country tomu navíc dodává tu správnou dávku nostalgie po časech, kdy svět byl pomalejší, převážně analogovej, víc uchopitelnej, prostě tak nějak víc v pořádku.

Nová deska Ain´t In It For My Health plynule navazuje na jeho první "velkou" desku Cold Beer & Country Music (2024) a je to naprosto logický, proč měnit koncept, kterej funguje. S rapem nebo trashmetalem ať si koketujou jiní, tady je to pořád o steelkytaře, houslích a nezaměnitelným telecasterovým twangu. A až zase někde uslyšíte, že je country music mrtvá, tak tomu dotyčnýmu pusťte něco od Zacha Topa, třeba klip z letošních cen CMA Awards. V kategorii Nový umělec roku vyhrál, stejně jako v konkurenčních ACM Awards.

Zach Top – Ain´t In It For My Health
29.8.2025
Leo33
https://zachtop.com/

Creed Fisher – Mezi nebem a peklem

„Tohle album vychází přímo z mého nitra,“ říká o svý nový desce (už osmnáctý!) Creed Fisher. „Je o tom, jak si stát za svým, když vás svět chce srazit na kolena. Je o bolesti, vykoupení a o tom, že je vám jedno, co si myslí ostatní. Between Heaven and Hell, to jsem já – bez filtrů, jen holá pravda.“ Takovejhle řečí už jsme v country music (a nejen v ní) slyšeli mraky. Ovšem chleba se láme ve chvíli, kdy si položíte tu jedinou důležitou otázku. Je to jenom póza anebo to ten chlapík myslí vážně?

U mýho voblíbenýho vidláka Creeda Fishera nemám sebemenší pochybnost. Von to fakt takhle má. Tenhle (a nebojím se toho označení) prototyp současnýho outlaw písničkáře zvysoka sere na všechno a na všechny. Samozřejmě kromě svý rodiny, kámošů, spolupracovníků a především svých fanoušků. A proto z něj taky nikdy nebude velká nashvillská hvězda. Mainstreamový country rádia ho nikdy hrát nebudou, padesátitisícový haly taky nikdy nevyprodá a je mu to úplně u prdele. Dělá si věci po svým, tak jak to cejtí a díky sociálním sítím a především díky dlouholetý tvrdý práci má stabilní okruh fanoušků, který ho dokážou slušně uživit. A co chtít, kurva, víc? S nekonečným harcováním po celý Americe už se jako správnej „old road dog“ dávno smířil, tohle prostě k tomu řemeslu patří a i když je to dost často únavný, energie a nadšení lidí pod pódiem jsou tím hlavním, proč se znova a znova vydávat na cestu.

Na rozdíl o některejch starších desek z Creedovy dílny je nový album mnohem víc country. Ne, že by mu rocková poloha neslušela, nakonec naživo to pánové z jeho kapely Redneck Nation Band valej pěkně natvrdo, ale tradiční psaneckej country sound mu podle mě pásne úplně dokonale. Při poslechu jeho písní můžete tancovat, plakat nebo řídit auťák, a pokaždý v nich najdete něco, co se někdy stalo i vám. Pocit, nálada, příběh, to už je jedno, nic překomplikovanýho, prostě to, co život přináší a taky vodnáší. Všechno mezi nebem a peklem. Za doprovodu muziky, při který je vám fajn. A to vůbec není málo.

Creed Fisher – Between Heaven And Hell
17.10.2025
Average Joes Entertaiment
https://creedfisherofficial.com/

Cole Chaney – Appalačský grunge

Po úspěšným debutovým albu Mercy (2021) byla cesta jasně narýsovaná. Magazín Rolling Stone to shrnul jasně: „Kentucky vyneslo Stapletona, Sturgilla a Childerse. Cole Chaney je další na řadě.“ Není nic snazšího než vzít talentovanýho písničkáře těsně po dvacítce, okopírovat od těch před ním všechno, co jde, nechat tam všechno to horalský pidlikání a texty plný beznaděje, katastrof, methadonu a hlavně uhlí a vyrobit novýho Tylera Childerse. A samozřejmě na tom vydělat pořádný prachy. Určitě by to nějakou dobu fungovalo, ale Cole Chaney se naštěstí rozhodl jít jinudy. Svoji vlastní, originální cestou.

„Nezajímá mě, jestli mě zaškatulkují jako ‚country‘. V současné době nevychází moc hudby, která by mě oslovila – chci dělat něco, co sám rád poslouchám. Chtěl jsem vytvořit něco, co by znělo, jako by Ralph Stanley spolupracoval se Soundgarden.“ Tak pravil autor a na pomoc si kromě svý doprovodný kapely přizval rockovýho producenta Duana Lundyho. A jak zkřížení appalačskýho folku a seattleskýho grunge dopadlo? Nejsme na krasobruslení, takže číselný hodnocení nečekejte, za mě dobrý a zajímavý. Bicí a kytary skutečně vytvářejí tu správně hutnou cobainovskou bažinu, k tomu Chaneyho poměrně monotónní zpěv, nějaká mandolínička a vynikající housle, jo, pasuje to k sobě všechno. Ty songy jsou vesměs docela dlouhý, nejsou to hity na první signální, ale na soustředěnější poslech, i kvůli vícevrstevným a často hodně osobním a někde obtížně dešifrovatelným textům. Muzika do auta to moc není, ale má svou vlastní, unikátní atmosféru, a pokud budete naladění na podobnou vlnu, vtáhne vás do sebe, zaleze vám pod nehty jak uhelnej mour a smejvat jí pak budete dlouho a těžko. Tahle nějak to Cole Chaney asi chtěl. Napříště bych doporučoval víc kytar, trochu zrychlit a klidně ještě přitvrdit!