Honkytonk Jukebox 78 - Stará dobrá škola

Nedávno jsem se díval do textů starších Honkytonk Jukeboxů a s překvapením jsem zjistil, že pokud se v některém z nich zmíním o tom, jaké nové desky nás čekají příště, je skoro jisté, že v tom příštím díle budu hrát něco úplně jiného. Tak jsem zvědavej, jak to dopadne dneska. V užším výběru alb pro příští Jukebox mám v tuhle chvíli Willieho Nelsona (Border) a Charleyho Crocketta ($10 Cowboy) – ti jsou jasní. Ovšem jestli je doplní novinky Emilly Nenni, Sarah Gayle Meech nebo někoho úplně jiného, to se teprve uvidí. Rozhodně bude z čeho vybírat. Tak si udělejte pohodovou hodinku, hoďte haksny na stůl, nalejte si něco dobrýho a užijte si to.

Cody Jinks – Urob si sám

DIY. Udělej si to po svým. Jestli má jedna z největších hvězd současné nezávislé country Cody Jinks nějaké životní heslo, mohlo by to být právě tohle. Waylon, Willie a další psanci si dokázali v sedmdesátých letech vybojovat na nahrávacích společnostech plnou tvůrčí svobodu a kontrolu nad svou tvorbou. Cody Jinks stejný problém vyřešil ještě radikálněji.

„Nikdy jsem nezapadal do hudebního byznysu a nesouhlasil s tím, jak se věci dělají. Vycházel jsem z DIY punkového smýšlení, kdy jsem si dělal věci tak, jak jsem chtěl. Když jsem začínal, hrál jsem v metalové kapele a učili jsme se, jak si sami dělat booking, pořádat koncerty a nahrávat ve studiu. Později jsem se naučil, jak řídit kapelu a organizovat koncerty, což se změnilo v bookování našich vlastních turné.“ Dvacet let tvrdé práce nakonec dostalo Jinkse na současný vrchol, kdy vyprodává ty největší amfiteátry, je headlinerem nejprestižnějších festivalů, ale stále nepřestává tvořit skvělou muziku odkazující na osvědčenou outlaw tradici spojenou s rockovým nasazením a důrazem. Nové album Change The Game je toho přesvědčivým důkazem.

Valivá titulní skladba desky přesně vystihuje, o co tady vlastně jde. Změnit pravidla a rozdat karty po svém. Přesvědčivý hit Outlaws And Mustangs ukazuje instrumentální možnosti Jinksovy kapely ve věčném tématu touhy se toulat i vracet domů, čímž výborně vyvažuje temnější a prudce osobní výpovědi - písně Sober Thing či podmanivý cover klasického kousku Faith No More Take This Bottle. Holt i největší divočáci časem zestárnou a řeknou flašce sbohem. Codyho majstštyk Adobe Sessions (2015) nové album zcela jistě nepřekonává, ale pořád je to silná, upřímná a skvěle poslouchatelná deska jedné z nejpozoruhodnějších osobností současné americké muziky.

Cody Jinks – Change The Game
22.3.2024
Late August Records
https://codyjinks.com/

Kimmi Bitter – Stará dobrá škola

Dokonalé. Jiné slovo mě v souvislosti s debutovou deskou Kimmi Bitter prostě nenapadá. Psát se rok 1962, tak by její písně bouraly hitparády a Patsy Cline či Nancy Sinatra by měly opravdu silnou konkurenci. Cesta zpět proti proudu času je v podání sympatické blondýnky a její doprovodné kapely Westside Twang dovedená do nejmenšího detailu, do posledního tónu a čtverečního centimetru jejich kostýmů. Písně Kimmi Bitter mají nápad, emoce, vtip i správnou dávku laskavého nadhledu a lehké nostalgie, což je podpořeno skvělou prací celé kapely. Méně je v tomto případě více, stačí jen basa, bicí, doprovodná kytara, a v popředí famózní výkon sólového kytaristy Willise Farnswortha, který dokáže svého klasického Gretsche proměnit i v pedálovou steelkytaru.

To nejlepší ze zlaté éry country-popu první poloviny šedesátých let let se v tvorbě téhle veskrze sympatické party skvěle mísí s nabroušeným twangem bakersfieldských kytar, rock-n-rollovým švihem a trochou kalifornské psychedelie, je to originální, zábavné, současně brutálně retro, a jako celek to funguje bezchybně. Fandové klasické country mají komu fandit a se jménem Kimmi Bitter & Westside Twang se budeme už brzo potkávat v lineupech velkých festivalů a na špičkách hudebních žebříčků. Asi jsem se zamiloval…

Kimmi Bitter – Old School
29.3.2024
Kimmi Bitter
https://www.kimmibitter.com/

Pat Reedy – Na opuštěné trati do pekla

Pat Reedy zpívá to, co žije, a žije to, co zpívá. Pro spoustu nezávislých country umělců, co se potloukají po východním Nashvillu, je vzorem, jak svou muziku dělat svobodně, bez úkroků mimo a bez kompromisů. Je to rozený a nefalšovaný „road dog“, který má za sebou víc příběhů a mil než většina ostatních. Práci dělníka na stavbách mrakodrapů i nekonečné toulání po Americe, občas s improvizovanou kapelou za zády, ale nejčastěji jen s otlučenou kytarou a s plechovkou od benzínu na spropitné. Reedyho nejnovější deska zrála dlouho, ale o to je silnější. Je to dokument o jízdě bez konce s honkytonkovým rytmem, je to opravdová poezie půlnočních dálnic, osamělých kolejnic vedoucích přímo do pekla, bláznivých snů, vzdálených lásek i duchů desperádů a zvědů ztracených kdesi v zapomenuté prérii.

Po hudební stránce by mohlo nové Reedyho album sloužit jako učebnice, jak s minimem prostředků dosáhnout nejsilnějšího efektu a výrazu. Doprovodná rytmika kdesi v pozadí, výrazná steelkytara a smutná i žhavá kytarová sóla pracují plně ve prospěch písní jako takových. Ke svému vlastnímu tourbusu se Pat Reedy nejspíš nikdy nepropracuje, ale troufám si tvrdit, že je jen otázkou času, kdy některý z jeho skvělých songů nahraje některá ze současných hvězd nezávislé country muziky a jeho autorovi se tak dostane pozornosti, kterou mu hudební svět už léta dluží. Bylo by sakra na čase…