Třiatřicetiletý kapitán Richard O´Kane sledoval dalekohledem z můstku ponorky USS Tang japonskou transportní loď Ebaru Maru. Ta se nehybně kolébala na vlnách, skrytá v hluboké noční tmě ve vzdálenosti osmi set metrů. Od Tangu už dostala před několika hodinami minimálně jeden zásah torpédem, ale z nějakého důvodu se stále nehodlala potopit. Na ponorce zbývala poslední dvě torpéda, pak už posádku čekal jen triumfální návrat domů a dlouhá dovolená. O´Kane se příliš nerozmýšlel a nařídil torpéda odpálit proti zmrzačené lodi. Bylo 25. října 1944, půl třetí ráno. Schylovalo se k jedné z největších námořních tragédií, co US Navy za druhé světové války postihly.
PŘEČTĚTE SI:
Dokonalý zabiják
USS Tang byl dokonalý stroj na zabíjení. Pětadevadesát metrů dlouhá dieselelektrická ponorka třídy Balao vyzbrojená čtyřiadvaceti torpédy patřila mezi to nejlepší, co měly USA ve své ponorkové flotile k dispozici. A navíc Tangu velel Richard O´Kane, legendární velitel, který během čtyřech bojových plaveb poslal ke dnu více lodí než kterýkoliv jiný kapitán amerického ponorkového loďstva (z čtyř plaveb Tangu byla navíc jedna záchranná, kdy O´Kane z moře vylovil 22 sestřelených pilotů, ale nepotopil žádnou loď).
Na své třetí plavbě potopil 10 lodí, což byl v americkém námořnictvu rekord. O´Kane byl nekonformní individualista, který z hloubi duše nenáviděl Japonce a byl doslova posedlý potápěním jejich lodí. Posádka jej milovala, ale někteří pochybovali o jeho zdravém rozumu kvůli mimořádné agresivitě, s níž se vrhal na nepřátelské konvoje. Zásluhu na jeho úspěších mělo bezesporu to, že O´Kane sloužil jako výkonný důstojník pod Dudleyem „Mushem“ Mortonem na ponorce USS Wahoo.
Nový styl útoku
Morton byl skutečná legenda, nejlepší z nejlepších, vynikající ponorkový velitel, který postavil na hlavu všechny dosavadní zavedené útočné postupy. Ty nařizovaly ponorce útočit vždy pod hladinou v periskopové hloubce, aby se vyhnula odhalení eskortou. Jenže Morton s O´Kanem začali útočit na lodě přímo z hladiny, z čehož se mohly šarže na námořním velitelství zbláznit. Duo Morton´/O´Kane ovšem mělo výsledky a tak jejich počínání museli nadřízení akceptovat. V roce 1943 byl O´Kane převelen jako velitel na USS Tang. Pár měsíců po té byla Wahoo s celou posádkou potopena japonskými letadly a ke dnu s ní klesl i legendární Morton. Mezi mrtvými mohl být i O´Kane, kdyby ho nezachránilo právě převelení na Tang. Někteří členové posádky říkají, že právě v té době se zrodila jeho neutuchající nenávist k Japoncům.
Snadný úkol nepřijme
Ta ho poháněla i při jeho páté hlídkové plavbě. Od velitele ponorkového loďstva viceadmirála Charlese Lockwooda dostal na výběr. Mohl se zúčastnit standardní hlídky společně s dalšími americkými ponorkami, nebo se pokusit sám proniknout do Tchajwanského průlivu. Tchajwanský průliv, jedno z posledních míst, které plně kontrolovali Japonci, byl zamořen minovými poli a brázdila ho početná protiponorková plavidla. O´Kane neváhal a Lockwoodovi řekl, že přesně tam chce. S Tangem vplul do průlivu a opět masakroval proplouvající lodě.
Za oběť mu padl celý konvoj s označením U-03. Potopil všechna nákladní plavidla a těžce poškodil doprovodný torpédoborec. Druhý den potopil ještě velký tanker a dvě transportní lodě. Vlastně jen jedna, Ebaru Maru, se po zásahu torpédem ještě stále držela na hladině. A tak O´Kane vystřelil svá torpéda právě na ni. Zatímco první zasáhlo stojící loď, druhé začalo opisovat velký oblouk a řítilo se zpět přímo na ponorku. O´Kane na můstku reagoval okamžitě a nařídil obrat ostře do leva. S hrůzou sledoval, jak se torpédo Mk 18 s 280 kilogramy výbušniny Torpex žene na jeho ponorku. Mohl jen doufat, že torpédo ponorku podpluje nebo mine. O několik vteřin později jeho myšlenky přerušila ohromná exploze.
Torpédovali sami sebe
Torpédo zasáhlo Tang mezi manévrovací místnost a zadní torpédové oddělení. Polovina posádky byla v ten okamžik mrtvá. Ponorka byla zatopena až po ubikace mužstva, voda naplnila zhruba půlku trupu. Ve velitelské věži zavládl chaos. „Byli jsme zasaženi!“ ozývalo se z řídící místnosti. Ponorka se rychle naklonila zatopenou zádí pod vodu. Dno se naštěstí nacházelo jen šedesát metru pod hladinou a ponorka na něj zádí záhy narazila. Zůstala trčet částí přídě stále nad hladinu. O´Kane a několik dalších mužů, kteří byli v době katastrofy na můstku, už v té době plavalo v moři. Ti, kteří zůstali uvnitř ponorky, zažívali šok a strach. Mnoho z nich v prvních chvílích vůbec netušilo, co se stalo.
Brzy se začaly zaplavovat vodou i ostatní sekce ponorky a bylo zřejmé, že jediné „bezpečné“ místo je na úplné špici ponorky, v přední torpédové sekci. Tam také byla jediná úniková komora. Aby se do ní námořníci z ostatních sekcí dostali, museli ponorku napřed narovnat, protože v prudkém náklonu, ve kterém se ponorka nacházela, neměli šanci postupovat dále. Když se to za pomoci rezervních ovládacích prvků podařilo, příď Tangu se ponořila a zvolna dosedla na dno. Po té začali námořníci postupovat vpřed, a postupně se v torpédové sekci nashromáždilo asi čtyřicet mužů. Mnozí byli zraněni a všichni zmatení a vyděšení. V sekci bylo nesnesitelné horko. Vzduch byl navíc plný prachu a s vysokým obsahem kysličníku uhličitého, takže se skoro nedal dýchat.
Bojová zástava USS Tang
Únik za pomoci umělých plic
Všichni si uvědomovali, že situace je kritická a pokud zůstanou v ponorce, brzy se udusí. Jediná cesta ven existovala přes úzkou únikovou komoru. Všichni také velmi dobře věděli, že výstup z potopené ponorky bez pomoci z hladiny se ještě žádnému Američanovi nikdy nepodařil. Situaci mohly alespoň trochu usnadnit speciální dýchací přístroje, tzv. Momsenovy plíce, určené právě pro tyto situace. Těch měli trosečníci naštěstí dostatek. Nasazovali si je postupně všichni, protože vzduch v ponorce začínal být nedýchatelný. Někde uvnitř plavidla hořelo a dým pronikl částečně i do torpédové sekce.
Už nebylo na co čekat. První trojice námořníků vlezla do únikové komory. Ta byla určena pro čtyři muže, ale místo jednoho se rozhodli dát do komory nafukovací záchranný člun. Procedura výstupu představovala klaustrofobické peklo. Těsná komora se zvolna naplnila vodou. Jak rostl uvnitř komory tlak, rostla i teplota komora fungovala jako obří píst. Mužům natěsnaným na sebe se zvyšoval tep a srdce jim bušila jako o závod. Po otevření vnějšího poklopu měli jeden po druhém vylézt ven a šplhat po laně navázaném na bóji, která mezitím stoupala na hladinu.
Mel Enos, jeden z trojice, neudržel nervy a vyrazil dříve, než se lano navázali na bóji. Ve tmě ztratil orientaci a uvízl někde mezi vnějším poklopem komory a pláštěm ponorky (komora nevedla přímo ven, od pláště byla ještě oddělena prostorem). Nějakou dobu se ozývalo jeho zoufalé bouchání na trup ponorky, které po několika minutách přestalo. Když námořníci uvnitř ponorky po čtyřiceti minutách otevřeli únikovou komoru, našli tam zbývající dva k smrti vyděšené a vyčerpané muže. Pohled na ně ostatním rozhodně optimismus nepřidal.
Cesta z pekla
O to víc však někteří další chtěli z ocelové rakve ven. Nedá se rozhodně říct, že by u poklopu do únikové komory stála fronta, ale nakonec se další čtyři odvážlivci našli. Podstoupili pekelnou proceduru zatopení komory a jeden po druhém vyrazili směrem k hladině. Drželi se přitom lana navázaného na bóji. Výstup v ohromném tlaku a naprosté tmě nesměli uspěchat, protože příliš rychlé vynoření by způsobilo dekompresní nemoc a smrt. Na hladinu se dostali jen dva. Clay Decker byl první, kdo v pořádku čtyřminutový výstup absolvoval. Bill Ballinger se na hladinu dostal rovněž, ale ve stavu blízkému smrti. Stoupal k hladině příliš rychle a kesonová nemoc ho rychle zabíjela. Ballinger se vzápětí utopil. Další námořník ze skupiny utonul už při výstupu. Posledního z nich, Henryho Flanagana, našli po otevření komory v bezvědomí zamotaného do únikového lana.
Situace na lodi byla již v té době kritická. Bylo jasné, že další skupina bude poslední. Někteří muži již byli v bezvědomí, další jednoduše na záchranu rezignovali, ležíce na palandách si urovnávali své poslední myšlenky a mysleli na své nejbližší. Někteří se modlili. Od exploze uběhlo už šest hodin. Konec byl otázkou minut. V únikové komoře byla poslední čtveřice mužů, ale jeden z nich při zaplavování komory zpanikařil a prohlásil, že se chce raději vrátit do ponorky. Jeho místo obsadil Henry Flanagan, který mezitím přišel k vědomí a byl pevně rozhodnutý pokusit se o výstup znovu. Z této skupiny se na hladinu dostali Jesse Da Silva, Henry Flanagan, HayesTrukke a Pete Narowanski. Z ponorky USS Tang unikli jako poslední. Lékař Larsson a Howard Walker, kteří se pokusili také o výstup, hladiny dosáhli ve stejném stavu jako Ballinger, tedy na pokraji smrti a s plicní embolií. Oba se utopili.
Z deště pod okap
Přeživší muži se na hladině seskupili u záchranné bóje, kde se k nim připojil kapitán O´Kane, který společně s dalšími třemi námořníky už osm hodin plaval ve vodách Tchajwanského průlivu. Někdy kolem deváté hodiny ráno začali trosečníky z vody vytahovat Japonci z fregaty CD-34. Záchrana znamenala zároveň vstupní bránu do nového, ještě horšího pekla.
Na posádku čekalo nejprve nechvalně známé vyšetřovací středisko Japonského císařského námořnictva v Ofuně zvané Farma trýzně a poté zajatecký tábor Omori. Muka a týrání, kterými muži z USS Tang v Japonsku prošli, by vydalo na celý další článek. K ponorkářům se totiž Japonci chovali obzvláště krutě a prohlašovali je za válečné zločince. Dlouhodobé psychické a fyzické strádání, příšerné hygienické podmínky, podvýživa a nemoci – to vše si vybralo na zdraví devíti mužů krutou daň, nicméně všichni nakonec hrůzy japonského věznění a výslechů přežili.
O´Kane, který trpěl jako velitel nejvíce, byl v den osvobození tábora jen kost a kůže. Vážil čtyřicet pět kilo a byl neschopen sám chodit. Podle lékařů mu zbývalo jen pár dní života. O´Kane ale přežil a stejně tak jeho druhové – hrdinové z USS Tang. Zemřel v únoru 1994 krátce po svých třiaosmdesátých narozeninách.