Tradiční hot rody: Adrenalin ze staré školy

S termínem "hot rod" se dnes často setkáte jako s popisem vlastností nějakého auta. Pisatel tím téměř vždy míní, že dotyčný automobil je rychlý, a obvykle také to, že je poněkud spartánského založení, bez sofistikovanosti nebo komfortu obvyklých u mnoha jiných rychlých aut. Původní význam tohoto termínu je ale mnohem užší, a pro auta, která se ho snaží dokonale držet, se dnes vžilo označení "tradiční hot rody". Pojďme se podívat, co jsou tahle auta zač a jak vznikla.

Prvopočátky toho, co v naší době a zeměpisných šířkách nazýváme "tuningem" sahají mnohem dál, než byste nejspíše čekali. Už před druhou světovou válkou, v době, kdy v Evropě bylo auto luxusním výdobytkem pro bohaté, začali mladíci na různých místech Spojených států zkoušet různé cesty, jak své levné vozy vybičovat k vyšším výkonům. Kupovali levná stará auta, zbavovali je všeho přebytečného a upravovali motory nebo je měnili za silnější. Jejich výtvory se potom utkávaly v závodech na ulicích, vyschlých solných jezerech nebo klikatých silničkách amerického Jihu.

fordův osmiválec pro každého

Nejoblíbenějším náčiním pro nepříliš zámožné milovníky rychlosti se brzy staly produkty koncernu Ford, zejména pak Model 18 z roku 1932, mnohem známější prostě jako '32 Ford nebo "The Deuce" ("Dvojka"). Jako první masově vyráběný automobil na světě totiž dostal do vínku vidlicový osmiválec. Fordův "Flathead" sice ve své původní podobě nabízel jen - viděno dnešní optikou směšných - 65 koní, ale na začátku třicátých let to bylo obrovské číslo. A ještě důležitější bylo to, že v sobě tento motor skrýval obrovský potenciál k dalšímu ladění. Netrvalo dlouho, a jeho nejsilnější verze se začaly dostávat přes magickou stovku.

Takhle vypadala "dvaatřicítka" v sériové podobě

Než se ale úpravy automobilů, tehdy nazývané spíše "soup-ups" nebo "gow jobs", stačily pořádně rozjet, přišel 7. prosinec 1941, útok na Pearl Harbor a americké zapojení do druhé světové války. Miliony mladých mužů se vydaly přes jeden či druhý oceán, aby zabíjeli malé žluté muže, nebo velké hranaté muže se žlutými vlasy. Někteří z nich se jen s puškou v ruce plazili bahnem, ale spousta z nich se dostala do kontaktu s tehdy nejmodernější technikou. Jezdili s vojenskými Jeepy a jinými automobily, s tanky a především létali s bojovými letadly. Navykli si na rychlost, nebezpečí a pořádnou dávku adrenalinu v žilách.

veteránům chyběl adrenalin

Potom ale nad zemí žlutých mužů vyrostly dva atomové hřiby, válka skončila a ti, kteří neskončili pod studeným bílým kusem kamene, se vraceli domů. V kapse měli armádní žold, v hlavně nejasno o tom, co chtějí dělat dál, a v srdci touhu po vzrušení. Ti, co zůstali doma (i mnozí z navrátilců) se navíc přímo třásli na první poválečné automobily. Výroba vozů pro civilní použití skončila těsně po začátku války a zástupy kupců čekaly s penězi v ruce, připravené vyměnit svůj starý automobil za nový, krásnější a nablýskanější. Najednou se tak na trhu objevilo obrovské množství předválečných vozů, za leckdy až směšné peníze.

Dvojice tradičních "dvaatřicítek" na vyschlém solném jezeře

Co tato kombinace znamenala je asi jasné. Začala se podomácku stavět rychlá auta. Typický postup začínal tím, že jste vzali "dvaatřicítku Fordku" a očesali jí o všechno nepotřebné. Jako první obvykle putovaly na smetiště blatníky a nárazníky, často následované kapotou nebo zbytečnostmi z interiéru. V některých případech došlo také na snižování - uřízla se střecha, zkrátily se sloupky a střecha se vrátila na místo (platí samozřejmě jen u kupé), rám se více zapustil do karoserie, takže seděla níž, snížil se podvozek. Motor se přinejmenším posílil lepšími karburátory, sacím potrubím nebo i exotickými úpravami, jako byly hlavy válců Ardun s rozvodem OHV (namísto SV u původního Flatheadu). Oblíbenou úpravou bylo také nahradit těžké původní sedačky, které řidiči neposkytovaly příliš opory, pilotními sedadly ze starých válečných letadel.

na leštění se nehraje

Na co naopak obvykle nedošlo byl vzhled. Chromem zářící kola, nablýskané laky a precizní detaily, které možná máte s pojmem "hot rod" spojené, se tehdy jaksi nekonaly. Auta mívala původní lak, nebo byla prostě natřena nějakou vhodnou barvou - častá byla matně černá. Úpravy zaměřené na to, aby auto bylo lesklé, nízké a "cool", aniž by to nějak pomohlo jeho výkonům, to byla doména "customů", které se objevily o něco později, převážně v hispánské komunitě.

'32 Ford v dnes oblíbeném matném laku

Postupem času se začala filosofie hot rodů a customů míchat a vznikly street rody. A populárního trendu si všiml i automobilový průmysl, který mladým zákazníkům nabídl muscle cars - levné a dostupné vozy s obřími motory a bláznivými výkony. Ale to už bude tématem dalších článků. Jediné zásadní inovace, které do našeho tématu spadají, měly podobu příchodu nových, modernějších motorů V8 OHV v průběhu 50. let - zejména legendárních Hemi od koncernu Chrysler a nesmrtelného Chevroletu Small Block. Ty brzy po svém uvedení začaly vytlačovat dříve tak oblíbené Flatheady a posunuly hot rody na zcela novou úroveň výkonů. Od té doby se nahrazování motorů modernějšími a silnějšími ekvivalenty stalo jedním ze základních kamenů hotroddingu.

recept a ingredience

A co že je to ten tradiční hot rod? Jde o v poslední době velmi populární trend "návratu ke kořenům", tedy stavění hot rodů tak, jak vypadaly v samotných začátcích. Přestože nejde o veterána v klasickém pojetí, s důrazem na věrnost tovární podobě, jsou mezi stavbou tradičního hot rodu a renovací veterána značné podobnosti. Tradiční hot rod sice obvykle nemá mnoho společného s tím, jak auto vyjelo z továrny, ale klade velký důraz na to, aby auto vypadalo tak, jak mohlo být v původní éře upraveno. Základem obvykle bývá vůz ze třicátých let, s úpravami odpovídajícími maximálně létům padesátým. Ten bývá vylepšen o v té době běžné úpravy (např. již zmíněné snižování), případně doplněn o dobově dostupné nepůvodní díly - ať už tehdy vyráběný "ladičský" sortiment, nebo součástky z jiných aut. Dobové technologie se týkají i laku, čalounění a podobně. Takže žádné metalízy a airbrushe.

"Dvaatřicítka" tudor (v pozadí) a starší Model A s implantovaným osmiválcem a maskou z '32 (v popředí)

Typický tradiční hot rod tedy vypadá třeba nějak takhle: Ford z roku 1932 s motorem Chevrolet nebo Chrysler z padesátých let s laděnými díly od firem Edelbrock nebo Offenhauser (dobovými nebo dobovým odpovídajícími), v dobovém matně černém laku, na červených plechových discích s pokličkami (byť z této barevné kombinace se již stává poněkud obehrané klišé). Nejoblíbenější jsou karoserie roadster, případně různé varianty kupé (se třemi nebo pěti okny). Roadsterům s původní světlou výškou se přezdívá "high boy", snížené kousky s rámem zapuštěným více do karoserie se označují jako "low boy".

Od levné rychlosti k drahému sběratelství

S tím, jak se "dvaatřicítka" stala z levného materiálu na hot rod legendou a následně sběratelským kouskem, ale samozřejmě roste počet hot rodů, tradičních i moderních, postavených z jiných dobových automobilů. Za slušný základ '32 Fordu dnes totiž zaplatíte desítky tisíc dolarů - jsou tak drahé, že se vyrábějí repliky s laminátovou karoserií a dokonce existují firmy, které vyprávějí přesné reprodukce originálních plechových karoserií. Nedávno je, za cenu kolem 20 tisíc dolarů, dokonce začal prodávat i samotný Ford.

Zbrusu nové pětioknové kupé Ford 1932

O tom, jak tradiční hot rody (včetně na koleně od základu vyrobené karoserie Fordu z roku 1934) vznikají u nás, si můžete přečíst v našem nedávném rozhovoru s hotrodderem Standou Chavíkem.

Fotky:

• Ford 
• philscarblog.wordpress.com 
• good-wallpapers.com 
• Coker Tire 
• streetrodderweb.com