Obchodovat s klasickými americkými auty byl dlouhou dobu můj sen. Vedle práce překladatele a motoristického novináře se to zdálo jako ideální přivýdělek. Občas jsem někomu pomohl zařídit dovoz jeho vysněné americké káry zpoza „Velké louže“ (aniž jsem u toho kdy vstoupil na půdu USA), svou první ze Států dovezenou ameriku jsem právě prodal a nahradil jí jinou, kterou jsem si plánoval nechat. Začátek roku 2008 byla tedy ideální chvíle přivézt druhou, tentokrát primárně jako obchodní projekt.
PŘEČTĚTE SI:
Můj Dodge Coronet z roku 1967 se mi totiž nechtělo prodávat. Jeho předchůdce, o něco atraktivnější „osmašedesátku“ stejného modelu, jsem prodal jen proto, že jako projekt k renovaci je nad mé síly. Zároveň jsem si ale chtěl vydělat na svůj poněkud náročný koníček nějaké peníze, a využít své know-how ohledně dovážení amerických aut. Rozhodl jsem se tedy sáhnout po něčem mimo svůj oblíbený koncern Chrysler, po něčem v Americe nepříliš populárním, ale pro našince atraktivním.
Vydal jsem se tedy na cestu, na jejímž konci nestály žádné vydělané peníze (ba dokonce spíše čistý prodělek), ale přinesla mi spoustu zážitků, poznatků a zkušeností.
Začíná to výběrem
Vždycky jsem miloval muscle cars. Dvoudveřová kupé velikosti midsize (takže na evropské poměry stále gigantická), s atraktivním designem a velkým osmiválcem pod kapotou. Rychlá, překrásná a přitom v době svého vzniku relativně dostupná. Klasické americké koráby velikosti fullsize jsem měl rád, ale připadaly mi příliš nudné, obyčejné. A navíc jich bylo na českém trhu spousta.
Po dnech a týdnech strávených v amerických inzercích a na diskusních fórech jsem si byl jistý že vím, jak vybrat opradu atraktivní auto ze 60. let. Musí mít dvoje dveře, co největší motor, co nejvíc zajímavé výbavy a být v co nejvíc originálním stavu. Prostě auto, z něhož s trochou péče postavíte strašlivě cool muscle car – a nebude ani vadit, že to není žádný z opěvovaných skvostů z plakátů.
Jak se takové auto hledá? Je to vlastně úplně jednoduché. Víte alespoň zhruba, jaké modely se dají s vaším rozpočtem (v mém případě to bylo asi pět tisíc dolarů) pořídit, a následně strávíte spousty času na amerických inzertních serverech – od lokálního Craigslistu přes inzertní sekce diskusních fór až po všemocný eBay.
Hlavní oblastí zájmu se brzy stala poněkud opomíjená velká kupé od Fordu. Zatímco Mustanga zná a chce každý, a Torino alespoň sem tam někdo, velkou Galaxii lidé skoro neznají a nebo si jí pamatují jen jako nudný sedan, který měl jejich děda. Přitom ale existují i elegantní kupé a štíhlé fastbacky. Perfektní cíl!
A brzy se také jedno vhodné auto objevilo. Na prodej v Kalifornii, nedaleko od přístavu v Los Angeles, kde už jsem měl s odesíláním aut do Evropy jistou zkušenost. Navíc na prodej přes eBay, která při platbě s použitím systému PayPal skýtá docela slušnou záruku, že o své peníze nepřijdete.
Byl to fastback ročníku 1968. Bílá barva, omšelá, ale očividně původní. Nádherně zachovalý koženkový interiér a spousta původních detailů. Křivky, ze kterých byla cítit příbuznost s Mustangem poručíka Bullitta. A pod kapotou big block o objemu 390 kubických palců – tedy stejný jako ten v Bullitově stroji. Navíc kotoučové brzdy na předních kolech, což tehdy rozhodně nebylo běžné! To všechno za cenu „kup teď“ $5,000. Skvělé, tohle auto musím mít. S novým lakem, jinými koly a pár úpravami na motoru z něj někdo postaví káru, která se nebude muset stydět ani vedle '68 Chargeru!
Internet je mocný, TDI mocnější!
Stačilo pár kliknutí, trocha kouzlení při přeposílání peněz, protože moje karta zcela překvapivě odmítala provést platbu za skoro sto tisíc, a byl jsem majitelem krásného starého vehiklu, vzdáleného ode mě jen asi šest tisíc kilometrů. Stačilo vyměnit si pár mejlů s prodávajícím, domluvit přepravu z L.A. do německého Bremerhavenu, najít někoho, kdo auto na vleku doveze do přístavu, a rozeslat ještě trochu peněz.
V tuhle chvíli určitě očekáváte děsivé historky o neexistujícím autě a nepoctivém prodejci, nebo alespoň masivním poškození při přepravě a chybějících součástkách. Ale musím vás zklamat – přestože v tomto ohledu šlo o jednu z mých horších zkušeností s posíláním aut „přes vodu“, dorazila Galaxie v pořádku, jen s jedním škrábancem na boku a (co mě štvalo víc), chybějící jednou ze dvou původních kalifornských značek – černých se žlutým písmem, takže očividně vydaných, když bylo auto nové.
O něco veselejší byla cesta z přístavu domů. S některými fotkami dodnes děsím své americké kamarády a známé, kteří jsou obvykle toho názoru, že nic menšího než „půltuna“ pick-up se na převážení aut na vleku absolutně nehodí. A převážení fullsize kupé za malým evropským MPV musí nevyhnutelně skončit ukrutnou smrtí v hořícím vraku. My jsme bohužel neměli naftový pick-up ani peníze na palivo do benzínového, ale žádné drama se naštěstí nekonalo a zázrak německé techniky v podobě slavného 1,9 TDI/66 kW dovezl dvě tuny amerického železa bezpečně až domů.
Zážitky za volantem
Nastal víc než rok mého života s obřím americkým kupé, období, díky kterému budu koupi téhle věci vždycky považovat za dobrý obchod.
Začalo to cestou domů z Roztok, kde jsme vehikl složili a začali ho oživovat po dlouhé nečinnosti. Radost, když big block poprvé ožil. Cesta domů do Pardubic, se starým naftovým Mercedesem jako doprovodným vozidlem a spoustou zastávek. Třeba když v baterce došly elektrony, protože Galaxie nedobíjela. Nebo když si karburátor postavil hlavu, což se s přibývajícími kilometry stávalo stále častěji. Nebo policajt, který se důkladně vyptával na spotřebu, objem motoru a jak je to auto staré, ale fakt, že je auto na několik let prošlých kalifornských značkách přešel slovy „No, na doklady se radši ani ptát nebudu, to bude asi špatný, co?“
Následovaly opravy drobných neduhů, a následné občasné používání. Čas od času se Galaxie dokonce musela na krátko zhostit role primárního přibližovadla – když hlavní automobil, Chevy Caprice á la NYC Taxi, zrovna nefungoval, nebo když jsem ho třeba v důsledku ovínění z vánočního večírku musel nechat před barem v centru města.
Poprvé jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že scény s odlétávajícími poklicemi v amerických filmech nejsou nahrané. Naštěstí se chromované dezertéry vždy podařilo najít a umístit zpátky na místo. A zjistil jsem také, že všeobecně rozšířená představa, že všechny ameriky jezdí víceméně stejně, je dosti lichá. Oproti relativně stabilním a obratným produktům koncernu Chrysler, na které jsem byl zvyklý, byl tenhle stroj přímo ztělesněním mýtu amerického auta. Obrovský volant s asi milionem otáček a posilovačem tak silným, že jste mohli točit jedním prstem i při parkování. Náklony zvící bárky na rozbouřeném moři. Pneumatiky ze speciální gumy, která hodně píská ale zato málo drží.
Ale samozřejmě i pohodlné rozvalení se na předním „gaučíku“, výhled přes gigantickou kapotu a solidní zátah mohutného osmiválce. A navíc tu byl ten omšelý vzhled, který dával i cestě pro rohlíky s tímhle strojem jedinečné kouzlo.
Když vidíte nablýskanou starou ameriku, promenádující se po městě cestou na výlet, určitě uznale pokýváte hlavou. Ale bude vám jasné, že je to mazlík, kterého někdo vytáhl z garáže, aby si užil hezkou projížďku. Vyrazte ale na nákup nebo jinou běžnou pochůzku obrovským, pět a půl metru dlouhým americkým kupé se známkami každodenního používání, a budete se cítit tak nějak „autenticky“. Jako postavy ve filmech a knížkách, které jezdí starými a cool auty prostě proto, že jiná auta nemají. A jsou díky tomu ještě mnohem víc cool.
Každý kontinent jiný vkus
Jak ale měsíce postupovaly, začala být jasná jedna věc. Český vkus na stará americká auta je trochu jiný než americký, což mělo poměrně nepříjemný výsledek. Galaxii nikdo nechtěl. Nikdo jí nechtěl za peníze, které by mi přinesly slušný zisk, a s dalšími a dalšími sníženími ceny se začínalo ukazovat, že jí nejspíš nikdo nechce ani za peníze, které mi alespoň vrátí náklady.
Až příliš pozdě mi totiž došlo, že typického českého zákazníka příliš nezajímá, jestli má big block a nebo small block. I small block bublá a protočí zadní kola. Je mu jedno, jestli má na přední nápravě neobvyklé kotoučové brzdy nebo běžné bubny, hlavně že to zastaví. A že před omšelým kupé dá přednost nablýskanému sedanu, který už nebude muset renovovat a utápět v něm peníze, které stejně nemá. Originální doklady, originální lak, originální značky a dokonce originální nálepky na motoru – to všechno přestává být podstatné, když si kupující může vybrat mezi vaším strašlivě cool kupé, a mnohem méně cool, ale také mnohem zachovalejším sedanem, který přivezl někdo jiný.
A navíc přišla krize. Americký trh s hypotékami se položil a strhnul s sebou velkou část světové ekonomiky. Ceny aut na americkém trhu se propadly a dolar je následoval, takže ti, kdo si chtěli dovézt auta z Ameriky, to mohli najednou udělat mnohem levněji než předtím. Což ale bylo víceméně jedno, protože nikdo neměl peníze na to, aby si kupoval staré hračky. A kdo peníze měl, ten si je šetřil na horší časy. A kupci v západní Evropě, kteří možná peníze měli, zase nevěřili nějakému podivnému individuu z východu.
Možná kdyby byla Galaxie nově nalakovaná, postavená na atraktivních kolech a osazená výfuky, které by jí dodaly ten správný zvuk, měl by někdo zájem. Ale plaťte si lak a výfuky, když zrovna přemýšlíte, jestli budete příští týden jíst, nebo zaplatíte telefon.
Nakonec jsem tak s úlevou přijal nabídku jistého maďarského nadšence, který právě dostavěl Opel Diplomat V8 z roku 1964 coby hot rod, ale chtěl něco „američtějšího“ a hlavně něco v originálním stavu. Jeho Opel nikdo nechtěl, protože peníze na staré osmiválcové Opely měli jen Němci, a ti mají k obchodování s Maďary podobný vztah jako k obchodování s Čechy. Možná ještě horší, protože Budapešť je ještě o pořádný kousek dál.
Galaxie tedy nakonec v březnu 2010, dva roky po koupi a rok a půl po přivezení do Čech, nastoupila cestu na podvalu do daleké země, kde lidé mluví divným jazykem. Zpátky jsem si přivezl zlého černého Opela, ale to už je úplně jiný příběh.
Poslední zprávy o Galaxii jsou, že vypadá stále stejně. Bez renovace a s původní patinou, jen na širších kolech a s většími výfuky. A István, její současný majitel, je prý spokojený jako želva. Takže to byl vlastně docela dobrý kup. Jen místo zisku mám spoustu zážitků, a vy tenhle článek.
Fotky: Autor, Radek Beneš, István Zitas
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.