Pod modročervenými majáky

Milostná aféra Ameriky s osobním automobilem začala na počátku 20. století, ale tím, co definovalo, jak budou vypadat americká policejní auta a potažmo i honičky na našich televizních obrazovkách, nebyl průkopník masové výroby, Ford Model T. Ne, stejně jako v případě hot rodů a od nich odvozených muscle cars můžeme počátek klasického amerického policejního vozu vystopovat do roku 1932, k prvnímu Fordu V8.

začalo to osmiválcem

V téhle Fordce dodýchali Bonnie a Clyde Laciné, dostupné auto s velkým a silným motorem navždy změnilo americký automobilový průmysl. Jezdili s ním Bonnie a Clyde. Slavný pistolník John Dillinger dokonce napsal Henry Fordovi děkovný dopis za to, že postavil nejlepší auto pro útěky před policií.

Policejní sbory se samozřejmě nemohly nechat zahanbit. Nechtěly dopustit, aby jim dokázal ujet kdejaký floutek v ojeté Fordce. A tak začaly osmiválce nakupovat také. První kolo „závodů ve zbrojení“ odstartovalo.

Po nějakou dobu se udržoval „status quo“, ale postupem času začaly nejrůznější živly získávat nad policejními vozy výhodu. Vojáci, navrátivší se z bojišť druhé světové války, začali stavět hot rody a závodit s nimi nejen na solných pláních, ale také v ulicích měst. Pašeráci doma pálené whisky na americkém Jihu upravovali svá auta, aby dokázali ujet strážcům zákona. A americké automobilky začaly na hladový trh chrlit stále větší, luxusnější a také rychlejší vozy.

policejní speciály

Osmiválec byl najednou běžnou záležitostí a mít pod kapotou starý dobrý flathead už místnímu šerifovi ani zdaleka nedávalo jistotu, že mu stíhané auto nezmizí za první zatáčkou. Zároveň si ale policejní sbory nemohly dovolit ve velkém nakupovat drahé modely se silnými motory – američtí policisté byli sice bohatší než jejich evropští kolegové, ale vše mělo své meze. Prospekt na policejní Fordy modelového ročníku 1950

S řešením přišly samotné automobilky. V modelovém roce 1950 přišel Ford s prvním „policejním speciálem“, který měl pod kapotou nejsilnější variantu osmiválce Flathead a také byl připravený pro policejní nezbytnosti. V průběhu 50. let se k Fordu připojily koncerny General Motors a Chrysler. Zpočátku šlo většinou spíše o kosmetické úpravy a volbu nejsilnějšího motoru v nabídce, ale věci se postupem času vyvíjely.

V šedesátých let už „policejní balíčky“ vypadaly v podstatě tak, jak je známe dodnes. Všechny čtyři koncerny (Ford, GM, Chrysler a AMC) nabízely speciální modely pro bezpečnostní složky. Ve většině případů tvořily základ sedany střední velikosti („midsize“), typicky čtyřdveřové, někdy ale jen s párem dveří. Od civilních modelů se lišily minimální výbavou s gumovými koberci a lacinými vinylovými lavicemi na straně jedné, a spoustou funkčních vylepšení na straně druhé.

Kromě obligátní přípravy na rádio, zapojení majáků a dalšího policejního vybavení šlo především o úpravy, jež měly zaručit, že vůz přežije i tvrdé zacházení v policejní službě. Většina úprav tak byla shodná s vozy pro taxislužby, které obvykle vznikaly na stejném základě. Odolnější díly zavěšení, tužší odpružení, jednoduché plechové disky. U některých policejních aut, zejména u těch používaných pro pomalé patroly po městech, to tak i skončilo. Ale protože benzín byl tehdy ještě levný, dostala většina z nich i úpravy pod kapotou.

bratříčkové muscle cars

Srdcem policejního speciálu byl obvykle big block o objemu přinejmenším šesti litrů a výkonu Replika Plymouthu Belvedere ze seriálu Adam 12 přesahujícím 300 koní (v 60. letech!). V některých případech šlo dokonce o motory, které nebyly pro daný model ve standardní nabídce a pocházely z aut o třídu větších. Typickým příkladem může být oblíbený Plymouth Belvedere, na němž také můžeme ilustrovat další fenomén, který z těchto úprav vzešel. Jednou totiž někoho napadlo, že když postaví policejní speciál s dvoudveřovou karoserií, polepí ho rychlými pruhy a dají mu cool jméno a ještě víc cool znak, bude to skvělý „tovární hot rod“. Marketingové oddělení pak koupilo od Warner Bros. autorská práva na jistou praštěnou zemní kukačku a vznikl Road Runner. Ale to je zase jiný příběh.

Pokud se použil správný motor, nemusela být policejní auta ani malá, jak dokazuje Dodge Polara z roku 1969. Tenhle fullsize sedan vás mohl po kalifornských dálnicích prohánět rychlostí až 240 km/h.

Potom ale přišel začátek sedmdesátých let, ropné embargo, ekonomická krize, a rychlá auta začala pozvolna vymírat. Silná policejní auta na tom ale naopak vydělala. Zatímco zařízení pro regulaci emisí dusila motory i těch nejdravějších sporťáků a normy na průměrnou spotřebu u jednotlivých výrobců (CAFE) postupně zahubily big blocky v osobních autech, pro policejní sbory se vždycky řešení našlo.

poslední z big blocků

Big blocky pod kapotou policejních aut vydržely o celá léta déle než u jejich civilních kolegů. A navíc se šířily tu více, tu méně opodstatněné pověsti o tom, že policejní auta nemusejí být vybavena emisními zbytečnostmi a jsou tedy mnohem rychlejší než všechna ostatní. Jen si vzpomeňte na slavnou scénu z Blues Brothers, kterou jsme zařadili do našeho tuctu nejlepších automobilových honiček.

Chevrolet Caprice 9C1 z konce 80. let v barvách NYPD

A o mnoho jiná nebyla situace v 80. letech. Policejní auta, ať už Fordy Crown Victoria přetahující se s Chevroletem Caprice o post nejoblíběnjší policejní káry, nebo opodál stojící Dodge Dipomat, měla lepší podvozky, lepší brzdy, odolnější chlazení, posílené převodovky a bylo možné je objednat s většími motory. Jak Ford, tak Chevrolet nabízeli v civilních modelech osmiválce o objemu 5,0 litru, zatímco policejní vozy mohly mít větší motory o 5,8 litrech (Ford) respektive 5,7 litru (Chevrolet). Obří silniční koráb se tak dokázal vcelku bez problémů udržet sportovních Camar nebo Mustangů, a to dokonce i v zatáčkách (zkoušel jsem to kdysi na okreskách se svým Capricem a kamarádovým Pontiacem Trans Am GTA... ale pšššt!!!).

Ford Crown Victoria

V 90. letech Chevrolet posunul tuto hru ještě o něco dále, když pod kapotu policejního Caprice 9C1 namontoval motor LT1, který se poprvé objevil ve sportovní Corvette. Varianta pro velké sedany byla sice pochopitelně upravená a naladěná pro nižší výkon a vyšší točivý moment, ale stejně to stačilo na vznik legendy o „policejních autech s motorem z Corvette“. A také na zrození démonické Impaly SS.

dlouhověký ford

Potom ale Chevrolet s výrobou velkých sedanů přestal, a taxikářům i policistům zbyly jen Fordy Crown Victoria. Ty sice nebyly rychlé a Ford si pro ně nepřichystal žádné „překvapení“ pod kapotu, ale zvláště v pozdějších verzích dokázaly vydržet neuvěřitelné věci. Mohli jste s nimi přejíždět obrubníky osmdesátkou, narážet do věcí a podrobovat je nejrůznější automobilové tortuře, a CrownVic stále fungovaly.

Poslední generace CrownVic

Před třemi lety, v roce 2011, se ale osud stařičké rámové platformy Panther naplnil a z výrobní linky sjely poslední Crown Victorie. Část policejních sborů si nakoupila zásoby osvědčených Fordek, jiní přešli na velká SUV. Někteří sáhli po modernějším, ale choulostivějším Taurusu. Největší část amerických policistů se ale vrátila do 60. let a do dob, kdy měla policejní auta společný základ s muscle cars.

Novým hitem mezi všemi druhy ozbrojených složek je totiž Dodge Charger. Oproti svému legendárnímu předchůdci ze 60. let má sice o jeden pár dveří navíc, ale to podstatné zůstalo. Pořád je to obří bestie s až neslušně velkým a silným osmiválcem (5.7 Hemi, v poslední verzi 370 koní), očesaná o všechny nezbytnosti a naopak doplněná o to, co je ve službě potřeba. I dnes, v době obřích litých kol, potkáte policejní Charger na „plecháčích“ o průměru 18“, i dnes v něm najdete snadno omyvatelné zadní sedačky, posílenou elektrickou soustavu, vyztužené zavěšení, odolnější chlazení a další vychytávky. Jen ve srovnání se svými předchůdci vypadá možná ještě o kousek víc naštvaně...