„Cikáni nemůžou za vaše posrané životy.“ – „Uprchlíci nemůžou za vaše posrané životy.“ Tyto a podobné výroky si lze přečíst na webových stránkách různých lidskoprávních organizací. Co mi těmito chtějí říct, není těžké pochopit:
Protože v prvním případě nesouhlasím se zvrácenou sociální politikou tohoto státu, jenž vyrábí generace Romů (ale nejen Romů), které rezignují na vzdělání, nepracují a stávají se závislými na státní podpoře podobně jako feťáci na tvrdé droze, jsem v očích autorů výše uvedených výroků xenofobním a netolerantním Čecháčkem, neřkuli náckem. Ale zvykl jsem si. Přestože můj nesouhlas nijak nesouvisí s barvou kůže.
Podobně to je s uprchlíky. Běžence z muslimského světa považuji za potenciální nebezpečí pro evropskou civilizaci ne proto, že jsou tmavší než my. K mému přesvědčení stačí zkušenost, jakou s nimi Evropa v rámci prosazování multikulturní ideologie již desítky let má. Nehodlají v drtivé většině respektovat naše pravidla hry, místo toho jsou přesvědčeni, že mají nezadatelné právo čerpat výhody spojené s evropským sociálním systémem a nádavkem nám vnucovat svoje středověké právo. Nehledě na fakt, že za mnohými teroristickými útoky poslední doby stáli zločinci pocházející z druhé a třetí generace přistěhovalců. Tedy ze zdánlivě spořádaných a „integrovaných“ rodin.
Když ale nesouhlasím s přistěhovaleckými kvótami a teoriemi o muslimském „okysličování“ stárnoucí evropské civilizace, jsem zase rasista, nácek, xenofob a kdovíco ještě hnusného. Ale i na to jsem si zvykl.
S čím se ovšem nesmířím, je drzost, s jakou profesionální humanisté vyvolávají pocit viny za neštěstí a křivdy, jež ani vzdáleně nezpůsobili, u všech tvrdě pracujících lidí, kteří cítí odpovědnost za svůj osud a ve stejném duchu vychovávají své děti. Když nic jiného, měl by k nim náš stát ruku v ruce s křiklouny veřejného dobra cítit vděk, ne nenávist, protože právě z jejich daní se celý ten sociální i přistěhovalecký cirkus financuje – včetně nekonečného počtu kvazi neziskových „integračních“ organizací.
Vždy, když čtu o tom, co všechno musíme ve jménu humanismu a práva na spravedlivý život přijmout a platit, vzpomenu si na následující výrok Ronalda Reagana: „Jsem si jistý, že každý lituje jednotlivce, jenž upadl do příkopu a nestačí v naší soutěživé společnosti držet krok, ale můj soucit míří dál, k miliónům neopěvovaných mužů a žen, kteří každé ráno vstávají, posílají děti do školy, chodí do práce, snaží se splácet dům, platí nehorázné daně, aby umožnili slitování s těmi méně šťastnými. A kvůli tomu všemu musejí obětovat mnoho ze svých vlastních tužeb, snů a nadějí. Vláda jim dluží něco lepšího než stále nové způsoby, jak je donutit, aby se o plody své dřiny dělili s ostatními.“
Co z toho plyne? Že i Ronald Reagan, muž, jenž položil na lopatky Sovětský svaz, měl zjevně „posraný život“.
Článek byl poprvé uveřejněn v magazínu Reflex č.29/2015 a byl uveřejněn se souhlasem autora.
