Abychom pochopili, čím byl Lincoln Town Car tak výjimečný, musíme se na chvilku pustit do technických detailů. Spolu se sesterskými modely postavenými na Fordově platformě Panther – Fordem Crown Victoria a Mercury Grand Marquis – to byl poslední sériově vyráběný sedan na žebřinovém rámu. Že ani nevíte, co to znamená? Na tom není nic divného, v Evropě se tahle konstrukce už pěkných pár desítek let používá výhradně u nákladních aut a sem tam u nějakého off-roadu. V kostce jde o to, že základ auta tvoří podvozek ve formě rámu, který drží pohromadě všechny klíčové komponenty a je nezávislý na karoserii. Teoreticky (a vlastně i prakticky) tedy můžete z auta sundat karoserii, sednout si třeba na krabici od banánů a jezdit s holým podvozkem.
Nové vs. staré: pokrok, nebo úpadek?
Co to znamená v běžném životě? Víc komfortu, protože gumové silentbloky izolují nejen nápravy od rámu, ale také rám od karoserie. Větší odolnost, protože základem vašeho auta jsou traverzy zvící železničních kolejí. Ale také neefektivní využití vnitřního prostoru a vyšší hmotnost. A protože rámová auta mívají také tuhou zadní nápravu, tak také horší ovladatelnost. Abychom zůstali u zvířecích příměrů, je to trošku, jako byste si místo koně osedlali triceratopse.
PŘEČTĚTE SI:
klasický charakter v moderním balení
Pokud jste četli náš článek o tom, jak se jezdí s klasickou amerikou, už asi tušíte, o čem je řeč. Zůstane ale stejný charakter i klasické americe v moderním balení? Je možné, aby takové auto nabízelo rozumný kompromis mezi reálnou použitelností v dnešním světě a nezaměnitelným pocitem z řízení klasiky?
Na to jsem se ptal sám sebe, než jsem před zhruba třičtvrtě rokem začal ke každodennímu ježdění používat Lincoln Town Car poslední generace. Jde sice o auto z roku 1998, ale když nepočítáme drobné změny, které proběhly při faceliftu roku 2003, je to víceméně stejné auto jako poslední Town Cary, které sjížděly z výrobní linky před třemi lety.
Předek je sice kulatý, ale chromu je stále dost
Mnohými fanoušky amerických aut je tato generace Town Caru (i jeho sesterských modelů na platformě Panther) opovrhována kvůli svému zakulacenému designu, občas posměšně přezdívanému „Hyundai-look“. Je pravdou, že zejména na fotkách vypadá poslední Town Car možná až příliš „obyčejně“. Dojem se ale citelně zlepší, když se s ním setkáte v reálu. Teprve tehdy totiž vyniknou nabubřelé, okázalé tvary a především (přinejmenším na evropské poměry) skutečně gargantuovské rozměry. Pokud vám na obrázcích chybí měřítko, představte si, že velké evropské sedany jako Mercedes třídy S, Audi A8 nebo BMW řady 7 jsou ve standardní verzi zhruba o 40 centimetrů kratší než Town Car. To je podobný rozdíl jako mezi velkým Mercedesem a Škodou Octavia.
PROSTUDUJTE:
obývák zůstal zachován
Z pohledu fanouška klasických amerik je ale mnohem zajímavější interiér. Tady se totiž proti osmdesátým nebo dokonce sedmdesátým letům změnilo jen velmi málo. Místo předních sedaček tu pořád najdete gauč, v nouzi použitelný i pro tři cestující. Nohám toho uprostřed totiž nepřekáží žádná konzole pro volič automatické převodovky – ten je stále na svém tradičním místě, tedy pod volantem. A dojmu „obýváku“ prospívají i nízká opěradla s malými opěrkami hlavy, díky kterým není přední a zadní část interiéru opticky oddělená. Asi to není ideální v případě nehody, ale rozhodně to pomáhá vytvořit pocit, že jedete klasickou amerikou.
Interiér vypadá jako obývák... tedy, jako plastový obývák.
Aby ale nevzniknul dojem, že je vlastně Town Car jen autem z konce 70. let (kdy se platforma Panther dostala do výroby) s modernizovanou karoserií a plastovějším interiérem, musíme se podívat také na techniku. Pod povrchem se totiž skrývá spousta zásadních vylepšení, díky nimž tento dinosaurus může docela slušně fungovat i v dnešním světě malých a obratných savců.
revoluce pod kapotou
Asi nejzásadnější modernizací oproti starým amerikám je motor. Staromilce asi nenadchne skromný objem 4,6 litru ani rozvod OHC místo tradičního OHV – dohromady totiž způsobují, že zmizel běžný zátah od volnoběhu, schopný při rozjezdu škubnout celým autem. Pokud chcete výkon, potřebuje tenhle motor otáčky. Ne jako staré osmiválce, které téměř nemusely překročit 2 000 ot./min.
Výměnou ale dostanete ještě sametovější chod než u starých motorů, a především pozoruhodně ekonomický provoz. Úspornost obvykle není to, co byste si s obřím osmiválcovým sedanem spojovali, ale spotřeba mimo město při dodržování dopravních předpisů se pohybuje kolem 9 l/100km, po městě pak nějakých 13 l/100km. To se může zdát hodně, pokud jste zvyklí na moderní turbodiesel nebo malé evropské autíčko. Ale pokud jezdíte jakýmkoliv benzínovým autem o objemu nad 2 litry, nejspíše nebudete jezdit o mnoho levněji.
Jsou situace, kdy i Town Car vypadá jako vážně malé auto.
Zásadní výhodou Town Caru je totiž i to, co by mohl leckdo vnímat jako největší nevýhodu. Podvozek sice prošel řadou zásadních úprav a vylepšení – od kotoučových brzd na všech kolech přes stabilizátory na obou nápravách až po Wattův přímovod na té zadní – díky kterým Town Car brzdí a zatáčí nesrovnatelně lépe než jeho předkové z 80. let, ale pořád své kořeny nezapře. Stále je to obrovský a relativně měkký sedan, který spíše kormidlujete než řídíte. Ne, že by nebylo možné s tím jezdit svižně, spíš prostě nechcete. Raději se rozvalíte v gauči, pustíte si příjemnou hudbu a do cíle dorazíte sice o deset minut později, ale v klidu, bez stresu a také bez pokut za rychlost a s nižší spotřebou.
dává kompromis smysl?
Je tedy Town Car tím, čím měly klasické ameriky vždycky být? Představuje ideální řešení pro někoho, kdo by chtěl staré americké auto, ale potřebuje úspornost a spolehlivost v každodenním provozu?
Z bočního pohledu je Town Car nejelegantnější
Do značné míry ano. Rozumná spotřeba a úžasně nízké náklady na servis díky kombinaci výjimečné spolehlivosti a laciných náhradních dílů dělají z Town Caru (nebo jeho sourozenců, Crown Victorie a Grand Marquisu) naprosto použitelný dopravní prostředek pro každý den. Fakt, že vozy poslední generace jsou dnes staré mezi 3 a 16 (jako testovaný kus) lety, zase znamená, že se nebudete muset potýkat s celkovým opotřebením, nedejbože nutností renovace. Přítomnost airbagů, ABS a kontroly trakce spolu s modernějším podvozkem a brzdami znamená, že se nemusíte obávat do téhle věci posadit děti nebo rodinu (byť rámová konstrukce je oproti moderním sedanům velmi citlivá na nárazy z boku). Jenomže vždycky tu musí být nějaké „ale“.
V tomto případě jde hned o několik věcí. Asi nejočividnější jsou zakulacené tvary, které nemusí být každému po chuti, a velmi očividné následky snižování nákladů. Pokud od luxusního sedanu čekáte interiér srovnatelný s německou konkurencí, hledejte jinde. Vnitřek Town Caru je sice útulný, ale dřevo z čínského stromu plastovníku a kůže z krav plastračen nevytváří zrovna dojem kvality. Nemluvě o tom, že je tu spousta věcí, které tu nejsou. Třeba elektrické dovírání kufru – místo elegantního zacvaknutí s ním musíte pořádně praštit.
Zezadu Town Car nezapře inspiraci soudobými Bentley
Navíc se inženýrům od Fordu nepodařilo zcela sladit požadavky na komfort a ovladatelnost – zatímco zadek auta na vzduchových pružinách se pohybuje jako na obláčku, předek na zbytečně tvrdých ocelových pružinách drncá víc, než byste od značky Lincoln čekali.
osobnost udělá hodně
To všechno je ale relativně malá cena za možnost jezdit klasickou amerikou, která se dá používat každý den. Nebudu se vám snažit namluvit, že je snad Lincoln Town Car smysluplnou alternativou, pokud prostě chcete velký sedan. V tom případě si raději kupte třeba Volvo. Ale jestliže milujete stará americká auta a jejich jedinečný charakter, a nechcete si ho užívat jen při nedělních výletech, ale každý den, je Town Car ideálním řešením. Dost staromódní, abyste si ho zamilovali a odpustili mu jeho nedostatky. A dost moderní, abyste ho mohli používat jako běžný dopravní prostředek.
Mezi staršími kolegy vypadá Town Car poněkud nenápadně
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
