Střípky z historie
V 18. století sloužili koně jako dopravní prostředek pro honce dobytka, kteří na nich objížděli a kontrolovali svá stáda. Technika práce s hovězím dobytkem za pomocí koní se velmi rychle rozšířila především na jihozápadě dnešních Spojených států a v Mexiku. Jediným požadavkem na tyto koně bylo, aby ovládali tzv. cow sense.
Koně museli být tak rychlí, obratní a poslušní, aby dokázali kus dobytka od stáda oddělit či naopak osamělé zvíře do stáda nahnat. Navíc honáci v sedlech trávili velkou část dne, proto vyvinuli způsob jednoduchého ovládání koně a pohodlný způsob jízdy, aby se koně i jezdci unavili co nejméně.
Westernové ježdění
Dnes už se málokdy nahání zpět do stáda zatoulané tele, a proto má dnešní westernové ježdění velmi málo společného s tehdejším účelovým stylem. Přesto se základní principy tohoto jezdeckého stylu používají i dnes. Hlavní filozofie zůstala nedotčena. Jde především o to, aby jezdec na koně působil co možná nejméně a aby ho neomezoval v jeho osobním zápalu. Kůň a kovboj musí vytvořit sehraný tým, jezdec by měl empaticky koni naslouchat. Jen tak se na sebe oba dva mohou spolehnout.
Dobrý kůň - polovina úspěchu
Na westernové ježdění se mohou vycvičit všechna plemena koní a poníků, avšak ideální westernový kůň je takový, kterému v žilách koluje krev okořeněná prérijním prachem. Takový kůň by neměl být příliš vysoký (kolem 155 cm v kohoutku), měl by mít dlouhý krk, mohutnou záď a dobře vyvinutý hrudník. Díky těmto fyzickým dispozicím by to měl být obratný kůň, jenž dokáže bleskově reagovat na povely.
Nejčastější plemena využívající se k westernovému ježdění jsou qurter horse, paint horse a appaloosa. Takovýto koník by měl být chován v podmínkách odpovídajících jeho plemeni. Většinu roku by měl strávit na pastvinách či v otevřené stáji, aby mohl ukojit svou přirozenou touhu po pohybu a kontaktu s jinými koňmi. Jen tak bude zvíře rozvíjet svůj přirozený instinkt a připraví se na výcvik.
Po staletí se základní výcvik provádí stejně – kůň se učí správně zareagovat na určité situace a pomáhá mu přitom zkušenější kůň vedený kovbojem. Nenacvičuje se žádný pohyb nohou nebo těla, svůj pohyb musí přizpůsobit stádu krav. Učební metoda ze zakládá na poznatku, že člověk koně naučí jen to, co by se při plné volnosti naučil sám.
Jezdec i kůň musí k sobě chovat neomezenou důvěru. Kůň musí být absolutně poslušný, ať se jedná o povely ze sedla nebo z ruky. Vnímá i minimum povelových pomůcek, má jistý krok a předpokládá se, že za jízdy bude jezdec ovládat koně jen velmi jemně, aby neomezoval jeho přirozený elán.
Druhá polovina – jezdec
Podle oblečení a vybavení koně i laik pozná, že jezdec na koni vyznává westernový styl ježdění. Oděv musí být bezpečný, pohodlný a také odpovídat tradici. Proto nejčastěji vidíme chlápky i copaté ženy v kostkované košili, džínech, střapatých kožených chráničů nohou - chapsech a klobouku.
Tradice westernového ježdění velí, aby měl každý kovboj své vlastní sedlo. To westernové je široké s vysokou a štíhlou přední rozsochou (hruškou), na kterou lze zavázat otěže i laso. Jezdec musí sedět uvolněně, s mírně pokrčenými nohami a koně ovládá především sedem, mírným tlakem holeněmi a otěžemi, co drží v jedné ruce.
Soutěže
Western show se rozdělují do různých kategorií dle věku koně, plemenné příslušnosti nebo schopnosti jezdce.
Westernová drezura (western pleasure, western riding, western trail) se zaměřuje na testování dovedností koně i jezdce. Hodnotí se hlavně chování koně, chody a interakce s jezdcem. Hry v sedle jsou dalším odvětvím westernového ježdění. Především jsou zaměřeny na prověrku westernových jezdeckých dovedností, kdy se hodnotí míra schopnosti jezdce ovládat koně při vysoké rychlosti.
Westernové ježdění není jen koníček, je to životní styl a filozofie. Kontakt s koněm a rozvíjení jeho přirozených schopností klade na jezdce-kovboje nejen časové nároky. Jezdec musí být tělem u duší oddaný svému koni a ten mu to oplatí pravým zvířecím přátelstvím a láskou.
Foto:
