Hned brzy ráno opět vyrážíme a polykáme další míle. Jsme šestý den „On the Road“ a cesta je velmi příjemná. Jakmile nám za zády vysvitne sluníčko, stává se jízda opravdovým požitkem. Mercury si spokojeně bublá a je vidět, že nižší ranní teploty mu svědčí víc než polední rozpálený asfalt, kdy se ručička teploměru zlověstně napřímí, obzvlášť pohybujeme-li se v koloně ve městě. Je jasné, že přídavný ventilátor před chladič nás nemine.
Míjíme spousty "odložených" amerik u domů a opravářských dílen. Některé jsou už ve značném stádiu rozkladu, jiné by mohly ještě ožít. Vedle nás houká Union Pacific a předvádí nám svou velkolepou show v tažení 140 vagónů. Zastavujeme u čerpací stanice Sinclair, jejíž poutač do dálky hlásá, že benzín, který u ní koupíme, neobsahuje žádný etanol. Mercury i Cadillac dostávají jako vždy plnou. Stejný billboard visí i u Philips 66, kolem které projíždíme po pár mílích. Líh přidávaný do benzínu tu moc nefrčí, a proč by také měl, že? Galon Regularu stoji 3,65 dolarů, což je suma sumárum 17 korun za litr! Dotace na řepku? Nenechte se vysmát!
Teď už se ale těšíme na jednu z nejznámějších atrakcí na Route 66, kterou nelze vynechat – na Modrou velrybu poblíž města Catoosa. Skulpturu „Blue Whale“ postavil v roce 1970 Hugh Davis, jako dárek k výročí pro svou manželku. Tenhle plejtvák obrovsky byl původně, stejně jako přilehlý rybníček, pouze soukromou záležitostí, ale později začal sloužit coby veřejné koupaliště. Fotografie ze 70. let vypovídají o rodinných výletech, kdy bylo přilehlé parkoviště přeplněné full-size křižníky. Zatímco děti skotačí a kloužou se po zádech velryby do vody, rodiče si užívají piknik u stolků ve tvaru mořských koníků. Ta doba je ale dávno fuč – koupání zakázáno! Jedinou připomínkou jsou naše dva křižníky před branou.
Velká modrá velryba "Blue Whale" východně od Catoosy se na své návštěvníky usmívá už 45 let. Vykoupat se u ní už nesmíte, ale piknik na mořských konících můžeme doporučit.
Sedáme do aut a vyrážíme. Cestou míjíme nezvyklý areál – vrakoviště golfových vozíků. Zvláštní podívaná, prostě Amerika. Za půlhodinku už vjíždíme do Tulsy, města díky těžbě ropy přezdívaného „Oil Capital of the World“. Z pohledu významu Route 66 je Tulsa spjata s Michaelem Wallisem, novinářem a populárním historikem, mnohokrát významně oceněným a třikrát nominovaným na Pulitzerovu cenu. Vzpomenout si na něho můžete pokaždé při sledováni originálu filmu Cars, na kterém významně spolupracoval a svůj hlas v něm propůjčil šerifovi. Oběd v italském Mazzios nás mile překvapil. Po dlouhé době jsme dostali na talíř skutečné kuřecí maso a ne slisovaný šrot, který se i u nás v Čechách stal běžnou praxí. Restaurace právě slaví 50 let od svého otevření, o čemž nás informuje poutač u dveří. Odpolední kávu si ale šetříme do některého stylového drive-inu po cestě.
Překročením řeky Arkansas opouštíme Tulsu a vyrážíme směr Arcadia. Tady nás čeká jedna z důležitých a zároveň jedna z nejnavštěvovanějších atrakcí na Route 66, a to dřevěná vodárna „The Round Barn“. Kruhová stavba ve městě Arcadia s půlkulatou střechou vznikla v roce 1898 a velkou rekonstrukcí prošla před dvaceti lety, což vám během prohlídky ochotně sdělí její majitel. V přízemí je bohatě zásobený Gift Shop, kde nakupujeme stylová trička, užitečné mapy a spousty suvenýrů. Návštěvu tohoto místa vřele doporučujeme.
Dřevěná vodárna "Round Barn" je považována za jednu z nejfotografovanějších atrakcí Route 66. Narazíte na ní v Arcadii, jen pár mil před Oklahoma City.
Po pár mílích přijíždíme do Oklahoma City, jinak také zkráceně O.K. City. Obrovské město ale projíždíme bez zastavení, neboť nám jinak čas nedovoluje. Smutný je pohled na zrušené dealerství Chevroletu u jedné z hlavních tříd. Obrovský showroom jsme identifikovali jen podle stínů po písmenech na vybledlé fasádě. Ani původně plánovaná zastávka v Yukonu se nekoná. Razíme rovnou do El Rena, kde nás čeká nákup důležitých auto součástek v pobočce O´Reilly.
V pobočkách O´Reilly Autoparts seženete vše na svůj soudobý daily driver. My jsme v nich kupovali přísadu do benzínu nahrazující olovo, kterou z nepochopitelných důvodů nevedou u žádné benzínové pumpy.
Nakonec si přece jen dopřáváme i slíbenou odpolední kávu. Míjíme staronový Sonic, kde po zaparkování v boxu volíte položky v menu pomoci tlačítek, a jídlo vám přiveze obsluha na kolečkových bruslích. Zastavujeme v klasickém Jobes drive-in o pár set metrů dál. Restaurace založena v roce 1958 vypadá jako by ji právě před 50 lety otevřeli a náš Mercury 1959 se u ní cítí jako doma.
A znovu na cestě. Silnice se klikatí a kvalita jejího povrchu nasvědčuje tomu, že už něco pamatuje. Těsně před dlouhým mostem Pony Bridge pak svými nakloněnými panely připomíná kritické úseky naší „déjedničky“. Ocelový, na béžovo natřený most s 38 oblouky je starý téměř 80 let, ale vůbec na to nevypadá. Kolik lidí a aut po něm už asi projelo…?
Čím víc postupujeme do vnitrozemí Oklahomy, tím víc se hlína na polích a pláních zabarvuje do červena. Úrodná ale moc není a nikdy nebyla. Ve třicátých letech Oklahoma dokonce zažila potravinovou katastrofu, kdy už tak slabá úroda byla zcela zničena prachovými bouřemi. Od té doby se tomuto kraji přezdívá „Dust bowl“ (Mísa prachu). Lidé odtud hromadně odjížděli směrem na západ a s sebou brali jen to nejnutnější. Stejný exodus nastal v dobách hospodářské krize a po druhé světové válce. Příběhy mnoha rodin prchajících do Kalifornie by mohla vyprávět paní Lucille Hammons, která provozovala od roku 1941 proslulou benzínku s mini motelem a bistrem Lucille´s přímo na trase, poblíž městečka Hydro. Lidem před dalekou cestou prodávala benzín a zásoby jídla. Těm, kteří putovali až z východu zase někdy naopak pomohla odkoupením jejich nepotřebných věcí, aby měli prostředky a mohli pokračovat do vysněného „Golden state“. Pani Hammons byla na staré Route 66 důležitým a váženým člověkem. Zemřela v srpnu roku 2000, ale její podnik, byť nyní zavřený, stojí dodnes a je dokonce na seznamu historických památek. Zastávka u něj byla pro nás poctou, i když pohled dovnitř přes špinavé okno v nás vzbuzoval spíš lítost.
Jedno z nejnostalgičtějších míst staré trasy - benzínová stanice Lucille´s. Postavena byla v roce 1927 a provozována od roku 1941 paní Lucille´s Hammons.
Souběžně se starou trasou tu vede nová Interstate, po ní projíždějící Ford Galaxie 1961 houká na pozdrav a my na oplátku máváme. Dálka volá a tak sedáme za volanty a razíme dál. Jen několik mil odtud v městečku Weatherford je totiž moderní a větší replika podniku pani Hammons – Roadhouse Lucille´s. V současnosti jde o jeden z nejlepších a nejstylovějších drive-inů na celé Route 66 a nezastavit se v něm na jídlo by byl neodpustitelný hřích. Navíc jsme hladoví jak vlci – je čas na velký dinner. Parkujeme poblíž vchodu lemovaného starými benzínovými stojany, avšak na místech mezi novými Cadillaky a Mustangy. Než vstoupíme do míst určených k ukojení svých chuťových buněk, necháváme se zlákat spojeným dealerstvím Chevrolet, Buick, GMC, Cadillac a Cummins, které je hned naproti. Stovky metrů dlouhé řady nových sedanů, kupé a pickupů nám vyráží dech. Po celý zbytek trasy až k Pacifiku jsme už nikde neviděli žádného auto dealera s takhle rozsáhlou nabídkou.
Moderní a větší replika Lucille´s Roadhouse stojí jen pár mil na západ v městečku Weatherford.
Půlhodinka strávená mezi novinkami od GM je příjemná a každý z nás by si vybral, ale žaludky už nám hraji učiněny rock´n´Roll, a tak pádíme do Roadhouse, který už se mezitím rozzářil neony. Interiér je napodobeninou starých klasických fast foodů z šedesátých let – chrom, modrozelená koženka a náznaky šachovnice. Mladá servírka si zapisuje dlouhou objednávku: steaky z hovězího masa i z lososa, smažené okurky, fazole, pečené brambory a nechybí ani sladká tečka – vynikající shake. Stůl je za chvíli plný a my ochutnáváme kulinářské dary, až se nám dělají boule za ušima. Naše návštěva v Lucille´s končí jak jinak – nákupem triček a suvenýrů. Mercury na svém předku nasbíral tolik much, že by si zasloužil návštěvu kvalitní myčky, ale tady na Route 66 se na nablýskané karoserie nehraje...
Pátraní po vhodném motelu systémem „kam dojedeš, tam hledej postel“ se tentokrát protahuje, jelikož si pleteme hotel s domem pro seniory (vypadá líp než Holiday Inn). Navíc velká skupina motorkářů Kalifornia Sunriders, s nimiž jsme se na trase už několikrát potkali, přijíždí do města chvíli před námi a plní několik motýlků, včetně námi vyhlídnutého Best Western. Nakonec naši společnost přijímá Scottish Inn s parkováním přede dveřmi pokoje, ale bez snídaně.
Po dlouhé době vedle našich křižníků stojí taktéž stará amerika a my zjišťujeme, že je to ta samá Galaxie ´61, která na nás před pár hodinami troubila. Dáváme se do řeči s její posádkou. Jsou to Francouzi a plní si svůj sen stejně jako my – projíždí „šestašedesátku“ ve staré káře. Na boku značně omšele karosérie čteme štětcem vyvedený nápis „PARIS TO LOS ANGELES, FRANCE TO CALIFORNIA“. Únava vítězí, a tak poměrně brzy uleháme. Máme za sebou 988 mil.
- Foto: Petr Bellinger, Radek Kubíček, Láďa Bulín, Pafča, Marek, archiv redakce
- Publikováno se souhlasem časopisu Chrom & Plameny
Petr Bellinger
Šéfredaktor časopisu Chrom&Plameny, obdivovatel americké automobilové klasiky, Route 66 a všeho co s tím souvisí.
