Šéf zavelel
"O víkendu pojedeš na rodeo a uděláš z něj reportáž!" zavelel šéf Radia Dixie. Polil mě studený pot a po zádech mi přeběhl mráz. Koně jsem zblízka viděl naposledy v minulém století a z těch obřích zvířat mám přirozený respekt. Když se mi vrátila řeč, ujistil jsem se, že na koně či býky nemusím sedat, stačí se dívat a fotit.
Položil jsem telefon a okamžitě si začal zpívat Věrku Martinovou a její "Ródeó je velká sláva..." Tento šlágr mě neopustil po celý týden, co jsem se duševně připravoval na výjezd na pardubické závodiště. V předvečer akce jsem se ještě teoreticky připravil při sledování spektáklu Austrálie. Zjistil jsem, že na stádo bejků musíte zpívat tklivou píseň a nudou u televize usnul.
PŘEČTĚTE SI:
Jsem na místě
V areálu závodiště jsem se rychle zorientoval. Řízný dupák Cotton Eye Joe od Rednex mě neomylně navedl na správné místo. Zároveň mi z hlavy definitivně vytloukl "Ródeó všem šanci dává...". Tribuna byla slušně zaplněná a moderátoři živě informovali o dění na hřišti - nebo jak se tomu správně říká. Než jsem si stihl ujasnit, kde co lítá, skončily závody v Barrel Race a začala asi půlhodinová pauza. "V jednu začne slavnostní nástup," pronesl moderátor do mikrofonu, já se podíval na hodinky a šel na pivo.
U stánku jsem potkal zvukařku Kláru, kamarádku ze studií, která v jiné části závodiště natáčela dokument o nějaké žokejce, co ještě nikdy nedojela Velkou pardubickou. Jelikož měla Klára pauzu, vyrazila se mnou na rodeo. Mrkli jsme na majestátní nástup osmatřiceti soutěžících, vlály vlajky, hrály hymny, všudypřítomné stetsony se tiskly na prsa přítomných. Chvíle dojetí a vážnosti vystřídalo divoké soutěžení.
Hra na barvy
Bohužel jsem už od moderátorů nestihl správné názvy disciplín, takže budu muset vlastními slovy. Tříčlenný tým na koních se postavil proti stádu telat. Každý kus dobytka měl šátek s různou barvou, kovbojové vystartovali proti nim a moderátor do mikrofonu vykřikl "Modrá!" (například). Kovbojové tak museli od stáda oddělit tři kusy s modrým šátkem a zahnat je do miniohrady na druhé straně hřiště (Hergot, že jsem se nezeptal, jak se tomu říká.). Podívaná to byla náramná a člověk se neubránil tomu, aby fandil prchajícím telatům. Ta někdy dokázala opravdu mazané kousky. Klára si vzpomněla na natáčení kravského filmu Bella Mia, kde podobnou práci neměřili na vteřiny ale na hodiny a dny.
Lasování
Konečně přichází na řadu laso. Tele vyběhne a peláší na druhou stranu (nebo někam úplně jinam) a závodník na koni ho pronásleduje, divoce točí lasem a pak vrhá. Má jen jeden pokus a úspěšnost je kupodivu vysoká. Nechápu, jak to dělají. Představuji si sám sebe a už jen při těch myšlenkách mě bolí celé tělo z nekonečného množství pádů.
Diváci nadšeně slaví každý úspěšný hod lasem. Složení publika je opravdu různorodé. Hlavním spojovacím prvkem jsou kovbojské klobouky a naleštěné přezky na opasku, které mají často větší úhlopříčku než moje televize.
Hra na čísla a umělé rohy
Přichází další disciplína, kterou jsem si interně nazval "hrou na čísla". Dva kovbojové opět vystartují proti stádu telat, moderátor křikne číslo (třeba 5), koňáci si vyberou oběť se správným číslem a tu musí chytit do lasa.
Následuje nejtěžší soutěž. Jeden z kovbojů musí chytit tele za rohy (umělé, nasazovací) a druhý následně za zadní nohu. Není to vůbec nic jednoduchého, ale jsou týmy, které to bravurně zvládají.
Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že mi za chvíli jede vlak na rodnou Moravu. Zkontroloval jsem své nohy a usoudil, že potřebují odbahnit (alespoň doufám, že to bylo bahno). Při zuřivém fotodokumentování "hry na barvy" jsem od prchajícího skotu schytal pár cákánců. Šel jsem hledat tekoucí vodu a mířil tak k poslednímu dobrodružství toho dne.
Žlábek forever
Celý areál pardubického závodiště je dost retro. Místo, kde se koná světově proslulá (alespoň podle místních) Velká pardubická, jsem si přeci jen představoval poněkud lépe. Na veřejných záchodcích na mě čekal starý poctivý vykachličkovaný žlábek (tvarem připomínal podkovu), který snad ještě pamatoval první ročník věhlasného dostihu a odér vpravdě intenzivní (a to jsem byl polovinu dne v blízkosti koní a dobytka). Popřel jsem na chvíli dávivý reflex, omyl nohy a poblíž ustájených koní se zase zhluboka nadechl čerstvého vzduchu.
Rodeo bylo zábavné a zajímavé. Příště půjdu určitě, musím přece zjistit, jak se říká tomu ohrazeném místu, v němž se odehrávají soutěže.
