Když vyjíždíme z lesa, instinktivně se trochu krčím a rozhlížím se po možných hrozbách. Jestli se támhle v té vesničce skrývá Tiger, tak jsme háji. A co to tam letí? Není to Focke-Wulf? Ne, je to letadélko na vysílačku. Rozpomínám se, že je rok 2014 a v závěsu za námi nejede obrněná kolona, ale jen redakční Chevy Suburban.
Jenomže když se na svět díváte přes masivní kapotu štábní „dočky“ a vedle vás sedí řidič v dobové uniformě a s helmou, je těžké nezapomenout na to, který je rok. Připadám si jako v hollywoodském válečném filmu. Nebo jako za války, až na to, je všechno barevné – a všichni víme, že za druhé světové války byly věci černobílé.
Auto, ve kterém jedeme, může na první pohled vypadat jako „takový větší Jeep“. Ve skutečnosti je to ale něco úplně jiného. Automobily Dodge řady WC byly lehké náklaďáky, které od začátku druhé světové války až do války v Koreji sloužily americké armádě (a mnoha dalším armádám) v celé řadě rolí. Základem byl samozřejmě transport pěchoty a materiálu, případně průzkumné úkoly. Ale existovaly i speciální varianty, jako například všudypřítomné ambulance nebo štábní a rádiové vozy.
Jedním takovým právě jedeme. V podstatě je to klasická „třičtvrtětunka“, tedy lehké nákladní auto. Jen místo korby nebo skříně má vzadu druhou, pohodlnou řadu sedadel, určenou pro generála nebo jiného vyššího důstojníka, kterému vůz sloužil jako štábní, případně pro radistu, obsluhujícího radiostanici v prostoru za sedačkami. Nějakou takovou jezdil i generál Patton – a podle některých informací minimálně několikrát použil i přímo tento kus.
Výsledkem je stroj, který nejvíce ze všeho připomíná jakési druhoválčené Hum-Vee. Pokud jste někdy měli šanci seznámit se zblízka s klasickým Jeepem Willys, bude vám WC připadat jako mastodont. Zatímco Willys byl opravdu maličké auto – s délkou 3,36 metru je kupříkladu o téměř přesných 20 centimetrů kratší než Škoda Citigo – působí Dodge masivně i vedle redakčního Suburbanu. Je sice s délkou zhruba čtyř a půl metru relativně krátký, ale šířka a výška se postarají o impozantní dojem.
PŘEČTĚTE SI:
A stejně se cítíte, když se vyšplháte do kabiny a uvelebíte se v typicky frajerském posazu s nohou vystrčenou ven z auta. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč vlastně vojáci jezdili takhle? Nebylo to kvůli tomu, aby ohromili nepřátele tím, jak moc jsou cool, nebo aby to později vypadalo dobře ve filmech. Ne, pravda je mnohem prozaičtější. Jakmile jsem se usadil dovitř, vysvětlil mi majitel „dočky“ pan Honyš, že noha patří ven z auta a opřít o kanystr, přičemž je zároveň zachycená za bezpečnostní řetěz v nástupním otvoru. Ona totiž WC-57 nejenže nemá pásy, ale taky se v ní není příliš čeho chytit. Nemluvě o tom, že v bojových podmínkách se může stát, že budete ruce potřebovat na úplně jiné věci, než držet se, abyste v terénu nevypadli.
Přitom by to vypadnutí mohlo být opravdu reálným rizikem. Můžete se vysmívat tomu, že má čtyřlitrový řadový šestiválec pouhých sto koní, ale díky spodovému rozvodu nabízí solidní točivý moment více než 250 Nm, dostupný navíc již od nízkých otáček. Takže jakmile se rozjedete, můžete vlastně celý den jezdit na trojku na čtyřku. A když masivní pákou přiřadíte pohon přední nápravy a zvolíte nějaký vhodně nízký kvalt, dokáže se prastarý Dodge i dnes prodrat terénem, se kterým by měl problémy leckterý moderní off-road. No a když opravdu zapadnete, tak je tu vždycky naviják, který vás může z průšvihu vytáhnout.
Dál se proplétáme polními a lesními cestami, jen s občasným úsekem po asfaltce. Takhle nějak to asi vypadalo, když štábní Dodge postupovaly za druhé světové války s frontovými jednotkami spojenců. Záměrně nepíšu „americké armády“, protože tito dělníci sloužili v rukou snad všech západních spojenců – a dokonce i těch východních. V rámci programu Lend-Lease byly po tisícovkách dodávány do Sovětského svazu, kde si získaly (jako většina americké techniky) obrovskou oblibu pro svou kvalitu a ve srovnání s ruskými stroji špičkové zpracování.
Obliba náklaďáků řady WC ale neskončila s koncem druhé světové války a neomezovala se jen na armády. Když bylo dobojováno, zůstaly v celé Evropě tisíce vozů, které nyní postrádaly využití. A zatímco štábní speciály jako je tento měly jen velmi omezené civilní využití, klasické nákladní WC-52 pomáhaly rozhýbat poválečnou Evropu a nejen tu. Sloužily ke všemu, k čemu se dá nákladní auto použít. Ostatně nákladní Dodge, který s „naším“ kusem sdílí garáž, sloužil po válce mimo jiné jako hasičské auto v Severní Africe...
Ale zpátky do roku 2014 a do okolí Pardubic. Sérií zkratek a polních cest dojíždíme do areálu bývalých kasáren Hůrka, kde chceme udělat nějaké fotky, ale také trochu vyzkoušet, jak se tahle věc vlastně řídí. „Malého bratříčka“, Jeep Willys, jsem měl možnost řídit na letní výpravě do Normandie a překvapilo mě, jak moc je podobný dnešnímu osobnímu autu. Měl jsem chuť si jednoho hned pořídit a používat ho na cesty po městě – v malých rychlostech se vyrovná moderním autům a absence zbytečností, jako jsou třeba dveře, je v teplých měsících neobyčejně pohodlná.
Dodge je ale úplně jiná liga. Nejenže je starý. Je to navíc víceméně čistokrevné nákladní auto. Nesetkáte se tu sice se zákeřnostmi jako jsou půlené kvalty (převodovka je standardní čtyřstupňová), ale absence synchronů a mechanická preciznost stroje z první poloviny minulého století stačí k tomu, aby jízda s WC-57 nebyla žádná legrace. Naopak překvapivě malý problém představuje absence posilovače řízení – díky obrovskému volantu a lehkému převodu se dá dvouapůltunový stroj uřídit celkem snadno i bez něj. Mám ale příležitost vyzkoušet si to jen v malé rychlosti – majitel v obavách o zdraví převodovky trvá na tom, že řídit můžu, ale řadit ne. Stačí totiž jeden špatně trefený kvalt a z ozubených koleček se stanou kolečka odzubená. Což je drahá legrace.
Když se vracíme a já přesedám do komfortu tichého, moderního Lincolnu, přemýšlím o tom, jakou cestu vlastně auta za posledních 70 let urazila. Po přesednutí do dnešního civilního vozu působí starý Dodge archaicky až prehistoricky. A mám podezření, že stejně starý Lincoln by na tom nebyl o mnoho lépe. Ale pokud bych měl srovnávat s dodnes vyráběnými off-roady? Vezměte si třeba Land Rovery, které dnes používají naši vojáci. Jsou určitě modernější, výkonnější a úspornější než tenhle „stařík“. Ale rozdíl, který by odpovídal oněm 70 létům? Ani náhodou. Však také když budete stopovat kořeny dnešního Land Roveru, dojdete do období těsně po skončení druhé světové války a zjistíte tak, že zatímco svět osobních aut prodělal intenzivní evoluci a několik revolucí, na těch vojenských se toho za těch několik generací vlastně až tolik nezměnilo.
Fotografie Romana Pešková
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
