Jednou z nejtypičtějších představ Ameriky je do dáli se táhnoucí dálnice, lány kukuřice nebo poušť rozléhající se po obou stranách... a na silnici automobil nebo motocykl. Nebo těžký tahač, ale v každém případě nějaký vysoce individuální dopravní prostředek s velmi svobodomyslnou osobností za volantem nebo řidítky. Co se do této tradiční představy příliš nehodí, je autobus. Krabice na kolech, plná lidí, kteří směřují všichni do stejného cíle, ať už chtějí nebo ne. A přesto je na dálkových autobusech s chrtem na boku něco romantického.
Krach s velkým a drahým autem
Historie společnosti Greyhound je vlastně starší než dálkové autobusy jako takové. Když Carl Eric Wickman (1887 - 1954) v roce 1914 přišel o práci v dolech, pokusil se prorazit jako prodejce automobilů Hupmobile. Podnikatelský talent mu určitě nechyběl, ale hornické městečko Alice v Minnesotě očividně nebylo tím správným místem na prodávání poměrně drahých automobilů. A Wickmanovo podnikání ještě téhož roku skončilo fiaskem.
Jeden Hupmobile mu ale zbyl. A když se na něj Wickman podíval, uvědomil si dvě věci. Jeho auto je drahé mimo jiné proto, že je velké. A důvodem jeho obchodního neúspěchu bylo to, že místní horníci prostě neměli na koupi vlastního auta peníze. Velké auto, spousta lidí bez auta... to zní jako obchodní příležitost. Wickman tedy napěchoval horníky do svého Hupmobilu (místo výrobcem plánovaných 7 se jich tam vešlo 15) a začal je dovážet do práce.
Jak už to tak v příbězích o „americkém snu“ bývá, zákazníci se jen hrnuli, Wickman začal brzy nakupovat další vozy, sloučil se s konkurentem a další konkurenty začal skupovat a postupně rozšiřoval svoje vznikající impérium Northland Transportation.
Odraz připomněl chrta
Z nepřehledné změti jednotlivých linek a původně nezávislých společností se začala rodit jednotná společnost. Její operace se rozrůstaly a ve dvacátých letech už autousy jezdily napříč celou Amerikou, z New Yorku až do Kalifornie. Někdy v té době také ředitel jedné z menších linek společnosti zahlédl odraz svého autobusu ve výloze, který mu připomněl běžícího chrta. Tak vzniklo jméno Greyhound. Zatím ho nosily jen autobusy na zapadlé lince ve Wisconsinu, ale to se mělo brzy změnit.
Ve dvacátých a třicátých letech musela autobusová doprava čelit hned dvěma problémům. První z nich byla Velká hospodářská krize. Ta ovlivnila všechno a všechny – a autobusoví přepravci ještě patřila mezi ty, méně postižená. Druhý problém byl ale vážnější a trvalejší. Mohl za něj Henry Ford (1863 - 1947) a agresivní cenová politika jeho Modelu T, díky které si najednou téměř každý mohl dovolit vlastní automobil.
Autobusy zachránil železničář
Pro Greyhound se to však nakonec změnilo v požehnání. Tentýž problém totiž trápil nejen malé autobusové linky, ale i velké železnice. A Ralph Budd (1879 - 1962), prezident Great Northern Railroad, brzy rozpoznal, co je nutné udělat. Koupil 80 % Northlandu a udělal tak ze strádající lokální společnosti bohaté impérium, pro které se Wickman rozhodl použít jméno „Greyhound“.
Společnost tak nejen přežila Velkou krizi, ale dokonce vzkvétala. V polovině třicátých let tak mohla udělat první krok k legendě, kterou se měla brzy stát. Namísto nesourodé změti autobusů na různých linkách si Greyhound nechal navrhnout svůj první univerzální model, a v mnoha ohledech také první moderní autobus vůbec. Super Coach měl celokovovou karoserii, vzadu umístěný motor a ve své době působil jako z jiného světa.
Luxus let padesátých
A ani druhá světová válka neznamenala pro autobusy se psem ve znaku útlum – ba právě naopak. Miliony amerických mužů se, často poprvé v životě, vydávaly napříč amerikou do výcvikových táborů a do přístavů, ze kterých odjížděli bojovat na opačné straně jednoho z oceánů. A Greyhound byl jejich nejčastějším způsobem přepravy. A objevila se i další novinka – s odchodem mužů do války se za volanty autobusů začaly masově objevovat ženy. Ještě pár let předtím by něco takového bylo nemyslitelné.
Nejslavnější érou Greyhoundů ale byla naše oblíbená léta padesátá a šedesátá. Přišly nové modely autobusů, a jejich design byl typický pro Ameriku té doby – odvážný, velkolepý a moderní. Předválečný Super Coach byl nahrazen nejprve modelem Highway Traveller z roku 1953 a potom, o rok později, ikonickým Scenicruiserem. Jeho „napůl dvoupatrový“ design od slavného Raymonda Loewyho (1893 - 1986) byl nezapomenutelný, a vnitřní vybavení do té doby nevídané. Vzduchový podvozek, klimatizace, dokonce i toalety. Cestování s Greyhoundem bylo luxusní a elegantní, přestože autobus byl v USA obecně považován za přepravu chudých.
Volbou z nouze
K image Greyhoundu přispěly i reklamy, básnící o poznávání krás Ameriky. A možná ještě větší díl práce odvedli muzikanti a filmaři. Hvězdy rock'n'rollu i filmové postavy, než se stali slavnými a bohatými, jezdili všichni Greyhoundem. A někteří o něm dokonce i zpívali – za všechny můžeme zmínit písničku „Ramblin' Man“ od The Allman Brothers nebo „Promised Land“ od Chucka Berryho (1926).
Ale ani všechny písně a reklamy světa nemohly zastavit fakt, že s postupující výstavbou nových dálnic se stalo cestování autem čím dál rychlejším a pohodlnějším. A benzín byl pořád levný, takže autobusy se čím dál více staly „volbou z nouze“. Vedení společnosti Greyhound to rozpoznalo v předstihu a začalo mohutně investovat do zcela nesouvisejících oborů. Pro obchod to bylo skvělé rozhodnutí, pro milovníky autobusové představy už nikoliv.
Lesk vystřídala špína
Od sedmdesátých let začínaly autobusy čím dál víc chátrat, terminály byly rok od roku špinavější, špatně placení zaměstnanci protivnější a protivnější. Greyhound zanechal svůj lesk v minulosti. Místo romantické road movie začalo cestování s chrtím autobusem připomínat spíše špinavou, potemnělou atmosféru filmu Půlnoční kovboj (1969).
Až na začátku nového tisíciletí začala obroda zanedbané a umolousané americké legendy. Se změnou vlastníka přišla také nová marketingová strategie, nové nápady a nová odvaha ke změně. Autobusy začaly dostávat kožená sedadla, elektrické zásuvky a připojení na internet přes Wi-Fi. Vznikly i tři nové značky – Bolt Bus, Yo! Bus a NeOn – které jezdí „z ulice“ namísto tradičních terminálů, a jsou zaměřené ještě více na mladou klientelu. A s tím, jak si méně a méně mladých Američanů pořizuje vlastní automobil, možná „chrtí express“ ještě čekají další zlaté časy.
Obrázky: Wikimedia Commons, GreyhoundCoach.com, BusMag.com, LondonBusMuseum.com, CurbsideClassic.com
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
