Zpátky do své zahrádky
Minule jsme skončili u alba Winter of 88, kytaristově dost nešťastném pokusu odkročit od blues k rockovější hudbě v gesci velké firmy MCA. Na přelomu 80. a 90. let se napjatě čekalo, jakým směrem Johnny Winter vykročí. Dodnes si vzpomínám na to vzrušení, kdy jsem si v roce 1991 při své první cestě na „Západ“ po pádu železné opony koupil ještě čerstvé a novotou vonící jeho následující album Let Me In a musel počkat až na návrat domů, než jsem jej položil na talíř gramofonu.
V tu chvíli ale veškeré obavy opadly. Jako by Johnnyho polil na prahu nové dekády živou vodou. Slyšel jsem opět klasický winterovský sound, odvázané běhy po hmatníku, opět, stejně jako na skvělém alligatorském albu 3rd Degree – ale tentokrát hned čtyřikrát – Dr. Johna u klaviatury a nádavkem famózního Billyho Branche s harmonikou. I když album neobsahuje žádný „věčný“ hit, jedná se o velmi dobrou a vyrovnanou kolekci, která slibovala, že by další dekáda mohla být pro Johnnyho Wintera a tím pádem i pro jeho fanoušky příznivá.
PŘEČTĚTE SI VŠECHNY DÍLY SERIÁLU O JOHNNYM WINTEROVI:
Hele, kde máš bráchu?
To se opakovalo o rok později při poslechu desky Hey, Where's Your Brother?, kterou stejně jako Let Me In vydal label Point Blank, spadající pod koncern Virgin. Jako v případě 3rd Degree byl i tady geniálně zvolený otvírák: písnička Johnny Guitar patří k základní Winterově koncertní výbavě dodnes a její nahrávka je prostě vynikající. Tenhle starý flák původně od Johnnyho Guitar Watsona (1935 – 1996) si jako svou vlajkovou píseň od té doby zvolila celá řada Johnů, Johnnyů, ale i „českých Honzů“, jak víme od našeho Jana Martinka, který ji dává k lepšímu všude, kde se mihne s kytarou.
Stejně tak je dobrý i skoro celý zbytek alba, na kterém se opět po letech, v souladu s názvem desky, objevuje taky brácha Edgar. Ve společném dvojhlase dokonce neodolatelně dávají klasický vánoční triolový cajdák Please Come Home For Christmas. Jeden je úplně vidí, jak stojí ruku v ruce pod stromečkem...
Superrychlá slideová boogie jak z nejlepších časů, procítěné, až do morku kostí se zařezávající bluesovky, koncentrovaný a energický zpěv i hra, všechno tohle na výborném albu posluchač najde. Ale! Ačkoli se to neříká snadno, jedná se o poslední bezvýhradně výborné Winterovo album na dlouhá léta.
Pocta Dylanovi
Živou formu Johnnyho Wintera v roce 1992 pro celý svět dokonale představilo jeho krátké vystoupení na sledovaném, monstrózně propagovaném a v audio i video podobě zachyceném koncertě k 30. výročí zahájení profesionální kariéry Boba Dylana v newyorské Madison Square Garden. V konkurenci takových šajb, jakými jsou Eric Clapton, Neil Young, George Harrison nebo Johnny Cash a mnozí, mnozí další se náš hrdina rozhodně neztratil. Svoji ďábelskou verzi Highway 61 Revisited vystřihl tak, že členům all stars doprovodné kapely, v níž byl kytarista Steve Cropper, varhaník Booker T. Jones, basista Donald Duck Dunn nebo bubeník Jim Keltner, střídavě poklesávala čelist a tváře se jim roztahovaly v blaženém úsměvu.
Mraky se stahují
V roce 1997 se Winter rozhodl zase jednou zaznamenat svou koncertní formu. Album Live In NYC '97 ještě není tak zlé, byť je z něj už znát, že se Johnny potýká se stále většími zdravotními problémy, které ovlivňují jeho hraní. Zpěv začíná být oproti minulosti poněkud vybledlý a ani kytara už tolik nebere dech jako ještě před pár lety. Ve vzduchu visí tušení něčeho nepěkného. Což se potvrdilo v roce 2002 na pražské Střeleckém ostrově, kdy Winter poprvé koncertoval v Česku.
Dovolte opět osobní vzpomínku, přestože bych na ten smutný zážitek nejraději zapomněl. Celý natřesený, že uvidím jednoho ze svých největších životních oblíbenců konečně na koncertě, jsem přišel na Střelecký ostrov, u stánku si dal něco dobrého a čekal. Na pódium se přišoural opravdový stařeček – připomeňme, že Johnnymu bylo tehdy pouhých osmapadesát. A jeho hra i zpěv byly skutečně tragické, byl to jen desetinový odvar toho, co jsem znal i z těch nejslabších starších nahrávek. Cítil jsem se, jako by ve mně něco umřelo a po těch létech snad mohu přiznat, že mě nenapadlo nic lepšího, než to léčit alkoholem.
Nominace ze soucitu
Bohužel, o dva roky později se objevilo album I'm a Bluesman, které špatný Winterův stav jen potvrdilo, takže to zkraťme: nikdy nemělo vyjít. Od jiného by možná bylo aspoň slušné, ale v kontextu toho, o čem doposud byla řeč, se jedná beze vší pochyby o nejslabší položku kytaristovy diskografie. To, že tahle deska byla nominována na Grammy, přičtěme spíš soucitu těch, kteří o udílení nejvýznamnějších hudebních cen světa rozhodují. Svou roli určitě sehrály toho roku slavené Winterovy šedesátiny a možná také jistý pocit, že to třeba může být naposledy.
Zpátky v sedle
Ale i v hudbě se stávají zázraky. K tomu winterovskému nazrávalo aspoň pro nás Čechy už od dvojice koncertů v roce 2008 v Uherském Brodě a v Praze. Bylo jasné, že kytarista je v mnohem lepší formě než před oněmi šesti lety. S dovolením zacituji ze své dobové recenze prvního ze jmenovaných koncertů:
„Co se ty bezmála dvě hodiny odehrávalo, bez nadsázky mnohým divákům vehnalo slzy do očí. Při jejich zavření velmi často z pódia znělo přesně to, co znali z nejlepších Winterových nahrávek. Speciálně zhruba od poloviny, od pomalého blues Black Jack začal koncert dokonale gradovat. Fantastickým zážitkem byl Hendrixův Red House, ve kterém Winter osvědčil svou typickou hráčskou originalitu, stejně jako jeho velký hit Johnny Guitar. Pokud něco překvapilo winterovské znalce, byl to fakt, že po celý základní set Winter nesáhl po slidekytaře, byť je v této technice jedním z nejuznávanějších mistrů kytarové historie. Bohatě, byť jen dvěma skladbami, tento ´deficit´ vynahradil v přídavku. ´Rychlopalné´ Lenoirovo Mojo Boogie a zejména pak Winterova slavná coververze Dylanovy Highway 61 Revisited byly zcela bezchybnými vrcholy koncertu, který se nečekaně zařadil mezi to nejlepší, co jsme v oblasti blues v Česku vůbec kdy viděli.“
Ke kořenům s parťáky
Důvod tohoto zázračného Winterova znovuzrození jsme museli na konci první dekády nového století hledat v zahraničním tisku. A byl dost neuvěřitelný. Po tragické smrti Winterova dlouholetého manažera Teddyho Slatuse se totiž ukázalo, že tato podivná osoba svého svěřence, jehož zdravotní problémy se s přibývajícím věkem a v souvislosti s divokým životním stylem v mládí stále kupily, dlouhá léta vlastně využívala, izolovala ho od kvalitní lékařské péče a dokonce jej snad i brala finančně na hůl. Což nejsou žádné drby, o tom všem dnes Winter bez obalu mluví.
Změnil tedy management, jenž se mu postaral o péči, kterou potřeboval (mimo jiné jej – prý – definitivně dostal ze zajetí drog včetně jejich náhražek v podobě metadonu) a to všechno se odrazilo na Johnnyho větší hráčské pohodě. Ta je patrná i ze zatím posledního řadového alba, které vydal pod názvem Roots v roce 2011 kupodivu hlavně metalový label Megaforce.
Alfou a omegou alba je bezesporu jeho produkce a dobrý, i když samozřejmě nijak originální nápad jeho formy. Totiž jednak Winterovy pocty kořenům, které jsou vepsány v názvu – album obsahuje vesměs klasické bluesové standardy, některé z nich i velmi, velmi známé – a jednak pocty muzikantů mladší generace Johnnymu. A tak se tu v instrumentálních nebo pěveckých duetech objevují taková jména jako Sonny Landreth, Warren Haynes, John Popper, Susan Tedeschi, John Medeski nebo Vince Gill. A nechybí ani odpověď na klasickou otázku „Hey, where's your brother?“ Kde by byl, při takové události? Samozřejmě svému staršímu bráchovi po boku.
Pod pirátskou vlajkou
Na závěr je ještě potřeba se zmínit o tom, že Winterovu kariéru lemuje dlouhá řada více či méně známých pirátských nahrávek, takzvaných bootlegů. Některé jsou velmi špatně nahrané, některé úplně zcestné. Nejslavnější z nich dlouho byl ten, který se prodával více či méně pokoutně pod různými názvy jako New York Session nebo Woke Up This Morning. Údajně je na něm zachycen unikátní jam Johnnyho Wintera, Jimiho Hendrixe a Jima Morrisona v roce 1968. Ale pokud máte Winterův styl hry v uchu, nikde jej přes mizernou zvukovou kvalitu nezaslechnete. Což potvrdil i sám kytarista, když o mnoho let později řekl: „Tohle je jenom album Jimiho a Jima. Já nikdy Jima nepotkal, opravdu. Nevím, kde se tahle blbost vzala.“ Dodejme ale, že s Hendrixem si Johnny nepochybně zahrál, to je bohatě fotograficky zdokumentováno.
V archivech nicméně existovaly spousty Winterových koncertních záznamů ze všech období a v roce 2007 se kytarista začal těmito archivy probírat a nalezené perly vytahovat k velké radosti svých nejvěrnějších fanoušků vydávat. Pod názvem Live Bootleg Series už vyšlo deset cédéček pokrývajících jeho začátky i vrcholné okamžiky. Nejde však pouze o fajnšmekrovskou záležitost. Jsou i docela solidní vstupní branou do Johnnyho světa pro začátečníky, protože nepočítáme-li zdravotně těžká období, byly právě koncerty tou nejdůležitější složkou jeho kariéry. Výhodou navíc je, že na rozdíl od pirátských nahrávek jsou tyto autorizované, tedy hráčsky kvalitní a zvukově upravené tak, aby dostály – samozřejmě při vědomí doby vzniku – dnešním požadavkům.
Kromě této série pak za zaznamenání stojí i v roce 2009 konečně vydaná kompletní nahrávka Winterova vystoupení ve Woodstocku v roce 1969, v edici ke čtyřicátému výročí konání festivalu. Obsahuje mimo jiné parádní společný desetiminutový jam s bratrem Edgarem na téma slavné Tobacco Road a součástí balení je i reedice tehdy aktuální studiovky, tedy bezejmenného debutu na Columbii z roku 1969, který jsme v prvním díle našeho povídání označili jako „vstupenku na Woodstock“.
A ještě jedna lahůdka na úplný závěr: v roce 2007 vydala Columbia jako součást Sony Music živé album Breakin´ it Up, Breakin´ it Down, podepsanou Johnnym Winterem, Muddym Watersem a Jamesem Cottonem. Jedná se o živý záznam koncertu, který tihle bluesoví výtečníci odehráli po vydání prvního z comebackových Watersových alb v Johnnyho produkci Hard Again v roce 1977.
Legenda
Winterovi bylo letos 23. února sedmdesát let. Při té příležitosti se konal nejen slavnostní koncert, ale vyšlo také obsáhlé a luxusně vybavené 4CD True To The Blues. Čerstvý sedmdesátník si nedá chvíli oddechu, je stále na cestách a tu a tam zavítá i k nám, kde má početnou posluchačskou základnu. Ačkoli jsou jeho koncerty vždy závislé na jeho momentální zdravotní formě, jedno je jisté: vždy máme před sebou člověka, který ve světě nejen bluesové kytary znamená opravdovou legendu a pro mnoho následovníků největší vzor. Když jsem měl před pár lety možnost dělat s ním rozhovor, zeptal jsem se ho, jaký je právě tohle pocit. Skromně odpověděl: „Díky, že to říkáte, ale já se tím nezabývám. Je to totiž velká zodpovědnost. Ovšem přiznávám, že když to slyším, je to úžasný pocit.“
