Jak poznamenal jeden z recenzentů, v tom starém písničkářském psovi zůstalo ještě po čertech hodně života. A to navzdory tomu, že většina písní z kolekce čtrnácti songů je svou náladou či tématem všechno, jen ne skočnou jižanskou juchandou. I když ani to vlastně neplatí tak absolutně.
Bolest - téma pro mladé?
Já tomu melancholickému ladění alba Band of Brothers docela dobře rozumím. Jestli se někdy dožiju jednaosmdesáti let, asi budu přemýšlet o podobných věcech jako Willie Nelson, tím spíš, že mi mnoho z nich vrtá hlavou už teď. Smutek nad těmi, kteří odešli, tázání se po tom, kam člověk vlastně míří. Nemožnost opustit vlastní osud, neustále přítomný vnitřní imperativ "Musíš to, sakra, nést dál!" Bring it On se jmenuje otvírák celého alba a opravdu dost emblematicky v sobě obsahuje veškerý písničkářský styl starého pána Nelsona.
V písních je hodně bolesti. "There is no gain without pain" zní první verš alba. Panuje předsudek, že bolest je téma, co se výsostně týká mládí, já ji ale stejně často slyším a čtu i u stárnoucích bardů. Leonard Cohen v Old Ideas, Johnny Cash ve své kongeniální interpretaci Treznorova Hurt. Bolest prostupuje i řadu písní z Band of Brothers a nejvíc těmi nejsilnějšími - Bring it On a The Wall. V písních Guitar in the Corner nebo Send Me a Picture se pak připojují další tóny z vážnější strany spektra - smutek, melancholie, sentiment. A člověku to připadá tak nějak pochopitelné a přiměřené důstojnému stáří.
Přečtěte si
Poťouchlost, nebo smířlivost?
Jenže. Jenže dokonce i ty vyloženě vážné písně v sobě obsahují něco, co jim dodává ještě další rozměr, který by možná někdo nezasvěcený od countryového zpěváka nečekal. Je to humor a ironie, konkrétně docela ostrá sebeironie. Verš "There is no gain without pain" pokračuje dalším veršem "Well I must been gaining a lot". Sebeironie. A u refrénu pak můžeme jen hádat, jestli je tón smířlivý, anebo opět skrytě kousavý a existenciálně poťouchlý. Já bych si vsadil spíš na to druhé:
It's written in the good book
That we'll never be asked
To take anymore than we can
Sounds like a good plan, so bring it on
Ale nesmíme zapomínat ani na křesťanské kořeny Nelsonovy tvorby, takže je to možná také míněno celé vážně ("the good book" má zcela jasné konotace). Na Band of Brothers ovšem je dost jiných písní, které kousavou sebeironií hýří zcela nepokrytě. Wifes and Girlfriends o milenkách a manželkách, které by se nepoznaly, kdyby se míjely na ulici. Songwriters o zvláštním druhu lidí, co píší písně a jsou hrdiny i drogovými dealery zároveň. Ostatně písně, hudba, písničkářství jsou dalším leitmotivem celého alba - nejsilněji přítomným v písni Guitar in the Corner.
Mnoho poloh jednoho alba
Ale to stále ještě nejsou vyčerpány všechny barevné polohy tohoto alba. Najdeme zde totiž pár kousků, které by se skutečně daly označit za rozverné, ba veselé - i když samozřejmě jen v té míře, v jaké mohou být rozverné písně zpívané hlasem s barvou antracitu (až na ta tremola, která mému uchu příliš nelahodí, ale asi patří k žánru). Nicméně v songu Crazy Like Me skutečně slyším téměř čistou radost ze života. A minimálně po hudební stránce se v podobném duchu nesou svižné Hard to Be an Outlaw, Wifes and Girlfriends nebo boogie woogie Used to Her.
Že se album Willieho Nelsona Band of Brothers líbí posluchačům country, už víme - vždyť ho katapultovali na první místo country hitparády. Ale pro svou pestrost, hloubku a písničkářskou bravuru si k němu podle mě můžou najít cestu i ti, kteří poslouchají úplně jiné žánry. Bolest, radost a písně jsou totiž nadžánrové.