Narodil se v roce 1977 a hudbou byl obklopen odmalička. Jeho otec Ken Shepherd byl v Louisianě rozhlasovým DJem a občasným koncertním promotérem. Kenny začal na kytaru hrát v sedmi letech a po zhlédnutí koncertu Stevieho Raye Vaughana (1954 - 1990), který jeho otec pořádal, si to rovnou namířil k blues. Velký vliv na něj mělo i osobní setkání s tímto muzikantem. Tehdy ještě nikdo netušil, že za pár let Kenny Wayne sehraje podobnou roli v hudebních dějinách, jako Stevie Ray v 80. letech.
Teenager ve čtvrti červených luceren
Po prvních hudebních pokusech byl sedmnáctiletý teenager Shepherd podchycen šéfem labelu Giant Records Irvingem Azoffem, který s ním podepsal smlouvu na tři alba. To první s názvem Ledbetter Heights vyšlo v roce 1995. Dnes už je jasné, že Shepherdův debut je jedno z nejvýznamnějších bluesových alb 90. let minulého století, ne-li přímo nejvýznamnější.
Odstartovalo totiž nejen kariéru jednoho mimořádně schopného a talentovaného muzikanta, ale celou vlnu obnoveného zájmu o „rukodělnou“, z kořenů vycházející muziku. Uvědomme si, že vlny street rocku, funkrockového crossoveru, grunge i indie kytarovek, typických pro první půli deváté dekády, byly zčásti ty tam, zčásti se rozmělnily do stadionového mainstreamu.
Hudební scénu „pro mladé“ plně ovládala elektronická taneční hudba, v níž byly „kytary zakázány“. A najednou si přišel mladičký cápek s dlouhými vlasy, který nejen rozvíjel to, co nastartovala vaughanovská vlna 80. let, ale sahal i hlouběji do minulosti. Na album například neváhal nahrát stařičký Aberdeen mississippského klasika Bukky Whita (1909 - 1977), stejně jako Howlin‘ Wolfovo (1910 - 1976) I’m Leaving You. A co víc – dokázal zaujmout nejen staré pardály, ale i svoje vrstevníky. Album, nazvané podle čtvrti červených luceren v jeho rodném Shreveportu v Louisianě, ve které žil a hrál jistý Huddie Ledbetter "Leadbelly" (1888 - 1949), se vyhouplo ve své kategorii na samý vrchol billboardovského žebříčku a vůbec není pochyb, že pod jeho vlivem si spousta muzikantů všech věků uvědomila, že tahle zdánlivě muzeální muzika ještě zdaleka nedodýchala.
Před prvním Shepherdovým příjezdem do Čech, k němuž došlo v listopadu 2011 na pozvání šumperského festivalu Blues Alive, zavzpomínal na svoje první dojmy z poslechu téhle desky český veterán jižanského rocku a blues Jan Martinek, kytarista Žlutého psa, těmito slovy: „Už při poslechu prvního CD Ledbetter Heights bylo jasné, že Kenn yWayne Shepherd není jen další umělý klon Stevieho Raye Vaughana. Naopak už v sedmnácti letech překvapoval nápaditostí, energií a citem pro tón. Prostě dokonalý kytarista.“
Vzhůru do hitparád
Ve zmíněném roce 2011 se Shepherdem pořídil rozhovor pro dnes už bohužel neexistující český časopis Crossroads původní rozhovor novinář Ilja Kučera ml. Zeptal se jej také na úlohu otce v jeho muzikantské kariéře. Shepherd tehdy odpověděl: „Když jsem byl kluk, pracoval můj táta v rádiu. Když jsem potom v šestnácti nahrával první album, pomohl svou manažerskou prací, aby se dostalo do rozhlasového vysílání. Vlastně se o mě pořád stará, pracuje v managamentu, pořád je pro mě a mou práci hodně důležitý.“
Kytaristův otec stál i v pozadí vydání druhého titulu pro Giant Records s názvem Trouble Is…, který vyšel v roce 1997. Navázat na prvotní úspěch patří v muzikantském řemesle k nejtvrdším oříškům. Shepherdovi se to ovšem povedlo bezezbytku. I když se album nejvýše dostalo na 74. příčku, jeho prodeje si vysloužily platinovou desku.
Ale co bylo nejdůležitější, poloakustická „nebluesová“ písnička Blue On Black coby singl vystřelila na první místo americké hitparády mainstreamového rocku. To by sice ortodoxní fanoušci mohli vidět jako příznak „zrady bluesových ideálů“, pro muziku samou to ale bylo bezpochyby požehnáním. Shepherd totiž vykročil mimo bluesové ghetto a stal se nadžánrovou mladou hvězdou. Což mu samozřejmě uvolnilo ruce k další práci.
Album je podstatné i v tom, že jej svou přítomností v pozici hostí posvětily velké hvězdy bluesového nebe: harmonikář James Cotton a kapela Double Trouble, tedy klávesista Reese Wynans, basista Tommy Shannon a bubeník Chris Layton. Což pro protagonistu musel být splněný sen, zahrát si s doprovodnými hráči svého největšího idolu Stevieho Raye Vaughana.
Ostatně, Layton je nyní plnoprávným členem jeho kapely a s největší pravděpodobností jej uvidíme za Shepherdovými zády i na nadcházejícím koncertě v Praze. A když jsme u té sestavy – právě na tomto albu se poprvé představil zpěvák Noah Hunt, který svého blonďatého kámoše provází dodnes.
Do mainstreamu
V období zvýšené nahrávací aktivity vydával Shepherd každé dva roky nové album. To třetí s názvem Live On vyšlo v roce 1999. Uvědomme si, že tehdy jeho protagonistovi bylo pouhých 22 let! Deska to byla výrazně rockovější než její dvě předchůdkyně. Shepherd se přiklonil k hutnému hendrixovskému soundu, zároveň se ale blýskl v písničce Was dokonale stylovou hrou na resofonickou kytaru.
Nechybějí stejní hosté jako na předchozím titulu, kytarista nicméně zřetelně směřuje k mainstreamu, což souviselo i s dobou, která si začala uvědomovat, že ne všechno „staré“ bylo na odpis a nový dech začaly chytat i mnohé klasické rockové kapely. I když album obsahuje několik velmi dobrých nahrávek, je třeba objektivně uznat, že oproti tomu, co předcházelo i následovalo, se jedná o slabší titul. Samozřejmě při vědomí kontextu, tedy jasně posazeného kvalitativního standardu, ze kterého pochopitelně Shepherd nikdy neustoupil.
Zmatek v uších
Čekání na další kytarovou nálož trvalo pět let. V souvislosti s albem The Place You’re In, co vyšlo po podpisu nové smlouvy na velké značce Reprise v roce 2004, je třeba něco říct o jeho producentech, kteří mívají značný podíl na úspěchu desek.
Zatímco debut produkoval David Z, dlouholetý spolupracovník Prince, ale také specialista na bluesovou muziku, spolupracující třeba s Buddy Guyem nebo Ettou James, u vzniku dalších dvou titulů pro někoho možná překvapivě asistoval Jerry Harrison, který se do myslí posluchačů vepsal především jako klávesista fenomenálních představitelů americké nové vlny Talking Heads. Přesto tenhle muzikant našel dostatek citu, aby Shepherdovi pomohl vytvořit alba zcela odlišných kořenů a kulturního zázemí.
Album The Place You’re In ovšem produkoval – a na tom můžeme dokumentovat pádnost producentského slova – Marti Frederiksen. Tedy muž, který má ve svém portfoliu řadu více či méně naleštěných amerických hardrockových part od Aerosmith přes Def Leppard až po Mötley Crüe. Není tedy divu, že i Shepherda vedl k tomuto stylu, který je sice posluchačsky velmi vstřícný a v Kennyho mistrovském kytarovém podání vlastně i plnohodnotný. V uších jeho letitých fanoušků nicméně nadělal tak trochu zmatek.
Zpátky k blues
Shepherd naštěstí včas rozpoznal, že cesta do byť dobře zahraného, ale přece jen průměrného rocku je v jeho případě slepá, a obrátil se ke svým vlastním kořenům. A to hlouběji, než kdykoli předtím.
Album 10 Days Out: Blues From The Backroads, jenž vyšlo na CD i DVD v roce 2007, je z bluesového hlediska Shepherdovo opus magnum. Kennymu se po bok vrátil osvědčený Jerry Harrison a projekt dokumentuje kytaristovu spolupráci s řadou opravdových originálních bluesmanů více i méně známých jmen, mezi nimiž se sluší jmenovat zvláště B.B. Kinga, Huberta Sumlina, Davida Honeyboye Edwardse, Pinetopa Perkinse či Clarence Gatemouth Browna.
Smutnou pikantérií je, že než byl DVD snímek, který si nakonec odnesl cenu Grammy, dokončen, šest z účastníků nahrávání zemřelo. Shepherd si tady poprvé oficiálně zahrál takové bluesové standardy jako The Thrill Is Gone, Red Rooster, Sittin‘ On Top Of The World nebo Spoonful a jeho „uctivé souboje“ s umělci, kteří by mu věkově mohli dělat dědečky, odhalují nejen jeho hráčské kvality, ale i naprostou emoční empatii.
Sám Kenny o albu řekl: „Byl to velmi specifický projekt, který byl určitým dárkem bluesové komunitě. Několik lidí, s nimiž jsem hrál, už nežije. Je velmi důležité, že se podařilo uchovat vzpomínku na ně, uchovat jejich hudbu na zvukových nahrávkách i videích. Pro nás a pro další se tak zachoval jejich odkaz.“
Mít vlastní kytaru
Rok po vydání zmíněné pocty starým bluesmanům potkala Shepherda jedna z největších poct, jakých může kytarista dosáhnout a zároveň funguje jako jakási vstupenka do skutečné první ligy světových hráčů i po komerční stránce. Firma Fender totiž začala v roce 2008 vyrábět takzvaný signovaný model kytary Fender Stratocaster, jenž byl technicky i vizuálně upraven podle nástroje, na který Shepherd hraje. Tento typ kytary lze mimochodem koupit i na českém trhu, a to za relativně dosažitelnou cenu kolem 25 tisíc korun v různých barevných modifikacích.
Kenny Wayne Shepherd & Noah Hunt
A zase v hodině dvanácté
První skutečný koncepční živák v Shepherdově diskografii Live! In Chicago vyšel na značce Roadrunner roku 2010, získal nominaci na Grammy a ocenění prestižní Blues Music Award. Jistěže právem.
Po Kennyho boku opět exceluje zpěvák Noah Hunt, na předchozích dvou titulech upozaděný, a do slavného klubu House Of Blues dostala pozvánku řada zajímavých hostí. Těmi jsou jednak dva louisianští spíše méně známí kytaristé a zpěváci Buddy Flett a Bryan Lee, jemuž Shepherd vděčí za to, že ho jako třináctiletého poprvé v rámci své show v New Orleansu vytáhl na pódium a nastartoval tak jeho kariéru, jednak dvě legendy chicagského blues, harmonikář a bubeník Willie „Big Eyes“ Smith a někdejší Howlin‘ Wolfův kytarista Hubert Sumlin. Oba zemřeli následující rok po vydání této desky, takže i tuto spolupráci stihl Kenny takříkajíc v hodině dvanácté.
Shepherdova hra, přece jen modernější a rockovější než styl všech hostů, je tady uměřenější, přitom stále typicky „jeho“. Shepherd jasně cítí, kam až může zajít, aby svoje hosty nepřeválcoval, a přitom dává jasně najevo, že tenhle večer patří jemu, že právě on je zde hostitelem. Tak citlivého a přitom sebevědomého hudebníka aby pohledal.
Zábavná deska i koncerty
V roce, kdy se Shepherd poprvé podíval do Česka, tedy 2011, vydal také své šesté album nazvané How I Go. Dobová recenze jeho obsah charakterizuje jako „na přirozených bluesových kořenech vyrůstající robustní a masivní hudbu, kořeněnou rhythm´n´blues, hard rockem, místy i s trochou funky rytmiky či příjemně popové melodiky.“ A recenzent Ilja Kučera ml. shrnuje: „Povedená a mimořádně zábavná deska.“
Členité album, ve kterém je místo pro vyšťavené elektrické blues, retro náladu v podobě Backwater Blues z repertoáru Bessie Smith (1894 - 1937) i písně spíše rockové a mainstreamové byly tehdy jakýmsi shrnutím Shepherdovy kariéry.
Nadšeně přijaté koncerty v Šumperku a následně i v Praze dobrou pověst kytaristy jen potvrdily. Jednalo se o výjimečnou událost na domácí scéně, ke které se vyslovovali jak recenzenti, tak sami kytaristé, kterých byla na obou koncertech k vidění celá řada.
Například Mirek Linhart z YoYo Bandu se nechal slyšet, že tenhle „nenápadný inteligentní mladík z Louisiany je majitelem jednoho z nejšťavnatějších a nejtlustších zvuků současného kytarového světa. Výborně zpívá a skládá skvělou hudbu s čím dál osobitějším rukopisem.“ A virtuózní Norbi Kovács, kterého můžeme vídat například v kapele Ivana Hlase, dodal: „Kenny Wayne Shepherd, Jonny Lang a John Mayer jsou v současnosti tři největší bluesoví kytaristé mladší generace. Mají neskutečný tón a bluesové cítění. A hrajou většinou na fendera, což mě vždy potěší.“
Za volantem
Jen tak mimochodem, v roce 2006 si Shepherd vzal dceru kontroverzní filmové hvězdy Mela Gibsona. Má s ní už tři děti. Na otázku, čím se mimo hudby zabývá, odpovídá, že rád tráví čas se svou rodinou.
Jedním dechem ale dodává, že jej zajímají i klasické modely automobilů, které sbírá. „Moc rád si sednu do nějakého starého modelu a jezdím s ním po celé zemi,“ říká. Ostatně, na jeho webových stránkách je této Shepherdově vášni věnován celý zvláštní oddíl. Ale ani při cestách „kárami“ samozřejmě nemůže chybět muzika.
Jakou tedy v autě poslouchá? „Obecně vzato, je to stejná hudba, jakou hraju. Hodně blues, rocku, jižanský rock´n´roll, jazz. Mám ale taky rád muziku 20. let, swingové kapely, líbí se mi dobré dechové sekce."
Superkapela, supersession
Ale zpátky k chronologii Shepherdovy muzikantské dráhy. Nebyla by úplná, kdybychom nezmínili projekt, který z jeho sólové diskografie mírně vybočuje, byť citelnou stopu jeho strun slyšíme z každé vteřiny. Trio The Rides bylo právem prezentováno jako „supergroup“. Spolu s Kennym je tvoří dva rockoví veteráni: kytarista a zpěvák Stephen Stills (1945), známý z Buffalo Springfield a ještě více z hvězdného seskupení Crosby, Stills, Nash & Young, a klávesista kapely Electric Flag a mnoha dalších Barry Goldberg (1942).
V roce 2013 natočili velmi příznivě přijaté album Can’t Get Enough. Jeho hudba dokonale vyvolává ducha konce 60. let, konkrétně klasického alba Super Session z roku 1968, na jehož vzniku se Stills i Goldberg podstatnou měrou podíleli. Kromě původních písní a klasických bluesovek třeba z dílny Elmorea Jamese nebo Muddyho Waterse kupodivu obsahuje i jejich vlastní verzi nejslavnější písničky amerického punkrockera Iggyho Popa (1947) z období kapely The Stooges Search And Destroy.
A zase domů
A jsme ve žhavé současnosti. Co asi Shepherd do pražského Lucerna Music Baru letos 18. května přiveze? Je nepochybné, že uslyšíme známé písničky ze všech etap jeho hudební kariéry. Určitě ale nebudou chybět ani ochutnávky z alba Goin´ Home.
To oficiálně vyšlo v pondělí 5. května a zdá se, že se bude jednat o další poctivý zářez na Kennyho pažbě s nápisem Úspěch. Deska je kytaristovou poctou jeho dávným idolům. Ve vlastních úpravách nahrál písničky Stevieho Raye Vaughana, B.B. Kinga, Bo Diddleyho či Alberta Kinga.
A takříkajíc „k ruce“ si přizval opět po čase široké spektrum mimořádně zajímavých hostů. Je mezi nimi někdejší beatlovský bubeník Ringo Starr, kytaristé Keb´ Mo´, Warren Haynes a Joe Walsh, fenomenální hráč na pedálovou steel kytaru Robert Randolph či foukačkář Kim Wilson. Nikdo z nich samozřejmě za Kennyho zády v Praze stát nebude. I bez nich ale tenhle koncert určitě bude jedním z vrcholů letošní bluesové sezóny.
