American Volunteer Group: Létající tygři

Je konec roku 1941, sotva pár týdnů po útoku na Pearl Harbor. Šestice stíhaček Nakajima Ki-27, mezi Američany známých jako „Nate“, se vrací z hlídkového letu nad zalesněnými kopci kdesi v jihozápadní Číně. Piloti jsou klidní a sebejistí, v této oblasti nikdy nenarazili ze strany Číňanů na zásadní odpor. Čtyř stíhaček Curtis P-40 Tomahawk se žraločími tlamami na přídích si proto všimnou až na poslední chvíli – v tu chvíli už déšť střel z šesti půlpalcových kulometů na každém Tomahawku trhá obratná, ale poněkud chatrná japonská letadla na kusy. Než se jejich piloti stačí vzpamatovat, americké stíhačky mizí střemhlavým letem pryč, příliš rychlé na to, aby je mohli dostihnout. Dvě Nakajimy mezitím padají s ohonem černého kouře k zemi...

Přesně tak se to nejspíš na přelomu let 1941 a 1942 nestalo. Ale klidně se to stát mohlo. Takových soubojů totiž „Létající tygři“ zažili nespočet. A jen díky geniální taktice jejich velitele, generála Claire Lee Chennaulta (1893 -1958) si dokázali udržovat neuvěřitelný poměr vítězství a ztrát – podle většiny zdrojů zhruba deset sestřelených letadel na jednu vlastní ztrátu.

Kdo byli Létající tygři?

Vznik American Volunteer Group (AVG), jak zněl jejich oficiální název, byl výsledkem komplikované politické a vojenské situace na začátku roku 1941. Amerika stále ještě oficiálně nebyla ve válce, ale pomáhala svým spojencům alespoň materiálově – ať už šlo o Británii na evropském válčišti, nebo na japonskou invazí ohrožený režim generála Čankajška (1887 - 1975) v Číně.

V Číně, která téměř nedisponovala vlastním letectvem a vycvičenými piloty, ale dodávky materiálu nemohly stačit. Měla-li se země bránit proti japonské přesile, potřebovala s letadly i zkušené piloty. Takže nezbylo, než se uchýlit k poněkud nestandardnímu řešení.

Žoldáci za pořádný peníz

Americká vláda, která se oficiálně tvářila, že vlastně o ničem neví a její lidé se žádné války neúčastní, dala svolení k tomu, aby byl pilotům armádního i námořního letectva nabídnut kontrakt se soukromou společností CAMCO, která dodávala vojenské stíhačky Číně. V kontraktu samozřejmě nešlo o nic jiného než o službu vojenských pilotů – jen za poněkud nestandardních podmínek. Letadla, dodaná do Číny, oficiálně sloužila čínské vládě a jejich piloti se tak stali de facto žoldáky, což poněkud komplikovalo jejich situaci například v případě zajetí. Výhodou pro ně byly naopak poněkud jiné platové podmínky, než byly běžné v americkém letectvu. Platy začínaly na $500 měsíčně pro řadového pilota a $675 pro velitele letky. Plus bonus 500 dolarů za každé sestřelené letadlo. Zdá se vám to nezajímavé? Tak vězte, že 675 dolarů tehdy stačilo na zakoupení zbrusu nového Fordu...

Skupina byla vybavena stíhačkami Curtis P-40B Tomahawk, původně určenými pro britskou RAF. Královské letectvo je v té době již považovalo za příliš zastaralé, než aby byly k nějakému zásadnímu užitku, a ochotně proto jejich dodávky přenechalo Číně.

Neobratní těžkooděnci

Největším problémem Tomahawku byla jeho relativní neobratnost a malá stoupavost. V klasickém manévrovém souboji s lehkými, obratnými japonskými stroji by byl odsouzen k rychlé záhubě. Ale byly tu i výhody. Šestice půlpalcových (ráže 12,7 mm) kulometů představovala v té době poměrně hrozivou výzbroj, a těžká „pé čtyřicítka“ byla vynikající při střemhlavém letu – dokázala bez problémů dosáhnout rychlostí, při kterých by se japonští konkurenti vystavovali riziku, že se jejich delikátní letadélka rozpadnou na kusy.
A navíc, vysoká hmotnost P-40B měla své důvody, které také přišly více než vhod. Relativně mohutné pancéřování a samosvorné palivové nádrže, které byly schopné přežít bez zapálení nebo ztráty paliva i přímý zásah, byly proti japonským letadlům nezměrnou výhodou.

Nic z toho by ale nefungovalo bez Chennaultovy vynikající taktiky „udeř a uteč“ - Létající tygři útočili s převahou výšky a tak, aby se vždy mohli bez problémů vzdálit a nabrat výšku na další úder, aniž by měl protivník šanci je zavléci do manévrového souboje.

Poslední z jejich výhod byl potom skvělý systém včasného varování – ten namísto radarů a jiných moderních technologií používal širokou síť čínských spolupracovníků, kteří dodávali na základu informace o tom, kde se pohybují japonská letadla. Tato síť často zasahovala i na Japonci okupované území, takže Létající tygři leckdy věděli o útoku japonských letadel ještě před startem.

Rozšklebená tlama strašila nepřítele

Za přibližně půl roku svojí existence, než se 4. července 1942 stala součástí amerického letectva, dokázala AVG zničit více než sto japonských letadel, mnoho dalších poškodit a se svými v průměru 60, ale leckdy i méně než 30 letadly na sebe vázat nesrovnatelně větší japonské síly.

Otázkou ale zůstává, jestli k legendární pověsti Létajících tygrů přispěly nejvíce fantastické bojové výsledky, chytrá taktika a nebo jeden v reálu vlastně nepodstatný detail. Díky tomu, že AVG nebylo bojovou jednotkou pravidelné armády, mohli si jeho příslušníci dovolit být více vynalézaví. Jednotlivé perutě AVG tak nebyly číslovány, ale pojmenovány – Adamové a Evy (Adams and Eves), Medvídci Pandové (Panda Bears) a Pekelní Andělé (Hell's Angels). Přičemž každá z nich měla svůj obrázek na boku letadla.

A všichni dohromady měli jeden nezaměnitelný poznávací znak, který rozhodně nepomáhal klidnému spánku japonských pilotů – rozšklebenou žraločí tlamu na přídi svých letadel.

Protože co může být blíže romantické představě o nespoutaných válečnících, než námezdní piloti zastaralých stíhaček, pomalovaných divokými válečnými barvami a kosících početnější nepřátele díky vychytralé taktice? Je to jako když dáte dohromady Hana Sola a jeho Millenium Falcon z Hvězdných válek, indiánské válečníky z westernů a bitvu u Alama – jen navíc úspěšnou.

Jak je vůbec možné, že o tom ještě nevznikl pořádný hollywoodský film?