Když se píše o starých amerických autech, většinou je řeč o muscle cars a hot rodech. O Shelbyho Fordech a o Corvettách. Nebo alespoň o bláznivých ploutvích a luxusu starých Cadillaků.
A není vlastně divu. Z pohledu Evropana působí většina typických amerických aut druhé poloviny minulého století jako sportovní bestie nebo luxusní koráby. Mnohalitrové osmiválce pod kapotou, rozměry většinou poněkud gargantuovské, a k tomu rozmařilé ozdoby a detaily.
Jenomže ony bývaly doby, kdy tohle bylo úplně normální. Stejně jako nám nepřijde divné, že barokní dům měl štít plný kudrlinek a metrové zdi, bylo normální i to, že americké rodinné auto začátku padesátých let mělo čtyřlitrový osmiválec a pětimetrovou karoserii. Nebyla to zhýralost ani rozmařilost – při tehdejší úrovni techniky to byla nezbytná cesta k dosažení vlastností, které dnes považujeme za samozřejmé u mnohem skromnějších vozů.
Když se usadíte na gaučík uvnitř Pontiaku Chieftain z roku 1953, máte dost podobný pocit, jako když se uvelebíte za pecí barokního statku. Všechno je tu masivní a vypadá to mnohem poctivěji udělané, než je zvykem dnes – i než bylo zvykem už o pár století (v případě domu) nebo desetiletí (v případě auta) později. Ale nepůsobí to dojmem něčeho udělaného na efekt, jako u secesního domu nebo o pár let novějšího ploutváku, ani strohosti funkcionalistické architektury nebo moderního auta. I když je všechno víc zdobené, než je dnes zvykem, snadno získáte pocit, že takhle to prostě má být.
Dveře do starých časů
Otevřením dveří se ocitnete v jiné době. Pro někoho možná lepší, pro někoho horší, ale určitě prostší a klidnější. Na palubní desce plné chromu najdete všechny informace, které potřebujete vědět – rychlost, tlak oleje, teplotu vody, napětí – a dává vám možnost ovládat vše důležité. Navíc tu je snad jen jednoduché AM rádio a jednoduché ovládání topení a ventilace. Žádné vychytávky ani zbytečnosti.
Volant je obrovský, jednak proto, že to tehdy tak bylo zvykem, a pak také kvůli tomu, že posilovač řízení byl za příplatek – stejně jako posilovač brzd. Připlatit jste si museli i za rádio a samozřejmě také za automatickou převodovku, která byla v té době relativní novinkou, kterou si však objednala drtivá většina kupců. Pokud jste si chtěli dopřát nějaký ten luxus, mohli jste si ale dopřát i prvky v té době u evropských aut nevídané. Například klimatizaci. Nebo „Autronic Eye“, systém přepínající mezi dálkovými a potkávacími světly. A seznam příplatkové výbavy zahrnoval dokonce i takové záležitosti jako ledničku, holící strojek nebo „lupu“ na sloupku řízení, díky které jste se nemuseli předklánět, abyste viděli na semafor.
Ve výsledku byl ale Pontiac se svou základní cenou kolem tří tisíc dolarů téměř identický s levnějším Chevroletem. Stejná základní výbava, podobné motory, dokonce i téměř identický rozvor. Pontiac byl větší, ale většinu rozdílu zabral delší kufr. Koupí prestižnějšího Pontiaku jste získali především právě tu prestiž. Dali jste svému okolí najevo, že už jste v životě dál a můžete si dovolit pořídit dražší vůz. Pontiac měl sice pověst „solidnějšího a spolehlivějšího“ automobilu, ale po pravdě řečeno, většinou šlo spíše o marketing.
PŘEČTĚTE SI:
Za co ale bylo velmi rozumné si připlatit, byl řadový osmiválec namísto standardně montované šestky. Ani s ním jste sice nemohli očekávat nějaké oslnivé výkony (na stovku zrychlil Chieftain za nepříliš svižných 17 vteřin), ale nabízel mnohem více zátahu v nižších otáčkách a lépe si rozuměl se čtyřkvaltovým automatem Hydramatic. Výsledkem byl automobil, který by Evropan té doby považoval za neobyčejně rychlý, ale jeho hlavní výhodou byla lehkost, s jakou se řídil a s jakou se pohyboval po silnici.
Poklidný cestovatel
Když otočíte klíčkem zapalování, asi nejvíc vás překvapí na šest desetiletí starý vůz až neuvěřitelná kultivovanost a tichost chodu motoru. Řadový osmiválec nedlouho poté vyhynul kvůli svým nepraktickým rozměrům a hmotnosti, ale z hlediska hladkosti chodu se mu jen těžko něco vyrovná. A když dlouhým voličem převodovky pod volantem nacvakáte dopředný režim, pustíte brzdu a sešlápnete plyn, celkový dojem nejenže zůstává, ale ještě se prohloubí.
Pokud jste odchovaní na automobilových magazínech britského střihu a vzýváte „auta pro opravdové řidiče“, nejspíše se z téhle věci osypete. Kdybyste před inženýrem divize Pontiac na začátku 50. let začali mluvit o věcech jako je „cit v řízení“, „odezva plynu“ nebo „sportovní podvozek“, asi by se na vás zadíval podobně, jako kdybyste baroknímu staviteli chtěli vysvětlit princip paneláku. Tady se nic takového nekoná – naopak, Chieftain se vás snaží maximálně izolovat od veškerého dění na silnici, i od všeho mechanického.
A je to tak dobře!
Při rozjezdu máte pocit, že je motor s koly propojen spíše kusem gumy než hřídelí (ve skutečnosti je propojen trochou oleje mezi dvěma vrtulkami vrtícími se v hydroměniči, takže nejste daleko od pravdy), řízení působí, jako kdybyste auto kormidlovali na vodě a ne řídili na pevném asfaltu. A podvozek? No, řekněme, že když přejedete pásovce, tak si toho nejspíš ani nevšimnete (pásovec, vzhledem k profilu pneumatik, dost možná taky ne). Zato když se pásovci zkusíte vyhnout, skončí Pontiac v příkopu, smotaný do ještě úhlednější kuličky než to kdy dokáže ten pásovec.
Chieftain totiž nechce spěchat. Není to nic divného, všechna takto stará auta jsou pomalá. Čím se ale tahle „třiapadesátka“ liší od toho, na co jsme v našich končinách zvyklí, je ta lehkost. Lehkost, s jakou se pohybuje, a lehkost, s jakou ho je možné řídit. S podobně starým evropským autem se budete muset učit řídit. Nesynchronizované převodovky, řízení bez posilovače... to všechno dělá z řízení „vyšší dívčí“. Ale '53 Pontiac můžete svěřit puberťákovi s čerstvým řidičákem. Nejenže se dokáže rozjet bez problémů, ale navíc nebude mít nutkání jezdit rychle.
Daily driver pro bluesmana
Tohle auto totiž sice dělá všechno co moderní auto. Nebýt nepodstatných detailů jako je bezpečnost nebo spotřeba, mohli byste s ním klidně jezdit do práce. A dorazili byste sice možná pozdě, ale v dobré náladě, protože když Chieftain řídíte, svět za okny se změní v písničku od Toma Waitse.
Takže byste možná nakonec místo do práce dojeli do baru, vykouřili pár krabiček, dali si pár drinků a začali zpívat blues. A potom byste místo volání taxíku přespali na zadní sedačce, protože Tom by to tak udělal.
Líbí se vám ta představa? A nebo jen chcete stroj času, který vás občas přenese do klidnější éry? Řešení je snadné, tenhle Pontiac je zrovna na prodej. Ale slibte mi jednu věc. Až před vámi někdo zmíní slovo „renovace“, pošlete ho do háje. Nedbejte na patinu laku a odrbané sedačky. Nedělejte z téhle káry ten barokní statek u vás na vesnici, co si ho koupi Pražák a udělal z něj kýč.
Nechte ho jako tu omšelou chaloupku, ve které bydlí výstřední malíř, co v hospodě sedí vždycky v koutku. Neblýskejte ho a nelakujte, nedělejte generálku a nedávejte na něj hlučný výfuk ani velká kola.
A jeďte s ním občas do práce. A občas taky do baru. A přespěte v něm.
Možná nezačnete zpívat jako Tom Waits, ale určitě získáte kousek odstupu od každodenního běhu v krysím kolečku, kterému se moderní doba...
Foto: Romana Zi
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.