Hurá na Jih 124 - Moje Route 66

Dališův deníček z putování po slavné Route 66 nebude o motorkách nebo auťácích, ale spíš o muzice, přírodě a touze po dobrodružství.

Route 66 je většinově vnímána jako záležitost pro motorkáře a případně fandy do aut, hlavně těch amerických. Já nepatřím do žádné z těchto skupin, ale všechny nás spojuje další věc. Láska k americké muzice, tamní přírodě a chlapecká touha po dobrodružství.

Na myšlenku cesty po Route 66 jsem přišel víceméně náhodou někdy na přelomu let 2024/2025. Velkou cestu do USA jsme ale doma plánovali už dříve. Poprvé nám do těch plánů vstoupila koupě našeho domečku v roce 2008. Cvičně jsme si dlouhý let přes oceán s Ivčou vyzkoušeli až v roce 2019, kdy jsme si s cestovkou zaletěli na pár dnů do New Yorku na poznávací zájezd. Podruhé, už jsme měli v lednu 2020 koupeny letenky do Miami na Floridě. Na konci léta jsme si tam chtěli půjčit auto a projet po východním pobřeží Floridy přes Jacksonville, Savanah, Macon, Atlantu a Chattanoogu až do Nashville. Dále pak přes Memphis a Jackson dolů do New Orleans. No a odtud zpět do Miami. To byly plány. Pak ale na jaře 2020 přišel Covid, a život se zastavil.

S Ivčou v New Yorku v roce 2019

Začátkem ledna 2025 se dostavily mé 66 narozeniny a Ivča povídá: „Jestli chceš do té Ameriky, není na co čekat … „ Už to nebylo o těch starých plánech na velkou soukromou cestu na JIH za muzikou mého srdce, protože Ivča odmítla tu dlouhou cestu absolvovat. Potřeboval jsem ale nějaké parťáky a to číslo mého věku mě přivedlo za Zdeňkem Juráskem, známým propagátorem a organizátorem cest po Route 66. Dohodli jsme se rychle a já jsem to tehdy, ty své myšlenky, pocity, nadšení a očekávání přetavil do lednového Hurá na Jih. Vzpomínáte?

No a nadešel den „D“. S partou dalších skvělých nadšenců jsme vyrazili 24.5.2025 přímou leteckou linkou z Vídně do Los Angeles. Tady musím něco vysvětlit. Normálně se Route 66 jezdí z Chicaga do Los Angeles, ale protože měl letos Zdenek vícero zájemců, udělal to na dvě party. Jedna klasicky a my, ta druhá parta, jsme se chystali tu cestu dát obráceně z Los Angeles do Chicaga.

Let do Los Angeles proběhl celkem v pořádku, i když cca 13 hodin non stop letu není zrovna žádný šlágr. Už během té dlouhé doby v letadle jsem přemýšlel, jak tyto své zážitky zprostředkovat vám, našim posluchačům. I když se Route 66 úspěšně vyhýbá většině klasických „jižanských“ států, tak jižanský rock už zdomácněl v celé Americe a i jiných kontinentech. Rozhodl jsem se tedy, že do tohoto pořadu vyberu kapely, které pocházejí z jednotlivých států, přes které tato „matka cest“ vede, nebo které se svou tvorbou těchto států nebo přímo Route 66 nějak dotýkají. A začneme domácí, teplickou kapelou Blue Rocket. V roce 2009, kdy se ještě řadila k domácím southern rockových bandám, vydala výborné album Starej kmen a na něm je tato mňamka.

Začátek naší cesty nemohl být jinde, než na pláži Santa Monica. Smočili jsme nohy v Tichém oceánu, vyfotili se u sloupu, označujícího konec (pro nás začátek) Route 66, posnídali jsme a vyrazili. Z logických důvodů tady není možné popisovat, kde všude jsme se zastavili a co tam viděli. Zkusím aspoň přidat pár fotek. Nejdříve ty, které se týkají státu California, kterým jsme projížděli jako prvním.

pláž Santa Monica

začátek naší cesty

Bagdad Cafe z venku

Bagdad Cafe uvnitř

Z Kalifornie se jako hudební ukázky nabízí poměrně velké množství kapel. Já jsem si ale vybral jednu, o které se moc neví a nepíše (u nás kdysi Petr Jirásek), přestože ve své době měla co říct. The Four Horsemen a jejich titulní písnička z druhého alba Nobody Said It Was Easy (1991).

Z kalifornského města Barstow, kde jsme strávili druhou noc, jsme vyrazili na skok do státu Nevada. Důvod byl prostý. Nevadská poušť a v ní, kdysi dávno, postavené město hazardu Las Vegas. Ubytování v hotelu, ve stylu disneyovských pohádek, kde je současně celé přízemí jednou velkou hernou se všemi možnými i nemožnými automaty a hracími stoly. Pak večeře v místním Hard Rock Cafe a procházka nočním Las Vegas … Hodně silné zážitky.

Hotel, kde jsme spali

večeře v Hard Rock Cafe

noční Las Vegas

Když jsem hledal nějakou kapelu, která má souvislost s Nevadou, narazil jsem na problém. Naštěstí zafungoval „přítel na telefonu“ Jirka Petrů. Náš starý známý, bývalý spolutvůrce Hurá na Jih a velký znalec southern rocku. Požádal jsem jej o pomoc s vytipováním kapel celkem 4 států, kde jsem se nechytal. Díky Jirko za Nevadu, Arizonu, Kansas a Oklahomu. Teď jsme tedy ještě v Nevadě, ze které pochází kapela Count´s 77 a na našem Rádiu Dixie má premiéru s písničkou Snortin´ Whiskey. Není to sice nic autorského, ale slušný cover od Pata Traverse.

Z Nevady do Arizony jsme jeli kolem Hooverovy přehrady. Kromě toho, že to je mimořádné technické a stavitelské dílo je tato přehrada i zdrojem pitné vody pro Las Vegas. Líbilo se mi i zlatokopecké westernové městečko Oatman s polodivokými oslíky. Arizona byla vůbec velmi bohatá na přírodní úkazy v národních parcích. Názvy jako Grand Canyon nebo Monument Valley zná mnoho našich obyvatel, aniž by se tam někdy podívali. Já měl to štěstí a řeknu vám, že takovému cca padesáti minutovému letu vrtulníkem nad Grand Canyonem se jen tak něco nevyrovná.

Hooverova přehrada

před nástupem do vrtulníku

Grand Canyon

Monument Valley

V Arizoně ale nesmím zapomenout na městečko Winslow, o kterém zpívají Eagles ve své písni Take It Easy, za což se jim vedení města kdysi odvděčilo zřízením jejich pamětních míst. V krámku na rohu ulice mají, kromě několika autentických artefaktů Eagles i velkou maketu kytary, kterou půjčují ven zájemcům o focení. Tomu nešlo odolat … Za zmínku stojí určitě i Wigwam Motel v Holbrooku.

Winslow on the corner

naproti s kytarou

Wigwam Motel

No, teď už by se slušelo zase něco zahrát. Opět využiju nápovědu Jirky Petrů a zahrajeme si od kapely Daring Greatly písničku Blame It On The Whiskey. A je to pěkně od podlahy našláplý kousek.

Z Arizony nás další cesta přivedla do Nového Mexika a skaliska a pouště se pomalu začaly měnit v pole a pastviny. Stavební architektura budov je promíchána indiánskými a mexickými motivy. Jako první mě dostal hotel filmových hvězd El Rancho. Když se v okolních přírodních interiérech natáčely v 50. a 60. letech westerny, většina filmových hvězd spala tady. Recepční už jsou na Zdeňka Juráska a jeho skupinky zvyklí a v pohodě nás nechali si prohlédnout interiér hotelu a udělat si fotky na památku.

hala hotelu El Rancho

Další zajímavostí byl Misijní kostel sv. Josefa z roku 1699 ve vesnici Laguna Pueblo. Dále sbírka historických přívěsů nedaleko Albuquerque a pak samozřejmě hlavní město státu Nové Mexico Santa Fe.

Misijní kostel

Santa Fe 1

Santa Fe 2

Písničku, kterou si teď zahrajeme, jsem měl od začátku v hlavě jako jednu z prvních. Ani jsem nepátral po žádných kapelách z Nového Mexika, protože jsem věděl, že rožnovský Stetson má v repertoáru Cestu do Nového Mexica. Tak si ji užijte.

Z Nového Mexika, resp. ze Santa Fe to bylo docela kousek do státu Texas. Všichni milovníci jižanského rocku vědí minimálně to, že z Texasu pochází ZZ Top a jejich, co do popularity v Americe, docela velcí konkurenti Point Blank. Co se ale okolo Route 66 dalo v Texasu vidět? Jednak to byl Midpoint, místo, které pomyslně dělí Route 66 na dvě poloviny. Do Los Angeles i do Chicaga je z tohoto místa stejně daleko, tedy 1139mil. Naši 4 motorkáři si užili průjezd velkou kaluží, přičemž Marcela, jediná žena, která jela sama jednou stopou, to vzala hodně zodpovědně.

vítá nás Texas

Midpoint

motorkářka Marcela

Dalším svérázným a jedinečným místem, které by neměl nikdo minout, je Cadillac Ranch. Na kousku pole několik do země „zapíchnutých“ cadillaců, u toho v přívěsu krámek s možností zakoupení barevných sprejů a ukažte, co svedete. Tak jsme také popustili uzdu své fantazii, každý podle svých dispozic. Zasloužili jsme si pak večeři s místními zástupci Asociace Route 66 a umělcem, který z nánosů laků a barev na cadillacích vytváří šperky.

Cadillac Ranch

Dališ výtvarně čaruje

ano, jsme v Texasu

No a co jiného si teď zahrát, než výše zmíněné ZZ Top. Bude to písnička Deal Goin´Down z alba Antenna, které bylo vydáno v roce 1994.

Z Texasu nás Route 66 přivedla do Oklahomy. Kromě zábavy jsme se dočkali i důstojných setkání. Ale popořadě. Nejdříve to byla návštěva u hippíka Harleyho Russella. Harley je možná trochu podivín, ale určitě šoumen a člověk přátelský a otevřený životu. Po tom, co mu před několika lety zemřela manželka, hraje a zpívá svým hostům sám. To návštěva Capitol Building státu Oklahoma, tedy budovy, kde je sídlo vlády amerického státu Oklahoma, bylo jiné kafe. Dovnitř jsme museli přes bezpečnostní rámy a přivítal nás viceguvernér státu pan Matt Pinnell. Známý a kamarád Zdenka Juráska, kdy spolu před časem absolvovali část Route 66 na kolech. A pozor! Od viceguvernéra jsme dostali dárek. Původně to měla být whiskey, ale když ke mně dorazila informace, že se jedná o bourbon, bylo skoro pozdě. Zachránil jsem už slabou třetinu obsahu a tak to bude jediný načatý bourbon (55,3%) v mé sbírce.

u hippíka Harleye

před Capitolem Oklahomy

s viceguvernérem M.Pinnellem

senátní bourbon od viceguvernéra

Oklahoma toho ale nabízí k pokoukání daleko více. Např. bývalou sýpku, dnes country club v Arcadii. Gasoline Alley v městě Sapulpa a v Tulse hlavně Bob Dylan Center, abych vybral aspoň několik, pro mě nejzajímavějších míst. Oklahoma se s námi v Tulse rozloučila tornádem, které Tulsu naštěstí minulo, a my reálně zažili jen silnější déšť s mimořádnou duhou.

Gasoline Alley

Bob Dylan Center 1

Bob Dylan Center 2

Duha nad Tulsou

S výběrem písničky za Oklahomu mi opět pomohl Jirka Petrů. Z jeho nabídky jsem si vybral kapelu Cross Canadian Ragweed a jejich písničku Boys From Oklahoma.

Z oklahomské Tulsy nás Zdeněk Jurásek nevzal nejbližším směrem do missouriského Joplinu, ale na skok jsme zajeli do Kansasu. Navštívili jsme tam majitelku několika autíček, které se v minulosti staly vzorem a námětem pro dětský animovaný seriál a později i samotné hračky.

autíčka

Byť byl ten výlet do Kansasu opravdu jen kratičký, byli jsme tam a Kansas si tedy zaslouží svou písničku. Stejnojmennou kapelu (Kansas) jsem zavrhl, byť s nimi svého času hrával i Steve Morse, jehož dřívější kapela Dixie Dregs byla řazena mezi „jižansko rockové“, přestože většinu jejího repertoáru tvořil jazz a jazz rock. Z problému mě opět vytáhl Jirka Petrů a z jeho nabízených dvou kapel jsem si vybral The Midnight Ghost Train. Také oni tedy budou mít tímto na Rádiu Dixie svou premiéru a my, respektive vy, si užijete trochu té jižanské psychedelie.

První zastávkou ve státě Missouri pro nás bylo město Joplin. Také na zdejší radnici má Zdeněk Jurásek svého kamaráda v podobě místního starosty. Jeho velkorysou nabídku na možnost poslání pohledů domů (péčí a na účet města) mnozí z nás využili.

na radnici města Joplin

Další významnější zastávkou pak byl oběd v Hoppers Pubu ve Waynesville. Tento podnik vlastní polští manželé. Ona, narozená už v USA polským rodičům, on rodilý Polák. Zajímavostí je, že na čepu mají 66 druhů piv (proč asi tohle číslo?) a kdo během roku ochutná všechny tyto druhy piv (což je písemně evidováno), dostane kovovou destičku se svým jménem a může si ji umístit na zeď tohoto Pubu.

Hoppers Pub z venku

Hoppers Pub zevnitř

Ve městě Cuba jsem narazil, poprvé na této naší cestě, na stopy Civil War, tedy americké občanské války. Z textů, které lemovaly obrázky na zdech, jsem vyrozuměl, že až sem zasáhly boje Severu a Jihu. Jižanská armáda zaznamenala i jistý úspěch, když donutila posádku místní pevnosti k útěku a likvidaci munice, aby se nedostala do rukou „rebelů“. Ty nápisy jsou samozřejmě psány z pohledu seveřanů, jižanská vojska jsou nazývána „rebely“ a v závěru jsou naopak oslavováni Yankeeové za opětovné vytlačení rebelů z města.

vojska jihu útočí na seveřanskou pevnost

Yankeeové opouštějí pevnost

rozhovor s velitelem

Vrcholem našeho pobytu ve státě Missouri pak byla návštěva města Saint Louis a zde nejznámější památky Gateway Arch. Je to kovový oblouk, s výtahy a možností vyhlídky, připomínající význam města pro osidlování amerického Západu v 19. století. Nachází se na břehu řeky Mississippi v parku a je orientován severojižním směrem jako symbolická brána na západ. Dole pod tímto obloukem je muzeum věnované historii osidlování Ameriky a také výstavbě tohoto díla.

Gateway Arch1

Gateway Arch2

motivy z osidlování Ameriky

Pro mě osobně byla návštěva tohoto místa hodně osobní a i jinak důležitá. Někdy v roce 1978 byla ve Spojených státech na návštěvě u babičky moje kamarádka a spolužačka se svou sestřenicí. Nechaly se tehdy vyfotit u nějakého objektu, který jsem neznal a ani jsem tehdy neměl možnost zjistit, o co přesně jde. Popravdě mě to, jako mladého kluka, ani nezajímalo. Můj vztah k tomuto objektu se začal formovat, až když jsem uviděl první album jižansko rockové kapely Missouri. A Gateway tam byla … a teď na vlastní oči. A potom zafungovala ta mrška paměť a já napsal té kámošce z dětství (stále jsme v kontaktu) a ona mi poslala fotku. To snad není možné.

obal prvního alba kapely Missouri

fotka Gateway z roku cca 1978

Už je ale potřeba něco zahrát. Co jiného to tak asi může být, než Missouri a jejich největší hit Movin´ on,

Tak a jsem u posledního státu, kde moje (naše) letošní cesta po Route 66 došla do cíle. Illinois. Tady to už zdaleka nebylo o nějaké přírodě a přírodních památkách. Mě osobně se nejvíc líbilo muzeum rock´n´rollu ve městě Joliet. A potom přišel i největší hudební zážitek v podobě vystoupení brazilského kytaristy Gleisona Túlia. Poslední večer, před odletem domů, pozval Zdeněk Jurásek do jednoho místního klubu tohoto muzikanta, který je, shodou okolností, kámošem manžela jeho dcery (provdané v Brazílii). Gleison byl na turné po Spojených státech se svou „one man show“ a přijel za námi. Byl fenomenální. Živá muzika, v jeho provedení, nás dostala a tancechtiví posluchači, mezi kterými byla i naše děvčata, dostali šanci vyniknout.

kytara Bo Diddleyho

Gleison Túlio a Zdeněk Jurásek

Jen tak mimochodem, abyste si udělal představu co a jak Gleison hraje:

Poslední den v Chicagu už nikdo neměl žádné zájmy na courání po městě. Byli jsme už dost unavení a všichni jsme se těšili domů. Dojeli jsme až k poslednímu sloupu, označujícímu konec Route 66 a pak už to bylo o cestě na letiště a letadlem z Chicaga rovnou do Vídně. V Chicagu jsme se na letišti rozloučili se Zdenkem Juráskem, jeho dcerou Adélkou a také Gleisonem Túliem. Všichni, kromě naší hlavní bandy, jsme cestovali jinam a jindy. Cesta do Vídně byla samozřejmě kratší a utekla rychleji. Z Vídně pak opět autobusem Flixbus přes Brno do Prahy a z Prahy vlakem do Kolína. Tam už na mě čekala Ivča a HURÁ DOMŮ.

poslední společná fotka v Chicagu

rozloučení ve Vídni

A jsem na konci. Doufám a věřím, že mě s tou porcí keců a fotek Márty nevyrazí, sám ještě zamaká, aby to uvedl do potřebného formátu pro web, a snad ho to bude i bavit a zajímat. Rozhodně tady ještě chci poděkovat Zdeňkovi Juráskovi za vše, co pro toto cestování po Route 66 už mnoho let dělá a všem, kdo se tam taky chcete podívat Zdeňka vřele doporučuji. Další velké díky si zaslouží moje manželka Ivča, bez jejíhož pochopení a její podpory bych na tu cestu nemohl a nechtěl jet. No a absolutorium a poděkování si zaslouží i všichni ostatní „účastnící zájezdu“. Měli jsme naprosto skvělou partu, která zvládla i občasné problémky, které se nikdy nikomu nevyhnou.

No, a poslední muzika, na závěr, by měla být ze státu Illinois, kde naše cesta po Route 66 skončila. Dnes jsme si ještě nehráli čisté blues a tak vám na rozloučenou nabídnu skvělou Joannu Connor (z Chicaga) a její Walkin´Blues. A jen tak mimochodem. Komu se muzika Joanny Connor líbí, má šanci ji letos vidět na Blues Alive v Šumperku.

A to už je pro dnešek vše, přeji vám příjemný poslech.
Děkuji všem za důvěru a přízeň a za měsíc opět další HURÁ NA JIH.